Vyřazení. Konec

Ahojky Blondýno,
záměrně jsem sem nic nedala ráno, protože bych se mohla vymlouvat, že jsem spala a pak sháněla kytku a... můžu vymyslet cokoliv viď? Tak teda jo, ale já chtěla psát až večer, po všem. Dneska byl totiž náš den D. Den D proto, že jsme se jako deváťáci, absolventi, chcete-li, loučili s do zítřka naší třídou. Bylo to v Alfě a na tohle představení jsme se opravdu připravovali dlouho. Bylo na tom dost dřiny a práce všechno nejdřív vymyslet a nakonec opravdu přijít a ukázat, co jsme se naučili, ale já osobně velký kritik, jsem byla nadšená. Tolik peprných částí se změnilo v něco neuvěřitelnýho. Fakt to bylo úžasný, tento den si budu prostě pamatovat a víš co? Od rána mi zní v hlavě jedna skvělá písnička. Zpívá jí jeden Francouz, Maitre Gims se jmenuje a ta písnička má poněkud prazvláštní název Est-ce que tu m´aimes? Zamilovala jsem se do její  melodie, která mi snad ani nedá spát. Vždycky si podle ní vzpomenu na tenhle den. Chci aspoň takhle, protože jinak to nějak nevyšlo, poděkovat všem, kteří se na našem vyřazení podíleli, kteří přišli a kteří nepřišli, ale aspoň chtěli, děkuju moc za podporu paních učitelek, který nám hrozně pomohly a děkuju vám všem, vy ještě poslední den deváťáci. Hele a teď už to fakt není vtipný, protože mám mokrej noutbuk, a špinavej od řasenky, proč jsi mi sakra nekoupila tu voděodolnou? :D A já ač to tak ty poslední tejdny tak úplně nevypadalo, chci napsat, že mi budete fakt chybět. Dájovo názory a pohled na svět, Fejfyho nekonečný otravování, kdo má svačinu, Milanovo neustále obrovský hlad, Martinovo vyrovnanost a zapálení pro CS-GO, Jeníkovo upřímnost a nadšení a taky pohoštění, Zikyho sebevražedný sklony, Bobinovo nezájem, Lukášovo vyzařování nepřítomnosti, Kubovo nemám rád češtinu, Báry depkování, Miky zadek, Honzovo akčnost, Ondrovo zpívání, Mirky kreslení, Kikyny zapálení pro tělák, Káji konverzace, Jonášovo zlomená ruka, Domčovo humor, Dominikovo chytrost v matice, Timovo styl bez hranic, Simči blbá nálada a Juli, po tvém nekonečném humoru a lidi neberte si to prosím nijak osobně, já to fakt nemyslím ve zlém, vážně se mi po tom všem bude stejskat a pro tohle jsem se nad každým ze třídy zamyslela a napsala, co mě o vás zrovna napadlo, co vás u mě tak nějak vystihuje. A nejvíc se mi bude stýskat po jendé osůbce z osmý BÉ, ahoj Sáry, u nás se ale nic nemění, v kolik u tebe? Nebo u mě? :D Jen spolu nebudem chodit na obědy a na velký přestávky. Musím ještě podotknout, že už fakt nechci nic psát, protože tyhlety kecy si můžu strčit, vím kam, ano já už nebudu otravovat, akorát víte co? Měli bysme si na sebe sehnat adresy a dát to dvoum lidem na starost, dvoum pro případ, že ten jeden se odstěhuje na Novej Zéland nebo do pašeráckýho údolí, to je jedno kam, ale aby jsme se mohli za deset let sejít a říct si, jaký to máme pěkný děti a manželky a manžele, postěžovat si, jak jsme se měli na základce dobře a taky jak nás to v práci štve a jak nemáme peníze a.. Dobře, končím, tohle nemá cenu a teď opravdu prosím, ten kdo tenhle text dočte až do téhle fáze, budu ráda, když se vyjádří do komentářů a napíše jak moc ho to (ne)dojalo. Zítra naposled vkročíme na území ZŠ jako její žáci, proto se jdu na to hezky vyspat do sítě na balkon a chci si číst super knížku "Než jsem tě poznala." Ještě jednou fakt díky všem a skládám poklonu, jak jste to dneska na pódiu všichni zaváleli. Mám vás ráda.

