Můj manžel ještě není na scéně, přijde ve třetím dějství

Je to vzrušující, už začínám vlhnout
(Řekl déšť a odešel)

A je po vánocích,
čáuky Blondýno, tak já teda navážu na tvůj minulý článek o Ježíškovi. Samozřejmě, že existuje, nikdo ho nikdy neviděl a má svatozář, teda aspoň tohle všechno musíme říkat před Miou, aby nepřišla o iluze, které děti o Ježíšku mají. Ale s pravdou ven, Ježíšek je buď máma nebo táta podle toho jak moc se kdo předvede u soudu, aby získal děti do péče a pak je dalšího půl roku oblboval dárkama do dalšího soudního stání, kde se to dítě má rozhodnout, ke komu že to vlastně chce. Jo, přesně tak to chodí v rozvádějících se rodinách. A pak jsou tady rodiny, který jsou šťastný nebo si na to alespoň hrajou.. Každopádně z toho vychází, že jsou nakonec děti veselý a je jedno, jestli chodí Ježíšek, Santa Claus nebo Děda Mráz. O těch rozvádějících se rodinách jsem se zmínila pouze proto, že to studuju a vidím, jak to chodí a strašně mě to štve. Hledám jako naivní dítě něco, co možná ani neexistuje, ale do konce života budu alespoň doufat, že to přece existuje a tím myslím pravou lásku. Vadí mi, kam se dostala doba, jak si dnes nikdo ničeho neváží a lidé nežijí jako dřív, jen já si přijdu, jako bych se ztratila v čase a všechno kolem mě si žije čím dál hůř. Nikdo nemá z ničeho radost, v populaci panuje zlo a nenávist a jeden by pro stovku vrtal svý koleno, kdyby v něm byla banka. Zase ze mě promluvila naivita, ale můžu já za to, že chci být obyčejná a nechci si hrát na dnešní pro někoho dokonalý lidi?? Že mi prostě ke šťastnýmu životu stačí být svá a starat se jen o sebe a o lidi, který mám ráda.. a neřídit se dnešními pravidly toho moralně nemorálního světa.. Nepotřebuju si na nic hrát jako ostatní a už nikdy to nejdělám ani s banální věcí.. Mizím ze světa technologií a vracím se k dobrýmu starýmu stylu..

Víš, proč má tenhle článek název tak divadelní?? Protože život je jedno velký divadlo, jehož scénáře si tvoříme v průběhu života sami. Píšeme a utváříme budoucnosti naše i jiných. A já v hloubi duše cítím jak moc v lidech je, ale než se to v nich najde, uplyne čtvrt století a než aby na to člověk čekal, to si radši život ulehčí s lahví vína (viď Juli..). Život je divadelní hra a jednotlivě se nám podle událostí, které se dějou rozděluje na dějství. Jsem na začátku druhýho dějství, co ty??

Moje krátká básnička, začala jsem jich denně psát hromadu. Už namam prázdný papíry.. POMOC!

život jsou divadelní rekvizity
nevidíme v nich žádný mešity
můžeme proplouvat tiše a dál
vymýšlet příběhy
v nich hlavní role hrát
neusneme na vavřínech
raději povečeříme s adélou
romea budem hrát
a s julií spát
budeme ostře sledovat vlaky
a o mášu stát
nikdy si nemyslet
že bysme se mohli bát
třeba libuše
a na labutím jezeře stát
píča kurva rododendron (majetek Anežky)
s hlavní hvězdou spát
nemuset se bát
že nás někdo načapá
šetřit si na malý dron
co lítá jako saxáná
panebože to je ale nána
v hábitech se z rána
míhá bez pelikána
zbavuje se pána
a nemůže jít do kráma
nenajdu dobrýho rýma
jsem na to moc líná

Dialog u svátečního posezení mezi mnou a tatínkem, maminka je kdesi na balkóně a vybírá cukroví, které hladovým krkům přinese:
Já: ,,Tati, já se o tebe opřu jo??''
Táta: ,,Jo, a já se opřu o područku... A područka se opře o zeď.... A pak se o nás opře mamka..''

Myšleno tak, že nás mamka za tu zeď vykostí..

A něco pěknýho ode mě k tomu novýmu roku. Přeju si, aby každá dušička na tomhle světě našla svý štěstí, ať je to cokoliv, nehledejte radost v bohatství nebo ve věcech, ale najděte skutečně to, co vám udělá radost, byť je to jen letmý úsměv neznámé osoby na ulici, srdečná omluva nebo bonbon, který najdete na ulici. Važte si života a zdraví, to vám nikdo ukrást nemůže..

Světlo ve tmě

PS: Úplně ze světa technologií nemizím, ale dost jsem ho omezila, jestli mi něco budeš chtít, zavolej mi, snad nebudu mít zaplej můj oblíbenej režim v letadle..
PPS: U básniček nedodržuju pravidla teček, čárek a velkejch písmen záměrně, užívám si život bez pravidel, jinak bych nemohla naplno žít..

Ježíšek

Šťastné a veselé, Bino !
..... tedy téměř. Již za pár dní, letos v neděli, nás čekají Vánoce. Období klidu a míru, lásky, pohody.. cukroví, kil navíc, vaječňáku, svařáku, medoviny, medoviny, medoviny a tak.
Každý na tento sváteční den/týden nahlíží jinak, ale já bych se dnes chtěla zaobírat tím, jak si kdo představuje Ježíška.
Jak již jistě víte, u nás nemáme Santu. Nemáme Dědu Mráze, nemáme Velblouda nosícího dárky (jo, to fakt "existuje") ani obřího Želváka. V Česku máme malého Ježíška, a na rozdíl od již zmíněného Santy Clause, žádné dítě neví, jak vypadá. Protože jich nevidělo 20 v obchodním centru.
Když jsem byla malá, představovala jsem si ho (i jsem ho tak kreslila) jako miminko s plenkou na velkých saních.. A POZOR ! S budíkem na hlavě. Ano, s budíkem.... protože u nás doma zvonil nikoli zvoneček, na důkaz toho, že jsou dárky pod stromečkem, ale párkrát budík, pokud si to správně pamatuji. Nebo mi to alespoň tak znělo.

Ale nadešel čas na důležité otázky ! Nebyla by mu jen v plence zima ? A zvládlo by mimino rozházet tolik dárků po tolika místech, městech, vesnicích a jeskyních ? Zvládlo by to na saních samotné ? Vždyť ještě nemůže mít ani řidičák !
Možná má kolem celého těla svatozář, létá a ty dárky dokáže vykouzlit, aby se s nima nemusel tahat.. protože ty saně už tak jsou těžké, že....

PS.: jak jste si představovali jako malí Ježíška vy ?
PPS.: nebo snad představujete.. ?
PPPS.: těšíte se na Vánoce a máte zabalené dárky ?? Protože já ano.

Dala bych si..

Nazdárek Julinko.
Tak abych nedělala drahoty jako vždycky, nevím, co ti mám dnes říct. Jestli snad chceš slyšet o mých nových výhrách a prohrách. Nebo snad o mých myšlenkách, kreré mi poslední dobou začaly i strašit.. Asi se nedočkáš.. Jen ti vylíčím jak žiju. Opět nenormálně, ale to asi čekáš..

Abych uvedla naše chození na Čerty na pravou míru..
Bylo to tak, že nám u cizích vrat nalili hned několikrát, začalo to becherem  a šlo to přes vodku, rum, něco, co neznam, ale dávalo to nejvíc. A nakonec jsme přijeli pekelným vozem (měli jsme vlastního řidiče, díky Jirko), k tobě domů, promrzlý a někdo vyslovil větu: ,,Dáme si čaj s rumem..''
Čaj ale došel a tak jsme si Jagermeistera dolili troškou vody a jeden by řekl, že budu K.O. a ono to nakonec bylo docela O.K.. No a co se dělo ten týden pak, je asi tak zajímavý jako výměna žárovky na policejní stanici (nebylo to vůbec zajímavý).. Lehla jsem s agresivní angínou a penicilínem, kterej se nekamarádí s euthyroxem, takže musím těmhle dvoum práškům přesně a složitě počítat, jak budou spolknutý.. Ta zasraná angína mi totálně překazila všechny moje plány na ten tejden - a že jich bylo, a ještě navíc to byla moje nejhorší angína v životě. A to jsem jich prodělala strašně jako malá, dokonce mi jednou vezli jako malou sanitkou na Mallorce do špitálu, páč jsem se živila jenom zmrzlinama a odmítala jsem normální potravu a vyklubalo se z toho cosi, co dodneška neni jasný co to bylo, Angína je prej jedna z adeptů.. Ale pro jistotu nesmim darovat krev, možná to byla mononukleóza.. Takhle blbě mi ještě v životě, V ŽIVOTĚ nebylo !! Zvracela jsem, bylo mi neustále špatně z penicilínu, poblila jsem si i čistý pyžamo, nemohla jsem ani jíst bolestí v krku, nemohla jsem dva dny vůbec vstát z postele, třásly se mi ruce, neměla jsem sílu udržet ani hrnek... A dneska jsem si udělala ,,výlet'' do nemocnice v Písku na kardio a endokrinologii, protože když máte agresivní verzi angíny, zprvu nechápete proč to tak nazývají, a až v takových chvílích v kterých jsem byla já pochopíte, co to znamená. Když porovnam mojí nejhorší kocovinu s angínou, byla to kocovinka, která nestojí ani za zmíňku a to jsem při ní málem skončila na záchytce a potom mi bylo taky tak blbě, že jsem ve slabý chvilce volala Panenku Marii, ale pořád to nic nebylo oproti týhle angíně..

A víš co z toho vyplývá.. ??

Dala bych si karamel.
Dala bych si ještě prázdniny.
Dala bych si nějakej novej hadřík na sebe.
Dala bych si další karamel...
Dala bych si svobodu volby, jestli ještě do tý školy půjdu.

PS: Bůh s náma !
PPS: Ale jinak jsem šťastná !!

Mikulášujeme..

Zdravím, milá Sábo..

Včera jsme se vydali na dlooouhou a náročnou cestou za penězi. Eh, pardon. Automatická oprava textu. Dělali jsme to pro úsměvy a slzičky malých dětí, které celý rok zlobily a myslí si, že to nějakou básničkou, písničkou nebo životním moudrem vysloveným před Čerty odčiní. Dostává mě, že je někdo schopen zavolat v den, kdy Mikuláš chodí, ale ty jsi to vyřešila a nastavila si v mobilu režim letadlo. Děkuji ti. Dále mne zarazilo, že několik rodin si nás jen tak stoplo na ulici a ať jim uděláme "za dukáty" divadýlko, tak jsme tak učinili.. ale nadílku jsme dětem nenadělili. S ostatními Mikuláši, Čerty a Anděly se nekamarádíme, protože nám sprostě ukradli kšeft u jedné rodiny. Prostě.. opozdíš se o 8 minut a už si tam ta paní vzala nějaký random jiný lidi z ulice a ještě nám řekla, ať si to s nimi vyřídíme. Oni byli jen tři a Mikuláš byla holka, takže jako hodně trapný. Jo a když jdeš k někomu, koho znáš a jeho děti znáš a ty děti tě znají.. neber si boty, které na tobě již mohli spatřit. Poznají to. Ale hlavní je, že jsme si to krásně užili, dostali jsme pití zadarmo a poznali spoustu nových lidí a dětiček, které třeba zas za rok vystrašíme. Mám vás ráda ♡

PS.: jo a Mikuláše miluju ^-^

PPS.: zkazili jsme dětem sny, pokud zahlédli z okna Mikuláše s Andělem držící se za ruce ? Nebo i hůř ?

PPPS.: a dnes zase hned do školy ? To bych zakázala..

