Svět je zkaženej!

Ahojda Blondýno, 

už je zase středa a já si marně lámu hlavu nad tím, co ti sem teď napíšu. Je libo můj článek o psychologii? Určitě jo, ikdyž zrovna asi ještě spíš a pravděpodobně ani nevíš, co psychologie je.V dnešní době moderní se psychologie velmi zapotí. Všechno je totiž moderní. Ne jen doba, ale i lidé. Považují například svou práci za velmi důležitou, proto se z ní prakticky nehnou. Domů přicházejí (zda-li vůbec přicházejí) velmi pozdě a nestíhají praktický život, který by se v druhé polovině 20.století považoval za naprosto normální a očekávaný. Tato doba je nastavena jaksi bez manuálu. Lidé se z nedostatku času hroutí. Hroutí se také ze vztahů ve společnosti, které se mediálním světem pohoršily. Neví, že je to kvůli tomu, ale existují praktické důkazy, které tvrdí následující. Tato doba není nastavena správně. Nemá vymyšlené detailní propracování průběhu a pouze jí proplouváme. Bez povšimnutí se ocitáme na samém břehu, nemůžeme vyplout a ztrácíme se v pobřežní mlze. Práce psychologů se za posledních deset let výrazně zařadila do každodenních potřeb populace. Je to jednoduché. Z nedostatku vztahů, času a naopak z velkého dostatku práce a mediálních zařízení se lidé odcizili sami sobě. Zní to trošku překrouceně, ale přečtěte si výše uvedené víckrát, abyste to pochopili. Svět žije tak nějak napřed. Ani ne v minulosti ani ne v přítomnosti. Přehoupli jsme se do budoucnosti, ve které neumíme žít. Spíš kterou neumíme žít. Jak bychom také mohli, když žijeme v přítomnosti? Možná jsem Vám teď zamotala hlavu, ale celková podstata věci je velmi jednoduchá. Chtěla jsem říct, že abnormální se zdá být to, čemu nevěříme, pokud nebudeme věřit této době, budeme se i v příštích letech dále ve velmi početných houfech scházet s našimi psychology, kteří nám každé úterý poskytnou od 16:00 hodinku, možná dvě. A i nadále budeme probírat náš život jako urputné trápení, bez uvědomění si, že si celou situaci způsobujeme sami. 

Já totiž po ránu plodím jedině takovýhle příšernosti, abych už mohla ve škole jen tupě sedět a zírat na Káju sedící předemnou, respektive na její záda, nikoli na tabuli nebo dokonce na učitelku přednášející látku u tabule. To bych byla moc trapná víš? A taky že budu, protože to takhle ukončím, abych se stihla ještě oblíct a tak. 

PS: Nalejou nám v Crazy baru? 

Z R C A D L A A L D A C R Z

Drahá Bino a všichni příznivci, kteří si toto právě teď čtete.. nejprve bych vás chtěla varovat…. je dost možné, že po přečtení tohoto článku budete i VY minimálně pociťovat jemné mrazení z pohledu do zrcadla a ne proto, že by vám to zrovna dnes neslušelo. Než začnete (obdobně jako můj přítel) tyto myšlenky odsuzovat, zamyslete se nad tím z hlediska ne fyzikálního, ale.. prostě se nad tím pořádně zamyslete. Začněme Alenkou v říši divů.. V příběhu se objevuje určitý "svět za zrcadlem". Svět, skoro na chlup podobný tomu našemu, ale celý zrcadlově otočený. Dejme tomu, že když v běžném životě budete chtít někam odejít, třeba jen do školy/do práce…. co k tomu použijete ? Správně, okno (ti znalejší dveře).

