Básnická chvilka

дорогая Сабино..  
Ano, správně Bino.... to druhé "slovo" je tvoje jméno. A uhodla jsi i v jakém je to psáno jazyce ? Cože ? Ale prosím tě, jak by to mohla být rumunština ? Však mě znáš.. no ano, je to ruština. Jazyk, který mám čtyři hodiny týdně a téměř každou hodinu, ale co, prostě každou hodinu dostáváme domácí úkoly. Taky jsi o ničem takovém neslyšela snad od páté třídy prvního stupně ? No, nevadí. Po dloouhé době píšu na noutbuku a je to fakt nezvyk (navíc nedodržuji prstoklad všech deseti.. ale i tak mám pořád nejvíc úhozů za minutu. Zlatej klavír. Ale jako koukni na ty chudáky malíčky !!).

Měla jsem v plánu tu dnes vyplodit něco opravdu filozofického, ale na to mě neužije.. to jsem zrovna na poslední hodině angličtiny měla vyjmenovávat nějaké skupinové sporty a vypadlo ze mě "swimming in pairs".. ale smích to sklidilo, takže jsem byla poměrně spokojená a taky červená. Ale i tak bych se ráda pokusila, tak si nyní užij fotku králíka v klobouku, uvař si zelený čaj, který (jak jistě víš) podporuje myšlení a obecně zdravou mysl a já ho tu také mám při sobě, aby mi to psaní lépe šlo.. hh, to byl vtip, byla jsem moc líná se zvednout z pelíšku a jít si ho uvařit. Tak jdeme na to.... tady je ta vydra :

PROČ SE NÁM, PUBERŤÁKŮM, DĚLAJÍ BEĎARY ??
Správně Lišková, velmi filozofická otázka ! A tohle téma, prosím, dnes budeme rozebírat a budeme se jím zaobírat. Moje teorie je jasná, je zde několik faktorů.. my si řekneme hlavních pět :
1) JSME VE STRESU
Slyšela jsi správně, Bino.. i ze stresu se ti můžou tvořit tyto velmi nevzhledné pupínky (které běžné blondýně trvá zakrýt přibližně asi možná tak šest minut a dvacet čtyři sekund.. jen odhaduji), troufám si říct, že je to dokonce jeden z HLAVNÍCH důvodů. Prostě si to představ : sedíš ve škole, je matika, píšeš test z výroků (že nevíš, co to je ? To je v pohodě.. ani já ne), jsi nervózní a potíš se.. A JE TO TU ! Náš malý kamarád, říkejme mu třeba Rudolf, je na světě (jde o ten beďar, kdyby to tu nějaká zbloudilá duše nepochopila. Ano, jmenuje se Rudolf. Máš s tím nějaký problém ?).
2) AŽ PŘÍLIŠ ČASTÝ POH.... No to mi neříkej, že sis myslela, že tu jako opravdu budu mluvit o beďarech.. ale Sabinko, copak mě už dostatečně neznáš ? Neznáš. No já si myslím.

Tak mi teď dovol trochu pobásnit o mém nynějším životě. Jo, Julietta má básnickou náladu, toho si važ, to se neděje často.... obvykle jen máchám rukama kolem sebe, jako bych měla epileptický záchvat a dělám, že repuju.. ahoj má spolusedící, Verčo :33 (ta to nejvíc trpí.. promiň)

Každé ráno v sedm dvanáct

vyrážím na ono místo

Bůh nevyslyšel mé prosby a vykašlal se na nás

projíždíme celé město.

Občas vedle mě sedne si Matýsek

když jede na jeho učňák

od divných děcek dělí nás kousíček

jo, to byl rým jak tučňák.

Když však vystoupí, přijde na scénu Kamča

pátky táhne kufr, protože je z daleka

povídáme si o problémech, které má její mamča

zastávku před Mírákem přichází hrozba, která haleká. (jů nou vot áj mín)

Přijdu do třídy, každý mě vítá

sundám si kabát a tiše se usadím

co to ta Julča za kraviny povídá ?

Nikdy není zticha, to se klidně vsadím.

Během těch hodin je docela nuda

ale nemůžu tu pomlouvat

,,Valečková ! Opět pozdě, kde jsi byla ?"

,,U doktora se přimlouvat.."

Po škole spěchám domů na oběd

v šestnáctce střetnu se s mým vyloučencem

byla bych šťastná, tam dřív dojet ....

sakra, tohle nezrýmuju, eeee.. nyní jsi mým učencem.

Když se najím a vyvenčím Godzillu

Blonďák se staví na doučování

v zemáku bereme povodí u Nilu

on na praxích nějaký kování.

Jsem do něj zblázněná až po oči

už jsou to čtyři měsíce

i když je to občas jak na kolotoči

umí alespoň montovat police.

Nevím, zda tě tohle básnění naplňuje

ale mě to docela i baví

nech můj mozek, ať pokračuje

alespoň ještě sekundu, chvíli.

Učím se, do sešitu píšu si azbuku

Mates hraje untur..věcičku

občas si zapnu překladač na noutbuku

ale to přeháním.... už jen chviličku.

Jdu si lehnout a přemýšlím nad světem

také nad hloupými lidmi

kteří svou důstojnost skrývají pod hřbetem

shazují to na jiné vydry.

Jsou zkažení, lžou a ....

Jo.. to by asi mohlo stačit, už se mi to zas schyluje k nenávisti k vydrám, ale já mám vlastně vydry docela ráda.. Je to těžký, Sabinko.... každopádně díky, jestli jsi to celý dočetla a děkuju i vám ostatním !! Pokud zde nejsou odstavce, budu opravdu velmi naštvaná. Jo. A pokud jsem tento článek vydala již v úterý večer, tak se velice omlouvám, ale nudila jsem se a.... asi jsem to prostě nějak dobře stihla :3 :D.

 PS.: mám tě ráda, Sabinko moje....
 PPS.: jeej, prázdniny !
PPPS.: ty taneční si, prosím tě, zařiď. Je mi jedno jak. Jdi pryč. Ahoj.

Sentimentální vzpomínky na vánoce

Nazdárek Jůliško,
jsem tady zase abych ti zpříjemnila den svýma slovama a ty jsi nemusela pořád číst jen jízdní řády. Vím, že tě to už nebaví. No a taky jsem se chtěla pochlubit, teda vlastně ještě není čím, ale aspoň tou předtuchou z výsledku šikovnejch rukou mýho kadeřníka, kam jdu v pátek a hádej na co. No, vlastně a lá duhovka, či že typicky něco mezi libovejma krátkejma vlasama a libovejma skoro krátkejma vlasama. Vyjde to nastejno, jestli jsi to nepochopila, protože jsem ještě neviděla verzi střihu na dva způsoby, ale až to vymýslíš, ať jsem prosím první, kdo to ví a je s tím obeznámen. Díky. No a protože se těším jako když jsem byla malá holka a blížily se vánoce, teda padl datum první září, což ve mně nutně muselo vyvolat minimálně první příznaky blížících se svátků a protože mě znáš, víš, že padly příznaky všechny, musím říct, že se nemůžu dočkat, měla bych to třikrát podtrhnout, ale jsem líná krom toho píšu na mobilu, protože jsem úplně mrtvá a přiznávám, že píšu a není středa jak bys čekala, ale je úterý večer a jak říkám, už asi tři hodiny ležím v poloze, radši mě zabijte, protože mě bolí úplně všechno, teda hlavně noha, do který mi přišla křeč a sval si řekl, že má dovolenou, takže mi řekl ať si funguju jak chci, ale bez něj. Taky mi bolí za krkem a nejsem ani trochu