PPPPS.: děkuji svému tatínkovi, že to s námi přežil a dělal nám "pekelnej vůz" :D

Proletěl se u nás doma Amor

Ahojda Julinko,
vždycky jsem si myslela, že kdybych měla kluka na vojně, že na něj počkám, když tam ty dva roky bude, jenže jedna věc je si to myslet a druhá věc to udělat. Asi teď nechápeš, proč píšu o tomhle a ať nad tím přemejšlíš jak chceš, nemá to logiku a možná jen lehce tušíš, kam tim směřuju. Jestli aspoň tušíš, tak jsi na tom líp než já, já totiž ani netuším. Vím jen, že jsem se chytla jedné takové myšlenky, kterých mám plnou hlavu a které se týkají jak jinak než chlapů a když vidím ty dnešní, vracím se alespoň v myšlení ke starým časům, kdy chlap byl chlap a nemusel se jako dnes neúspěšně pokoušet jím být a ve výsledku jím nebýt. Prostě dřív to tak fungovalo. A vojna byla jakýsi symbol mužství. Dneska bych ty bábovky chtěla vidět, nakonec by tam stejně musely poslat nás, aby jsme je zachránily (a to nesnášim feministky, protože i když to nechceme slyšet, ty chlapy prostě potřebujeme). Dnešní doba si totiž zvykla na pohodlnost a nic nedělání a populace jako taková si to velmi ráda vzala za své. Co bys ale tenkrát dělala ty? Sáhni si do svědomí, kdybys měla kluka, co by ti šel na dva roky na vojnu, čekala bys ty dva roky v celibátu, o žádnýho jinýho bys ani očkem nezavadila a hrdě bys pak na něj čekala u toho vlaku?? Dobře, tak je tu teoretická možnost, že jo. Spíš by záleželo na tom, do jaký míry je to kretén a jak moc sis toho byla vědomá ještě před tím než ti na tu vojnu šel. Ale nalejme si čistého vína.. Nečekala bys na něj. Možná by tě to tak dvakrát napadlo, že by to teda asi jako bylo dobrý udělat, ale nakonec by stejně vyhrála ta druhá možnost. Vykašlat se na něj.. Běhá a i tehdy běhalo po světě tolik chlapů, že by ses zamilovala možná za tejden. Ovšem teď tady nehodnotím, jestli je to dobře. Jasně že neni. Dávám do světa názornou ukázku toho, že nic není tak, jak si myslíme, že je.. Takhle by to bylo, kdyby jsi se nezamilovala, vykašlala by ses na něj bez mrknutí oka, protože by ti to bylo úplně ukradený, že tě támhle nějakej Eman miluje. A on by tě naoplátku nazval kurvou ve chvíli, kdybys na něj u toho vlaku nepočkala a mezitím randila s jiným. Jenže víš co se za ty roky stalo?? Chlapečci narostli jak je dub velkej a teď vrací údery dvojnásob. Takže až tě jednou bude tvůj starej podvádět, říkat ti, že jsi přibrala a že už neumíš vařit jako dřív.. všechno to bude právě kvůli těm kurvám, co tenkát ty kluky opustili kvůli jinejm, když ti jejich kluci zatím barvili trávu na zelenou, pod vedením podplukovníka Červeňáka. Romantická láska žije jenom ve filmu. Nikdo jí nemůže spatřit a nikdo jí nemůže dát název.. myslíš, že jsou to kecy?? To asi jsou, ale víš co mě dojímá?? Jak se Lennon vyjádřil, že než potkal Yoko Ono, kterou si později vzal za ženu, do tý doby nezažil tu pravou lásku.. Potom společně bojovali za světový mír, a osm dní nevylezli z postele, nepřijde ti to taky tak čistý?? Tak moc plný všech emocí, co láska obsahuje, až se mi z toho dostává pocitu, že jsem totálně selhala. A došlo mi, že jsem tu lásku asi takhle neprožila, protože ten někdo to nikdy nechtěl, a když to chtěl někdo jinej, tak jsem to zase nechtěla já.. #složitostiživota2017. Dyť já už neumím ani nabalovat...

..Love is free, free is love..

Vsadila bych se, že tu písničku neznáš.. ale je dokonalá..

Tak moc jsem se snažila o to, aby se nic neposralo, až se posralo úplně všechno.. Jak jinak, já to nějak přitahuju. No a abych ukončila tu myšlenku, seděla jsem takhle s mamkou asi po třech letech večer v kuchyni, pily jsme červený víno a já řvala jak želva, jak je ten svět zkurvenej. A mamka mě poprvý v životě nezačala brzdit ať nebrečim a jen kejvala na to, co jsem jí říkala. Třeba jsem se ptala, k čemu ti chlapi jsou a proč nemůžeme bejt bez nich.. nebo k čemu jsou ty pitomý vztahy, když všechny končí stejně.. A ona mi řekla, že prej musim počkat na toho pravýho.. A tak jsem se jí zase zeptala, jak se to pozná, to má jako zlomenej pravej malíček nebo co?? Když je pravej?? A ona na to, že prej ne, že jenom poznám, že už nechci bejt bez něj.. A tak jí zase řikám, že to nechceš bejt vždycky než tě začne srát. A ona koukla na prázdnou lahev vína, pak na mě a řekla otevřem svařák?? Pak ti má v životě pomoct máma..

To se mi zrovna nedávno stalo, že jsem jela z práce totálně vyšťavená ( a vidíte, kam nás zavedl feminismus, makáme víc jak ty bábovky, máme si nestěžovat a dál žít, role se vyměnily), a najednou nastoupil kluk, tyjo ten byl ale fakt krásnej, blonďák jo.. ale to podstatný na co tady čekáš... A to si povíme po reklamě.. Ne kecam.. no prostě byl celej v obleku a měl na hlavě takovou tu čepici (a lá razor blade Tomma Shelbyho), no prostě byl do puntíku oblečenej jak chlap z roku 1918, bez srandy a já se zamilovala. No, asi tak na tu dobu, co byl v tý třináctce... Ale tohle je to, co dnešní doba postrádá, aby se chlap oblíkal pěkně do saka a nosil košile pořád. Já se aspoň snažim ty hadry v tom stylu nosit, ale oni?? Mají problém vzít si blbou košili, i tu blbou košili... Třeba táta, když si veme košili, tak mu to neskutečně sekne, ale pak ho vidíš, jak se celej večer vošívá a nakonec se třeba po štědrovečerní večeři protáhne, a protože za posledních pár let narostl v oblastech pupku, ještě se mu roztrhne.. A takhle to dopadá, když si v dnešní době veme chlap košili, kdyby se mu aspoň roztrhla z rěch svalů, který nemá, ale on se prostě přežere a pak si diví. Tyjo, já jsem dneska ale zlá. Cejtíš tu nenávist k tý rase z Marsu? Ne, už toho nechám, jen mám prostě problém a ten problém si řiká CHLAPI a tím bych to ukončila..

To jsme si letos s Aličkou užívaly vánoční trhy.. 

tak co je dalšího novýho?? Už jsem ti řikala, jak budou mít naši v dubnu 20 let výročí od svatby, a jak jim připravuju mega velký překvapení?? Dokonce tak velký, že neprojde ani dveřma?? Ne?? No tak to poslouchej, protože kvůli tomu teď furt makam jak šroub, aby se taky jednou trochu utrhli ze řetězu a měli od těch svejch dvou holek na pár dní pokoj!! (Jo a víš co mi otec teď řekl?? Že prej chodim do tý práce jenom proto, abych nemusela bejt doma a hlídat Amčelu.. Málem jsem po něm skočila, vydrápala byvh mu voči nejradši!!) Nejenže jim totiž koupim wellness drahej jak kráva, dokonce je zbavim sviště a tři dny o nás neuslyší. To jsem dcera viď?? Jenom se bojim, aby po tý romanťárně zase mamka nepřišla s těhotenskym testem, to už tady taky bylo. A taky se bojim, abych ségru někde neztraila. A protože jsem moc líná sebe a ségru spakovat a jít na ty tři dny někam pryč, zůstaneme spolu v domácím prostředí, jak Rusáci, když na ně táhnul Napoleon.. Víš jak to tehdy bylo ne?? Napoleon byl blboun a nevzal si oteplováky a pak nastyd a Rusáci ho porazili, protože měli kulichy.. No a aby to bylo dokonalý, budu muset ségru naládovat nějakejma práškama a sebe taky, abysme jedna druhý nepily krev a mohly spolu vegetit. Ještě mi v tom dokonalym plánu ale trochu hapruje babička, u který mam obavy, že se bude nudit a celou situaci u nás bude chtít kontrolovat. Ona asi ví, že neumim udělat kaši víš co, takže si to bude chtít přijít vošéfovat, co s ní jsem ještě nevymyslela, každopádně se nesmí nic pokonit a už vůbec ne na takovýhle banalitě. Já si tady sice už tak rok tlacham do prázdna, že chci někam jet a nakonec sama pojedu tak maximálně na záchytku (haha, samozřejmě sranda žejo), ale co bych těm našim stvořitelskejm staříkům nedopřála žejo.. Tím ti samozřejmě chci navrhnout, že se k naší sesterský dvojici můžeš přidat, pokud si přineseš ochranný brýle, diazepan a dvd s českou Mášou, nebo se Amčela fakt naučí mluvit jenom rusky.. jakože už se o to minimálně pokouší..

A víš co? Potom se na to vykašlu a pojedu na ten wellness taky, stejně jsem chtěla jet na Moravu, tak prostě pojedu.. Dyť nikdo neví co bude zejtra..

PS: Nechci jet sama, co mam dělat??
PPS: O těch chlapech nemluvím nijak konkrétně, i když se to možná zdá..
PPPS: Celý článek je brán lehce s nadsázkou, dělám si srandu nejen ze životů ostatních, ale i z toho mého, tak si to nikdo neberte osobně..

Nenormálnosti

Hola hej, Bina !
Víš, tohle je celkem vážné téma, proto chci, aby si teď VŠICHNI, kteří čtou tento článek, teď vduchu hezky představovali vážnou hudbu. Ano, tak je to správně.
Inu v posledních asi dvou týdnech jsem zjistila, že se mi tu u mě v pokojíčku dějí divné věci. Nechci zacházet do detailů, protože by to mohlo někoho třeba urazit a já bych také nemusela do dne vydání dalšího článku přežít.

Přejděme rovnou k té osudové noci. Byla sobota večer, nemohla jsem až do 00:30 nedělního brzkého rána usnout, a tak jsem klasicky promazávala fotky v mobilu, aby se mi uvolnilo místo v paměti. Když jsem konečně usnula, netrvalo to ani hodinu a probudilo mě vibrování telefonu. Na noc si totiž vypínám zvuky, kdyby se zas nějaký učitel třeba rozhodl známkovat testy z fyziky nebo tak a házet to do Bakalářů. Ale počkat, my už fyziku nemáme ! Ha ! .... probudily mne tedy vibrace mobilu. Zvedla jsem hlavu, mobil ležel vedle polštáře. Podívala jsem se na něj. Uvědomila jsem si kolik je a řekla si : ,,Nebudu to přece zvedat, vzbudila bych celej barák." položila jsem hlavu opět na polštář a tiše čekala, až vibrace ustanou. A ustaly. Ten hovor se sám zvedl. Nedokážu to vysvětlit, ani jsem se toho mobilu nedotkla, jen jsem se podívala na displej, ruce i nohy jsem měla pod peřinou. Přejel mi mráz po zádech, když nejmenovaná osoba na druhém konci začala mluvit. Hrozně jsem se lekla a i když hovor nebyl "na reprák", slyšela jsem zřetelně, v bytě bylo totiž ticho. Není podstatné, kdo v tom mobilu vedl asi tří minutový monolog a proč, ale zavěsil to. Nakonec to zavěsil. Já, sice mírně vyděšena, ale velmi unavena, překlopila jsem se na bok a chtěla spát.
*strašidelný zvuk*
Co to sakra bylo !? Bylo to v bytě. Nebylo to u sousedů ani na chodbě. Bylo to v bytě. Schovala jsem se celá pod peřinu.
*intenzivnější strašidelný zvuk*
Je asi 02:37 ráno a já se bojím. V bytě jsem jen já a máma. Opravdu usilovně jsem se to snažila ignorovat a vysvětlila si to tak, že asi jen přišel brácha domů. Že to byl zvuk kliky. Byla jsem strašně unavená, chtěla jsem spát, ale z nějakého důvodu mi trvalo hodinu, než jsem usla. Hodinu jsem měla hlavu pod peřinou a se zavřenýma očima se snažila spát, ale prostě to nešlo. Usnula jsem tedy někdy kolem 03:23 a spala asi 5 hodin. Ráno jsem se zeptala mámy, kdy se vrátil brácha.
,,Asi ve 4 ráno."
Okay, tohle mě neuklidnilo. Ani trochu.
Bylo nedělní dopoledne a já hrála na klavír. Vždy, když hraju na klavír, mám v jeho levém rohu položený mobil, abych na něj viděla. Hraju nějakou nezáživnou skladbu a vduchu si říkám : ,,Napíšu Verče, co se stalo v noci."
*v tu stejnou vteřinu cinkání Mesendžru*
*beru do ruky mobil*
Jee, asi telepatie. Verča mi píše.. sakra, co !? Ve zprávě stojí : ,,V noci se mi o tobě zdálo." a já si jen vzpomněla na to, jak se říká "když nemůžeš v noci spát, znamená to, že jsi vzhůru ve snu někoho jiného". Ale to nevysvětlilo ty divné zvuky a to, že si můj mobil dělal, co chtěl.
Vzápětí si všimnu, že se mi pohybuje má provázková záclona. Hýbe se jen jedna určitá část nalevo. Jen pár provázků. Průvan. Ne, je zavřené okno. Zavřu dveře, nespouštím oči ze záclony. Pořád se pohupuje. Jdu k ní a osahávám rámy okna, jestli tam neprofukuje. Neprofukuje. Topení netopí, nemůže to být nějakej přiblblej fyzikální zákon o proudění tepla. Koukám jako idiot na tu záclonu a najednou se vypne televize. Jen tak, sama od sebe. Pohodka. Tak ji zase zapínám a mohu zde poznamenat, že záclona se pořád hýbe, téměř každým dnem, ale vždy jen po určitou dobu. Jen chvíli. Nechápu proč. A když jsem si jednou položila mobil pod tu záclonu na stůl, prostě jen tak a za 10 minut ho zas vzala do ruky, z 19ti % baterky bylo najednou 8% a to mám docela funkční baterii, která se vybíjí pomalu a když na mobilu nejsem, nevybíjí se vůbec.
Toť historie mých elektronických problémků a hýbajících se provázků. Doufám, že se Vám líbila.

PS.: třeba se nic z toho nestalo a já vlastně ani neexistuju
PPS.: lol
PPPS.: stejně by mě zajímalo, kdo to četl celý

Dysblbci

Ahoj kočko,
řeknu ti, že ta moje závislost na karamelu je čím dál horší, něco mě štve dám si prostě karamelu, štve mě učitelka dám si karamelu, štve mě mamka, dám si karamelu, štve mě ségra, dám si deset karamel a štve mě ještě víc a k tomu mi začne tikat levý oko. Můžeš mi říct, proč miluju všechno s karamelem, kde se to bere? Nechám si to někam vytetovat. Něco málo ke zdravýmu životnímu stylu, dej si karamel. Mám pocit, že jsem před dvouma tejdnama dospěla, nevím čím to je, nevím proč to je...Fakt, prostě to cejtím. Sice se chovám jako ještě větší naivka než jindy, dělám větší kraviny než jindy, ale vidim to tak, že to není jen tak pro nic za moc. Ale aby sis zase moc nemyslela, k dospění patří i zápory jo, o těch si teď říkat nebudem, má to bejt optimistickej článek. Myslim. Ale když si tak pročítám dosavadní slova, jsem nějaká moc důležitá ne?? Flákni mi jednu. Nebo dvě. V nadpise je slovíčko, které mělo původně vysvětlovat svůj význam v celém textu, ovšem to bych nesměla vymýšlet nejdříve nadpisy a pak až psát články, žejo?! Takže z toho vyplývá jen to, že dysblblec jsem tady já a zahrnuje to úplně všechno. Někde jsem nedávno četla, že i ADHD, se počítá do dys. poruch, ADHD se projevuje především u dětí a divila bych se kdyby to nevlastnila i moje sličná sestřička. Zmiňovala jsem se ti s tím, jak mi ukradla flashku a pak si ji strkala do pusy a nakonec si svlíkla plenku a zkoušela i řiťku?? Myslím, že letos k nám přijdou dva zlý, dva fakt hodně zlý Čerti a Anděl s Mikulášem zůstanou na chodbě.. Vyřiď to Zikymu a Honza ať sežene zase to uhlí Barbecue, to pak zase budu mít celej večer chuť a hlavně hlad na nějakou dobrou papu, protože jak máš opatlanej obličej a fouká ten prosincovej vzduch, tak ti to zavání hodně intenzivně a po pár panácích si i začneš to uhlí olizovat... A to ti řikám, že ještě jednou mi ségra vytočí, a fakt jí ten čert odnese a bude to muset udělat Honza, protože Amélie kouše, to mu neříkej.. ale já už jsem prostě pokousaná dost a tahat se s ní nebudu, víš jak přibrala?!.. Takže kromě toho, že jsem vyspělej dysblbec, se o mně novýho můžeš dozvědět třeba to, že. jsem začala shánět kapelu, kde bych mohla hrát na klávesy a zpívat. Taky jsem se zařekla, že si koupím další šaty a půjdu ještě na jeden maturák. Naučim se kreslit a možná začnu někdy nosit podprsenku. FAKT, SLIBUJU! A nebo víš co?? Ne!! Já jí nosit prostě nebudu, i kdyby se měl svět zbláznit, stejně do ní nemám co dát a je to strašně otravný.. A v práci si asi postavím opičí dráhu, protože už mi nepřijde normální, abych za jednu směnu musela v obchodě s oblečením hned dvakrát skákat na jeden regál a z toho hned na druhej, abych z něj shodila boty a pak kabelku, protože to nějaká paní chtěla. A to jsem měla přistavěnou stoličku, ale asi nemusím zmiňovat, že s mojí vejškou jsem i na stoličce hodně vtipná, nepraktická a tak stejně velká jako ostatní opicovití dýchači vzduchu. No a když hodinu po téhle akci přišla do krámu další ženská, která chtěla pro změnu sundat celou půlku pany, která je úplně u stropu, šla jsem radši na pauzu.

Za tu dobu, co žiju, mi došlo, že vždycky nemám to, co chci, vlastně spíš nikdy. A přesně ve chvíli, kdy jsem si tu větu důkladně uvědomila, jsem se jako správnej bezďák málem poblila, protože se mi ve změti slz udělalo tak blbě z těch bonbonů, co jsem zrovna sežrala, jako nikdy. Byl jich celej pytlík a pár hodin před tím jsem měla v práci druhej, protože Sába. Byly tři hodiny ráno a já poslouchala písničku Rain od Charlieho Straighta furt dokola a přemejšlela jsem nad celým životem. A když už je to můj článek, tak si to můžu dovolit napsat, dysblbci jsou všichni. Do jednoho. Člověk se kolikrát trápí s tím, jak se vyjadřovat než si všimne, že jiný lidi to neřeší, a chvíli trvá než to konečně přestane řešit taky. A kromě toho jsem si všimla, že dřív jsem řešila vážně všechno a to teď vymizelo jako vedlejší účinky nějaké nemoci. (Smích). Když totiž přestaneš život řešit a začneš ho žít a užívat si ten pocit jen z toho žití, z okamžiků, kdy netušíš, co bude následovat, teprve pochopíš, o čem život je. Vím, že jsem to možná už psala, ale tak pro jednou si to můžeme zopakovat, abych to tak posléze začala dělat i já sama. (Další smích). Po třech sklenkách kvalitního bílýho vína už začínám mít trochu stavy, vymýšlím různý věci, třeba že si koupím auto hned, jak udělám řidičák, že poletím do Norska za medvědama a že si skočím padákem. Vtipné na tom zůstává, že i když vystřízlivým, ty nápady jen dostanou další náboj k tomu, abych to fakt udělala. V pondělí jsem byla s Anežkou shánět sponzory na maturák a nechaly jsme toho hned poté, co jsme vlezly a zase hned vylezly z toho pohřebního ústavu, víš co.. připadá ti to blbý propagovat pohřební službu na maturáku?? Protože mně ne!! Co by se jim stalo, kdyby nám darovali jednu rakvičku do tomboly?? Ani to neberu jako černej humor, smrt přece patří k životu, tak nevím, co ten děda mektal. Kdyby vás taky napadlo jít shánět sponzory do pohřebního ústavu, rovnou vynechte ten v Pražskej!! A v úterý jsme s Nežou vytunily odpoledne ve wellnessu.. Takový srandy jsem si neužila několik let, ne-li desetiletí. (Už třetí smích). Prej: ,,Jak se zapíná ten fen ??" ,,Dyť už je zaplej !!" ,,Aha. No jo.." Nebo se nám povedlo udělat jednu velkou vlnu ve vířivce, voda udělala hups na zem a když jsme odcházely, ještě si vážily toho, že jsme tam vůbec byly.. Včera večer jsem mimochodem přišla až dneska, ale já na ten koncert jít musela, stihla jsem předposlední trolejbus a naštěstí jsem nedopadla jako Apolenka, která tu tramvaj nestihla a volala si tágo. A tak jsem zase jednou pochopila, že jakej si život udělám, takovej ho mám. A šla jsem spát. A asi někdy půjdu zkusit rogalo. Taky na střelnici chci jít. A někam si trochu bouchnout, do nějakýho figurína, vybít se, víš jak... A víš co?? S*át na ně!! Na všechny!! A k tomu si pusť CeeLo Green F*ck you ❤ (- Ta cenzura je tu jenom proto, že se mi líbí ty hvězdičky, navíc budou vánoce, tak ať je to tématický !!).

Všichni jednou půjdem, tak ať to do tý doby stojí za to !! 

PS: Začínám zase pociťovat příchod jara a je mi úplně jedno, že je listopad..
PPS: Plánuju oslavit osmnáctiny někde s váma, tak snad se toho dožiju..
PPPS: Zlejem se jak koťata !! ♥
PPPPS: A na Mikuláše taky !!
PPPPPS: A půjdem do Saloonu na pivko...
PPPPPPS: Kdybys věděla o nějaký kapele, kde shánějí klavesistu popř. někoho na zpěv, dej vědět !!

Individua kolem nás

Nazdar, nazdar !

O čem bys dnes chtěla hovořit ? Já Ti to povím.. život je nespravedlivej a všichni lidé jsou stejní. Cože ? Ne ? No, možná máš projednou i pravdu. Dnes si probereme různé typy lidí, kteří nás všechny obklopují a pojďme to brát co nejvíc obecně a formálně, prosím. Nikdo nebuďte vztahovačný.

1) KAMARÁD DO DEŠTĚ
Je to ta osoba, se kterou rádi trávíte čas. Pro Tebe, Sabinko, to mohu být já, Aněžda nebo Tvá malá sestřička (..možná).
Jedná se o člověka, který Vám nádherně projasní i ten nejhorší den, můžete se mu svěřit absolutně se vším a nemusíte se bát, že to zanedlouho budou vědět všichni třeba až někde v Německu.
Povídáte si společně o Vašich zážitcích, o Vašem strachu, o nepříjemnostech, které se Vám přihodily, o klucích/holkách, kteří/které se Vám líbí a pomlouváte spolu individua, která si to zaslouží.

2) MILÁČEK
To je někdo, kdo ve Vašem životě obsazuje pozici partnera. Někoho, ke komu cítíte tzv. "něco více", můžete se na něj kdykoli obrátit, opřít se o něj v nejhorších chvílích, důvěřovat mu a měli byste s ním mít ještě hlubší vztah, než s "kamarádem do deště". Ne vždy to tak bývá, ovšem. Za svůj život jich většina z nás má několik a vybíráme si toho, který nám nejvíce "vyhovuje", na kterého se usmějeme, když ho po dlouhém, těžkém dni uvidíme a na kterém nám prostě nejvíc záleží.