Teď si představte naprosto jinou a při tom naprosto stejnou dimenzi, kde k tomu lidé používají orámované plochy odrážející obraz. Možná v jejich světě slouží k něčemu jinému, možná je jinak vnímají, ale jsou to jednodušše naše zrcadla. Každý z nás máme doma zrcadlo, a to minimálně v koupelně. Když se do něj díváte, zkuste si chvíli nesoustředit jen na vaši problémovou pleť, postavte se před něj a zadívejte se "sami sobě" do očí. Jste to skutečně vy ? Není to jen jakýsi váš dvojník, který má pihu na opačné straně obličeje, než na jaké ji máte vy ? Nestalo se vám někdy, že by zrcadlo zrcadlilo nějaký "blud" ? Ať už nepatrně rozdílnou mimiku ve vašem obličeji či předmět v místnosti ? Nebo když jste si jako malí hráli, vzali si zrcátko doprostřed místnosti a přiložili tvář až těsně blízko k odrazové ploše ? V této chvíli se totiž může stát, že uvidíte i věci mimo běžné vnímání z tohoto úhlu (teď mám na mysli například předmět, který je třeba i metr od vás a zrcadlo by ho nemělo odrážet, třeba i na opačné straně, než je odrážecí plocha). Upřeně se někdy zadívejte na svůj odraz a popřemýšlejte. Jste v životě dobrým člověkem ? Tak váš "dvojník" v zrcadle není. Je to zrůda, která prahne po tom, aby vás zlikvidovala.

Přijde vám to celé jako kravina ? A co například pověra, která říká, že když rozbijete zrcadlo, čeká vás 7 let smůly ? Také odvozena od tohoto. Čím starší je ono zrcadlo, tím je to také horší. A to z toho důvodu, že za dobu svého bytí na Zemi se do něj mohlo dostat nespočet duší, které kolem něj za svého života prošly a následné zemřely. Když se zrcadlo rozbije, všechna energie se uvolní, duše "vyletí" ven a neznačí to, myslím, nic dobrého. Na závěr bych chtěla zmínit, že je opravdu dost špatné mít zrcadlo v ložnici (jo.. taky tam mám 4, to je v pohodě….), už jen kvůli tomu, že vám bere energii a můžete díky tomu mít noční múry a problémové spaní. Stačí ho na noc něčím přikrýt, položit před něj ochranný předmět (křišťál, ..), nebo ho jednodušše alespoň přemístit do jiné místnosti. Také není moc dobré mít zrcadlo přímo naproti vchodovým dveřím (u nás také vedeme.. :D), protože to všem, kteří do vašeho bydlení vkročí seberou určitou energii a mohou pak mít skutečně špatnou náladu. Zkrátka, čím míň zrcadel budete doma mít, tím líp pro vás. A jestli tomu nevěříte, tak nevěřte (ale až vaše zrcadlo bude ukazovat bludy a vy budete vyděšení, tak za mnou nelezte :3 :D)…. Takže.. zrcadla jsou zlo a hezky si užijte zbytek dne :).

PS.: a pozor na škrkny PPS.: nezapomeň.. čím míň doma zrcadel, tím líp PPPS.: platí to i pro výlohy, některá okna, nikoli však pro vodní hladiny a tak dále a tak dále…. PPPPS.: při astrálním cestování do zrcadla NEVSTUPOVAT, ještě lépe, ani se do něj raději nedívat.