unavená, což je taky blbý, protože jsem celej den v jednom kole a pořád unavená a když mám spát, nějak se mi nechce. Jo, už končím s hypochondrovskejma kecama, ale viď, že mě chápeš. Taky už ti vyrostl třetí moudrák? Jinak zrovna čtu Viewegha a musím říct, že jeho knížky se číst dají, dokonce už jsem od něj četla asi všechny, co mají v knihovně, ale u týhle mám pocit, že si přečtu stránku a absolutně nevím, o čem byla. S tímhle bych i navázala na téma čeština, protože bys nevěřila (ani já pořád nevěřím), že mi bude čeština na střední dělat takovej problém. Asi jsem byla zvyklá ze základky na slohový hodiny a tam jsem si vypsala duši a měla za jedna, proč jsme sakra ještě v prváku sloh neměly? Za to už mám čyřku z pravopisu a vlastně už se stydím za to, že jsem si doteď vedla dobře a teď nevím co je oxygon (teda jestli něco takovýho vůbec existuje, protože o tom dost pochybuju), možná je to podobnej výraz? Fakt nevím. No a jak tak rostu a těším se, zjistila jsem, že se těším míň. Když mi bylo deset, měla jsem dokonalou představu o tom, co si přeju a zmapovaný jsem to měla tak dokonale, že se to vešlo na dva papíry A3 včetně obrázků a k polovičnímu štěstí mi stačilo, že ty papíry zmizely z okna, což nutně znamenalo, že Ježíšek vyzvedl seznam a jel nakupovat. Pak když se to pod stromečkem ukázalo, štěstí bylo dokonalý, ale dneska už seznamy nepíšu. Obvykle pošlu mamce jenom mail s eshopama, kde to koupí a starost vyřešena. Taky mi dochází, že jsem si v deseti přála jiný věci než dneska, oproti žehličce na vlasy, barevných zápisnících, diáři, podprsence a dokonalej kabelce jsem si v deseti přála knížku je mi deset (pamatuju si, že jsem si myslela, že jsem velká holka a samozřejmě jsem se tak i chovala), mimino, který vypadá jak pravý a když jsem ho dostala, dala jsem mu jméno Mikuláš a hrdě jsem všude prohlašovala, že se tak jednou bude jmenovat můj syn, ale největší radost mi v deseti stejně udělal fakt, že cukr, kterej jsem pořád brala v kuchyni a s inteligentním zájmem ho nemyslitelně nosila na okno do ložnice, najednou konečně zmizel. Doufala jsem, že z jedináčka se stane nejedináček. Chtěla jsem bráchu, hrozně moc. A asi by mě nenapadlo, že se dočkám a nakonec budu mít v patnácti ségru. Tej malej osůbce je sice teprve rok a pět měsíců, ale stejně je to můj nejbližší člověk a i když je to asi trochu předčasný, stejně už jsem jí asi desetkrát řekla, že až umřu ať mě nechá spálit a pak mě vysype na nějakým prima místě, hlavně ať po mně nezůstanou někde ležet kosti, nemám ráda bordel a za šedesát let mě taky najít nemusí. No, chtěla jsem původně jenom říct o sentimentalitě vánoc, ale asi se to trošku vymklo co?? Nevadi, i tak jsem ráda, že jsem tu zanechala názor a raději už to nebudu rozpatlávat.

PS: Díky za tvý rady, fakt mi pomáhají, vážně...
PPS: Četla jsi Jozovo Hanuli??
PPPS: Co si přeješ k Ježíšku ty?
PPPPS: Ahoj mami!
PPPPPS: Ona to stejně nečte...

Sába, která nemá trapasy, absolutně žádný, FAKT!

Čau Zlondýno,
tak asi začnu úvodem, tenhle článek tu absolutně nemá co dělat, páč je čtvrtek a my píšeme ve středu, navíc ty jsi psala včera a skoro jsi na to zapomněla. Jenže, já mám zrovna teď super téma a musím se o něj s tebou podělit. Chtěla jsem ti hlavně říct, že to není bych to nebyla já bez aspoň jednoho trapasu za měsíc. Přidej si důraz na to aspoň, protože to je u mě minimum. No a co že se mi teda zase stalo? Jedu tramvají s takovou tou holkou, co má modrý vlasy, sedí se mnou v lavici, trpí hyperaktivitou a když se na nás lidi koukají, musí si myslet, že jsem strašně zlá, protože jí pořád beru cukr a zakazuju jí jakoukoli konzumaci sladkýho, protože jí to vždycky hrozně rozdovádí, shodou okolností se bavíme o tvojí sestřenici, to že je nevlastní se nepočítá, protože jste si i tak podobný, ahoj Anežko, no a tak si tak povídáme, já si zrovna dělala srandu, že čekám ALE FAKT DŮLEŽITEJ HOVOR a že by byla sranda, kdyby mi zazvonil mobil zrovna v tramvaji. HA HA HA. Asi už tušíš, že hovor se dostavil. My s Anežkou obě stojíme a mně zvoní mobil, hledám ho v batohu a Anežka drží mou tašku, kterou jsem jí hodila do náruče. Konečně to zvedám a říkám "prosím?" Tak trošku zjišťuju, že se nedržím, ale hlavně že je mi to zrovna úplně jedno. A najednou ta tramvaj cukne, prostě prudce zabrzdí. Já letím, zatím nevím kam, ale ten pohled Anežky nezapomenu. Už tak jsem měla většinu pohledů upoutanou na sebe, ale tímhle jsem to dorovnala. Nespadla jsem úplně, spíš jsem zalehla nějakou sedící holku, Anežka se po mně natáhla s tou taškou a já hlavně držela mobil. Když už jsem neměla kam padat, všichni lidi se tak žačali smát, že jsem se začala smát taky a u toho pořád ten hovor. Ten byl mimochodem z práce, kam zítra jdu, asi půl minuty jsem se smála a nešlo to prostě zastavit, na druhým konci bylo ticho, takový to ehmehm, až to skončí, budu moct pokračovat? No a já se nakonec donutila k uklidnění. Začala jsem plácat něco o tom, že jsem v tramvaji a že to je špatnej řidič a ty lidi se pořád smáli a ještě ke všemu poslouchali ten rozhovor. Anežka byla úplně mimo, takovej záchvat smíchu jsem u ní ještě nezaznamenala a to je co říct a pak když jsem to konečně tak nějak pořešila, hovor skončil a představ si, že ty lidi se pořád smáli a já si najednou začala říkat, proč se to vlastně smějou, že to nebylo až tak vtipný a pak jsem zase chytla ten záchvat, protože to asi fakt vtipný bylo. Já si snad myslím, že to bylo víc vtipný než to, jak jsem polila členy zásahovky pivem. No a naštěstí už jsme musely vystupovat, takže Anežka popadla mě, mou tašku, a já hlavně mobil a cestou jsem ještě přehlížela ty pohledy lidí dusících se smíchem. Takže aby to mělo nějakej pěknej závěr a poučení, už nikdy mě nepouštěj do EmHáDéčka, donuť mě chodit pěšky, no jasný, vím, že to neuděláš, ale stejně. To je jak s demencí, se to u mě začíná stupňovat, bojím se, co přijde příště...

PS: Ano, článek příští středu mi zůstává..

Umlátili Golema ?

Štědrá Bino.. Nad tvým minulým článkem jsem se dlouho a usilovně zamýšlela, ale nic jsem nevymyslela.... a víš proč ? Odpovím ti otázkou, sestro.. víš, co je to onomatopoie ? Tak to je Golem.. jojo, umlátili Golema, golfovýma holema. A co, že to tu vlastně kecám ? No, včerejší odpoledne jsem strávila ponořená v sešitech a jeden z nich nese název literatura a právě TAM jsou tyhle šílené názvy.. potom také epifora, epizeuxis a.... nejspíš jsem to i napsala špatně, ale to nevadí. Každopádně, já bych se neučila, pokud bychom nepsali žádný test, že jo, jenže já vím, které přesně učitelky zkouší podle datumu dne, ve kterém se právě nacházíme a kdo je tohle číslo v třídním seznamu.. no a ve čtvrtek je 13. října a hádej, kdo je šťastná třináctka ? Ano, správně. Tahle blondýna ♡. A zrovna ve čtvrtek máme předměty jako je dějepis a ekonomika.. SUPER. Dneska jsme byli v rámci češtiny ve vědecké knihovně ve městě.. kámo, to je sakra něco jinýho, než ta naše knihovnička v Centrumu !! Je to tam obrovský a navíc je to jako bludiště.

Už i naši se tu procházejí v nových botech, které si právě koupili, otec si tu zkouší kvádro a vyrážejí do tanečních pro dospělé.. jako by nestačilo, že to slyším téměř každý den ve škole : ,,A jaký máš šaty ?" .. ,,A v jakejch botech dneska půjdeš ?" .. ,,Co když mu pošlapu nohyy ?" ..... a už mi to deptá. Doufám, že platí, že my tam půjdeme na jaře, Sabinko, protože jsem nám sehnala další pár navíc a bude SKUPINOVÁ SLEVAAA ! ^-^ asi stofka.. jo.

