Vlez mi do postele, ať to má grády

Dobré ranko,

tak jsem teda zase tady.. Budu ti nutit mý nudný dlouhý povídání o tom, jak jsem všude, nic nestíhám a lidi se mě bojí... Začnu samozřejmě od zadu, takže to poslední je jednoduchá pravda. Lidi se mě fakt bojí, to má totiž příběh (ostatně jako všechno v mým životě). Byl poklidný srpnový podvečer a já si jela s mamkou naším originálním stokrát opravovaným seátkem odpočinout do TESCA (jo, už teď si říkáš - jak si sakra může odpočinout v tescu?).. No, dobře, nejedu si tam odpočinout, ale jako vždycky se tam jedu pohádat a poprat s lidma o brambory...No, tak to taky zrovna ne (dneska), ale jelikož nás za pár dní volá škola (víš co, už to úplně slyším, vždycky v rádiu ta stupidní reklama ,,Hurá jdeme do školy´´ už mi dost vytáčí), musela jsem si jet konečně pořídit nějaký sešity, obaly a takový ty kravinky co vyluxujou všem rodičům kasičky i zásoby na vánoce... Bylo tam teda neskutečně moc lidí. Všichni pomateně běhali, to bylo jak z Apokalypsy, nebo snad čekali třetí světovou (spíš to vypadalo jako by už začla).. Děti tam křičely na rodiče a rodiče tam křičeli na své ratolesti blouznící po pomůckách do školních lavic. ,,A kolik mám vzít těch pětsetdvacetčtyřek??´´... ,,Mami, Voni už to nemaj!!´´... ,,A už to máš všechno??´´... Panebože, nesnáším obchoďáky, ale pořád tam lezu, asi mě tam táhne vůně sýrů (no, ikdyž).. Lezu tam, protože tam vždycky něco seženu, ale kdyby tam nebylo tolik lidí!! Já tam teda strávila dobrou půlhodinku přebíráním a hledáním sešitů a když jsem měla pocit, že mám všechno, začala jsem hledat maminku, ta měla být někde úplně jinde, než nakonec byla.. No jasně, že byla u chlastu.. Ale ne, tam jsem šla já, než se na mě ta prodavačka začala divně koukat (jako fakt divně, nevíš proč?).. Mamka byla u pracích prásků (nepochopím),.. Cestou mezi regály (no prostě v labyrintu supermarketu) jsem jedný holce fakt omylem vyrazila něco z ruky a ona se na mě podívala jako bych jí vylila dítě i s vaničkou.. Dneska se ani omluvou nikomu nezavděčíš, probodla mě pohledem a nakvašeně pokračovala dál mezi regály... To ale nebyla jediná moje patálie tenhle den. To ráno jsem byla na ledovým kafi s maminkou, piju, piju a najednou rána, BUM, stalo se to tak rychle (skoro jako vražda v afektu) a kafé bylo vylitý (teda směs kávy, vanilky, zmrzliny, mlíka, ledu a tříště). Já se samozřejmě nepolila, jen zem byla jak vyschlej Bolevák. Tak jsem to začala utírat papírovejma ubrouskama a po chvilce se nademnou smilovala uklízečka, přinesla hadr a kýbl a asi musela vidět můj vyděšenej výraz, kterej jasně říkal (snad nechceš, abych si tu klekla na kolena a vytřela to) však už je to skoro suchý, jen to lepí, tak mě docela nevybíravým pohledem zkoukla a když viděla, že jsem patrně líp oblečená než ona a že ona je tam dokonce od toho, řekla jsem jí vybíravým a slušným a vysoce inteligentním tónem: ,,Můžu Vás tady už nechat?´´ A ona se tak podívala a představ si, nejvíc přátelsky řekla: ,,Jo, jděte se umejt.´´ (Umejt? No tak v plánu jsem to měla, ale teda že bych na to úplně vypadala?!).. Tak jsem se zakřenila a rychle utíkala na záchody. ona pak popadla hadr a utírala... Vidíš, když jsem u těch hadrů... Koupila jsem si tyhle skvělý boty na klínu.. Teda vlastně maminka koupila..

Přitom se v nich vůbec nezabiju, protože a to si představ, já se to docela naučila, chodit (ne úplně na jehlách) na podpatcích... Víš co je teď skvělý? Já ti tady vyprávím co se tak nějak odehrálo, u toho mi už asi po čtvrtý pípá mobil, že se mám sebrat a jít, protože mám být v sedum u doktora a to je tak za,.. půl hodiny, ale musím se tam ještě dostat, žejo?! Takže ještě jsem ti chtěla říct že když teda zejtra jdeme tak urputně shoppovat, musím si vybojovat nějaký peníze, jinak budu mít po hehe ještě než tam vůbec vlezem... Tak já jdu na autobus..

Takhle mimochodem vypadá pravdomluvka, která chodí veřejně s velkým pupkem a kočárkem, v tom malé mimčo a naše spolužačka na mě v centráči křičí: ,,S kým to máš??´´ Načež já jí odpovím: ,,Toho neznáš´´...

Takže až mi někdy někdo někde vyfotí u někoho v posteli a dá to na sociální sítě, tímhle svinstvem nabouchané... Začnou se tvořit pomluvy, jestli to náhodou není třeba...  Třeba Julinky

A dostávám se k závěru

PS: Zavřeli nám naší oblíbenou kavárnu (ty víš kde), takže vůbec nevím, kam se zašijem před nákupním šílenstvím až nás přestane bavit a bez sladký záplaty to asi nezvládnu - IKDYŽ

PPS: Začala jsem s posilováním břišních svalů, protože když jsem se na sebe včera ráno koukala do zrcadla, přemejšlela jsem, jestli jsem ve třetím nebo už v šestym..

PPPS: Svatební píseň? No přece New Soul - Yael Naim

PPPPS: Já jsem ráda, že je po horkách, ale prý se to má zase vrátit,...

PPPPPS: Teď už fakt musím, protože socka se do města táhne přes dvacet minut a teď ráno budou zácpy (jako v dopravě)

Nestíhám !! Chceš mě zabít ?