POSLEDNÍ MOMENTY

Ahoj Sabinko, dnes je 22. června 2016 a nás.. naši 9.B, čekají: Zítra minimatutity V pátek velká generálka na naše slavnostní vyřazení Za týden ve středu to slavnostní vyřazení :D A nakonec, 30. června nás čeká naše poslední "základkové" vysvědčení.. všichni se na většinu těchto událostí navlíkneme do strašnejch hadrů, holky do šatů, které podtrhnou jejich (zatím ještě) pěknou postavu, kluci si vezmou košile a (v lepším případě) černý džíny a nějaké světlé výjimky snad i saka. Napečeme občerstvení, nakoupíme dárečky pro učitelky, zabalíme ten mega obrovskej dárek pro třídní.. Julie se rozbrečí a rozmaže si mejkap, protože je to strašná citlivka a stydí se za to. Já se úplně vidím, jak se mi budou klepat prsty, až na vyřazování zasednu ke klavíru a bude se ode mě očekávat, že naprosto bezchybně zahraji nějakou dojemnou a pomalou skladbu. Budu taaak moc nervózní, že to pokazím ještě víc, než na svém absolventském koncertě. Ale.. ne, to fakt nesmím.... jsem nervní. A jestli tenhle článek čte NĚKDO ZE TŘÍDY, nezapomeňte na středu dotáhnout TŘÍDNÍ MIKINY. Lidi, já vás mám opravdu ráda a budete mi chybět.. dokonce i ten modrookej týpek mi bude možná trošku chybět.... ale jen malinko.

Naše ("moje") budoucí 1.E (na střední škole, kam budu chodit) už má skupinu na Fejzbůku, dokonce i společný čet a píšeme si tam o tom, kdo s kým bude sedět, jaká bude naše nová třídní, jaká je naše dosavadní třídní, jaký jí kupujeme dárek, jaká byla/bude rozlučka.... a další kravinky..... pomalu si začínám uvědomovat, že už opravdu moc nezbývá a já bude středoškolačka. Všichni budeme středoškoláci. Už nebudeme omezováni tou "malou" školou, budeme na STŘEDNÍ škole, bude tam hodně oborů, budeme tam nejmladší.. holky si budou myslet, jaký jsou královny, budou místo batohů nosit velký, nestylový kabelky a kluci se zas budou vytahovat, jací jsou bouráci a jakej sejra si včera dali k svačině. Asi mám depku. Sabinko já tě mám ráda, fakt mám, akorát ti to nestíhám příliš říkat, když furt zapejkáš, že jo.. :/ :D ale mám.... a věřím, že se budeme vídat nadále :) teda.. jestli chceš.
 PS.: děkuji ti, že mi zveřejňuješ články ♡ PPS.: copak upečeš na minimaturity ? PPPS.: učit se na ně nebudu.

Čabajka

Týden s týdnem se sešel a zbývá nám jen pár dní školy. Pár posledních dní na základce. Asi bych kecala, kdybych řekla, že to pro mě nic neznamená, ale rituální tance kolem toho provádět nehodlám. Prostě se jako napůl dospělý lidi sebereme a pokojně opustíme základku. Tak nějak s povzdechem, s pouhým mrknutím oka. Tam kde to před devíti lety začalo, tam to taky skončí. V tý budově, která nás straší ve snech, víš co je úplně zarážející? Jak já si pamatuju ten úplně první den v první třídě. Táta si vzal volno, aby jsme šli jako rodina, pasovali mě na prvňáka. A já jen tak přemýšlela, jaký to bylo ve školce a pak si pamatuju jak jsem jednou měla jít do školky a ležela jsem ještě v posteli, když mamka vešla, aby mě vzbudila. Jeli jsme na keramiku a já tam vůbec nechtěla, ten den jsem ve školce ztropila scénu, hysterák a jak jsem si tak představovala tu scénu, jak ležím v tý posteli, najednou jsem zjistila, že jsem v devítce. Fakt. Každou chvíli jsem si ač nevím proč vybavovala právě tohle a najednou... Strašně rychle to uteklo, ale jsem s tím spokojená. Se vším. Teda jsou i výjimky, to uznávám, ale s většinou jo. Nic bych nezměnila možná jen (ten poslední týden ve škole už je takovej nudnej - jo, zbývá víc než týden), ale stejně, urychlila bych to. A hlavně nedojímej, opovaž se mě snažit rozbrečet, nemám pořád tu voděodolnou řasenku. A navíc, jsem už velká holka, takže nebrečím, máš to stejně marný. A jestli se rozbrečíte s kupou holek na našem vyřazení, tak já tam budu stát s tima borcema, co to daj i bez toho jo?! Počítej s tím. No a co bych asi tak dodala. Sedím teďka pár metrů od tebe. No a já jsem zjistila, že můj imaginární diář se celkem slušně naplnil. Nemám snad volnej den až do prázdnin a prázdniny už se mi taky zaplnily. Těším se na oddych a v září hurá zase do první. Ale pořád mi teď ten život připadá tak nějak nudnej. Splníme si co chceme a můžeme si žít obyčejný život bez akce? A co když chceme něco víc? A co by to mělo být? Taky nevíš? Já vím spoustu věcí. