Náš život v maringotce

Ahojda,
pomalu odchází květen a sluníčko se na nás usmálo, vítr přinesl teplo a provoněné dny. V rozkvetlých třešňových sadech se prochází páry zamilovaných a v kauflandu zlevnili rajčata a ledový salát. Inu, asi jste všichni postřehli, že se snažím popsat přicházející léto a navodit vás na tu atmosféru. Mně osobně toto období obvykle nijak nepřitahovalo, ale to bylo tím, že na dovolenou jsem jela naposledy před třemi lety a když nemáte zahradu, ani květník s trávou na balkoně, chybí vám jednoduše prostor a duch léta. Takže poslední léta to u mě probíhalo tak, že jsem si otevřela okna na balkoně, dveře z pokoje na balkon, lehla jsem si do postele a namazala si riziková místa opalovacím krémem, ano, opravdu jsem se opalovala a ležela u toho ve své posteli. Vtipné, ale až smutně pravdivé a vypovídající o mé lenosti, mohla jsem si dojít lehnout aspoň na louku, ale lenost vyhrála. Přečetla jsem si takhle v pokoji na sluníčku asi deset knížek a pak jsem byla opálená, jak po týdnu na Filipínách. Ale letos se stala změna v mém nudném životě. A přesunuli jsme se s Kubou do maringotky. Nezažila jsi skvělejší místo k bydlení než je právě maringotka. Když v noci usínáš za otevřeného okna a proudícího čerstvého vzduchu, neustálého strachu z pavouků, který se později změní v běžnou věc. Když máš v tý maringotce tolik tajných věcí a nikdo jiný než já a můj Kuba se to nedozví.. No prostě sen a zároveň skutečnost.. Naše první společné bydlení ❤ a tak si tak žijeme a jsme šťastný a máme na verandě gauč, a tam ve volných chvílích si čtu a přemýšlím nad tím, jak udělám maturitu, protože to jediný mi chybí do toho, abych byla skutečná žena, protože vařit už umím. Taky umím umejt akvárko a vykoupat dítě.. a uklízet starý věci (no jo hotová světilka).. Taky jsem zavzpomínala, jak jsme byli s Kubou na pražském knižním veletrhu, který byl na Výstavišti a jak jsem byla váženou osobou, protože nám vychází Pravdomluvky jako kniha a protože to kupodivu pár lidí ví ještě před vydáním. Mohli jsme do bookstage a dostali jsme jídlo a pití dle libosti včetně obskakování hostesek. Seděli jsme v zázemí pryč od všech lidí u stolečku vedle Michala Viewegha, který mi popřál hodně štěstí k naší knížce.. No, a až na ten obrovský náhul lidí jsem byla u vytržení a skoro mě ti lidé vytrhli z mého snu o tom, že se tam dá přežít v klidu, tichu a bez ušlapání. Jenže zhruba pět vteřin po překonání několikahodinové fronty k největší hale, jsme se opět museli otočit k odchodu, vzduch, který v hale přebýval tam zřejmě přebýval daleko větší dobu než lidstvo samo.. Nicméně to byl dokonalý den ostatně jako další spousta dní na tomhle světě, které netrávím sama... Ale abych to dokončila, zmíním se ještě o školním sboru, se kterým jsme v pátek vystupovali na Noci kostelů v katedrále sv.Bartoleměje na náměstí v Plzni. Po mém hrozném uvedení, z kterého jsem se klepala přesně tak dlouhou dobu, jakou jsem věděla, že to budu uvádět, jsme vystoupili a kupodivu jsem už za ty roky praxe vystupování před lidmi nebyla ani tolik nervózní. V jednu chvíli už se mi začala klepat pravá noha, ale když jsem si stoupla na levou, už jsem to ani necítila. A i když jsem se chytře vyřvala na třetí písni v pořadí, zvládla jsem nakonec v předposlední písni odzpívat duet a v poslední odřvat sólo. Poslední dobou zjišťuju, že se toho dá za den stihnout víc než si myslíš. Třeba se ráno probudit v deset, pak jet do školy, po škole na druhej konec města, pak do čajovny, do kostela, pro kebab a nakonec ne ke mně domů, zkouknout film nebo pár videí, vyspat se.. a ráno koloběh divokýho života zažít od znovu..