Takže Sabinko,
já si tak vegetím v Krušnejch na chatě u kamarádky, ležím na hezké matraci v útulném koutě a najednou mi pod rukou zavibruje mobil. Hlavou mi prolétne: ,,Jéé, Ted mi konečně napsal.“ ale ne, ona je to Sabinka.... a píše mi, že mám ve středu vydat nový článek na blogu. Tak hele, odjížděly jsme odtamtud v půl čtvrté a dorazila jsem domů asi před hodinou. Chceš mě zabít ?! Vůbec nestíhám. Ale.. že jsi to ty...... Znovu jsem si několikrát pročetla tvůj poslední příspěvek a ráda bych odpověděla a okomentovala pár tvých.... eh.. poznámek. Takže, tvé vzpomínky z dětství jsou velmi děsivé, možná proto jsi tak zakomplexovaná a chceš být psycholožkou :D. Dál, používáš smajlíky ikdyž jsme si jasně řekly, že je používat nebudeme !! Takže je budu psát i já :). Nechápu, že řešíš svatbu, teda.. chápu, že dívky v našem věku si vytvářejí představy o tom, jestli jejich svatební obřad proběhne v kostele či na nějaké “zahrádce“, jaká píseň bude hrát při jejich prvním novomanželském tanci, jaké květiny budou držet v rukou družičky, ale brouzdat tak dlouho po internetu, než nenajdeš své vysněné šaty ? :D okay..... víš, že se ani v patnácti vdát nemůžeš ? Navíc stále hledáš toho “levého“, no ne ? A takovéhle ošacení bych na sebe třeba já asi nenavlékla. Vypadají zajímavě, tudíž k tobě (podle mě) patří, ale můj styl rozhodně ne :D. Hold jsme každá jiná..... a báj d vej.. já v textu slovo “jakoby“ nepoužívám, pouze ve verbální komunikaci, když někomu něco popisuji :D. Ale ty máš s tím tvým “že“ asi opravdu problém, že ? Jinak, když už si mě donutila, jsem ti chtěla popsat, co se mi přihodilo dnes v autobuse, když jsme s Erikou jely do zpátky do Plzně. Pustily jsme si film na tabletu a ani né ve čtvrtině toho filmu se mi najednou začalo dělat hrozně špatně. Víš, že mám problém s tím nízkým tlakem, ne ? Tak jak se mi občas při těláku zatmí a musím si hačnout, tak přesně tohle se mi stalo. Většinou to trvá tak 5 vteřin, ale teď to nějak nechtělo přestat. Ale bylo to horší, nic jsem neslyšela. Přisla jsem si opravdu jako na pokraji omdlení, Erika na mě mluvila a já slyšela jen nesrozumitelné mumlání, jakobych spala a nechtěla se probudit. Ani jedna z nás u sebe neměla pití a když se mi asi po minutě udělalo líp (no, líp.. začala jsem vidět a trochu i slyšet :D), jen jsem přemýšlela, jestli je mi i špatně od žaludku, nebo mám jen (mo)mentálně blbej pocit. Film Erika vypnula a zbytek cesty jsme obě jen unaveně zíraly z okna a pozorovaly spolujezdící, kteří zrovna spali a měli velmi “pěkné“ grimasy. No nic, přijela jsem tedy domů a v mém pokojíčku byla hromada věcí. Před skříní mi navíc ležel cestovní kufr, až jsem se na chvíli zamyslela, zda se mě naši konečně nerozhodli vystěhovat :D. Ale ne, brácha dobaloval věci do Egypta. Letí tam s přítelkyní (Paříž jim letos nestačila :D) dneska večer. Za chvíli už bych se s ním měla jít rozloučit. Budou v tomtéž městě, jako jsme přebývali my, ale v jiném hotelu. Což je škoda, protože Taha (číšník odtamtud) mi psal na fejsbůku, že mi chtěl předat dárek, ale nestihl to :D. Ale v čem je jejich hotel lepší.. Wifina zdarma (žádná na pokoji s Jirkou.....) a tobogány přímo do bazénu. Protože bráška prý nevydrží chvíli ležet. Taky jsme měli letět do tohohle resortu, bylo by to VŠECHNO mnohem lepší..... nějak se mi pořád vybavuje Jirka. Docela na nic. Proto nerada chodim na koupáky, jakmile vidím kluka v oranžových bermudách, vzpomenu si..... Ale dost o něm, už na to nemám náladu !! Skoro celé léto jsem nehrála na klavír, učitelka asi nebude mít radost :D. A to mám šest nových skladeb !! No aaa...... co bych ještě napsala ?? Opravdu nic nestíhám a pořád mi je strašně špatně :(. Promiň, že ti tolik nepíšu, nemám vůbec čas ikdyž netuším proč :D. Zítra k nám nejspíš pojede Marky (nejvyšší z nejvyšších dívek ze třídy :D), tak uvidím, jestli mi bude vyprávět, co se jí přihodilo v Chorvatsku. Tak tady to asi zakončím, promiň, že je to dnes tak krátké, ale za ty čtyři dny co jsem sem nepsala, se mi opravdu nic nestalo :D.

PS.: líbí se mi, že budeme každá psát články obtýden ve středu, ale nemusela jsem začínat já :D

PPS.: 3 týdny byly neskutečný horka a když 3 dny prší, všichni si najednou stěžují.....

PPPS.: jdu si lehnout, jinak se poblinkám :D

PPPPS.: na kafe můžeme kdykoli, mimo zítřka a dvou dnů, kdy budu s Tedem :D (ještě nevím, které dny to budou..)

Svatební manévry a nesnášenlivost....!!

Ahojí Jůlí,
tak já teda začnu... Ano, ten dědek měl chlupy i v uších a divím se, že si ve svém věku ještě barví hlavu na takovou tu ,,kávově´´ hnědou, ale já přeci nebudu nikoho pomlouvat.. Mariánky, ano, tam jsem taky byla asi v pěti letech. Pamatuju si, že jsme byli v jedný moc fajn restauraci a já si tam hrála s jedním chlapečkem, kterej na mě byl moc ošklivej. A když už jsme u toho, jednou jsem dokonce byla v Mekáči s babi a s tátou a to si ani nedovedeš představit, co se mi tam stalo. Tak já si chtěla dopřát trochu toho dětského smíchu a užít si v dětském koutku radovánek. Dloooouhým tunelem jsem se protáhla, pak skočila do balonků a po maličkých schodech vylezla do auta. Bylo opravdu velmi luxusní (z plastu) a mělo i volant. Sedla jsem si za něj a koukala jsem přes ten úžasný volant ven na nějaký parkoviště (samozřejmě, že mi nevadilo, že to ,,plastový´´ auto nejede). A najednou jsem cítila za zády vetřelce. Mé dětské myšlení si ihned myslelo, že mi musel někdo vypáčit kufr (to auto kufr nemělo) a vlezl mi do auťáku... Tsss, chápeš? Taková drzost. Ale to by se ještě dalo pochopit, ten dětskej koutek byl veřejnej,... Ale ta holka co tam vlezla byla divná, ani nevím, jestli jsme si spolu povídaly, myslím si, že šla rovnou na věc. No světe div se, ta příšerná holka ke mně přišla a napadla mě ze zadu. Začala mě tahat za mé copánky a nakonec z nich po tvrdém boji zbylo jen chomáč vlasů v ,,mém" autíčku a jakmile držela ta harpie dvě gumičky v ruce asi si myslela, že vyhrála.... Ale víš co jsem udělala já?? Vzala jsem jí rychle ty gumičky a s brekem utekla.. A to bylo zase moje vítězství, možná že to byl ten první impuls pro to, že chci chodit na sebeobranu... Kdybych já tenkrát věděla co je pepřák a vlastnila ho, asi bych jí ho chlemstla do ksichtu. Jedinou věc jsem na tom napadení nepochopila. Co ji k tomu vedlo?? Taková agrese, nepopřená a výrazně eliminovaná do vzduchu. Ta by si zasloužila psychologa a fakt pořádnýho (vím, vím, už zase melu o psycholozích a možná že bych začala i o anamnéze, ale neboj, už končim). Takže tahle hypotéza mě teda neopustila, nicméně jsem to přežila a mé vlasy nakonec taky. Takže Mariánky, ty sis užila (osobní zpověď byla i detailnější) :DDD ale to, že Ted právě tráví dny na táboře je přeci taky velká kapitola, možná i proto, že tam je se svým velkým kamarádem, ještě tam ani nebyli a ty už jsi věděla, že chtějí ,,upravit´´ letadlo a konkrétně sedačky, ale myslím si, že jestli letěli s Travel Servisem nebo Smart Wingsem, došla jim chuť ještě před nástupem do letadla, protože český aerolinky jsou světoznámí tím, že neustále a pořád oznamují že: ,,Dámy a pánové let QS1102 od společnosti Travel Servis bude dvě hodiny opožděn´´ pak to ještě zopakují třikrát takovýto: ,,Ladies and Gentleman´´...blablabla... Sorry za mou angličtinu, jsem na tom fakt bídně, doufám, že budem mít dost peněz na ten můj jazykový pobyt v Anglii (a že i Vaši se uskromní a budeš moct jet taky).. No a tím opožděním je přeci napadne únava a stres (aspoň teda mě vždycky jo).. Já se teda zařekla, že autobusem už nikdy přes noc nepojedu, ale se školou se holt do Londýna nelítá, že?? Jo a to s tím tvým ,,jakoby´´, to asi neřeš, já stále a pořád říkám ,,že´´, žejo?? A teď k té tvé váze!! Julinko, TY NEJSI ANI TLUSTÁ A ANI NE ANOREKTIČKA!! Jsi prostě akorát a to že jsi zhubla ti pomohlo,.. Ano, mluvila jsi o nejmenované a ta patrně s anorexií problém má a nebo brzo mít bude. Takže (pozdravuj maminku) :D, ale vážně! Už víc nehubni ani nepřibírej...

To já byla včera na oslavě babiččiných narozenin. Bylo tam lidí víc a jako vždycky se slavilo na dvakrát, protože naše rodiny se prostě nevyhledávají (není to tak jak si myslíš, je to složitější)... Každopádně jsem viděla milí lidi, sestřenky a panovala dobrá atmoška... Ony vyprávěly o svatbě, na které zrovna byly a já samozřejmě taková akční už jsem pak doma vybírala svatební šaty, protože nechci ty, který nosí všichni, žejo... No řekni, tobě by se nelíbily třeba tyhle...?

Populární značka Berta Bridals, jsem se do nich zamilovala, ale dobře, už mlčím... Chybí mi chalan a taky nemám na vdávání teďko čas... To že mi půjdeš za svědka už jsme řešily, žejo? Ale teda nechápu, jak mi může maminka tvrdit, že je lepší mít svatební noc doma a pak jet na svatební cestu... Ale do háje, já přeci nechci čekat až na nějakou svatební cestu a ten luxus chci zažít už dřív ne?? Ale maminka má vždy odlišný názor (Vodnář) :D Najdi si to... Jo, to je totiž další moje činnost, která probíhá v době prázdnin. Já se totiž učím, učím se atrologii a hvězdná znamení, teď už vím, že milostný vztah bude pro mě Býka nejlepší navázat s Kozorohem, Rybou, Pannou... a já vím, tebe to nebaví, ale já už fakt končím... Takže doufám, že stíháš číst a ještě obývat Krušné hory, ale i kdyby ne, někdy si to přečteš... 

PS: Ano ten duch na tom obrázku opravdu byl, jsem svědek (a mimochodem, taky miluju paranormální jevy)

PPS: Takže ještě radši jednou, NEJSI VYCHRTLÁ!! 

PPPS: Ten tvůj orientační smysl mě fakt někdy děsí... Ale hlavně že trefíš do CT, že?

PPPPS: Já jsem naprosto příšerná, už zase utrácím za hadry, ale PŠŠT!!

PPPPPS: Tak si to užívej na horách, až tu zase budeš dáme kafé, a tentokrát klidně v centrumu, i když UŽ KONEČNĚ OPADLY TY VEDRA a cestování MHD není tak strašný...

PPPPPPS: A označila jsem ti svá ŽE, tak mi ukaž, kde ty máš JAKOBY??

PPPPPPPS: Nezapoměň si přečíst PPS:

Duch a nevrlá maminka

Čauky, Sábo !
O tom strašnym předmětu “volba povolání“ mi ani nemluv.. o škole obecně. Je fakt, že je to praktický předmět a znalosti z něj využijeme, ale pořád dokola vyplňovat nějaký stupidní pracovní listy o tom, co bude až doděláme školu (což může být v nějakých případech za rok a v jiných třeba až za 10 let.....), mě fakt nebavilo. Milionkrát si rozmyslím, jestli zvolit gympl, strojárnu, nebo se třeba na všechno vykašlat a jít umývat záchody na benzínku. Báj d vej, bazén byl super, ale bylo tam příliš tmavších občanů (tím jistojistě myslím opálené čechy, kteří se právě vrátili z dovolené) a oplzlej děda ve vířivce, no. Měl chlupy v uších, všimla sis toho ? Odporné.... A to, že tam byla půlka naší školy, mě taky docela překvapilo, obzvlášť děvčata ze třídy, že ?? Ale teď krapet z jiného soudku. Víš, jak jsem byla o víkendu v Mariánkách s Tedem ? Chtěla bych ti popsat celé to výletění. V sobotu jsem vstala až příliš brzy (asi v půl devátý) a začala se připravovat na chvíli, kdy zazvoní zvonek a za dveřmi bude čekat Ted. Byla jsem natěšená, půlku noci jsem skoro nespala a ráno utíkalo nehorázně pomalu. Když jsem se dobalila, konečně jsem za oknem zahlédla vysokou, hnědovlasou osobu, mířicí k našim dvířkám. Nemohla jsem se přestat usmívat, neviděli jsme se tááák dlouho a teď spolu strávíme dva dny ! Prostě úžasný.. Bylo to vlastně poprvé, co se jeho táta viděl s mými rodiči, tak proběhlo takové to formální představování a následné naházení “zavazadel“ do kufru auta. Jeli jsme asi hodinku a půl, možná trochu dýl, ale byla to snad nejlepší cesta autem vůbec. Seděla jsem vedle tak skvělýho kluka (asi tě už přestává bavit, že ti o něm básnim vždycky, když jsme spolu na kafi a teď i na blogu, co ??) a smála se jeho vtipům. Když auto zastavilo, ocitli jsme se před domem jedné jejich známé, kde jsme měli domluvený nocleh. Tam jsme zůstali další dvě hodiny, mezi nimiž jsme jí pomáhali s prací a hráli si s jejím pejskem. Pak jsme konečně vyrazili, vstříc novým dobrodružstvím. Zajeli jsme si pro lesní pramen (který byl maximálně železitý, ale dobrý na průdušky, tak co namítat..) a potom šli po stopách dětství Tedova táty. Následně jsme zastavili u starého, rozpadlého, ztrouchnivělého penzionu, kde by údajně měly být slyšet divné zvuky a vyskytovat se jakési “paranormální“ jevy. Jelikož bylo světlo, nebylo to tak strašidelné a nic jsme neslyšeli, ale dost jsme fotili, takže jsme mohli doufat, že alespoň na nějaké z fotek by se mohlo něco objevit. Vrhalo to tam na mě takový zvláštní pocit, ale taky jsem si to mohla jenom vsugerovat. Byli jsme ještě na hodně místech, ale tady mne to zaujalo asi nejvíc, znáš mě. Co bylo opravdu moc pěkný, byla skutečnost, že vždy, když jsme nastupovali do auta (a někam přejížděli), mi Ted přiběhl otevřít dveře a zase je za mnou zavřel (pomineme to, že jsem se asi sedmkrát praštila do hlavy..). Potom už mě přestalo bavit pořád dokola děkovat a tak, když jeho taťka jednou zahlásil, že odjíždíme, podívali jsme se s Tedem na sebe a oba se “rozběhli“ ke dveřím auta. Samozřejmě mi ty dveře opět otevřel, ale co.. bylo to hezký. V deset večer jsme se jeli podívat do města na osvícenou fontánu. Seběhlo se tam strašně moc lidí a po osmi minutách, kdy hrála skladba od Ludwiga van Beethovena (mám pocit, “Osudová“), se zase všichni rozeběhli do ostatních temných koutů města a my jeli k již zmíněné známé, uložit se ke spánku. Samozřejmě jsme měli zákaz spát s Tedem ve stejné místnosti. Vybavuji si hovor jeho táty s nějakým (asi) kamarádem po telefonu, při kterém říkal tohle: ,,.... no to jen přes mojí mrtvolu.... čtrnáct..... Tedovi v prosinci a Julče asi v únoru..... na to ať zapomenou.....“ docela jsem se tomu zasmála, ale je jasný, že by se nic nestalo (jsem přece slučná dívka, že ??). Provedli jsme večerní “hyenu“ a začalo se řešit, kdo kde bude spát. Dopadlo to tak, že Ted, jeho táta a jeho přítelkyně spali v přízemí v jedné ložnici a mě odsunuli nahoru do pokojíku s malinkým okýnkem nad postelí. Ted si vyžádal jednu noční návštěvu a šel mě “doprovodit“ nahoru. Málem bych tam zabloudila, všude už byla tma a bylo tam hrozně chodeb. Je to o zvyku. Na chvíli si ke mně ještě lehnul a domluvili jsme se, že za mnou přijde ráno, až ho prozvoním, někdy okolo půl šesté a schválil mu to i táta. Nakonec jsem se probudila chvíli po čtvrtý a už neusla, Ted měl nastavený budík a ve smluvený čas se za mnou dostavil. Byla jsem ráda, že ho konečně (ano, po tak dloouhé době) vidím, ale nebyla jsem moc ráda, že on vidí mě, jestli mi rozumíš.. Ale byla tma, takže v pohodě. Tak jsme tam tak leželi a..... přemítali o smyslu života, asi do sedmi do rána, pak se bohužel vstávalo. Jen v jedné půlhodině jsme museli stihnout se převlíct, nasnídat, umejt, zkulturnit a odjíždělo se, abysme byli brzo v Plzni. Cestou jsme si znovu načepovali lesní pramen (protože naše zásoby se pomalu ale jistě zmenšovaly) a pokračovali v jízdě. Teď se budeš pořádně divit.. No hádej, co jsem dokázala ! Zvládla jsem nanavigovat Tedovo tátu k naší zahradě (kde mě měli “vyklopit“) a to úplně sama ! Jen aby bylo jasno.. já, která trefím sotva ráno do školy, skoro nikam nejezdím, jen na tancování na náměstí do CT a občas k Plaze, jsem dokázala popsat cestu na zahradu babičky a dědečka.. chvíli jsem o tom sice pochybovala, že by to asi mohla být spíš cesta, kterou jezdíme v zimě na hory, protože tu taky znám 14 let, ale nakonec jsme to našli bez jakýchkoli potíží. Jsem na sebe hrdá.. Mimochodem, Ted se ptal táty, co na mě říká, když jsem s nimi strávila “rodinný výlet“ a on odpověděl: „No, ona je strašně fajn. Jediný co mi štve, že pořád říka “jakoby“.“ tak jsem se na sebe zas něco dozvěděla a tohohle zlozvyku si začala všímat a snažím se opakování tohoto slova omezit. Nikdy mi to nedošlo, ale v jedný větě opravdu dokážu dokonce i čtyřikrát použít slovo “jakoby“. Obzvlášť, když se snažím něco vysvětlit. Alespoň si nekoušu nehty, stačí mi tohle a ta moje obsese (obsedantně kompulzivní porucha, ale o tom jindy). Tak, to byl můj úžasný víkend, jinak.. Ted je momentálně na táboře, tak na tebe budu mít víc času. Těším se, až zase někam vyrazíme. Jo.. loutky nesnáším a ty to moc dobře víš. Nechápu spíš, co máš ty proti mýmu logu, se kterym jsem si dala tooolik práce. Je takový jednoduchý a roztomilý, no ne ?

....Jinak dnes jsme byli s našima a (výjímečně i) s bráchou na zahradě u prarodičů. Už když jsme vystoupili z auta, máma si mě pořád prohlížela a pak se křivým zamračením pronesla: ,,Jsi tak hubená, až to neni hezký..“ a protočila oči. Já mám v takovýhlech chvílích úplně chuť křičet ! Protože zaprvé.. vyhublá nejsem, mám normální váhu a k nějaký “anorexii“ mám tak deset, dvanáct kilo daleko. Navíc jsem přes prázdniny snad ještě přibrala, tak opravdu nevím, co má za problém. Když jsem byla menší, hnala mě k výživovýmu poradci s nadváhou a brala mi sladkosti. Všichni se mi smáli, že jsem tlustá. Dokonce i lidi, co se se mnou teď normálně baví. Já jsem to překonala, zvládla jsem něco málo zhubnout (do toho jsem naštěstí i vyrostla) a konečně můžu nosit normální velikosti kalhot a triček. Jsem šťastnější a ráda si na sebe obleču něco, co bych dřív nemohla. Ale opravdu mě dostává, jak mi pořád předhazuje, že budu “nemocná“, že vůbec nejim a tak dál, když jim úplně normálně, nevynechávám jídla, po večerech si občas i vemu nějaký ty chipsy a před dvouma rokama by říkala: ,,Měla by sis místo těch brambůrků vzít spíš nějaké ovoce.....“ nebo: ,,Nepřežírej se pořád, budeš ještě tlustější..“ prostě nepochopíš. Promiň, musela jsem se z toho vypsat, nehorázně mě to naštvalo. Ten den mi to řekla ještě několikrát. Pořád na mě koukala a vždycky pronesla něco jako například: ,,To tílko ti strašně odstává a ty kraťasy ti ještě před měsícem byly akorát.....“
Grrghrrr !! Kdyby viděla nejmenovanou spolužačku, co se poškozuje, to by si teprve uvědomila, co je to podváha. No nic, zítra odjíždím do Krušnejch, tak mi potom někdy odepiš a snad si to stihnu přečíst. Těším se na tebe, tvá Julča.

PS.: toho ducha jsme opravdu vyfotili !!

PPS.: Ted má hrozně fajn rodinu

PPPS.: prosím tě, že nejsem vychrtlá ?!!

Ve vedrech se schovej do vířivky, jako bonus je tam oplzlej dědek...