Ta správná vánoční atmoška

Ahojda Zlondýno,
zrovna jsem prožila víkend, kdy jsem si uvědomila, že se blíží Vánoce (takový ty svátky klidu a pohody). Taky se o nich občas říká, že dělají zázraky a spojujou lidi ve společnosti. Na takový kraviny já už nevěřím, ale přesto je mám ráda. To že jsou za rohem mi připomněla mamka, když mi vrazila do ruky oboustranný seznam věcí pro Ježíška a Ježíšek (já) se v tom hnusným marastu vydal pěšky do obchoďáku, protože ve zdravém těle je zdravý duch, že ano. A taky jsem byla podruhé na hřbitově (za poslední měsíc), páč jsem tam naposledy nezapálila svíčky, protože nekouřím a proto nenosím zapalovač, jenže jsem při vstupu na hřbitov i tentokrát zjistila, že jsem hloupej nekuřák, co si nic nepamatuje a zapalovač jsem opět neměla. Stejně jsem si tam postěžovala, omluvila se a pak jsem šla jako správnej Ježíšek s obří seznamem nakupovat. Lidi se na mě koukali divně, patrně proto, že jsem měla tenisky a naproti tomu ten nejteplejší kabát co doma mám a tu největší a nejdelší šálu, kterou kdo kdy vyrobil. Jenže já jsem se rozhodla tyhle tenisky nosit celou zimu, protože se v nich dobře chodí a zima v nich není, když mám jinak perfektní zimní výbavu. Navíc mi názory lidí nezajímají, takže jsem si ještě vyndala brejle a byla jsem dokonalá. Dvě hodiny jsem strávila v obchodě s knížkama, protože mi mamka dala úkol, ať si vyberu knížku, jenže já jsem absolutně nevěděla jakou a tak jsem si přečetla půlku toho obchodu než jsem dospěla k závěru, že mi to tam vlastně baví, protože tam pobíhaj nerozhodný lidi sem a tam a jsou tak zaujatý vánočním nakupováním v listopadu, že je jen já vytrhávám z jejich ideálního plánu rychle nakoupit, protože jsem tam absolutně všude překážela a to mi bavilo. V hračkářství byla jedna moc fajn paní. Miluju ironii. Taková ochotná príma ženská, co se tvářila, jako by si zrovna čuchla k pytlíku mochovský zeleniny a u toho stačila pálkovat všechny akční rodiče, co chtějí pro své děti to nejlepší a zároveň chtějí ty svý dětičky co nejdřív dostat domů, aby neotravovaly. Chvilku jsem jí pozorovala a nakonec jsem usoudila, že její trpělivost vyzkouším. Šla jsem se jí teda zeptat, jestli mají takovej ten dětskej kočárek pro dvouletý dítě. Prohlídla si mě od hlavy až k patě, což byla celkem očekávaná reakce a nakonec řekla: "To vám bylo třináct, když se narodilo ne?" A já jsem se jen v duchu pousmála nad její myšlenkou a řekla jsem si, že jí pokoj nedám. "Ne, bylo mi patnáct, máte teda ten kočárek? Já jen, že na mě to dítě čeká v autě." A ona se vyděšeně podívala směrem k jiné prodavačce a řekla. "Jarko, přines prosimtě ze skladu ten poslední kočárek." Ještě jsem si chvilku prohlížela regály s chrastítkama a pak jsem šla ke kase. Ta ženská už se na mě nedívala jako před tím, dívala se ještě hůř. "Děkujeme za nákup." Snažila se znít přátelsky a já jí řekla: "Děkuji a kdyžtak jsem slečna, hezký den." A odcházela jsem s takovým zvláštním pocitem, že ta ženská ten den neusne, protože jí bude vrtat hlavou, jestli jsem si z ní dělala legraci a nebo jsem opravdu matkou skoro dvouletýho dítěte. A aby toho nebylo málo, pak jsem stála v sámošce ve frontě, kde se přímo předemnou pohádala nějaká velmi početná rodina, přišlo mi to, jako rodina Homolkova na nákupu a já jsem nakonec frontu s radostí opustila, protože už to vypadalo na rodinnou rvačku, kvůli salámu a utopencům. A den poté jsem doma uviděla mamky šťastný výraz nad hrajícími koledami, které jindy pouští už mnohem dřív, ale letos na to nějak nebyla nálada. Poznala jsem, že vánoce jsou za dveřma. Všechno tomu nasvědčovalo a bylo to tak. Seznam jsem splnila z půlky, tu druhou půlku neměli.

PS: Příště pošlu tátu s autem.
PPS: Tvůj kluk je taky dobrej týpek, když si zlomí ruku před vánocema, aspoň nemusí nic dělat.
PPPS: Do obchoďáku už mě nikdo nedostane.

BlackBook

Ahojda Sabinko.. 
Mám asi problém, jelikož jsem si dopředu tak úplně nepromyslela, o čem budu dnes psát (ostatně jako vždy, že..), tento článek bude mít s trochou štěstí tak 37 zhlédnutí. Jo. Dokonalý. 
Takže co bych ti sdělila.. mám totiž nový mobil a za Budhu mi nešlo se přihlásit na Blogger, změnila jsem si totiž gmail, pak zase našla heslo k tomu starýmu, no.. tak nakonec jsem si Blogger stáhla jako aplikaci a je to asi mnohem lepší.... takže tak. 
Dále bych ti chtěla říci, že jsi mi inspirovala svým "notesem básní" a založila jsem si "BlackBook", pokud už jsi viděla na Instáči � je to vlastně místo, kam si zapisuji své "černé myšlenky", dále plánuji tam udělat špecijální stránečku o něčem/někom/klobása, co fakt nemám ráda a "vyřvat" si tam všechnu svou zlost.. myslím, že je to docela dobrý nápad, nebudu tak nikoho obtěžovat svými problémy a jen je napíšu do toho černého sešitu.. prostě nádhera. 

