Epocha testů započala.....

Nazdárek, Bino !
Asi víš, o čem se chystám psát, jelikož jsem z toho byla ve stresu již týden zpátky :D. Ne, změna kněze v kostele to není, je mi líto. Hádej znovu. Ano, konečně správně. Epocha testů započala. Nosí vyčesané drdoly, tlusté, kruhovité brýle. Některé z nich mají nadváhu a věčně umazané ruce od křídy. Říkají si.... učitelský sbor. Minulý týden jim to prostě nestačilo a rozhodly se, že toto pondělí, kdy máme šest hodin, nám dají pět testů. Opakuji, pět testů. Takže, první hodina byla angličtina. Tu jsem naštěstí napsala za jedna, ikdyž jsem se na to neučila a stačilo mi zopakovat si to před začátkem hodiny. Pokračovalo to hudební výchovou. Jelikož jsme test psali do sešitu, mohla jsem si klidně občas “zkontrolovat“ odpovědí, ale k mému překvapení si pamatuji z hodin hudební nauky (kterou jsem musela trpět pět let) víc, než jsem si myslela. Takže hudebka taky fajn, jsem na sebe hrdá. Následovala matematika a to tématická práce, za všechno, co jsme se prozatím učili tento školní rok. Když jsem uviděla zadání, kde bylo pod sebou napsaných pět úloh, můj A4ový papír mi najednou připadal malý. První úloha mi zabrala fakt skoro celou jednu tu stranu a u druhé se mi tam ani nevešla zkouška, takže jsem ji prostě a jednoduše neudělala :D. Ale nakonec jsem to taky jakžtakž zvládla. Kdybych z toho dostala hůř jak za dva, asi by doma nebylo dost veselo, protože chodím každou středu na doučování, které trvá jednu hodinu a platím (rodičové platí) za něj 150 korun. No nic, pokračujeme :D. Čtvrtou hodinu jsem čekala takovou odpočinkovou, protože její název je “Mediální výchova“ a tam jsme od začátku školního roku téměř nic nedělali, ani nemáme zavedený sešit. Tak jsem se na ni i docela těšila, no a co nakonec nepřišlo..... Běhací hra jako na táboře (ale to ty vědět nemůžeš, na táboře si nikdy nebyla :D). Spočívalo to vlastně v tom, že jsme byli ve skupinách po třech a dva vždycky seděli u stolu, načež jeden zběsile běhal ze třídy, na chodbu a zase zpátky a musel si u toho zapamatovat, co bylo napsáno na lístečku někde “ukrytého“ na chodbě. Potom jsme to zapisovali do pracovního listu s vědomím, že když to nebudeme mít všechno, nic se nestane, neboť paní soudružka učitelka na začátku vyučovací hodiny řekla, že to bude jen na jedničky. No, na onlajnu máme napsanou trojku, Sabinko. Fakt skvělý, nakonec mi vysvědčení v devítce zkazí takovejhle zbytečnej předmět, že ?? ÚŽASNÝ. Noo, potom už zbýval jen dějepis a čeština. Při dějepise jsme zrovna doprobrali politiku za válečné ČSR a z toho taky byla písemka. Šrotila jsem se v neděli celý den (ikdyž hlavně přírodopis, z toho jsme prozměnu psali zas dneska), ale i přesto za jedna mít nebudu. Jednu otázku mám úplně špatně a další tak z poloviny. Snad se paní učitelka slituje a dá mi alespoň dvojku. Čeština pak už byla jednoduchá, znalosti “sekání slov“ mám zas z jiného doučování. Snad všechno správně. Dneska, ačkoliv jsme psali jen dva testy, to bylo horší. Minulý týden jsem byla nečekaně vyzkoušena z přírodopisu a dostala jsem za čtyři, což je hodně, hodně špatný. Tudíž jsem se hned následující den začala učit jedenáct stránek o šutrologii. Sabi.... já ti dokážu říct úplně všechno zpaměti, od geologie po chemický vlastnosti prvků.... Mohsovu stupnici tvrdosti : Mastek, Sůl kamenná, Kalcit, Fluorit, Apatit, Živec, Křemen, Topas, Korund, Diamant !! Vykašlu se na to, bylo tam toho tak málo, že bych to dala snad i bez učení :D. Ale nevadí, alespoň jsem to napsala správně. Co je horší.... Fyzika nedopadne vůbec, ale vůbec dobře. Proč jsme sakra psali opravnej test, když z toho teď mám hodně lidí horší známky, než předtím ?? Tyhle věci v sešitě vůbec zapsaný nemám a to si přísahám zapisuju všechno..... No nic, snad nebude poprask, když z toho přinesu čtyřku, ale mrzí mi, že jsem se tý fyzice nevěnovala víc.... Ale elektrostatiku prostě nechňápu. A jak jsi na tom se známkama ty ? Musím to do pololetí fakt vytáhnout, žádná trojka nebude a upřímně bych chtěla MAXIMÁLNĚ dvě dvojky (a ne z češtiny ani matiky !!). V pololetí osmičky jsem měla jen jednu dvojku a na konci čtyři, prostě moje štěstí, no :D.