3) PAN/Í DOKO
Je to člověk, který Vás dokáže naštvat vlastně už jen tím, že mluví, dýchá, existuje. Občas je složité nevybouchnout nad jeho výlevy, kdy si stěžuje na naprosto neopodstatněné věci, nadává, je drzý na někoho, kdo mu vlastně nikdy nic neudělal, nezaslouží si to a podobně.. nemusíme více rozvádět.

4) ŠÉFIS
Vše musí být podle něj a když se to jen malinko vymkne jeho kontrole, je to hned špatně, vyřve Vás do světa, trochu si zanadává na Váš účet, ukáže Vám, kdo je tu "pán" a završí to tím, že to ON je tu ten nejlepší. Samozřejmě si dovolí poznamenat, že je ve všem perfektní, zvládá matiku, ájinu, vlastně i několikrát za život zdolal nejvyšší hory a nejdivočejší řeky světa a tak vůbec.. nemůžete se s ním měřit.

5) NESMĚLÝ OLEG
Použila jsem pojmenování "OLEG", protože se mi toto jméno líbí (s trochou ruského přízvuku) a nevím, jak jinak bych tento typ osoby popsala. Je to někdo, s kým je Vám moc dobře, krásně se Vám s ním povídá, ale občas máte po rozhovoru s ním smíšené pocity. Někdy si na něj dlouho nevzpomenete, jindy v naprosto směšné situaci ano. Například při tělocviku, ve sprše, když na sebe napatláte sprchový gel, který voní jako tento člověk či při zalévání květin.

6) PŘÍZRAK
Je někdo, kdo se ve Vaší přítomnosti zjeví jen málokdy a Vy nevíte, zda je to dobře či ne. Občas zanechá vzkaz, který může být tak moc jasný, až je nejasný. Nejste si jisti, jak se v jeho přítomnosti chovat, protože sebemenší chybička může vést k záhubě. Je zkrátka tajemný. Nezajímá Vás, jaký ve skutečnosti je, protože Vy ho ve skutečnosti neznáte. Ne v reálném životě. Když s ním nějakým způsobem komunikujete, nemáte ponětí o okolním světě. Je Vám všechno jedno. Srdce tluče, ale kůže chladne.

7) SPORTOVEC
Kdokoli, kdo si o sobě myslí, že když je dobrý třeba v tenise/v golfu/v bobování má vlastně nadosmrti vystaráno. Talent obstará i peníze, ale dokud se kariéra nerozjede, peníze obstarají rodiče. Nemusí nikdy nic dělat, vše je mu servírováno na stříbrném podnose až pod nos a neví, co je to práce.

8) UMĚLEC
Nepotkáte ho, aniž by si zrovna neprozpěvoval, netancoval zhulený kolem nic netušícího davu lidí nebo aby si při hodině fyziky nekreslil do sešitu zvláštní malůvky, připomínající vady na lidské duši, psy a tak.. když pronese náhodná slova, je to většinou něco opravdu hlubokého, co Vás donutí zamyslet se nad pravými hodnotami lidského života. Tito lidé jsou skvělí a je škoda, že dle statistik umírají brzy.

9) MODELKA
Zde se výjimečně jedná hlavně o kategorii dívek, ale nemusí tomu být vždy nutně tak.. no. Osoba, která váží 40 kilo i s postelí a vychloubá se s rychlým metabolismem a s tím, že to má v genech, je taková odjakživa a navždycky bude. Může jíst, co chce, ale v soukromí si počítá každou kalorii, jí jenom bílý jogurty, sladkýho ani mastnýho se nedotkne a na Vánoce odmítne sníst večeři se slovy : ,,Ale vždyť ten kapr měl rodinu, mami ! Jo, my máme řízek ? Ale ten taky mohl mít rodinu.. bramborovej salát, žertuješ ? Ani náhodou ! I zelenina má city !"

10) TICHÝ BROUK
Drží se při zemi, neodváží se nic okomentovat příliš nahlas, ale vždy nasadí určitý výraz, známou grimasu a i tím dokážou vytočit pár lidí, je to až neuvěřitelné. Tito lidé nedělají nic špatného, mají jen svůj vlastní názor. Ovšem když se opijí či mají jen slabou chvilku a vyjádří se hlasitě a ještě dost odvážně a urážlivě, není to nic hezkého.

PS.: pokud jste se jen trošku našli, hoďte tam lajk !
PPS.: nevztahujte na sebe, ani na osoby Vám blízké
PPPS.: pokud jste to dočetli až do konce, gratuluji Vám ! Nemáte nic lepšího na práci, než číst výlevy 16ti leté slečny, která si myslí, že by jednou mohla psát profesionálně, hh
PPPPS.: milujte se a chtějte se

Bohatě plnej život emocí a mámení jak z knížky..

Program měsíce ŘÍJEN: PRAGUE HANDPOKE, PRÁCE, SEM TAM ŠKOLA A HLAVNĚ SRANDA ŽIVOT!! (Nebo to aspoň umět dobře hrát).

Dobrý den ti přeju milá Julie,
tyjo, to bylo dlouhý oslovení. Tak mi dovol shrnout říjen. Do detailů raději zabíhat nebudu, ale něco ti o něm řeknu.. Hele byla jsem v Praze, hned dvakrát žejo.. Poprvý se školou, ale odpoledne už bylo věnováno mně a tvojí sestřenici, mojí kamarádce Anežce.. (nechcete se už někdy konečně seznámit ??), to jsme pak skončily v kavárně la bohème café, kde jsme zase měly ty naše tendence se seznamovat, přišli tam nějací Švédové a kdyby Anežka nezahodila cígu a nevrátila se z venku tak rychle, tak by snad i došlo k nějakým pro mě nežádoucím seznamovacím rituálům... Ale to nebylo všechno, ten den nám totiž ujely tři vlaky.. To se takhle chystáš jít na hlavák a najednou.. ups?! Vlak je v tahu aniž bychom na ten hlavák vůbec došly, pak jsme teda usedly k piánu a já že si zahraju, ale najednou se tam vynořil Nero, takovej jeden Američan, bezdomovec, kterej žije v Praze a Anežka žejo, se začala seznamovat, mám pokračovat?? Správně, ne!! Tak jsem tam tak hrála a najednou ke mně přišel chlap a dal mi kilo ve dvou padesátkách a omlouval se, že nemá papírovku.. Chápeš to?? No a pak nějaká paní se rozbrečela, když jsem hrála Amélii a začala mi děkovat a objímat, pak jsem poznala bezdomovkyni Natálku a její dva bráchy, o kterých později tvrdila, že je nezná... To je ta sociální činnost no.. No a pak nastala ta další část, odjezd druhého vlaku, který jsme opět úspěšně nestihly.. a takhle podobně to šlo i dál..

Jeden postoj k životu..

Druhej postoj k životu...

Táákle je veliká!! 

Podruhý v Praze jsem byla s Klárinkou na výstavě Lény Brauner, ale nakonec na tajňáka, bez lístku a pustil nás na ní sám Světlonoš a ještě si s náma pokecal, pak jsem si nechala potetovat ruku ,,hendpoukem'' což byla supr věc a ten unikát, co mám vytetovanej prej vypadá jako obtisklý kolečko od limči, haha, fakt ftipný !! Problémy (už ne tak stroprocentních) abstinentů Sabina2017.. a pak byl koncert X-coveru v Bueně, kde jsem byla s Anežou, Barunkou a Apolenkou poté, co jsme se nechutně naládovaly v mekáči a ještě předtim jsem si vydělávala na svý nehorázně velký útraty.. Mimochodem mezi tímhle bohatým programem jsem normálně chodila do školy (ahoj sociálko), taky jsem pracovala, sem tam se učila a... Bylo toho fakt hodně.. A teď v pátek bude Maturák 4.E. Koupila jsem si kvůli tomu i červený punčocháče k těm novejm šatům s kytičkama ze Zary, víš který..??!! Stejně si myslim, že to dopane nějak špatně a to jsem věčnej optimista.. Znáš mě :D Mám neskutečnou radost ze života a očekávam ještě lepší časy, to snad ještě jde?!

Proč máte tečku na ruce?
Neptej se, nebo ti dáme tečku mezi voči!!

Sen, klam, iluze, co může bejt víc? Co může mít v životě větší význam než právě mámení. Kdyby nebylo, nikdy by naše mysl nebyla šťastná. A teď vážně! Neříkej mi, že jsi si nikdy nepředstavovala něco, co nemůžeš mít, a když už si to můžeš aspoň představovat, že sis to nepředstavovala ještě lepší, než jaké by to ve skutečnosti bylo. Vidina, přelud všechno je tak skvělý, když máš perfektně propracovanou fantazii a jseš schopná se na to svý snění soustředit a udělat si ho přesně tak, aby ses z toho pokákla..

Víš co mi hrozně baví?? Dělat si srandu sama ze sebe, protože když si jí dělám sama ze sebe, nikomu dalšímu nedávám prostor, aby si ji ze mě mohl dělat taky!! :DDD

Když jsem byla malá, můj nevlastní děda mi zakazoval pískat dovnitř, a teď umřel a už mi to nemá kdo zakazovat.

Je to zvláštní doba, ta ve které žijeme, dospěli jsme do doby, kdy lidé kolem nás odcházejí, ale už se nevracejí. Nelítostný boj se životem a smrtí, ale nejen to. Maminky nás přestaly opečovávat a nám muselo logicky dojít, že už nejsme ty malé holčičky, které chodily do školky s odporem a jako jedinou podporu si s sebou nosily své oblíbené hračky (třeba Karolínku, viď Jůli). To, že si dnes vezmu na spaní k sobě do postele plyšáka, mě do těch let nevrátí. Je to všechno nezvratně pryč. Zůstaly nám vzpomínky, které se nevrátí v živý obraz, který můžeme žít, jen se jednou za čas ozvou, začnou nás svědět než je podrbeme a odstraníme, ale ony se budou vracet, jak bolest nohy, bude trvat než ta bolest odezní. Vlastně je to jako s amputovanou nohou, taky ji pak ještě hrozně dlouho cejtíš.. Vždy, když nám bude smutno, kdy zažijeme něco špatného, kdy nás ten život dospělých hodí do polohy vležmo, budeme jen hezky vzpomínat. Spadneme na kolena, ale nepřijde ani máma ani táta, kteří by nás zvedli a kolínka nám oprášili, dostaví se šéf, co nás ještě nakopne a z kolen spadneme ještě na bradu, v té se pak ten šéf porýpe, vysype ránu štěrkem a v klidu odejde, nechá nás tak a dostaneme ultimátum, abychom opravily naše chyby jinak přijdeme o krk.. A my budeme brečet nad našimi problémy a budeme je považovat za nejhorší z nejhorších, aniž by nám docházelo, že jsme jen jedni z mnoha, že nejsme sami ve spirále života, že i oni druzí to nemají jednoduché, né-li složitější. Vzpomeneme si na Malého Prince a na to, jak by se nám teď vyplatilo dívat se na život stejně jako on. Co vše by se díky tomu vyřešilo, ta dětská naivita by dodala i dospělému člověku šarm a taktní vystupování. Chci být Malý Princ a mít svojí planetu..


PS: Jmenovala by se Sabiňákov a žily by na ní jenom polární medvědi..
PPS: I já bych byla polární medvěd, neřešila bych žádný problémy..
PPPS: Pomalu začínám cítit, jak se v toho polárního medvěda měním....

Kdybych byla učitelkou..