Včera jsem si nechutně spálila jazyk o polévku, ale ona byla tak dobrá.... nemohla jsem jí odolat. Jako by nestačilo, že už mám téměř dva týdny popálenou levou ruku, protože neumím nalévat čaj.... šikovná Julinkaaa.
Už plácám docela nonsensy, viď ? Tak co třeba todhleto.. : 
V pondělí večer jsem měla slabou chvilku, nemohla jsem usnout a přehrála jsem si skoro všechna videa z našeho vyřazení.. kdo by řekl, že mi nakonec budou ty lidi fakt chybět.... jako.. jo, myslela jsem si to, ale nečekala jsem, že na to budu koukat se slzami v očích, a pak se rozhodnu alespoň třem těm lidem napsat.... tímto zdravím Honzu, který mi byl v tento večer oporou a hezky jsme si popsali, Miky, se kterou jdu dnes na kafííčko a Ondřeje, kterej mi druhý den poslal sněhuláka. Jsi krutý člověk, Ondro. Fuj. Každopádně příští pondělí končím ve škole ve 12.45 a dle mých výpočtů dorazím domů kolem 13.15, takže se ptám naší bývalé paní učitelky třídní (Verčo ?? Ne.. Sabi, jak jí můžete tykat ? Je to hrozný.), zda nebude mít volnou hodinu, kterou by si na mě mohla udělat ? Nebo alespoň přestávku ? � vsadím se, že bych se tam potkala i s Timíkem.... a protože vím, že to čtete, paní učitelko.. svým lajkem k příspěvku potvrdíte, že se mohu stavit. Děkuji. Cítím se opravdu trapně �� .. tenhle mobil má smajlíky, vidíš to !? Dokonalý.... dokonalý. 
Tak si užij dnešek ve škole, drž mi ploutve při čtvrtletce z matiky (učila jsem se na ni celých dloouhých 17 minut) a měj se famfárově.. ♡ 


PS.: mám tě moc ráda
PPS.: v pondělí jdeme na pedagogickou fakultu
PPPS.: ten jazyk pořád pálíí
PPPPS.: po napsání tohoto článku technici zjistili, že Blog smajlíky nepříjmá a považuje je za vetřelce, které je nutno proměnit v otazníky.