PS.: užij si prázdniny, já moc bohatý program nemám, ale jsem i ráda :D

PPS.: včera vyšlo video VTIPY #1, ono se ani nic jinýho vymyslet nestihlo :D odkaz zde : https://youtu.be/b_7t5ALK0Fs 

PPPS.: ve čtvrtek jedu nakupovat dárky na Vánoce ^^

PPPPS.: absolutně netušim co koupím :D

Jak jsem omdlela a stala se středem vesmíru

Nazdárek Jůlinko, 
jsem tu opět se svou pozitivní náladou, kterou na tebe hodlám hned teď hodit. Opět tě nezklamu a proto přináším pár nezvyklých a zosobněných příhod z mého života (posledního týdne).. Asi jsi si stihla přečíst nadpis tohohle článku (jo a teď jsi měla problém přečíst ,,asi jsi si sti´´ tak ti to sem dávám ještě jednou), ne nekecám, opravdu jsem omdlela, ten den zrovna strašně pršelo a já sebou prostě málem řízla přímo na schody. Šla jsem totiž z krve a doktorka mi pro jistotu vzala čtyři ampule, asi aby se to neztratilo. Má panická hrůza z náběrů krve totiž pominula, tudíž jsem už podruhé (za letošní podzim) nepropukla v hysterický pláč, řev a nezačala jsem kopat kolem sebe a hledat maminku. Ta si totiž doma chrupkala a já seděla v ordinaci a již podruhé za dva týdny jsem natahovala levou ruku. Jehla se nabodla do žíly a krev tekla nejprve do první ampule, v polovině té druhé najednou úplně přestala téct.. V duchu jsem si řekla ,,no tak fajn, došla mi krev,´´ ale ne, žádná krev nedošla, jehla mi byla zabodnuta asi až do kosti a tam se patrně krev už našla.. (Promiň, že tě tady zahaluji detaily - kdyby tohle četl můj táta, tak z toho omdlí, protože nesnáší jehly, to má po mně).. No, když to bylo nabrané, já byla odeslána společně s ampulemi do laboratoře a pak jsem se měla vydat na dlouhou tříminutovou cestu do školy. Venku strašně lilo a já nějak ani neměla sílu vytahovat deštník, takže jsem vyšla z ordinace a mířila ke schodům do polikliniky. Cestou mne ale přepadl jakýsi stav zubožení.. Prostě jsem měla pocit, že s sebou šlehnu do tý největší louže na parkovišti, přes který jsem šla... Dobře dala jsem si za cíl, že než s sebou seknu a u toho hodím nelítostnou šavli, doplazím se až ke schodům a tam se chytím zábradlí... To se samozřejmě povedlo, nebudu tady zmiňovat mé nadpřirozené schopnosti, ale uznej, to je co??! Jenže mi bylo ještě hůř, jo, už jsem letěla k zemi přímo hlavou na hranu schodu, ještě si pamatuju, jak jsem si říkala, tyjo, to bude jizva... A matně si vybavím, že ke mně běžela nějaká paní a něco volala, ale to už bylo jako bych usínala... Vzbudila jsem se a seděla jsem ve vestibulu polikliniky. Nejdřív jsem se rozkoukávala, kolem mě stál hlouček tak dvanácti lidí a nejblíž ke mně zdravotní sestra, vzpomněla jsem si, že to byla právě ona, která ke mně mířila na schodech. Nedovedu si představit, že mi pak táhla a já se dostala až sem nahoru, ale jsem jí vděčná.. Pak tam stála paní vrátná, která mi prostřednictvím sestry podávala Fantu, a já měla hlavu skloněnou mezi koleny, prý to je první pomoc při mdlobách.. Zbytek lidí byli asi čumilové, co se shromáždily jak ve frontě na mlíko, asi jsem pro ně byla nějaká atrakce, něco se děje, honem tam.. Pak šel kolem nějakej doktor a říká ,,Vám tady omdlívají pacienti... a taková mladá, nepotřebujete pomoct?´´.. Seděla jsme tam asi deset minut a pak jsem mohla jít, do tý doby fakt ne, omdlívat, to je moje.. Poprvé jsem takhle omdlela v divadle na zkoušce, když mi řekli, že budeme v kuse šest hodin zpívat a mě to došlo samozřejmě až po pěti minutách, pozitivní bylo, že jsem jako jediná nezpívala šest hodin, protože jsem všechny na hodinu zabavila, když jsem tam tak ležela a pak pro mě někdo přijel, takže, kdybys někdy chtěla pomoct v prekérních situacích, jdi za mnou a nebudeš litovat, prekérky jsou totiž moje.. 

Mimochodem, víš, že mám zítra svátek?? Nevíš??! Tak to se koukni do kalendáře... 

A to ti ještě musím říct, že jsem byla v sobotu na brigádě.. Ano, obsluhovala jsem ve stánku na Viktorce, když hrála se Zlínem.. To byl mač!! Ti řeknu, lidí tam bylo jak na vánoce, když shánějí kapra a stromeček den před štědrým dnem... No a já, to bravurně zvládla, jelikož mé šetření nabylo vysokých požadavků, honím koruny kde se dá.. Byla jsem tam od pěti a po dvanáctej si pro mě přijel táta a pak hupky do postýlky, jde se spát, samozřejmě, já už spala v autě, takže po příjezdu domů už se spaní nekonalo, ale ať to má ten efekt.. Náš pan vedoucí nám v jednu chvíli trošku zavařil, když se tam přivalil jak velká voda, aby nás zkontroloval při největším frmlolu.. No, a u toho se mu povedlo shodit z regálu pár lahví Fanty na připravený ledový čaje nalitý do půllitru, čímž se na našem stánku vytvořila potopa a my mohli žhavě ujíždět v centimetrový záplavě sladkýho čaje... Šéf rychle zmizel a u toho nás ještě seřval ať to uklidíme.. Ta práce byla ale jinak fakt super.. Zlíňští fanoušci se málem poprali už před zápasem, protože se navezli do Viktorky a nebýt sekuriťáků, odnesla by to ta nebohá popelnice, do které jsem zrovna házela odpad.. Při roznášce piva na stadion na nás sedící fanoušci pokřikovali ,,Uhni, nevidím!!´´ a to jsme vedli, nedovedu si představit, co by řvali, kdyby jsme prohrávali.. Každý gól byl dole slyšet mnohem víc, než nahoře a jelikož jsme vyhráli 4:2, byla atmoška skvělá.. Samozřejmě zážitků je víc, ale já si to nechám na příště, protože se mi brigáda na Viktorce osvědčila a navíc 1.listopadu hrajeme se Spartou, což je jinej kalibr než Zlín, předpovídám víc bordelu a možná tentokrát už někdo opravdu dostane přes držku, ale to až opravdu příště.. Miluju dobrodružství a tady se dá prožít v plný parádě... 