Ahoj Julí, 

tak ty se nikde moc nenudíš a nějaký Egypt, že?! Nezávazný egyptský štěrk je celkem fajn, než se ti o tom začne zdát a bez předpokladů, že to nezvládneš, nad tím prostě jednoduše přemejšlíš... To je balzám pro tvůj smysluplně nabitý život.. Mé milostné štěstí se mi pro jistotu raději stále vyhýbá, ale neberu to tak tragicky, navíc mé podmínky znáš a mám od tebe slíbeno, že když je poruším, profackuješ mi a já doufám, že to uděláš, když už něco takovýho slibuješ.. Dneska jsme si to spolu užily, že?? Plavaly jsme v bazénu a byly jsme v horký vířívce (samozřejmě, že se zavřem do vířivky před tima ošklivejma vedrama). Ale fakt bych teda nečekala, že na jednom místě se dá potkat hned deset lidí, který obě známe, nebo znaly, osobně viděly nebo s nima dokonce komunikovaly, chodily do třídy nebo do školy a jeden týpek (toho jsme teda neznaly) byl oplzlej a pořád nechutně čuměl a lepil se na Julinku ve vířivce.. Tak jsem ji osvobodila a odešly jsme do divoký řeky. Nebudu tady nic nalhávat, cítila jsem se fakt jako SUPERMAN,... No tak ne, no!! Taky tam byli i hezcí chalani hráli super hru ve vířivce, když si k nám přisedli a chtěli, abychom se přidaly, ale oni podváděli... Vždycky se potopili a kdo jako vydrží dýl, jenže ten jeden jedinej se potopil a oni se mu pak smáli, že se jako jedinej potopil.. Ale co už bylo úplně psycho, že jsme jisté osoby potkaly za ten den hned dvakrát a to úplně na jiných místech, tak sedum kilometrů rozdíl (a já je viděla dokonce třikrát),.. A teď k trochu jinýmu tématu. Musím Ti říct, že to bylo poprvý v životě, kdy jsem si vybavila něco z našeho ,,skvělýho´´ předmětu volba povolání. Právě jsem totiž byla ve vaně a to si tak člověk přemýšlí a... hele, není támhleta dlaždička nakřivo? Ale blbost, nemůže být nakřivo, to by to ten dělník od mamky pěkně schytal, asi jako ten co nám pokládal parkety a u toho se mnou koketoval, nebo ten, kterej mamce jasně doporučil, že tmavý spáry do bílejch dlaždiček na podlahu jsou prostě nejlepší (samozřejmě, že je to ta nejvíc nejblbější věc na světě, on měl totiž teorii, že kdyby byly ty spáry bílý, za pár let by se ušmudlaly od špinavejch nohou - BLBOST, ale pozdní zjištění, my máme spáry tmavý), ale to jsem teď nechtěla probírat.. No vrátím se k tý koupelně... Zrovna jsem přemýšlela, nad důležitou věcí. Letos, teda prostě o prázdninách už jsem utratila příšerný prachy za oblečení, ale snažím se ho získávat i levně, žejo.. No, uvažovala jsem o jednom saku, taky o botech, takový supr mikině s nápisem LITTLE MIX a o ale naprosto úžasný košili s kytkama. No, tak jsem si tak přemýšlela a v hlavě počítala ceny (to je výborný, tak já budu ve škole vždycky ztrapněná u tabule, když nevím kolik je 1625:6, ale nakonec budu ve svým volným čase něco počítat), u toho jsem si prohlížela nějakej novej sprcháč s vůní máty (no fuj, počkat, nebyl to zrovna ten, co jsem se po něm osypala, ale ne, ten měl jiný víčko... Jo a vidíš, taky vždycky přemejšlíš v krámě kterej koupit? Jestli ten, jak je na něm napsáno Bez umělých barviv, s vůní manga... a nebo prostě vezmeš ten, jakej už ti smrdí, ale prostě už ho znáš?? Pak mi do hlavy vlítla myšlenka. Cena, je hodnota a hodnota je cena něčeho... Ale to nebylo všechno, mělo to pokračování. Vybavila jsem si taky to, že trh není jen trh (jako s veteší), ale že je trh práce. Trh nabízí práci lidem a tudíž peníze, ale taky to zboží, který vyrobí ty lidi, co za to pak dostanou peníze. Domácnost je na tý druhý vlně. Ta dostává ty peníze od toho trhu, taky zboží a práci... A pak mi vlastně došlo, že už jsem to někde slyšela, dokonce tu super mapku mám někde v sešitě nakreslenou, úplně ji vidím. Pamatuju si, když nám to kreslila paní učitelka na tabuli a byla u toho pěkně nervózní, protože celá třída krafala.. Takový jsme byli,... A najednou jsem v tý hromadě pěny něco cejtila na zádech,.. Co to sakra.......?! KAČENKA, taková ta supr čupr, lepší, než ty co prodávají v NANU NANA a ještě lepší než z výprodeje v Tesku. Tuhle máme z pojišťovny, moje tříměsíční sestřička jí dostala k narození a já jí zapomněla vyndat z vany, když jsme jí koupaly.... Kdybych se teda měla zamyslet nad tím, co jsme se na hodinách volby povolání naučili, tak já asi to, že si za hodnotu poctivě vydělaných peněz koupím něco, co je příšerně předražený, ale prostě to chci a tak se raději stokrát pohádám s maminkou, než abych si řekla, že tohle prostě vůbec nepotřebuju. Přitom k tomu musím mít skvělou a dobře placenou práci, no ale k tomu zase školy, aby mě měli za co platit. Stejně dostáváš ty peníze za titul, ne za to, co v tý hlavě máš (světově známý),.. Živit se profesí, to je dneska byznys, ale co já?? Když za prvý neudělám zkoušky z matiky a za druhý neudělám maturu z matiky, to si potom můžu pronajmout stánek s rychlým občerstvením a zkrachuju stejně rychle jak jsem začala, nebo budu moct být umělec na volné noze takovej ten co pořád všude tvrdí, že je samej kšeft a že neví kam investovat všechny ty prachy, který tím svým uměním vydělal a toho volnýho času jakýho má a jak mu ho všichni závidí, ale ve skutečnosti je pravda akorát ten volnej čas (popravdě - nemají pořád do čeho píchnout, takže nemají ani na nájem, chodí v děravejch ponožkách a pořád se utápí ve strašnejch deprsích s flaškou vodky). Nechci se nikoho dotknout, ale osobně vím, že to tak je.. Taky jsme vyplňovaly takový blbý dotazníky o tom, co chceme jednou dělat za práci, respektive na jakou chceme jít školu (ty jsme dostali k vyplnění asi pětkrát, ty víš Juli) no a co jsem tam tak měla napsat? Že chci hledat mrtvoly, hrabat se v deset let starejch, ale i v novejch případech?? Nebo že chci vést osobní psychologickou poradnu, kam mi budou chodit opravdu jen ti NORMÁLNÍ pacienti?? Nebo jsem snad opravdu měla říct, že se přihlásím v patnácti do SuperStar (počkat, to už mi bylo), celou jí vyhraju a pak pojedu na Bahami válet si šunky a okřikovat místní domorodce svým taktně vymezeným jazykem, i když neumím bahamsky??! No, ty první varianty byly lepší, tím ale nechci tvrdit, že mě konzervatoř nikdy nenapadla!! Ale rychle jsme se z týhle varianty zase dostala, navíc já už v divadle hrála, že? Nemůžu za to, že mi bylo deset a ten režisér už mi nechtěl znova obsadit, ale stejně to bylo super, když jsme měli šatnu vedle V.I.P. a tam byl Stránský a Fořtová, já vím, někdo je možná nezná, ale já jo!! Takže jsem nakonec do toho dotazníku napsala takovým trošku zajímavějším způsobem, že hodlám jít na Švejcárnu a pak, pak se prostě uvidí.. Samozřejmě mi to paní učitelka vrátila a já musela do úplně novýho papíru napsat, že chci furt to samé, ale prostě vyložit jí to jinak, pak už byla spokojená... Stejně si tam každej napsal co chtěl a za rok, až to budem dávat na střední to budou úplně jiný školy, takže to smysl fakt nemělo, kdyby jsme místo předmětu Volba povolání raději dostali hodinu Psychologie, nebo kdyby nám odebrali aspoň tři hodiny matiky tejdně... Hele jaký jsem vyrobila logo... Nechápu, co proti němu máš??! Nemáš ráda loutky?? 

                                                                               

PS: Jůli, já chci taky sedět na matiku s Ondrou v poslední lavici a opisovat při testech, i když vím, že to má někdy blbě, ale mě už to v tý první nebaví!

PPS: Na to BAHAMI můžeme někdy letět spolu, nebo můžem zajet aspoň na Hracholusky pod stan, taky na Slapech je to prý fajn, ale počkej pár let..

PPPS: Kdy dáme další kafé??! (Poslední jsme měly dnes)

,,A prečo sa nechceš mazlit ?"