PS: Ne že by mi docházely síly, ale času je na všechno míň a míň a práce a povinností naopak víc a víc..
PPS: Miluju ty večery, kdy si lehneme na verandu, otevřeme víno a sníme o životě.. Daleko víc to totiž neni už jen snění..
PPPS: Hledám básnický střevo, ale asi mi ho tenkrát s tou kýlou amputovali..

Kaktusárna 2 🌵💚

Dobrý den, Sábo (vykám Ti, je ti totiž 18) !
Je tomu již více než rok, kdy jsem napsala legendární článek "Kaktusárna". Pokud jste ho ještě nečetli, rychle si ho zde na blogu nalistujte, je to příběh mnoha strastí, smrti, osvobození a citů. Je to prostě parádka.
Takže.. mí kaktusoví bratři a sestra velmi vyrostli, jsou již dospělými, protože, jak jistě všichni víte, kaktusáci dospívají rychleji.
A zde je máme !

ŠALÍNA !

Šalína se stala nezávislou židovskou kaktusovou ženou a rozhodla se utéct z mé poličky. To se jí ale nikdy nepodaří, jelikož se zasekla. NIKDY. Našla si přítele na dovolené v Mexiku a chce se vdát. Ale stále je to nezávislá kaktusová žena.

IGOR !

Igor musí stále něčím vyčnívat. Nedávno mu na hřbetě našli malé siamské dvojče, které mu sice znemožňuje pohyb, ale díky němu se necítí tak sám, když v noci ostatní spí a on bdí. Zpívají si spolu písně jako u táboráku, ale ten bohužel nikdy nezažijí, protože se také zasekli v poličce.

BORIS IVÁNOVIČ !

Boris Ivánovič je prozatím jediný nezaseknutý kaktusák v poličce. Jeho český jazyk se dost zlepšil, tak i on zvládá občas zpívat klasické táborákové vodrhovačky. Na sezení u psychiatra už nedochází, protože jeho duševní stav se vskutku zlepšil.

A teď bych prosila o minutu ticha za Kriplína. Je mi líto, ale bohužel nepřežil zimu :( . Už ani o větší kaktus se nedokážu postarat. Hlavně mi nikdo, prosím Vás, nesvěřujte děti, děkuji.
Jo, to mi připomíná, že jsem teď na dvoutýdenní praxi na základní škole, kam jsme chodily, u prvňáčků. Je to zábava, oni jsou zábavní, zvládám počítání do dvaceti. Kam se poděly mé matematické schopnosti ??

PS.: jsem pořád strašně unavená
PPS.: za dva týdny a dva dny jedu do Španělska
PPPS.: o ty kaktusy se ani nestarám :)
PPPPS.: nevolejte ochránce rostlin, prosím

Škraboška na očka

Ahojky Juli,
dnešní článek nemá téma, tedy alespoň zatím, jelikož teď lítám sem a tam, neučím se na závěrečky (vím, že bych měla), pracuju a zároveň nic nedělám, prostě nemám čas a téma mi úplně uniká.. Ale mám na to právo, je to přece můj článek a i tohle je jeho součást. Celý život jsem se těšila a připravovala na cestu života a teď, když jsem dosáhla určitého věku (nebudeme o něm mluvit, přijdu si stará), jsem si najednou uvědomila, že cesta života už mi dávno začala. Několikrát jsem na ní už upadla, umazala se, vycárala se v ní a divím se, že teď nevypadám jak bezdomovec, protože i na nich se cesta života podepisuje.. Samozřejmě, že chápete jak to myslím a že to berete stejně, že cesta života mě umazala zkušnostma, ne štěrkem a bahnem.. Ale jsem už tak zblbá společenskou spodinou, že mám potřebu vám to raději vysvětlit, abyste mě pochopili. A co se může dít, když začnete tou cestou šlapat jinak než jak chtějí ostatní. (Pociťuju ve vzduchu další štěrk). Budou nespokojený, i když jim do toho nic není. Lidi totiž jsou různí, ať už hodný nebo zlý, ale překvapivě se jich nějak moc zajímá o vás. Ano, i o vás. Rozhlédněte se kolem sebe, (Juli, vím že jsi mi poslechla a otočila se kolem dokola), a uvidíte to množství závistivců, lhářů, osob nespokojených se svým životem, co se kvůli tý svý nespokojenosti začnou rejpat v tom tvým. A proč tohleto píšu.. Jako malá jsem se vždycky bála o cokoliv říct někomu cizímu, a vůbec bavit se s cizíma lidma, jsem spíš introvert, co se občas baví s extrovertama, ale společnost úplně nevyhledávám, co si budem.. Ale postupem času jsem se v rámci možností otrkala a nenechám si dneska líbit to co dřív. Nutně musím říct, že mi k tomu pomohli určitý lidi, především Anežka, která mě naučila vplout do života po jiným proudu a jsem jí za to vděčná.. Ale přes ty všechny hezký vzpomínky a cenný pomoci od druhých jsem si nedávno uvědomila, že nemám kamarády. Teď to fakt neni pokus o vtip a proto ani tenhle vtip nevyjde.. Pravdou ovšem je, že jsem za to ráda. Já se nestarám o cizí lidi a snažím se nevšímat si, když se oni starají o mně. Kamarády k životu nehledám, protože je mi bez nich líp a nepotřebuju je.. A o tom jestli jsem spokojená nebo ne, o tom tady nikomu říkat nebudu, protože by to různý lidi děsně zajímalo, ale nic jim do toho není..