No ale to, že jsem byla ještě ten den fotit do novin, to jsem nenapsala. Vyjdu na titulce PLZEŇSKÝHO DENÍKU, no možná ne na titulce, protože tu patrně obsadí opět nějaký nažhavený politik nebo rozcházející se pár šoubyznysu, ale možná někde na zadní straně se objeví moje fotka, kde budu pózovat s proutěným kočárkem, ve kterém jsem se vozila já před patnácti a PŮL rokem a ve kterém teď vozím svojí pětiměsíční ňuňánkovskou ségru s pohádkovým jménem Amélie.. To si piš, že mamka s tátou byli před patnácti lety raritou a všichni je i mě s dudlíkem v puse okukovali a představ si, že tomu tak je i dneska, není hlava, která by se neotočila a já můžu slastným pohledem sledovat mojí malinkatou Miušku, která (má spinkat) a vozí se v tom úžasném kočárku

Jinak vesele dál točíme videa, už máme tři a strašně nás to baví,... 

Odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=mzpEquiIUSc

Takže já se pro dnešek loučím a zase ve středu... 

Soustředění oddílu "GREEN"

Ahoj Sabčo,
ráda bych začala tehle článek tím, že jsem v pondělí cestu trolejbusem z tanyny strávila nad mobilem, vymýšlením scénáře k novému videu, ale snad to stojí za to.
Každopádně se ti musím pochlubit informací (nebo spíš informacemi) o tom, jak jsem strávila předchozí víkend. Budeš zděšená, budeš se divit, ale hlavně budeš překvapená, jak jsem to (podle mě vcelku dobře) zvládla. Jak už víš, dva roky po sobě jsem byla na letním dětském táboře a letos, jelikož už jsem dovršila krásných čtrnácti let, se mi naskytla možnost, stát se Greenem (něco, jako praktikant). V patnácti se totiž už tábora jako dítě účastnit nemůžeš a máš proto jen tuto možnost, vypomáhat tam jako Green. Už poslední večer na táboře jsme se s dalšíma stejně starýma lidma rozhodli, že bychom to chtěli zkusit a první “úkol“ byla tzv. zkouška trpělivosti (jde o to, vydržet stát hodinu u táboráku bez hnutí, bez mluvení a téměř bez zasmání). Tou jsme všichni jakžtakž prošli a mohli jsme se tedy účastnit soustředění, které proběhlo právě již zmíněný víkend (soustředění budou ještě tři).
Bylo nás tam dohromady i s dosavadníma Greenama (ti jsou tři) třináct. Mělo nás být “pouze“ dvanáct, ale jedna už osmnáctiletá dívčina se rozhodla zkusit zkoušky podruhé (poprvé jí v tom zabránily osobní starosti).  Ale do kolektivu rychle zapadla a mně byla strašně sympatická. Vlastně se z nás všech stala taková super parta, ve který jsme si pomáhali a navzájem se podrželi. Ikdyž nás bylo sedm holek a jen tři kluci :D.
V pátek jsem se sešli na autobusovém nádraží, odkud nás bus odvezl asi tři zastávky někam nevim kam, tam nás přibližně okolo třetí hodiny vysadil a do tábora jsme si měli dojít pěšky. Do ruky dostal mapu jediný Green, který cestu absolvoval s námi a měl nás tam dovést. Cestou jsme hráli seznamovací hry, učili se zacházet s vysílačkama a taky jak si správně zabalit krosnu (a sice to není důležité, ale já zakopla o jednoho z dvou policejních psů, kteří šli s námi a mám modřinu na pravém stehně a pořád mi bolí kotník.... šikulka jsem :)). Nekecám, na místo jsme dorazili v devět hodin, ano, v devět hodin večer. Asi hodinku a půl jsme šli ve tmě lesem, takže si asi umíš představit, jaká to byla legrace..... Ale nemám si na co stěžovat, dorazila jsem poměrně v pořádku a byla jsem ohromně ráda, že jsem to zvládla a konečně si mohu natáhnout nožičky ve studené chatce, přičemž jsem oblečena do thermoprádla, tepláků, mikiny, chlupatách ponožek a zalezlá ve spacáku. Všichni jsme bez problémů usnuli a téměř po hodině nás vzbudilo zběsilé (asi tak minutové) pípání vysílaček, které nám byly zapůjčeny a náhle hluboký hlas našeho vedoucího: ,,Vypněte si vysílačky.“ a jelikož moje palanda neměla schody, jen nakřivo přitlučenou ...... dřevo, pochopitelně se mi nechtělo seskavovat a hledat vysílačku v krosně, tak jsem v klidu spala dál (možná proto se mi druhý den vybila :D).