Ahojky, Bino !
Tak jsem se rozhodla svůj první vlastní článek (a vlastně i informaci tobě) podat na téma “dovolená v Egyptě“..... No, kde jen začít ? Asi začnu od začátku. Letěla jsem jen já s rodičema. Normálně s sebou bereme i nějaký rodinný přátelé, ale letos nějak nikdo nechtěl, znáš to. Myslela jsem si, že to bude taková nuda, že se po dvou dnech seberu a radši poletím zpátky za tebou do Čech. Přece jen, 11 dní jen sama s maminkou a tatínkem ? Jdu si to hodit. Hned první den, co jsme přiletěli (mimochodem v šest hodin ráno....), jsme se seznámili s bandou Čechů a Slováků. Všichni jsme hromadně čekali, až nás ubytují. Šéf hotelu pořád dokola opakoval: ,,Fife minutes, fife minutes.....“ no a co myslíš ? Ubytovali nás v jednu hodinu odpoledne ! Takže polovina dne zabitá a ani nám nedali náramky, abysme se mohli jít najíst. Stěžovala jsem si na mamku, protože s tátou nejsou vůbec společenský a jako jediní se tam s nikým nebavili. Takže to otec vzal po večeři do vlastních rukou a přizval k nám “na kafe“ starší český pár (asi tak stejně staří, jako naši), který se sestával z milé, drobné ženy a jejího přítele, se kterým je “teprve“ tři roky. Z nenadání se tam objevil jejich syn, ve stejném věku, jako jsem já. Byl nějaký unavený a moc se nebavil, vlastně vůbec. No nic, prostě jak jsem říkala, nuda. Druhý den jsme se všichni nějak pohádali a maminka se s náma nebavila, takže tento den bych mohla asi přeskočit, teprve potom to začalo být zajímavé. Den třetí, středa. Začalo to nečekaně. Ráno po snídani jsem nahodila plavky, namazala se opalovákem (znáš můj na nic pigment..) a společně s maminkou vyrazila k bazénu. Jelikož pan, paní a nepovídavý syn byli přímo naši sousedé, nebylo až takové překvapení, že jsme je potkali hned za dveřmi, kde čekali s otázkou, jestli dnes budeme u bazénu, nebo se půjdeme potápět do moře. Samozřejmě jsme šly k bazénu (přece nevlezu do těch dvoumetrových vln, ještě by mě to odneslo někam do Afriky a domorodci by mi utrhali končetiny, jako ve filmech). Ten den jsme je opět viděli až večer, to už se jejich synek (pojďme mu říkat Jirka) malinko rozpovídal a v závěru onoho večera se mě otázal, zda s ním nechci zajít na animační program. Ten den nám zprovoznili wifinu a já si chtěla konečně psát s Tedem (můj chlapec, jak víš), takže jsem jen odvětila: ,,Promiň, možná zítra.“ a s úsměvem odešla. Ve čtvrtek přišel Jirka sám k bazénu, kde jsme sídlili a bez donucení (což jsem se divila) za mnou skočil do vody (v tričku, protože měl hrozně spálená záda) a snažil se rozvést konverzaci. Bavili jsme se o všem možném, o čem se lidé našeho věku bavit dokáží.... O škole, o filmech, o divných až prapodivných kamarádech a konečně.. o vztazích. Vypadlo z něj, že má nějakou dívku, ale jsou spolu teprve krátce. Ještě ten den po osmé hodině jsme šli na náš pokoj a byli společně na internetu. Ach, ta zábava dnešní mládeže. Střídali jsme vnitřek a venek, jednou za deset minut jsme vždy vyšli na balkon a dívali se, jestli nespatříme naše rodiče, kteří se šli podívat do “colosea“, na show, která začínala každý den v devět hodin. Ten den, vše začalo. První “fyzický kontakt“. Šlápla jsem mu na nohu (to zatím není přímo ten kontakt, jestli sis myslela) a on mě z nenadání obejmul. Ten večer ještě několikrát..... V pátek to bylo podobné. Přes den jsme blbli v bazénu, chodili na bar, kde jsem mu objednávala alkoholické nápoje (protože jsem, nevím proč, dostala oranžový náramek, který značil, že už jsem dovršila osmnácti let) a potají jsme to pili a čekali, až se nám zatočí hlava. K večeru, když už se setmělo jsme šli zas brouzdat po facebooku, jen s tím rozdílem, že málokdo z jeho přátel, se kterými si chtěl psát, byl online, takže to po asi půlhodině vypnul a pak se stala interesantní věc. Zmínil, že je hodně unavený a potom na balkoně roztáhl osušky a jen tak si tam lehnul. Prostě víš co, jsem v Egyptě, unavená, tak si zajdu na cizí balkon a udělám si tam pohodlí. Přizval mě k sobě. Přece jsem nemohla jít dovnitř a nechat si na balkoně téměř neznámýho kluka, jak bych to pak vysvětlila tátovi ?? Tak jsem si lehla k němu (to by se asi vysvětlovalo hůř, kdyby tam někdo vrazil). Pozorovala jsem hvězdy a on tam pomalu usínal. Položil svou ruku na tu mou a já se sama sebe vduchu ptala, co se to sakra děje..... Po několika minutách jsme se raději přemístili do pokoje, kdyby náhodou někdo klepal, abysme měli dost času na to, domluvit se, co řekneme, že tam vlastně robíme..... Stejně to skončilo ležením na posteli a držením se za ruce. Pamatuji se, že občas vstal a šel se podívat, jestli mu někdo třeba nenapsal, nebo mu někdo “nelajknul“ fotku. Naposledy, když vstal (předtím, než odešel), mě pohladil po zádech. Bylo to takový.... nevím, divný ? Jinak to popsat neumím, prostě zvláštní. Na ty večery jsem se ale kupodivu těšila nejvíce, to zaprvé nebylo horko na umření a zadruhé se alespoň něco dělo. No nic, pokračujme do dalšího dne. Byla sobota a ze dne si opravdu žádné detaily nevybavuji, zas jen ten večer..... Až mi to přijde opravdu špatný, že si pamatuju jenom ty večery s ním. To už nás přestal bavit svět internetu a pustili jsme si film. Samozřejmě jsme ho prokládali blbnutím na posteli (jo, takhle to zní až moc divně, ale myslím tím například zabalení se do deky a..... já vím, nezlepšuju to) a stupidníma hrama. Ale taky opět objímáním a držením se za ruce..... Je mi ze sebe na nic. To už ho i vlastní máma začala podezírat z toho, že spolu něco máme, takže nás i přišly s mojí matinkou zkontrolovat a zakryly to tím, že nám přinesly nějaké zákusky, abysme tam třeba neumřeli hlady. Neděle (poslední den, přes který se se mnou bavil.....), byla takový náročnější den. Dopoledne jsme se jeli potápět. Já, naši i Jirka se svými rodiči. Bylo to úžasné, viděli jsme mořskou želvu a máme spoooustu fotek. Na cestě zpátky jsem mu málem usnula na rameni, ale ty jejich silnice jsou tak.... jak to říct.. na úrovni dálnice D1 (ne-li hůř), že usnout opravdu nešlo a navíc jsem mu musela pěkně omlátit rameno. Chudák.. Večer jsme zkoukli další film, to už bylo zajímavější, protože si pamatuji jen jak koukáme na film a potom k sobě najednou ležíme tváří v tvář, tak blízko, až se skoro dotýkáme nosy. Jsme jeden druhému zahledění do očí a jen čekáme, co přijde dál. Pomalu jsem nemohla ani dýchat, srdce se mi rozbušilo a hlavou se mi honily jen myšlenky na to, co se asi stane..... ,,Políbí mě ? Ne, to určitě ne, to by snad neudělal.. Nebo ano ? Ale já nechci ! Co mám dělat ? Mám uhnout ? Mám se nechat ?“ a náhle.. mi dal pusu na čelo. Oddychla jsem si, že mě fakt nepolíbil a už jsem jen s poklidem sledovala film. Pak film skončil a já jen řekla, že bysme měli jít na tu show za našima, že jsme jim to slíbili a on pořád nechtěl ani vstát a v hlavě mi utkvěla jedna jeho věta, kterou vyřkl, když mě zatáhl zpátky k sobě na postel: ,,A prečo sa nechceš mazlit ?“ ne, nebyl Slovák, ale občas jsme tak spolu mluvili, byla to docela sranda...... Pak jsme tedy šli.. V noci jsem skoro nespala a přemýšlela jsem, zda to nebyl jenom sen. Opravdu mi napadlo, že se mi to třeba jen zdálo, ale ne..... V pondělí se se mnou přes den nebavil vůbec, jen asi hodinku odpoledne, když jsme v bazénu hráli jednu takovou hru. Spočívalo to v tom, že mě držel v náručí a rychle mi pokládal otázky. Když jsem odpověděla správně, ptal se na další otázky, ale když jsem odpovědět nestihla (asi do dvou vteřin), nebo jsem odpověděla špatně, potopil mě pod vodu. Tohle by byla super vzpomínka, kdyby se nezachoval jako totální..... Šminga (slovo, kterým nahrazuji sprostá slova). Večer vypadal hodně smutně a odešel sám na pláž. Po pár minutách jsem to nevydržela a šla se podívat za ním. Ležel na lehátku na pláži a koukal do nebe. Vůbec nemluvil, ani se nehýbal. Přišla tam i jeho mamka, tak jsem se potom zvedla a šla pryč. Nakonec jsem od své FBI maminky zjistila, že tam brečel, kvůli nějakým rodinným problémům. No nic, ale další den se se mnou vůbec, ale fakt VŮBEC nebavil. Úplně mě ignoroval a byl jen se staršíma “děckama“, který byly z Česka a Slovenska..... A já prostě nejsem taková, že bych dokázala přijít do velký skupiny lidí, který skoro neznám a začít se jen tak bavit, to přece víš. Od pondělí jsem tam kvůli němu brečela..... Protože on byl jediný mého věku, česky mluvící, kdo se tam se mnou bavil a absolutně se na mě vykašlal. No, později jsem si uvědomila, že mi za moje vzácné slzy opravdu nestál, ale což.. Ze středy na čtvrtek večer (vlastně spíš hodně brzy ráno) odlítali, tak jsem se sebrala a šla jsem se ho zeptat, co mu ty dva dny bylo. Chvíli nic neříkal a pak jen odvětil: ,,Bavím se s jiným tipem lidí.“ a nic víc mi k tomu neřekl. Jen takovouhle hovadinu ! No chápeš to ?!! Já do dneška ne.. V neděli nevypadalo, že bych tak úplně nebyla jaho tip..... Ale rozloučit jsem se s ním prostě chtěla..... I přes to všechno, to se rozumí. Jenže to se zachoval ještě hůř.... Nechtěl mě ani obejmout (opět nechápu). Nevzpomínám si, že by řekl třeba “ahoj“, nebo “sbohem“, jen si pamatuji, jak odcházel směrem k recepci a ani se za mnou neotočil. Prostě na nic. Projistotu si mě i zablokoval na facebooku (to jsem mu ani nestačila napsat.. Ne, že bych chtěla, jen konstatuji, že bych možná pochopila, kdyby si mě bloknul ve chvíli, když bych mu napsala nějakou kravinu.....). Nejraději bych na tohle všechno zapomněla, vymazala ty dny trápení ze svého života, ale bohužel to nejde..... Stalo se to, co se stalo a nedokážu to změnit. Ale možná je to tak i lepší, nakonec.. Kdyby jsme po té neděli pokračovali ve stejném každovečerním programu, kdo ví, co by se stalo. Tedovi jsem to tak nějak povyprávěla a ohromilo mě, že mi to “neomlátil o hlavu“ a řekl jen, že si takovou blbostí nenechá pokazit tak skvělej vztah, že mě miluje a ať už na to nemyslím. To je ten pravej kluk, o kterém ti už léta básním !! Je to ten nejlepší a nikdy ho nechci ztratit.... Tak zní závěr povídaní o mé letošní dovolené. A co zajímavého se stalo tobě, Sábino ?