Můj přítel mi na prvního máje přitáhl až domů celou rozkvetlou větev třešně, takže já si nemám na co stěžovat.. ❤

...Zkrátka okamžik tohoto souznění nelze již nikdy ztratit, lehkovážně ani vážně...

PS: Jsem dospělá a je to divný.
PPS: Už se mi ani neptají na občanku, budu brečet..
PPPS:  Nějak rychle mi to od porodu utíká.. ten život

Stólking

Ahojda, brunetko !
Nedávno mi došlo, v jaké uspěchané a zkažené době to vlastně žijeme. Každý zná každého, aniž by ho někdy musel vidět osobně. Dříve jsme (nebo naši rodiče) takto znali například herce nebo zpěváky, které jsme vídali na televizních obrazovkách, ale teď můžeme mít široký přehled o naprosto každém, koho chceme/máme potřebu stólkovat. Můžeme vidět, co jí ráno k snídani, co si na sebe každý den obléká, v kolik jezdí do školy/práce, kde dělá brigádu a jakou, v kolik chodí spát, s kým chodí, s kým chodí spát, do jakého fitka se chodí fotit na Instagram, s kým se kde stýká a co u toho jedí nebo pijí, na jaké seriály kouká, kam jede na dovolenou a tak dále.. a tak dále....

To je můj kluk !
Ne, není. Když jdete po školní chodbě a náhodou uslyšíte, jak někdo šeptá své kamarádce do ucha : ,,Tamhle jde tvůj kluk.", pravděpodobně to není její kluk. Je to jen jeden z mnoha chlapců, které ona dívka stólkuje na sociálních sítích a on ji ani nezná. Netuší nic o její existenci, pokud tedy není příliš hlasitá, když se nad ním rozplývá.

Jen si myslí, že si mě blokl/a
Když už Vaše stólkující schopnosti přesahují meze, občas se prostě stane, že si Vás Vaše oběť zablokuje tam, kde ví, že ji stólkujete. Ale to Vás nezastaví. Zapojíte do stólkingu Vaše kamarády/kamarádky a společně dotyčného sledujete z jejich účtů. Když i na to Vaše chytrá oběť přijde, prostě si založíte fejkový účet a sledujete ji z něj, jelikož to snad už neprokoukne.

Petra nebo Jana ?
Při stólkingu osoby, kterou se později, až nadejde správná chvíle, chystáte poznat, si musíte dát pozor na určité faktory. Víte o něm všechno a to je umění, ale před ním se nechlubte, je to jasné ? Víte, že má dva psy a kočku, když se na Vaší tolik očekávané schůzce zmíní jen o psech, neptejte se : ,,A Micka je jako vzduch, nebo co ?" Když řekne, že ho teta vzala loni v létě na úžasnou dovolenouy neptejte se : ,,A teta Petra nebo Jana ?"

Nedělejte to
Někdy je opravdu nepříjemné, když například stólkujete někoho, koho máte rádi a vidíte ho s lidmi, se kterými byste ho raději vidět neměli.. takže se zbytečně netrapte a nesledujte lidi, kteří Vám za to nestojí. Není to hezké, slušné, ani nic podobného.... ale.. děláme to všichni. Je to každého věc, není v tom nic osobního, jen si zbytečně neubližujte.