Přesouváme se do dalšího dne. Představ si to. Venku je ještě tma (představuješ si to ?) a ty se pozvolna probíráš ze svého vyhřátého spacáku do chladivé útulné chatičky, když v tom náhle již dobře známý hluboký hlas a bouchání na dveře: ,,Jestli nebudete do minuty oblečený, obutý a nastoupený u jídelny, máte mínus body,“ odmlka ,,jo a vemte si pláštěnky, prší.“ rychle jsem seskočila z palandy (naproti ležící Maky si přitom asi vykloubila rameno) a začala si zavazovat boty. Vykašlala jsem se na převlíkání, to bych nestihla, tak jsem jen nahodila softšelku a vyběhla ven k jídelně. S překvapením jsem měla ještě asi patnáct vteřin rezervu. Dva kluci to nestihli, ale body jim nakonec stejně neodečetli, pokud jsem si dobře všimla (jakože jo :D). No nic, pokračujme dále. Oznámil nám, že máme zhruba půl hodiny (a pět sirek) na to, abychom si nasbírali materiál a rozdělali oheň (opakuji, pršelo). To se nám bohužel nepovedlo, tak jsme si nemohli ohřát čajíček :(.
Dopoledne jsme strávili nácvikem takovým tím..... “vlevovbok, vpravovbok, dvouřad, dvoustup“ a tak dál..... to mě docela bavilo, ke konci nás i chválil, jak nám to šlo.
Oběd jsme si vařili společně s oddílákama a byl z toho naprosto výbornej buřtguláš s pár větvičkama, co tam nalítaly a chlebem :D. Odpoledne jsme hráli nějaké hry, stopovačku a podobné věci a večeři jsme měli za úkol si vymslet a udělat úplně sami. Nakonec to dopadlo tak, že se do alobalu zabalily brambory, zelenina a maso, hodilo se to k ohni a po pár hodinách hoření se to spapalo :3 :D. Moc jsem se do vaření nezapojila a mrzí mi to, ale ani jsem pořádně nezvládla rozdělat oheň, když jsme si to zkoušeli a to se naučit musím, jinak u zkoušek neuspěju.. no, večeře byla výborná a bylo nám řečeno, že se tento den vytáhnou kytary a čím déle budeme ochotni zpívat, tím víc se posune večerka a tím dýl i vstaneme. Takže jsem tam ztvrdli do půl jedenáctý a pak nás už zahnali do sršněma prolezlých chatek (fakt jsme tam jednoho sršně měli.. u Maky ve spacáku :) :D). Hezky jsem si zalezla do spacího pytle a po chvilince usla. K mému překvapení se v půl dvanáctý opět ozval hlas vedoucího, říkajíc: ,,Pokud tu do minuty nebudete nastoupený, obutý a s pláštěnkama, máte mínus body, jde se do lesa.“ udělalo se mi špatně při pomyšlení, že je venku tma, poprchává a je na nule a my máme jít do lesa. Potom nám ještě řekl, že si mám vzít svačinu a pití, že po třech a půl kilometru budeme mít čas se občerstvit. Neměla jsem žádnej menší batoh, tak jsem si prostě vzala baterku do kapsy a vyšla zpět před chatku. Zeptal se, zda chce někdo použít žlutou, nebo červenou kartu (žlutá-končíš v tého disciplíně, ale máš mínus body ...... červená-okamžitě končíš na plný čáře a odjíždíš domů). Nikdo se nepřihlásil a na dotaz, zda nám je zima, jsme jako pokaždé odpovědělí s drkotajícíma zubama, že ne, jinak bychom museli běhat okolo jídelny (to už máme ověřené). Seřadili jsme se do dvouřadu a svižným krokem ušli tak šest metrů, poté se vedoucí zastavil a zahlásil: ,,Dobře, to byla jen zkouška vaší odhodlanosti. Můžete se vrátit do chatek, dobrou noc.“ a pár dalších, ne tak významných slov. Byla jsem na jednu stranu naštvaná a na druhou šťastná, ale převládal pocit nehorázný zimy. Tak jsem to vypustila z hlavy a šla radši hned spát.
V neděli nás vzbudili až v osm hodin a to byl opravdu pohodový den. Hráli jsme pár her a jinak jsme jen uklízeli tábor, vytírali a balili si. Nakonec přišlo bodování. Za všechna soustředění bychom měli získat nejméně 27 bodů, abychom se mohli účastnit tábora jako Greeni a za tohle soustředění jsme všichni získali 7 bodů (kromě dvou Greenů, kteří jich dostali 8), což si myslím, že je dost super a prozatím to bohatě stačí. Byla jsem ráda, že ke mně neměli žádný velký negativa, ale na druhou stranu ani velký pozitiva. Jinými slovy se budu muset víc snažit, abych uspěla a hrozně mě to bavilo, ikdyž byla taková zima :D. Je to skvělá banda lidiček a doufám, že se i nadále budeme scházet v tak bujnym počtu a nikdo to sám od sebe neodpíská :).