PS.: už nikdy “nezávazný egyptský štěrk“, jak jsme to nazvali..

PPS.: Arabové jsou občas dost úchylní

PPPS.: posílám fotku z našeho balkonu v posledním (třetím) patře, kam vedly jen strmé schody

Pravdomluvky na kávě

Když se pravdomluvky o prázdninách domluví, že se sejdou, vstanou v osm (jedna si dokonce stihne umýt hlavu, tak aby stihla být v 9:30 na schůzce, která spočívá v tom, že v naprosto šílených vedrech pojedeme sockou do města a vlastními silami vystoupáme do největší budovy v Plzni. Samozřejmě, že jsme mohly jít i jinam, ale není tohle nádhera i za cenu fyzického zhroucení?

Které se ale nakonec nekonalo, protože fungoval výtah a šlapat v 37stupních do šestnáctýho patra není zrovna dobrý, působí všechny ty tlaky a píská z toho v uších... Zdravotní ujma stačí bohatě z tělocviku, nebudeme si ji způsobovat ještě o prázdninách... Takže jsme šly sem, abysme pokecaly jako vždycky a navíc po tak dlouhý době. Vypily si ledovou kávu (Julča s přidanou umělou příchutí vanilky a dvěma cukry) a já abych si nedala obrovskej koláč a nedělala Julče chutě.. žejo!

A když jsem já byla zažraná do vytváření prvního příspěvku na našem novém blogu, Julinka fotila.. 

Ale samozřejmě, že přispívala svýma vyřknutýma myšlenkama do mé fantazie, přes mozek až do mých prstů a to se pak objevilo na stránce, kterou právě čtete. Vedle nás seděla parta vysokoškolaček, z jejich hovoru vyplývalo, že se právě připravují na státnice. Po několika minutách si odsedly, asi jim náš smích připadal moc hlučný (fifleny..). Třeba jednou budeme tak slavné, že si vzpomenou na ten den, kdy udělaly tu největší životní chybu a odsedly si pryč. Nám to samozřejmě nevadilo... V Radbuze pod náma utíká voda, stejně tak utíká čas, který spolu dnes strávíme (do kdy můžeš??) a taky nám zmizela káva z plastovejch kelímků, který nejdou recyklovat (nejsme ekoložky!) Asi si dojdem pro další, tady to bude na dýl. Hodláme spolu pravdomluvit až do halelůja, ale tady už to balíme. 

PS.: Juli, skoč mi pro kafe..

PPS.: .... A vem ještě ten koláč!

PPPS.: TAK VE STŘEDU NA BLOGU