PS.: zase kapka deprese na konec
PPS.: a kam zmizely hry na Facebooku ?
PPPS.: strašlivé zlo sociálních sítí, které nás ovlivňují

O mně

Ahojda Zlondýno,
nikdy jsem ještě neřekla nic o mém soukromí (když nepočítám karamboly své sestry), nikdy jsem nebyla upřímná o tom, co se mě opravdu týká, a přestože jsem prožívala různá období někdy dobrá jindy špatná, vždycky jsem to dokázala tak dobře zaobalit, že ač jsem o tom psala, nikdy jste to nepoznali, nemohli jste, ani já bych to po pár měsících nepoznala, kdybych si k tomu nepsala poznámky a nevěděla bych, v jakém jsem to psala období. Nemám ráda, když se mi někdo hrabe v soukromí a když o mně lidi moc ví, vlastně svýma hloupýma kecama odpuzuju zájem, ale ve výsledku jen přitahuju další, to jsem ale chytrá viď?? No.. pojďme se bavit o něčem méně abstraktním. Teď vám o sobě povím pár soukromých věcí a věřte mi, že víckrát to už neudělám (haha). Tak třeba mám ráda češtinu, ale nesnáším její pravidla, vím co se jak píše, ale nevím proč, nezajímá mě to, protože to stejně nikdy nepochopím, v pravidlech je pro mě moc matiky a matiku absolutně nechápu. Miluju sloh a v teorii literatury plavu, když si všechna díla nepřečtu. Ale jsem si jistá, že odmaturuju. Neumím, nechápu a nechci chápat matiku, nebude mě živit, kalkulačku ovládám. Myslím logicky, ale nemám logický myšlení. Naposledy jsem matiku chápala ve třetí třídě na základce a pak se to nějak natrvalo zvrtlo a už ze mě v tomhle předmětu nikdo nikdy nevymáčkl nic chytrýho. Ale když mě někdo okrádá, tak na to přijdu překvapivě velmi rychle.. Jako malá jsem chtěla mít hotel a restauraci, po tomhle snu přišel sen další, že bych chtěla dělat u kriminálky a vyšetřovat vraždy a zároveň být policejním psychologem, nejvtipnější je na tomhle snu fakt, že to chci tak nějak pořád, jenom si tak tiše přemýšlím nad tím konečným zaměřením a v tuhle chvíli (jakože ta chvíle už trvá fakt dlouho), si říkám, že bych jednou chtěla být psycholožkou, policejním vyjednavačem nebo něco mezi tím.. Hlavně bych v tý svý práci chtěla pořád něco psát, posudky, hlášení, já nevím.. prostě všechno, k čemu budu kompetentní a k čemu mě pustí... Nemám ráda ztuhlej pudink, ten, jak do něj musíme kuchnout lžičkou, aby se ta vrchní vrstva prolomila jako led, ale narozdíl od vodní hladiny pod touhle vrstvou v pudinku nenajdeme tekutou složku, je to zase a zase jen tuhej pudink. Nesnáším, když jsem na záchodě u někoho cizího doma nebo ve škole, v tu chvíli se nevyčuram, a když je navíc vedle v místnosti jeden a více lidí, to už vůbec ne, takže trošku problém řekla bych, a nestane se tak bohužel ani když mi praská močák ve švech (jakože nepředpokládám, že by měl můj močák nějaké švy ale.. chápeme se..) Nesnáším, když vylezu z vody na koupališti a projdu se tím hnusným pískem, a všechen se mi nalepí na nohy než dojdu na deku. Nesnáším, když má někdo můj blízký trápení a já mu nemůžu pomoct, vytrhala bych si všechny vlasy, kdyby to pomohlo. Miluju, a jsem fakt úplně závislá na karamelu. Dostala jsem k narozeninám asi 6 krabiček Toffifee, ale stejně budou do týdne pryč, všechny.

A teď mi tenhle článek připomíná film Amélie z Montmartru, který je celý plný takových OCD (Obsedantně kompluzivních poruch), které v předchozím textu popisuji a považuji za své.

PS: Dochází mi, že jsem opět neodkryla tolik toho soukromí, ale s tím se musíte smířit a nebo se stát pravdomluvkou..
PPS: Což je nemožné...
PPPS: Dneska jsem si nevyčistila zuby, doufám, že to nečte moje zubařka, zabila by mě..