PS.: tři hodiny jsme dělali čaj na ohni

PPS.: další soustředění budou listopad, únor a nejspíš květen

PPPS.: nechtěla bys taky něco podobnýho zažít ? :D

Dětský háj to napohled

Nazdárek Juli, 

ten měsíc musel být opravdu zajímavej.. Skutečně mě teď ani trochu (ne)mrzí, že jsem si vesele chrupkala a ve stejnou chvíli byla půlka národa vzhůru.. No, mě spíš zaujal článek o tom, jak vědci z NASA objevili na Marsu vodu a chystaj se tam neprodleně vyslat nějakou raketu s vědcema, která tam poletí půl roku, skutečně musím uznat, že mě zamrzelo, že jsem se aspoň trochu nesnažila někdy pochopit něco z vědy a dostat se tam taky.. Jen si to představ, půlroku na cestě někam, kde nikdo není, jen úchylnej robot, kterýho tam narodní federace poslala a co si tam pořizuje dokola selfí.. Ale dobře, nebudu tady zoufale naříkat a plakat ti na pomyslný internetový rameno a radšej ti budu vyprávět..

Musím říct, že mi spadl balvan ze srdce, když mi před čtrnácti dny doktorka sdělila výsledky z krve. Mononukleóza neprokázána a v krvi jen zvýšená sedimentace, což samozřejmě znamená, že nejsem zas tak úplně v pohodě, ale hlavní je, že to není Mona (jak jsem jí začala říkat), tudíž jsem zpátky ve škole, uprostřed dění a nic mi nebrání v tom užívat si devítku.. Ale doma, kdybys to viděla!! Můj pokoj se proměnil v takové velké hračkářství, takže teď můžu odkopávat kromě svých věcí i věci mé sestřičky, abych utvořila aspoň úzkou cestičku na průchod.. Jenže když tohle vidí paní Amélie, tak začne vřeštět a nastupuje jiný kalibr, maminka... Vážně sis Juli myslela, že jsem takovej nelida, že bych kopala do hraček?? Ale musím uznat, že když už tejden hledám ponožku, atlas a krém na ruce a pak to najdu v hromadě hraček paní Amélie, samozřejmě ožužlaný a poslintaný, dostanu z toho vyrážku.. Najednou zjišťuji, že jsem v háji, ne v dubovým ani v bukovým, ale v dětským.. Ale abys věděla, že jsem opravdový kabrňáka a že se jako taky umím obětovat, něco ti řeknu.. Když přijdu hodně blízko k mý sestřičce a ona si mě důkladně prohlíží, já neuhýbám a čekám. Mia totiž vyšle na úpravu mého zchátralého obličeje své pacinky a hlavně nehtíčky a vesele škrábe a vřeští. Ale kdybys viděla ten úsměv a radost mé osobní ,,maskérky´´, tak by ses taky obětovala. Jakmile už mi obličej pálí a cítím, že je celý od krve, odcházím a paní Mia propuká v hysterický pláč.. Pomáhá mi skvělej krém od Planet Spa, výtažky z kaviáru nebo tak něco..