Helou, Bina !
Jak jistě víš, odmalička jsem se chtěla stát učitelkou, škola mě vždycky bavila a studuji pedagogické lyceum. Nemohu tvrdit, že mě škola baví tolik, jako za mých mladých let, ale některé předměty se mi přeci jen nehnusí. O matice raději mluvit dnes nebudeme. Heh. Nebo ano !? Ne....
Momentálně jsem ale ve stádiu, kdy si říkám.. ,,K čemu vlastně je se několik let navíc trápit studiem, být závislá na penězích z brigád, po večerech se učit a (možná i) mít stálé zázemí u rodičů ? Já se pořád chci stát učitelnicou, ale ta cesta, která k tomu vede.. a brát plat člověka, kterému stačí výuční list ? Tedy je to jak kde, já vím, ale rozumíš mi, ne ?

S holkama si po nějakých testech občas děláme srandu, že s tím sekneme a otevřeme si salon, víš co.... jedna bude kadeřnice, druhá kosmetička, třetí zas bude dělat manikúru.. budeme se společně smát a je to vlastně zvláštní forma umění, no ne ?
Ale kdybych JÁ někdy byla učitelkou..

- nedávala bych dětem přepadové testy

- nezkoušela bych 4 lidi za hodinu, kdyby to nebylo nezbytně nutné nebo bych to předem nenahlásila

- neptala bych se : ,,Co je to les ?", pokud by to nesouviselo s předmětem, který vyučuji

- kdyby se mě někdo zeptal na něco, co nechápe, pomalu bych to vysvětlila znovu

- nekecala bych nikomu do jeho soukromých věcí (vůbec ne před jinými lidmi), pokud by to nesouviselo s výukou nebo s něčím, co mi on řekl

- nekřičela bych na nikoho bezdůvodně nebo proto, že mám špatný den

- kdyby něčemu nerozuměli, neřekla bych jim, že to není můj problém

- snažila bych se pamatovat si jejich jména

- neříkala bych jim, s kým se můžou nebo nemůžou bavit (teď nemyslím poučky jako : ,,Nenastupuj k cizím lidem do auta." :D)

PS.: ale kdo ví, třeba nebudu tyto body plnit
PPS.: nebo nebudu učitelka, že jo
PPPS.: třeba budeme spisovatelky a bude to vynášet, že jo :D

Návod na spaní

Ahojky Zlondýno,
budu ti povídat o tom, jak jsem spokojená v dnešní nespokojené době. Nic mě nepobouří, nikdo mě nenaštve, kdokoliv mi cokoliv řekne, beru to s nadhledem a uvnitř se i té největší nadávce směju. Užívám si tuhle dobu, je mi fajn, dost fajn. Mám všechno na párku a zároveň všechno co mám dělat splňuju, nikdo mi nic nemůže.. Leda tak, víš co... Tenhle týden jedu dvakrát do Prahy, dneska a v sobotu, dneska "pracovně" a v sobotu jen tak, na dvě výstavy a překvápko.. Mám toho moc, nic nestíhám!! HAHA... Sem tam koncert a najednou koukám na účet a devět tisíc v prdeli.. Čím to je?

Dnešní téma je takové spací, teda ne že usnete už při čtení tohoto článku (pokud nebudete hned praktikovat můj návod a hezky si počkáte až na večer). Nedávno jsem měla jisté spací problémy, myslím, že se s nimi potýká asi každý, ale je to logické. Lidé jdou spát tím stylem, že se před spaním naládují jídlem, dlouho si říkají, že už půjdou a nakonec už se jim spát ani nechce, protože překonají únavu svým řáděním, ale potom jdou, protože z nějakého svého hlediska vidí, že už je pozdě. Jak ale dopadá tělo a duše těchto lidí? Buď opravdu zmoženě usnou, což je jedna z variant. A nebo neusnou ani kdyby se stavěli na hlavu (to nedoporučuji, pokud nejste zkušený jogín). Stává se ale, že jsou noci, kdy neusnete ať děláte cokoli. Může být na nebi špatné postavení hvězd, úplněk, padající meteorit, a dny, kdy čekáte na úplněk nebo dny po něm.. Pak jsou také snové noci. Sny, ty se dělí na sny pravdivé a smyšlené. Ale kdo to pozná? Máte pravdu, ani já někdy ne. Pokud prostě opravdu chcete kvalitně usnout každý den a už nikdy nemít problémy se spánkem, dodržujte následující návod. Sabina 2k17 - tohle se mi fakt povedlo, protože jsem teď sama zjistila, že ten můj spací plán má menší zádrhele..

Zprvu si minimálně vyvětrejte, nebo nechte okno celou noc otevřené. (Jak říká moje maminka, ty už jsi zase zavřela? Máš tu hrozný pušinec, a nyní je to ve fázi, že já takhle chodím za ní a říkám jí její slova, protože už vím, co měla na mysli). Lehněte si, samozřejmě pohodlně (takže ne jako já), doporučuji pokud máte problémy s krční páteří a se zády koupit si anatomický polštář (ne jako já). Chcete usnout předpokládám. A jestli vám to nejde, počkejte ještě s tím psychologem, třeba jednou taky budu, tak přijdete ke mně. Tak a už se dostáváme do finále. Ležíme. Vše, ale naprosto vše je o myšlení. Tudíž, když si budete stále dokola říkat, že spát nechcete a u toho si lehnete, dosáhnete tak akorát naštvané nálady, která se dostaví zhruba ve tři až v pět hodin, kdy stále nebudete spát. Říkat si, já chci spát, je nejhorší věc, kterou můžete udělat. To neusnete a pokud se vám to už někdy povedlo, tak to bylo proto, že jste se prostě ztrhali a nebo o šlo o náhodu. Hlavně nezkoušejte jako já před spaním nebo vůbec někdy jindy pít energeťák, je to za prvý nezdravý a za druhý na určité jedince to má účinek tři dny a věřte mi nespat tři dny je pak rovnou na kulkou do hlavy. Takže stále ležíme a to je ono, do hlavy vám pořád skáčí myšlenky. Co musíte, co nemusíte, vaše radosti i starosti, všechno, přicházejí myšlenky typu kdo vás všechno ten den nasral, kdo vás potěšil, další člověk co vás nasral a tak pořád dokola. Je to tím klidem, kdy si lehnete a chvilku vydechnete po celém dni. A ty myšlenky lze zarazit. Opravdu je celý problém jen v myšlení. Začněte pozorovat svůj dech, jak se vám hrudník zvedá a zase klesá. A u toho si říkejte v hlavě nebo nahlas. Odevzdávám své myšlenky nebesům a vzdávám se pro dnešek všeho, co mě tíží. Najednou ucítíte, jak se vám z hlavy postupně uvolňují v podobě bublin a odplouvají od vás pryč. A v tuto chvíli máte vyhráno, už na nic nemyslete, myšlenky nepřivolávejte, ráno přijdou sami. A uvidíte, že i tohle spaní bude čistější, klidnější, delší a bůhví jaké ho zažijete vy. Je to o vaší představivosti a čemu dokážete věřit. Buďte snílky a přesvědčte se, že lze usnout do klidu s čistou hlavou. I v noci totiž mozek pracuje, a tím že ho takto uklidníte se nemá k čemu vracet. Až vaše probuzení přivolá všechny vaše myšlenky tak, jak jste je den před tím zanechali..

Jsou to sice kecy, ale sem tam mi zaberou!! FAKT...


PS: Dobrou noc.
PPS: A ty to taky zkus Julietko!
PPPS: Mam děsně nabitej měsíc a zjišťuju, že už to bude asi celej život...
PPPPS: Je to prostě skvělý.. Teď normálně sedim ve vlaku do Prahy a je tady nějakej plesnivej pán, fakt!!
PPPPPS: Byla jsi někdy na výstavě tenisek??

Internetové zkratky ?

Zdravím, Sabinko má zlatá.. 
Dnes bych se chtěla zaměřit na internetové zkratky, které se používají na nejrůznějších stránkách, ale hlavně v četech s vašimi přáteli i nepřáteli. Spousta z vás je zná, denně používá a usnadňují vám život, ale jsou tu i tací, kteří jim nerozumí, deptají je a nevědí, co si mají o člověku, který je píše, myslet. Dovolte mi vám předvést pár základních : 

LOL - Laughing Out Loud, ve volném překladu "směji se, až se za břicho popadám". Takže když vám někdo do zprávy zakomponuje tuto zkratku, je dosti možné, že se právě zakuckal smíchy z toho, co vtipného jste mu napsali či co vtipného dotyčný právě napsal vám.

ROFL - Rolling On Floor Laughing, což znamená něco jako "smíchy se válím po zemi". Je to obměna výše zmíněného "LOL", ještě větší kalibr. V realitě může připomínat epileptický záchvat.

BTW - Báj D Vej, "mimochodem". Prostě.. mimochodem. ,,Umřel mi křeček a btw vyhodili mě ze školy."

4U - For You, "pro Tebe". Používá se, když chcete někomu vyjádřit, že například 'tato fotografie je jenom 4U' a dotyčnému tak sdělujete, že ji nesmí nikomu ukázat, poslat ani raději popsat.

OMG - Oh My God, "pane Bože". Myslím, že každému je jasné, v jakých situacích lze tuto zkrácenou větu použít. Tudíž nebudeme blíže specifikovat.

PLS - Please, "prosím". Tuhle zkratku já nenávidím a používám ji jen ironicky. Nemám k tomu důvod. ,,Pls, pošleš mi tooo ?", ,,Podej mi to, pls." Aarghg.

THX - Thanks, "děkuji". Použijte v případě, že vám někdo popřeje k narozeninám, pošle vám výpisky ze dne, kdy jste chyběl ve škole nebo třeba když vám pochválí nové obočí.

WTF - What The Fuck, "co to sakra je". Zkratka údivu, hněvu nebo vyčerpanosti z toho, že nechápete matiku.

DIY - Do It Yourself, "udělej si sám". Tento výraz používají například JůTuberky, které mají rády Velikonoce, tak si samy upletou pomlázku a když k tomu přidají hashtag #DIY, je to hned mnohem víc IN a super. Udělaly to přece úplně SAMY !

BFF - Best Friends Forever, "nejlepší kamarádky navždy". Toto spojení označuje dvě dívky se stejnou psychickou poruchou, obě si dělají stejně vlasy, nosí podobné outfity a chichotají se spolu jiným holkám, tzv. trapkám. Ovšem za tři dny se můžou pohádat a každá zas bude mít jinou BFF. Uběhne týden a opět se to může změnit. Zkrátka tato zkratka je velmi sporná.

4ever - Forever, "navždy". Nejčastěji můžeme vidět ve Fejsbukových statusech děvčat kolem 12ti až 13ti let, které tím naznačují, že zrovna s TÍMHLE klukem zůstanou až do konce svého života. Podobně jako u "BFF", za pár dní se může všechno změnit.

OOTD - Outfit Of The Day, "oblečení tohoto dne", znamená vlastně cokoli, co máte zrovna na sobě. I když jste zrovna vstali, jste v pyžamu a vyfotíte se na Instagram, tak když k tomu přihodíte hashtag #OOTD, je to outfit dne a je to hrozně cool.

A je jich tu víc, víc, další a další zkratky, které vídáme každý den. Dle mého se někomu z vás budou tyto vysvětlivky hodit a budu ráda, když hodíte LAJK (=> "to se mi líbí", znamená, že se vám něco líbí) a tak dál..

PS.: tohle mě docela bavilo
PPS.: ale zkoušení z ájiny mě zítra asi bavit moc nebude
PPPS.: ale to nevadí.