Složka umí mlčet

Ahojky Jůli,
tak jsem si tak říkala, co ti pěknýho napíšu. V pátek si to povíme, ale co ti řeknu teď? Asi by jsi nebyla dvakrát ani třikrát moudrá z toho, kdybych ti tu teď začala kvákat něco o Krakatici, tyjo kdybys to ale viděla a věděla o tom to co já, tak bys asi čučela, protože ty víš, že si umím všechno nějak aspoň trochu logicky odvodit, odůvodnit, ohodnotit, i tu největší hovadinu nebo něco co, je totální, ale fakt totální kravina. Jenže já jsem u tohodle přišla na to, že to fakt nejde. Takže Krakatici tu taky řešit nebudu. Co teda zbývá. Vlastně si nestěžuju, život mě teď baví, ne teda všechno v něm, ale to co mě v něm baví mě ovlivňuje celkem dost a proto mi nezbývá čas řešit cokoliv jinýho. Mimochodem se ti musím pochlubit, že ten tvůj kluk jo, je fakt zlatej, Ahoj Ziky. Představ si, že tě má tak rád a tak moc to s tebou myslí vážně, že si mě na mesenžru přejmenoval z ,,Moje holka ♥" jenom na ,,Sabinka." Chci tím říct, že tě má fakt rád, hodně, hodně moc, to já vím, a jsem strašně šťastná, že ty jsi šťastná a že on je šťastnej, že ty jsi šťastná a ty, že jsi šťastná, že on je šťastnej. Jste spolu pěkný, ale nemusíte pořád spamovat instagram, teda co jsem to chtěla ještě... No a to bys nevěřila, teda já vím, že věřila, ty mi vždycky nakonec uvěříš všechno, že může existovat doba, kterou fakt miluju, jakože fakt miluju, víš jak to myslím? Ale tohle bys pochopila a normálně by ses divila, že ti to vůbec říkám, ale tuhle jsem držela v ruce fotku nejmenované osoby a jak jsem se tak s nezájmem na tu onu osobu koukala a vzpomínala na ní, to bys ale fakt nevěřila (zrovna jsem to psala před pár větama viď), že jsem se začala strašně smát, smát sobě a svojí blbosti a těm depkám, co jsem z toho měla a těm hodinám, co jsem strávila nad podobnejma fotkama, a teď jak jsem tak čučela na tu fotku a smála se, jsem jí musela rychle vypnout, prostě dát pryč z okolí mých očí, protože jsem absolutně vůbec netušila, proč se na ní vůbec koukám a proč bych to měla dělat ještě tak půl vteřiny. Takže bych se mohla radovat hned z dvou věcí. Tu druhou říct můžu, je to hrozně jednoduchý, ale prostě se na určitý věci dá zapomenout, jednoduchý je to teď z mýho pohledu, tenkrát bych to rozhodně netvrdila, ale teď můžu jen úplně žasnout, kde se to kdy vůbec vzalo. Panebože, fakt jsem byla tak pitomá? Řekni mi!! Protože jestli jo, tak normálně při příští depce skáču z Černýho mostu. No, což je fajn, protože depky teď neplánuju, Před chvilkou jsem napsala jednu básničku, chápeš to? Já, moc básniček nenapsala, ale teď mám na všechno k dispozici strašně slov a deník přitom praská ve švech a obrázkama už mám pokreslenej i stůl, badam to jsem zjistila, když jsem si včera kreslila a nakonec jsem zhodnocovala svoje dílo a jako fakt jsem si říkala, tyjo, to se mi docela i povedlo, tak jsem si to tak prohlížela a chtěla jsem si to dát víc na světlo, abych to viděla celý, ta tužka se strašně leskla no a najednou zvednu ten sešit a ten obrázek zůstává nakreslenej na stole, teda z části, jedna část je v sešitě a ta druhá na stole. Tak jsem se trapně ohlídla, jestli za mnou třeba nestojí mamka, aby měla možnost na mě začít ječet a nebo jestli tam nestojí někdo jako ty, aby mi mohl začít tleskat a u toho se válet po zemi. Nikdo tam nestál, tak jsem tu krásu, z který jsem se ještě před chvílí radovala vygumovala a u toho jsem nenadávala jako obvykle, když se mi "zadaří" vlastně jsem už nad tím nepřemejšlela. Jen jsem hledala prázdnou stránku v sešitě, abych mohla zas kreslit, Víš co si myslím? Že bych neměla mít děti, že bych neměla přivést na svět dítě už jen z toho důvodu, že bude po mně a že to bude asi zdvojnásobený, nebo že se to dítě bude chtít ode mě odprostit, že mu nebudu vyhovovat jako máma, že mu nedám tolik lásky a výchovu, že ho budu rozmazlovat a nebo budu záhy strašně přísná, že mu koupím všechno co bude chtít, že si pískne a já mu to splním, že budu hrozně sobecká a nebudu chtít svůj čas věnovat právě jemu, že budu věčnej workoholik, co se na svý dítě nepodívá ani když se vrátí z práce a u toho poprosí chůvu, aby ještě počkala, a ať klidně přespí, a že mu naproti tomu budu cpát sladký a drahý blbosti, co si bude přát, značkový hadry, drahý telefony, po kterejch bude toužit, že si ho budu tím kupovat, aby mě mělo rádo, přitom ho ráda mít asi budu, ale třeba taky ne, a že mě nebude mít rádo ono, protože uvidí, jaká jsem, a já se v něm uvidím, uvidím to, co jsem dělala mý mámě já, že ta moje sobeckost naroste do jednoho sobeckýho světa, kterej nebudu chtít opouštět, že na něj budu žárlit, když se třeba jeho táta podívá na něj místo na mě, nebo když se bude smát s ním a ne se mnou, a od začátku se budu bát, že to, co mu dám já, jednou zahodí, tak jako jsem to udělala já, že mu nedám nic, nic, co by jednou považovalo za dobrý, že v něm zmzrnou všechny city a že mi to dá sežrat už v pubertě, jestli se jí vůbec dožijem takhle spolu, že na dítě prostě nebudu mít čas ani chuť, že mi bude připadat jako plevel a jako plevel ho i budu brát, přitom já děti miluju, ale co když je to s vlastníma trochu jinak? A co když v sobě nenajdu mateřskej chtíč, není to spíš kýč?

PS: Koupím si dítě, až to bude nutný!