Stejně si někdy (skoro pořád) u nás doma připadám jako blázen v blázinci. Všichni si povídají s tou malou bytůstkou a slyším pořád dokola ujetý slova typu: dyť z tebe dostane psotník, ty filuto, aha, aha, AHA (nekonečný), prdprdcililink,.. No uznej, že s takovým materiálem se pracovat nedá.. Nebo si třeba takhle sedím na počítači, očkem sleduju paní Miu, která leží na posteli v ruce drží chrastítko a každou půldruhou vteřinu se s nim majzne do hlavy, ale víš co?? Jede dál, až tak po desátý začne řvát a schytám to já, ale kdybych jí to chrastítko vzala, tak řve stejně.. A víš co třeba teď dělám ve volném čase? Hledám zoubky, protože kdo je první najde, dostane šaty.. No a mamka si usmyslela, že to bude právě ona, ale to se teda plete, já už si kvůli tomu snad stokrát nechala ožužlávat vlastní prst a prostě se nehodlám jen tak vzdát něčeho tak velkolepého.. Nejde o ty šaty, ale o ten pocit, jestli mi rozumíš??

Ale dobře, aby to tu nevypadalo, jako když si píšou nějaký dvě zfotrovatělý maminy, začala jsem pátrat po brigádě,.. A víš co? Musím si sehnat potravinářskej průkaz, aby mě vzali tam, kam chci...Teda, to ještě nevím, jestli mi vezmou, ale prostě to zkusím, nějak mi chybí ty peníze, který jsem měla v divadle, bylo jich sice dost, ale nějak dochází, za to stejně můžou ty moje celoroční nákladný nákupy. Víš co, takovýto... ,,Ale tohle fakt potřebuju´´.. ,,Ježiš, tohle je nádherný´´.. Navíc pojedu v únoru s Tágem do Londýna a strašně se těším a jsem ráda, že tam jedu s ní a ne s nikým jiným. Bude to paráda, takovej studijní pobyt..  No tak nic.. A víš co?? Já vím, že je to úplně od tématu, ale.. Strašně se mi líbí, když si při hodině zeměpisu vyndáte s Mikoušem deštník a učitelka se na vás kouká jako byste právě opustili přísně střeženou věznici blázince v Dobřanech a vědělas, že v Dobřanech na náměstí mají nejlepší zmrzku?? Já to balím.. Tak příští tejden na blogu!!

STRAŠNĚ MOC DŮLEŽITÁ ZPRÁVA PRO TU MENŠINU LIDÍ, CO ČTE NAŠE VÝKŘIKY DO TMY (NÁŠ BLOG, KDYBY NĚKDO NEVĚDĚL)..!!

TAKŽE JEDEME INSTAGRAM: https://instagram.com/pravdomluvky/

A UŽ MÁME I JŮTUBKANÁL: https://www.youtube.com/channel/UCzmwiA4XCjuVrEv7hEc1Q5A

PRVNÍ VIDEO NATOČENO: https://www.youtube.com/watch?v=slLKzD7rvl0

DALŠÍ PŘIPRAVUJEM... TAKŽE URČITĚ SLEDUJTE

PS: Překvapivě se všude jmenujeme: PRAVDOMLUVKY, ale to jen abystě nezapomněli... 

PPS: Taky držím dietu puso, ale já tak nějak musím, aspoň do příštích výsledků, což je naštěstí brzo... 

PPPS: Stejně ti mám pocit, že mě ty nemoci vždycky nějak mění! 

PPPPS: Mám Tě ráda jako... Milku :) ... 

PPPPPS: A na důkaz toho se už prosímtě konečně podívej na ten film, jmenuje se: Kouzlo přítomného okamžiku (Děkuju)...