První noc v novém bytě

Pěkný den Blonde girl.
Je zvláštní dívat se na svět takový, jaký je a nedělat si o něm domněnky. Proč si žena po několikaletém žití s mužem přestane říkat, že si s tím mužem stále rozumí a muž se začne domovu vyhýbat a především té ženě, se kterou žije? Proč takové věci jako odcizení, ztráta lásky nebo nechuť ve vztahu dál pokračovat vůbec jsou? Kdo je vymýšlí? A proč není lásky stále tolik, aby stačila přemoct i to zlo? Když lidem docházejí síly, když je něco oslabuje, necítí se dobře, měli by stát při sobě, ale když je v té době něco velmi trápí a je to doba zlá dlouhodobé, trýznivé a mučivé zlo, začne to oba dva štvát a rozdělovat. Je to nelítostný boj s nejistým koncem. Bohužel to ale je, a nejhorší je pocit, že s tím nejde nic dělat. Naprosto nic. Lidé se mohou milovat, ale co když nikdy nepotkáme někoho, jehož chyby v nás nezanechají nezvratné stopy, které nebudeme schopni vstřebat a smazat? To totiž prožívá každý druhý vztah, jen to společnost neumí správnými slovy pojmenovat a problémy ve vztahu nelítostně shazují na jiné problémy. Je ale nutné neustále řešit problémy, když už tak je život natolik krátký, že každá ztracená vteřina nás může později mrzet? Chceme takhle žít? A jak se problémům vyvarovat? Nejde to, v životě se nemůžeme chovat čestně a dobře, aniž bychom někomu neublížili, tak už to prostě je. Čestnost se totiž skrývá za chováním, které lidé nechtějí vidět ani slyšet, pravda je totiž čestná, ale oni ji neumí přijímat tak, jak je, svět i jednotlivé věci v něm si neustále idealizují a pokud se nezachováte tak, jak oni chtějí, už porušíte čestnost, kterou si oni představovali za pravdu, lhali sobě a představovali si čestné to chování, které se jim líbilo, které jim vyhovovalo, ne to, které představovalo pravdu. Raději chtěli slyšet lež, protože ta jim přišla přijatelnější, líbila se jim víc než pravda, kterou nedovedli přijímat. Tato a jiná slova jako čestnost, celkové pozitivní, morální hodnoty člověka se využívají v neprospěch svého významu. Jsou jen lehce zneužívány v dnešní tak nelogické době.

Kde jsou ty roky šťastného žití? Jak se dá najít ta nostalgická vzpomínka na dětství, na tu dobu. Víš, vzpomínám si, že když jsem byla malá, všichni byli šťastní, nebo se tak aspoň tvářili. Jenomže teď už jsem velká a před problémama se neschovám. A nejhorší je, když se sype člověk, o kterýho jsem se právě v takových situacích vždycky opírala. O co se pak mám opřít? O koho? Proč se sakra lidi mění? Dělá to s nima věk? Nebo co je vlastně mění? Vždycky jsem měla s tátou dobrej vztah, všechno mi vysvětlil. Odpověděl mi na každou mou nenormální otázku a že jich bylo, přímo jsem ho jimi zásobila.

,,TATÍ A JAK TY RYBY DEJCHAJ?"

,,TO PŘECE SPADNE TO IGLŮ, JÁ DO NĚJ NEVLEZU."

,,TATÍÍÍ, KDYŽ BUDU BYDLET V NORSKU, UDĚLÁŠ MI TAM KUCHYŇ? JÁ JÍ OD NIKOHO JINÝHO NECHCI."

,,MŮŽE MI KRÉM NA RUCE ZAČÍT PLESNIVĚT?"

,,JÓ... JÓ TATÍ, JÁ TO DOKÁŽU... SAKRA JAK SE TO BRZDÍ?"

,,MŮŽU DOSTAT HOREČKU V ZOO?"

Cokoliv mi dokázal vysvětlit tak, abych to pochopila, ryby nemusí dejchat, iglů fakt drží a je v něm teplo, do Norska se asi neodstěhuju, protože by mi tu kuchyň táta neudělal, každej krém může plesnivět, skoro jsem zbourala na čtyřkolce parkoviště obchoďáku a brzda se nakonec ukázala být ten pedál dole, tu horečku v zoo jsem nakonec fakt dostala. Měl rád přírodu a rybaření. Ale co má rád teď? Najednou jsem začala ty jeho odpovědi nechápat. Po sedumnácti letech. Co má rád teď? Proč mi přijde, že se jako jeden z mnoha změnil. On nezdědkovatěl, na to je ještě moc mladej, i když bych mu samozřejmě teď řekla, že je strašnej páprda. Kdyby zdědkovatěl, to by mi neuniklo, je to něco jako u dětí přechod na pubertu. Ale co ty prášky na prostatu? Prej prevence. Houby prevence, všichni stárneme a čím starší jsme tím to jde rychleji. Chybí mi ty roky toho naivního dětství, kdy jsem viděla svět jako jeden hezkej žlutej cákanec na zdi, kterej se pořád chová hezky ke všem, má rád všechny lidi a nikomu neubližuje. V tej době bylo všechno jiný a já jsem zrovna teď děsně přecitlivělá, jinak bych tady nad tim nepolemizovala už asi hodinu a neprohlížela si u toho starý fotky. Vracím se k tý době aspoň tak, že si pouštim cédéčka, na jakých jsem vyrůstala. Třeba Blackmore's night, Michala Tučnýho, Žalmana & spol., Hapkovo a Horáčkovo První noc v novém bytě, Jiřího Schelingera a Turbo, to mamka nesnášela. Můžou se lidi změnit? Můžou, ale nevím proč, asi vývoj. Já se taky změnila. Táta ale víc, poslední dobou se se mnou skoro vůbec nebaví, řekneme si za den ahoj a dobrou noc, to dostanu dokonce pusu, ale tím to hasne, víc se nebavíme.

Vlastně jak už píšu dlouho a nechala jsem se unést, nevím kam jsem chtěla článek směřovat, ale přijde mi to teď vhodné ukončit. Jen chci říct, že se lidi stále nezlepšili v tom užívání si života. Sakra lidi, když napíšu užívejte života, nemyslím tím, abyste se u hlaváku sjeli heroinem a pak nastoupili do tramvaje a dělali tam bordel. Užívat si života musí sice každej po svém, ale jsou nějaký hranice a šťastný vás přece musí udělat i maličkosti, jinak byste byli za chvíli vhodní na Dobřany či druhou pobočku tohoto skvělého zařízení, která je v Bohnicích. Jestli vás netěší aktuální stav? Tak ho ihned změňte. Je to dobře míněná rada, která je sice prostá, ale nejúčinější.


Romantický kecy o tom jak tě někdo miluje? Hloupost, všechno jsou to kecy. Vlastně si tak říkám, co je ještě v mým životě lež. A docházím k tomu, že tý pravdy už moc nezbyde. Z toho co říkám je to 99% pravda, z toho co mi říkají ostatní usuzuju, že to až taková pravda není, až na výjimky, a odpovídá to tak 65% pravdě. Kam se zakutálí ten zbytek to je záhada. Možná je to tím, že to ze sebe klopím na rovinu a ulehčuji si to sobě i ostatním. Proč mám pořád někomu lhát, něco si přibarvovat, vymejšlet. To si rovnou může vytvořit imaginární svět vedle mě a žít jen tím světem. Nehrát si na nějakou Sabinu Janečkovou co řeší jeden a ten samej problém, proč mě okolí nutí lhát? To proto, že nechce slyšet pravdu za každou cenu. Nehledě na to, že s pravdou je to vždycky lepší, na pravdě už nic nenajdete, žádnej zlepšovák, jen si možná uvědomíte, že se musíte přizpůsobit a že vás to přizpůsobení bude maximálně těšit, když nebude pramenit ze lži.

PS: A tak jsem zase jednou sama a spokojená jako nikdy dřív.
PPS: Berte si z toho ponaučení, nejsou to jen plky, tak si to ještě jednou přečtěte a snažte se to pochopit..
PPPS: ... a nepřekrucujte neustále pravdu k obrazu svému. Děkuju.

Podzimy a nálady

Dobré ráno, 

pro někoho možná odpoledne či večer, protože záleží na tom, kdy tohle čtete, zda máte data nebo školní wifi a zda je pro vás vůbec středa.

Minulý týden jsem prožila někde v dáli u Cheznovic, kde se konal jazykový kurz a stmelovali jsme se tam s prváky. Minulý rok jsme to byli my, ti mladí, zmatení a nezkušení. Letos jsme mohli okusit, jaké to je mít tzv. "navrch", ale i vzhledem k našemu věku jsme stáli frontu u sprch a čekali, až se princezny z prváku osprchují.. ale nestěžuji si. Ty prvačky jsou každým rokem menší a menší (*řekla nafoukaná druhačka a pohodila vlasy*).

Byli jsme cestovní kanceláře, zahráli jsme si divadlo, tancovali jsme a to VŠECHNO anglicky. Ano.

Došlo na hádky, pot, slzy, ale i na zpěv, návštěvu v podobě naší třídní s pejskem a na vykládání karet.

A poselství ? Někdo může vypadat jako naprosto normální člověk, ale vyklube se z něj maniak s šavlí za páskem. Někdo může vypadat jako maniak, který má doma v mrazáku schované části lidských těl všech druhů, ale ve skutečnosti je to v pohodě tejpek s mimořádným nadáním na různě věci. No a pak je tu ta skupina lidí, kteří nám přijdou jako idioti a jsou to idioti. Takže asi 87% všeho výše zmíněného.

Jsi ráda, že již přišel podzim ? Není ani teplo ani zima, všude se stromečky zbarvují do oranžové a nastává Helouvín. Ale pokud nejsi teengirl, která s radostí sleduje bjůty helouvínské tutoriály na JůTůbku, nebo vysokoškolák na koleji, kde se helouvínské večírky pořádají, je to vlastně skoro k ničemu, protože v Česku se holduje svátku s názvem "Dušičky", což je uctění památky mrtvých, ale.. co si budeme povídat, to není taková sranda. A dýňovou kávu si asi taky úplně s chutí nedám, no.. na druhou stranu mám ráda deštivá odpoledne, svetry a čaj.

PS.: nemám vůbec náladu na PS
PPS.: Sabinko, sdělíme lidu, co se možná chystá ?
PPPS.: jdu umírat

Pomáda na rty

Nazdárek Jůlinko,
po prázdninách jsem nabrala dobrou energii. Nevím čím to je, ale prostě a jednoduše to je. S blížícím se koncem roku, který pociťuji, se těším snad ze všeho.

Nikdy jsem nesmýšlela jako teď, jsou jisté věci a hlavně lidé, kteří mě stále nadnášejí, nutí mě myslet a brát a řešit život a jeho otázky racionálně a vážně.  Obdivuji je, jak to dokázali, mé povaze přehodnotit pohledy na život a strukturu chování, to je totiž prakticky nemožné. Nikomu nevěřím, protože mám své názory a jen těm svým pravdám dovedu důvěřovat. A teď zase jezdím do školy, nesnáším vstávání, je to jak probodnutí zaživa. Ráno mi budí z mobilu znělka Petra Hapky, abych pak mohla vstát a mít menší depku než kdyby mě budil třeba nějaký přiblblý raper. Přitom miluji podzim, ale ne v šest ráno, ani v sedum ráno, ale to je trochu pozdě na vstávání, když mi za dvacetšest minut jede autobus a já se celé září snažila vypilovat čas, který bude stačit na přípravu a cestu na zastávku. Musím se nejdřív vzbudit, což je asi nejtěžší, často se mi to povede až v narvané MHD, když mi někdo pošlape nový boty, to jsem pak hodně naštvaná. Ale tak moc unavená, že už je mi to vlastně i jedno. Nicméně se musím z postele dostat do ledničky, pak do koupelny, u toho najít aspoň slušný pár ponožek (jedna moje, jedna tátovo, ano, to je perfektní), a dál se oblékat do něčeho, co není od nutelly, od kečupu od rajčata nebo nečeká frontu na pračku. Potom se vykopu i k tomu, že najdu bundu, a boty, o kterých měsíc tvrdím, že je umeju, ale pak to vždycky nějak nevyjde.. a dostávám se do fáze vracení, to je takový ten pocit, jak jsou otevřené dveře a já s jednou nazutou botou skáču po celém bytě, abych nalezla tyto věci: sušenku k svačině, propisku, gumičku do vlasů, jasný tu úplně nepotřebuju, prášky, mezitím se dvakrát na stejném místě přerazím o bednu s hračkama a tím vzbudím mou sestru s maminkou a v tu chvíli, už opravdu peláším s marmeládovou koblihou v puse, napůl obutou, nezavázanou botou, a rozepnutým batohem po schodech s tím, že mi za čtyři minuty jede autobus ze zastávky, kam normální rychlou chůzí dojdu za osm minut. Jasně že chodím do školy včas, mezitím ta půlkilometrová procházka do školy od zastávky mě dorazí v té podzimní zimě tak, že už ani nevím, jestli mám vyčištěný zuby a jestli jsem zhasla v předsíni, ale jsem ve škole a přišla jsem dřív než naše učitelka, která je známá tím, že chodí do hodiny tak na pět zbývajících minut. Jaká máš rána ty Jůlinko?