Samozřejmě pro mě tu jsou i jisté výhody toho, že tam rodičové budou každou středu od asi sedmi do nevímkolika (+ se na 197% zdrží "na skleničku" a pojedou MHDčkem..), pro mě je to přece každou středu od asi sedmi do nevímkolika volnej byt ! Takže.. kdyby ses nudila, vem ty lysohlávky, co máš schované v lochu (tj. domažlicky "sklep") a přijď na čaj.... PS.: táta má vyšší podpatky, než já.. a ty boty jsou kožený.... no, ale já mám Stýlky. PPS.: buď v klidu a v pohodě, prosím tě.. :( PPPS.: už čteš tu maturitní četbu ? Mám za sebou prozatím dvě díla.... a už mám celkem dost. PPPPS.: NEMÁM PPPPPS.: RÁDA PPPPPPS.: ZRZKY. (ale nic osobního)

Motýl

Bude to asi emotivní příběh, jediné, co k tomu dneska mám je, že chci aspoň ten malý svět pozorovatelů obohatit o pravdivé spekulace kolující mezi lidskými životy. Narodíš se jako šťastný dítě, vyrůstáš v té nejlepší rodině, máš prakticky fungující rodinu. Nikdo si nehraje na nenávist a nikdo nehledá rozdílnost mezi vlastními a nevlastními. Oko malého dítěte tohle nevidí, pouze to cítí, cítí to ve chvíli, kdy to je, neumí to specifikovat, neví, co se děje. O pár let později vidíš, jak se vesele bavíš, ty a ten nevlastní příbuzný, vlastně přemýšlíš nad tím, kde se to v tom vzduchu vzalo, nevlastní, všimneš si, že nejsi sama, nejsi jediná, kdo pochybuje o vztazích. Nejsi na to moc mladá? Jsi, ale to ještě nevíš, chce to dar, který získáš záhy. Najednou se ocitáš skoro na dlažbě, obličej v hnoji plným zlých slov, pořád se otáčí proti tobě. Skoro nevěříš z jakých úst je slyšíš a zase je ve vzduchu to nevlastní. Zrekapitulováno rodiče jsou láskyplní, o nich nikdy nepochybuješ, už vůbec ne v tomto směru, neznám nikoho tak dobře. Znám velké množství lidí a ještě více sociálních skupin. Zajímavé, jak v nich převažují svině. Nechci přeskakovat. Děláš to samé co ostatní, jen se to někomu nelíbí, nemůžeš uvěřit, právě ti to řekli do očí, ale beze svědků, svědci zmizeli, viděli to andělé, ale kdo to dokáže? Svědci dorazí, ale ty už nic neřekneš, prostě by ti nevěřili, blbce by z tebe udělali. Bez rozdílu. Přejdeš to, i když jsou tvé roky tak malé, jseš ještě dítě, považuješ novou skutečnost za normální, co když ale o pár let zjistíš, že to normální není. Zjistíš to, je to hodně drsný, brečíš, celý ty roky hledáš chybu v sobě, najednou zjistíš, že ty nechybuješ. To oni. Pořád se opírám o skutečnost, i když je tak zamotaná, pořád se opírám o minulost, i když je tak hořká, nemůžeš uvěřit. Přesto ale věříš, protože to prožíváš, cítíš, žiješ v tom. Jako všechno se to v životě stupňuje, nejseš už jediná, kdo to vidí, cítí, prožívá. Jseš ta, co má spojence, proti kterým hyeny vyrážejí, jseš jejich kořist, spojenců je však málo, nám nikdo nevěří, celý život si říkáš, proč si vybrali tebe, časem zjišťuješ snad to nejhorší. Nejde se bránit. Hyeny mají ostré drápy, skoro jak dračí saň spojená s monstrem. Skrývají jed, fungují jako vosy, bodnou a zmizí. Je to všechno dohromady, Nemůžeš uvěřit. Stále věříš čím dál víc. Už ani nežasneš nad tím, nad čím by jiní umírali, už jsi se smířila, ve skutečnosti však vůbec, protože bojuješ, budeš bojovat, teprve tě boj čeká, ještě nevíš, co přijde. A já to vím. Už to přišlo. Ta špína, to co všechno oni dělají to, co nikdy nepochopíš, protože tohle neděláš, nežiješ v tom, nikdy by tě to nenapadlo, tohle všechno, co je součástí jejich života hodí na tebe. Jen tak, součást jejich likvidačního plánu. Jejich plán najednou získává více obětí, lidé, kteří ti věřili už ti nevěří, pořád zůstali ti praví, ti, co v tom jsou a vždycky budou s tebou, jsou to ti, co tě znají a co bohužel znají i je. Když je máš přečtený jak boty, ani tě nenapadá, že to ostatní nevidí. Jsou to lháři, intrikáni, pomlouvači, zlojedi a zloději. S důrazem pro slovo zloději lpím na této skutečnosti. Tihle lidi se neštítí ničeho, měla bych tisíce možných variant, čeho jsou schopni, ale nebudu je tady vypisovat, nevěřili byste a o tom to je. Vyšší skupiny, tak se jim říká, významově je to přesný opak, tohle si přeber prosím doslova a zamysli se nad tím. Když se zamyslíš, uvidíš v tom jednoduchý princip. Hraješ si na něco? Máš potřebu něco skrývat? Proč?? Kdo to dělá, nejedná tak jak by chtěl, má k tomu důvod, jeho úmysly jsou podlé, ty nejzlejší. Představ si jeho hlavu, jsi teď ona. Prahneš po všem, vidíš svůj cíl, co to vlastně je? Sama v tom tápeš, snažíš se, plány ti jdou výtečně. Zrodil se ti jeden, že? Není první ani poslední, je jen jeden z miliona. Co za ním stojí. Moc, peníze, figurují v něm lidé, ti dobří, které musíš zničit. Vidí ti do karet žejo? Ví o tvém každém kroku, toužíš. Toužíš je zničit, přeješ jim jen to nejhorší, skoro nemyslíš, máš zatemněno, Vidíš svůj cíl. Neustupuješ, řítíš se jako lavina. Další lidé, kteří ti věří, jseš taková intrikánka, že ti vlastně věří proto, že jsi jim vymyla hlavu, věří ti, už ani nehledají pravdu, věří jen tobě. Pomáhají ti k cíli. První úsměv, objekt zameten, jen čekáš.bude se bránit, stane se ještě něco? Vidíš, že ne. Tvá síla je větší, ukradla jsi jim ji. Vytváříš si další cíl, ten cíl zůstává stejný, ty je vidíš, jsou na dně. Vidíš, jak nemůžou nic dělat. Hřeješ si hada na prsou. Nemůžeš uvěřit. Jen ona si věří. Vidí za vším jen jedno, možná dvě. Ta nejohavnější přání, postupně jich přibývá. Pořád se dívej do její hlavy. Je pustá, jseš teď stále ona. Ustavičně ničíš jejich blízké. Neexistuje východisko. Její inteligence se dá přirovnat opici s činelama, ještě hůř, takový tvor nikdy inteligenci nedostal, tento dar od boha hyeny nedostávají. Byla a vždycky bude v mínusu, kolonka prázdná nádrž svítí. Až jednou mlýny domelou, nikdy ji to nenapadlo. Ale počkej jednou. Pryč s nechutným pohledem do jejích myšlenek. Nechutné je to i tak. A jak je potom člověku, který žije s jejím spojencem, čas se mění, všechno se mění. Je to učebnicový, něco se stane a jedeš jak na bobový dráze. Nemáš bydlení, víš, kde je pravda, jak to celé je, kdo je svině a jseš ztracen. Je to válka a tohle bitva, kterou vyhráli, Zlojedi mlčí, radují se, ale už zase vymýšlejí, i kdyby měli všechno, pořád jim to nebude stačit, zlojed se nikdy nezmění. Jseš motýl co letí, chceš jím být pořád. Další bitva je před námi, když věříš sám sobě, vyhraješ ji. Svět je plný zlých lidí, převládají, ale pořád existuje koloběh, karma, mlýny, vyber si. Jednou je to doběhne, ty si nic nevyčítej. I po letech jsi malé dítě, nevíš o světě nic a přitom víš všechno, chce se ti zase brečet, nedovol jim to, už nikdy, rozumíš? Tím je nejvíc rozzuříš. Není nám ctí s nimi bojovat, jsou to chudáci, ale my nejsme ti, co by nesli vinu na sobě. Motýl by odletěl, ty ne, motýl je srab. My bojujem!

PS: Snažila jsem se o naprosto přesné vyjádření života, to jaký opravdu je, za pár let o tomhle napíšu knížku, ale teď je to moc čerstvý, nikdo by tomu nevěřil.