Čau Zlondýno,
tak asi začnu úvodem, tenhle článek tu absolutně nemá co dělat, páč je čtvrtek a my píšeme ve středu, navíc ty jsi psala včera a skoro jsi na to zapomněla. Jenže, já mám zrovna teď super téma a musím se o něj s tebou podělit. Chtěla jsem ti hlavně říct, že to není bych to nebyla já bez aspoň jednoho trapasu za měsíc. Přidej si důraz na to aspoň, protože to je u mě minimum. No a co že se mi teda zase stalo? Jedu tramvají s takovou tou holkou, co má modrý vlasy, sedí se mnou v lavici, trpí hyperaktivitou a když se na nás lidi koukají, musí si myslet, že jsem strašně zlá, protože jí pořád beru cukr a zakazuju jí jakoukoli konzumaci sladkýho, protože jí to vždycky hrozně rozdovádí, shodou okolností se bavíme o tvojí sestřenici, to že je nevlastní se nepočítá, protože jste si i tak podobný, ahoj Anežko, no a tak si tak povídáme, já si zrovna dělala srandu, že čekám ALE FAKT DŮLEŽITEJ HOVOR a že by byla sranda, kdyby mi zazvonil mobil zrovna v tramvaji. HA HA HA. Asi už tušíš, že hovor se dostavil. My s Anežkou obě stojíme a mně zvoní mobil, hledám ho v batohu a Anežka drží mou tašku, kterou jsem jí hodila do náruče. Konečně to zvedám a říkám "prosím?" Tak trošku zjišťuju, že se nedržím, ale hlavně že je mi to zrovna úplně jedno. A najednou ta tramvaj cukne, prostě prudce zabrzdí. Já letím, zatím nevím kam, ale ten pohled Anežky nezapomenu. Už tak jsem měla většinu pohledů upoutanou na sebe, ale tímhle jsem to dorovnala. Nespadla jsem úplně, spíš jsem zalehla nějakou sedící holku, Anežka se po mně natáhla s tou taškou a já hlavně držela mobil. Když už jsem neměla kam padat, všichni lidi se tak žačali smát, že jsem se začala smát taky a u toho pořád ten hovor. Ten byl mimochodem z práce, kam zítra jdu, asi půl minuty jsem se smála a nešlo to prostě zastavit, na druhým konci bylo ticho, takový to ehmehm, až to skončí, budu moct pokračovat? No a já se nakonec donutila k uklidnění. Začala jsem plácat něco o tom, že jsem v tramvaji a že to je špatnej řidič a ty lidi se pořád smáli a ještě ke všemu poslouchali ten rozhovor. Anežka byla úplně mimo, takovej záchvat smíchu jsem u ní ještě nezaznamenala a to je co říct a pak když jsem to konečně tak nějak pořešila, hovor skončil a představ si, že ty lidi se pořád smáli a já si najednou začala říkat, proč se to vlastně smějou, že to nebylo až tak vtipný a pak jsem zase chytla ten záchvat, protože to asi fakt vtipný bylo. Já si snad myslím, že to bylo víc vtipný než to, jak jsem polila členy zásahovky pivem. No a naštěstí už jsme musely vystupovat, takže Anežka popadla mě, mou tašku, a já hlavně mobil a cestou jsem ještě přehlížela ty pohledy lidí dusících se smíchem. Takže aby to mělo nějakej pěknej závěr a poučení, už nikdy mě nepouštěj do EmHáDéčka, donuť mě chodit pěšky, no jasný, vím, že to neuděláš, ale stejně. To je jak s demencí, se to u mě začíná stupňovat, bojím se, co přijde příště...
PS: Ano, článek příští středu mi zůstává..
Žádné komentáře:
Okomentovat