V pátek ke mně na těláku přišla Baruška a zase se mi už tak po sté omlouvala, že mi prý zlomila prst v březnu. A tak jsem ji uklidnila, že za to nemůže a že kdybych si nezlomila prst, tak bych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, a kdybych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, tak bych nepoznala někoho, s kým jsem doteď. A neměla bych pak takovou radost ze života, když už konečně nejsem s ním. Každej vztah tě v životě posune a mě přímo vyexpedoval do vesmíru. Nevim, jak se to teď řídí ani jak se to brzdí, ale o to víc mě to baví. Všechno.

Usnu a noc bude v rukávě,
ve snu nebudu pobíhat po trávě,
ráno vstanu a sýr si dám ke kávě,
jsem gurmán, tohle mám po mámě..

PS: Dnes nemám žádné PS

CHYBY

Každý ve svém životě dělá chyby. Ať už to jsou malé každodenní chybičky, nebo závažnější chyby s většími důsledky. Ale já bych vám dnes chtěla říct něco důležitého. 

NEVYČÍTEJTE SI SVÉ CHYBY 

Pokud jste včera, před týdnem nebo třeba před měsícem udělali nějakou chybu, musíte si vzpomenout na to, že v té chvíli jste to možná právě tak chtěli. 

Koupili jste si nové boty a teď si to vyčítáte, protože jste si uvědomili jejich cenu ? Nevyčítejte si to. V té chvíli se vám líbily a chtěli jste si je koupit. 

Snědli jste celou pizzu a jste smutní, protože jste drželi dietu ? Nesmíte si to tolik vyčítat, být na sebe přísní a jít to vyzvracet. V té chvíli jste měli hlad. Chtěli jste sníst tu pizzu. Tak si dejte pořádnou sklenici vody a jděte spát. Nevyčítejte si to. 

VŽDY SI ŘEKNĚTE :

,,Jaký to bude mít dopad na můj život za 10 let ?" tato věta pomáhá v mnoha situacích. Měníte školu nebo práci a nevíte si rady s výběrem ? Položte sami sobě tuto otázku a odpovězte si popravdě. Takže pokud budete řešit malé problémky, které každého z nás potkávají poměrně často, musíte je brát s nadhledem. 

,,Pokydala jsem si kečupem nové tričko. Momentálně jsem naštvaná. Ale nebudu se tím stresovat, protože ani za 10 let, ani za 5, ani za rok to na můj život nebude mít absolutně žádný dopad. Uklidním se a půjdu se raději převléct a tričko vyperu."

RADUJTE SE Z MALIČKOSTÍ
Když už se stresujeme z blbostí, pojďme se všichni také radovat z maličkostí ! Povedlo se vám něco ? Dostali jste dobrou známku z testu, který byl nečekaný nebo jste udělali nevědomky dojem na šéfa a přilepšili si tím ? Zasmějte se nad tím a buďte chvíli opravdu šťastní.
Pekli jste poprvé v životě muffiny a jsou jedlé a dokonce vám je někdo pochválil ? Buďte rádi.
Koupili jste si kytku a ona po dvou týdnech nechcípla ? BUĎTE ŠŤASTNÍ.
Protože kdybychom se na tomhle světě nemohli už ani zaradovat nad lecjakou kravinou, moc často bychom asi radost neměli.

PS.: musím se učit na testy a na zkoušení, ale pokouším se nad tím smát
PPS.: protože mi nic jiného nezbývá
PPPS.: a taky pomalu balím na jazykáč ♡

Podzimy života

Nazdárek Juli,
musím ti říct, že jsem s tím příchodem podzimu, mého nejoblíbenějšího období v roce, nabrala ten správnej směr na psaní. Mám pocit, že mi ty slova do hlavy padají a z mé hlavy jak z automatu zase vypadávají ven, jako hopíky z automatu v Galerii Dvořák uprostřed centra. A tak mě to nakopává, že mám kolikrát chuť si jen tak sednout a jenom psát a nepřemýšlet nad tím, co zrovna píšu. Nedávno jsem přečetla knihu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vím, že se o ni zmiňuji už podruhé, ale právě proto se o ni zmiňuji. Zanechala ve mně obrovskou stopu, byla to velmi chytře a promyšleně napsaná kniha, která mne prostě zasáhla. Řeknu jenom, že mě zajímají zvláštní knihy. Když jsem si ji vybrala podle toho, že se mi líbila ta písmenka, jak byla od poloviny otočená, budu vypadat směšně, ale je to pravda. Vidět knihu napsanou z jedné strany a z druhé strany písmenka poskládané obráceně, je pro mě jasné znamení, ať sáhnu do kapsy, vytáhnu platební kartu a bez promýšlení si knihu osvojím. Asi jen řeknu, že je to dvouromán o sourozencích Veronice a Jáchymovi, kteří hledají štěstí, protože lidé si normálně myslí, že chodí mezi námi a buď ho máš a nebo nemáš, ale Veronika i Jáchym si za tím štěstím tvrdě jdou a jestli ho najdou, to si přečtěte sami. Kupte si tu knížku, ty peníze za to stojí, dlouho jsem nečetla něco tak dobrýho a silnýho. A teď nevím proč, i když jsem měla dopředu naplánovaný jiný koncept tohoto článku, ho trochu pozměním, respektive mě něco stále nutí napsat pár slov o podzimu který se konečně noří z nekonečně dlouhého léta. Podzim je doba, která pro mě začíná již koncem srpna a je to neuvěřitelně skvělá proměna, všechno se mění. V televizi začnou vysílat opět nové seriály na dlouhé pokračování, školáci nastoupí s novými aktovkami a výbavami do školních lavic odpočinutí a natěšení, tma se začne přibližovat a listí, které se tak skvěle mění v barvách před očima opadává, až zrovna sedíte pod jedním stromem a spadne na vás poslední list, aby mohla přijít zima. Ta krásná ladovská, která už se v našem podnebí nevyskytuje, přesně tahle. A proto se tady teď rozplývám nad podzimníma slovama, z kterých mám radost, protože už to přišlo a zatím to není v tom stádiu, kdy už mi chození do školy pije krev a suší vlasy.

Teď se vrhnu konečně k tématu. Budu popisovat jednotlivé předměty v lidském životě, které nás velmi  ovlivňují, mnohdy i na celý život. Celkem se na tom vyřádím, protože ve fantazii se meze nekladou.

RODIČE
Obvykle dokud jsme malí, nevadí nám, v průběhu dospívání však začneme pociťovat menší neshody, někdy dost velké neshody, které mnohdy vyvrcholí až v nesnášenlivost s touto rasou, může dojít ke ztrátě komunikace, ňikdy se nedoporučuje přímý kontakt s očima, pokud jim lžeme. Inu je s nimi někdy těžké pořízení, na jednom se ale shodneme, máme je celý život rádi, jen bychom jim někdy nejraději změnili jméno v občance a vymazali paměť, aby nevěděli, že jsme jejich potomstvem, lépe řečeno nezřízenou střelou jednoho několikaminutového milostného vzplanutí dvou pohlavních orgánů.

JÁ
Je důležité, abychom se našli a mohli jednou definovat naše Já. Protože nikdo neřekne: já mozek, já srdce ani já duše. Všichni řeknou: můj mozek, moje srdce nebo moje duše. Jako by to já, stejně jako duše, bylo sice někde uvnitř těla, ale zároveň nebylo v žádný jeho časti. Celej život se snažíme nějak se formulovat do jedný lidský tobolky, v který se prezentujeme, jako v jednom takovém těle a snažíme se přijít na to, proč tady žijem. Co je JÁ? Jsme to my a každý zvlášť, ale jde vůbec já ztratit? Nejde. Vždycky se naše já musí schovávat uvnitř, jinak bychom nežili. Než najdeme svý já, uteče hodně vody ve všech českých řekách, i v evropských a světových, roztaje nějakej ledovec v důsledku globálního oteplování, mnoho lidí oslaví svá kulatá jubilea, narodí se na stovky tisíců dětí, ale stále si možná leckdo nebude schopen uvědomit, jaké je jeho já. Časem třeba zjistí, že si celý život nějaké své já jen namlouval a okoukal způsoby vyjadřování a prosazování svého já od nějakého člověka, kterého buď má rád a nebo jej rád nemá. A aniž by chtěl, žil přesně jako on, ale v podvědomí to tak chtěl, jinak by to nedělal. Možná si jen neuměl určit, jak chce vlastně žít a hledal návod. Žádný návod na správný život není. A své já hledejte pouze ve svém těle.

CHYBY
Každý dělá chyby. Naprosto KAŽDÝ. Kdo by nedělal chyby, nebyl by součástí tohoto světa, nikdo takový prostě není. Za život jich napácháme tolik, že je ani nestíháme počítat. Než smeteme následky posledních chyb, už se na nás valí další.. Problémem chyb bývá často jejich rozsah. A kdo vlastně chyby a jejich dopad má hodnotit? Nikdo jiný než vy, jen vy máte právo si říct, co jste udělali a vy se za to můžete potrestat, ovšem nač se trestat za chyby, které stejně zase uděláte nebo uděláte jiné, a na tom nic nezměníte ani když si budete sypat popel na hlavu v hojné míře. Chybovat je vskutku lidské a dělají to všichni. Jak moc vás chyby druhých ovlivní a jak vaše chyby ovlivní druhé, to už je otázka do jiného článku..

Lidi si často nerozumí a není to proto, že by si nerozumněli oni sami, ale jen používají slova, kterým nerozumí a špatně je používají, proto dochází k neshodám..  

PS: Mám chuť psát takové psychologické rozbory slov i nadále..
PPS: První den ve škole a už mám známku z češtiny, není to skvělý?

Poslední prázdninový trip ?

Hola hola ! 

Ne.. nebudu psát "škola volá". Protože nechci. Nechci září. Nechci školu, nechci si kupovat učebnice, jsem líná ráno vstát a všechno dělat tak rychle, abych to za 45 minut stihla a.... NE. 

Jak jistě víš, Sabinko, prázdniny jsem měla poměrně nabité. První týden jsem vyrazila do Řecka, kde jsem poznala krásu nejedné vyhlášené pláže, vypadající jako z pohádky, ochutnala jsem chobotnicové kroužky z opravdových chobotnic a zjistila jsem, že jenom v Plaze ti naservírují krevety, které nemají očička a nožičky, které se ti na talíři ještě skoro hýbou, takže.. to nebyla dobrá volba zkoušet to ochutnat na Zakinthosu "přírodní".

Poté jsem se vydala do Egypta s mými rodiči. Viděla jsem spoooustu mořských ježků a objevila společnou řeč s jednou Ruskou, která mi asi chválila tílko, ale jelikož šla hrozně rychle po schodech nahoru a já proti ní dolů.. nestihla jsem říct ani ,,Спосиба".

Druhý týdem v srpnu se nemohlo konat nic jiného, než (ano) Hracholusky. Týden strávený v chatkách a jelikož tak úplně nevyšlo počasí, místo plavbě na šlapadle jsme byli například na Bubnu, kam jsme cestu hledali příliš dlouho a koupenou pizzu jsme snědli cestou, namísto toho, abychom si ji vychutnali společně v kempu.. také jsme prozkoumali polorozpadlý dům, který byl dříve prý zámečkem, ale stačilo by pár milionů a vyklidit ty kostry slepic ze sklepa.. a hned bych se tam nastěhovala ! 

Myslela jsem, že zakončením toho deštivého týdne u přehrady má letní pouť skončí, ale to by to nebyl Mates, kdyby něco nevymyslel.... ano, tenhle článek si předepisuji v pondělí, jelikož v úterý brzy ráno vyrazíme na vlakové nádraží a projedeme se hezky někam dopryč, odkud půjdeme někam pěšky, skončíme nejspíš na nějaké jejich chatě, ale ne, nebudeme spát vevnitř v teple, budeme stanovat u té chaty, aby to přece vypadalo jako opravdové stanování. Když tohle čteš, je pravděpodobně středa a my se snažíme najít cestu do Kdyně, abychom mohli odjet zpět domů a stihli večerní promítání u Jiřího.

PS.: nechť nezmokneme a nezmrzneme
PPS.: užívejte si poslední dny :(
PPPS.: měla bych přestat nakupovat oblečení

Bistra z těsta

Nazdárek slečno blonďatá.
Zjistila jsem, že ten život, jak jsem si ho začala ve dvanácti idealizovat, takový skutečně není. Ne že by mě to napadlo z čista jasna najednou ze dne na den, ale postupnými kroky, které jsou každodenní a pro každého jinak rutinní a velmi rozdílné, jsem došla k různým změnám v myšlení, které bylo tolik přesvědčené o jiné a hodně vysněné pravdě, která se nakonec proměnila jen ve lži, až moc dobře přesvědčivé, mi došlo, že takhle to prostě není, takhle jak jsem si to myslela se život nechová. Milovala jsem žlutou barvu, ale nějak rychle se to rozkřiklo, a aniž bych to předem čekala, protože já přeci nemyslím, jako ti druzí, protože jsem naivní dítě, se najednou žlutá barva stala oblíbenou i pro jiné. Všude kolem mě se teď pohybují lidé ve žlutých hábitech, se žlutými vlasy a žlutými botami a žlutými mozky, které ač nevím proč to dělají, si asi užívají pocit být jako já, jejich myšlení je tak žluté, že kdybych si snad v dnešní době koupila embéčko, oni by tupě šli za mnou a pořídili by si ho hned taky, snad už jen z principu, aby mohli říkat, že ho mám taky. Ale já neřeším takové jednoduché hlouposti. Změnila jsem a stále dokola měním pohledy na svět. Zrovna nedávno takhle sedím v jednom bistru, pozoruji lidi a žasnu nad jejich nedecentně gestikulujícími pohyby, kterými vyjadřují všechny své pocity. Oni totiž takhle sdělují právě to vše, co cítí, co milují, co nesnáší, pohybem hrudníku se jim do plic dostává zdravý kyslík, díky kterému se jim do hlav dostává různých pocitů. Lidé stále kvůli něčemu žijí, za něčím se stále ženou, za davem, už jen opakují ty kroky co ostatní, ale kdyby alespoň na minutu zpomalili nebo se úplně zastavili a zapřemýšleli nad tím, proč to vlastně dělají, co tím získávají? Nechci se chovat tak, abych nevěděla, proč to dělám. Když si po čase urovnáte všechny své myšlenky a uklidníte tělo i duši, zlehčí se vám život. Mně se dokonalý úklid ještě stále nevydařil, ale až se tomu úplnému úklidu přiblížím, bude to asi takový pocit, jako sedět na nejvyšší budově města a pozorovat západ slunce. Dosáhnu Nirvány. Už ten pocit, jak jste někde vysoko vás vypustí do jiného světa, do světa, kde nic není tak, jak si to představují lidé na Zemi, všechno tam bude bez hranic, a vy se budete cítít jako pták, který letí a nehodlá přistát, protože kdybyste jen na malou chvilku přistáli, smetl by vás ten nekončící dav. A přesně takhle chci stále létat, celý život, do té doby než naposledy vydechnu. Jen tak si život užiju a to já chci, užít si ho, podle sebe a to hodně originálně a odlišně od ostatních. Začal se mi líbit pocit, že nevím, co bude zítra, za hodinu, protože to dává životu větší živost, aktuálnost a a ten adrenalin vpouští do lidí, kteří takhle žijí tolik štěstí, že si ho můžete nakrájet na pikniku v Central Parku k svačině s partou kamarádů a ještě vám ho hromada zbyde, třeba k večeři. Nepíšu návod na život, jen se vypisuji ze svých názorů na něj. A že jich mám opravdu požehnaně. Možná by to nemusel být ani Central Park, stačil by normální park u plzeňskýho muzea. Je zajímavé a až smutné například, že znám plno lidí, co by se mi při zmíňce o parku u muzea zeptali jen na to, jestli je to ten park, jak je tam ten obří novej bytovej dům, co tam mají recepci normálně s recepční, která tam dřepí 24hodin, a parkování v garážích s kamerovým systémem a taky krytej bazén a prosluněný terasy, chápeš to??! Vůbec je nezajímá například to, že je to vedle Radbuzy, nebo že v tom parku rostou krásný kytky a je tam socha Hurvínka a Spejbla, nebo taky to, že tam roste tak krásná travička, jako na zámcích, a že je tam taky místo, odkud je krásný pohled na Hotel Continental. Tohle všechno se vedle toho bytovýho domu stává pro někoho absolutně nevýznamné. Lidi jsou barbaři a jednou si to odskáčou, až si je podá karma, ale já jim nic zlýho nepřeju, přeju jim jen to, aby je potkala láska, a aby mohli tohle všechno začít vnímat. Nevšímat si peněz, majetku a čipovejch karet k podzemnímu parkování..

PS: Víc toho na srdci dneska nemám
PPS: Mohla bych se někdy rozepsat o matičce Praze..

Brýle na parapetu

Tak dlouho jsem dumala, o čem napíšu středeční článek, až najednou.. včerejšího vlahého večera jsem dorazila domů, šla otevřít okenice a co jsem nespatřila ? Čekala bys nějakého holuba, nebo třeba malého chlapce s čivavou, který křičí : ,,Jeee ! Ahoj Julčo !" (ano, ten opravdu existuje), ale ne, na tom parapetu prostě ležely dioptrické brýle modré barvy, kterým chyběla jedna pacička. Vrhněme se nyní na všechny možné varianty, jak se tam mohly octnout : 

1) BYL TO NĚJAKÝ MUŽ
Přijdou mi ryze pánské, tudíž je tam mohl odložit nějaký muž.. mohl je tam jen odhodit, protože když lezl do svého vozu, praštil se do hlavy a brýlím upadla již zmíněná pacička.... nebo to byl snad někdo, koho znám ? Já už měla na okně spoustu věcí.. vzkazy přidělané lepidlem, žvýkací tabák, vajgly a další, ale brýle, to je novinka ! Mám to brát jako nějaké znamení či jako nějakou hru ? Byly z pohledu do mého pokoje položeny v levém rohu, byl to levák ?

2) BYL TO OMYL Někomu tam ty brýle upadly za neznámých důvodů a jiný člověk je spatřil a pomyslel si : ,,Té slečně z tohoto okna asi upadly brýle na zem a rozbily se, když ráno otevírala okno ! Dám je zpět na ten parapet." a tak i udělal a odešel..

Dobře, byly to jen 2 varianty, ale já se stejně asi nedozvím, jak k tomu došlo.. kdybyste tyto brýle někdo poznal, ihned mě kontaktujte na číslo 888, e-mail hledambryle@seznam.cz nebo na můj Fejsbuk pod názvem Hledačka Brýlí.

Přeji vám krásný slunný den, Vaše Julietta.

PS.: já chci ukulele.
PPS.: neutrácejte za brýle, přijďte ke mně domů !
PPPS.: neřeknu vám, kde bydlím.

Okamžiky štěstí

Dobrý den všem a hlavně tobě Julinko,
k tvému minulému článku nemám výhrady, když jsem to četla, vybavil se mi například film o anorexii, taky absurdní film o dívčím přátelství a mnohé jiné, kteří zobrazují absurditu těchto čím dál více nepochopitlených děvčat. A nejsmutnější na tom je, že ten věk, kdy to u nich vypukne je stále nižší a nižší. Jestli tohle nějaká čte, stejně jsem podle ní kráva a to úplně vypatlaná, co nechápe její ,,problémy''.

Pár rad ode mě:
Kdyby raději místo odstínů laků na obří špičaté nehty řešily to, jak se jednou budou živit.
Kdyby raději místo stálého hledání ,,lásky'' ve dvanácti, hledali lásku v sobě.
Kdyby raději místo spaní s klukem ve dvanácti a půl letech chodili na zdravé procházky nebo na kurzy jógy...

Nebudu jen kritizovat.
Taky mi bylo jedenáct, ale neřešila jsem barevné proužky ve vlasech jako nejdůležitější součást vizáže.
Taky mi bylo dvanáct, ale neřešila jsem kouření cigaret a netěšil mě z toho nejvíc drsnej pocit. (A když to přišlo dýl, zase to rychle odešlo)
Taky mi bylo třináct, ale ve třinácti jsem byla pohlcená vzhledem Johany Rubínové a ne tím, jestli mám obočí vykreslené odstínem 5.
Taky mi bylo čtrnáct, ale neřešila jsem jestli jsem jediná panna ve třídě nebo ne.
Taky mi bylo patnáct, ale co tady budu zmiňovat mě.

Dnešní svět jde do háje, slušně řečeno. Nikdo už nevidí pořádné hodnoty a populace se nezabývá žitím života, tak jak chceme, nýbrž tak, jak to okolí hodnotí. Nikdy nebudu jako okolí a budu si žít život vesele odlišně od všech lidí. Jedině nerespektováním zásad, podle kterých žijí všichni, se můžeme uvolnit a žít šťastně

A teď k tématu, kterému jsem se chtěla věnovat již zprvu. Mám rozečtenou knížku Okamžiky života od Patrika Hartla. Jde o již několikátý knižní fenomén tohoto nadějného spisovatele, který by ne v každém oku vypadal pochopení hodně. Stále se směje a je tím známý. Tvorba tak originálního člověka mne tedy velmi zaujala. Už jen když jsem jednoho nudného pracovního dne vstoupila o krátké pauze do knihkupectví s rozhodnutím uklidnit se v ráji knížek a poslední výplatu zainvestovat do koupi jedné z nich, měla jsem úplně vymleto. Vadí mi všeobecně hloupí lidé a hodně lidí a v obchodě jich je tedy opravdu požehnaně. Přistoupila jsem ke stojanu bestsellerů a prohlížela si knížky, které mne zaujmou. A vida, zaujala mě jedna kniha od Radky Třeštíkové, (o které jsem si dlouhé týdny myslela, že se jmenuje Ofn a já jen špatně přečetla osm), jejíž Bábovky mám doma a tu knihu miluji, tak kniha od Patrika Hartla, jejíž systematiku jsem pochopila až po pár minutách, protože jsem byla z těch lidí úplně v útlumu, už jsem nereagovala ani na světla. Dvou románová kniha, která se čte z jedné strany do půlky a pak ji musíš otočit a opět číst do půlky, je prostě skvělá inspirace pro originalitu knížek. Skoro jsem omdlela z té ceny, ale když platíš kartou, má to jednu velkou výhodu, to jak moc jsi schudla zjistíš až tak za dva dny, kdy ti tu částku ztrhnou a tobě se rozklepe čelist, když to zrovna pozoruješ ve výpisu internetového bankovnictví.

Nicméně takhle fatálně drsná knížka, již ze začátku s neočekávaným koncem, mne uchvátila. Líbí se mi, když něco čteš, ale nevíš jak to skončí. Stává se mi to totiž málokdy, že bych něco tak dobrého četla.

PS: A teď hurá na Otce Goriota, povinnost volá..
PPS: Jsem šťastná dívka, buďte taky šťastní, rozdávejte lásku ❤
PPPS: Budeš se mnou chodit na jógu?
PPPPS: Myslím to vážně..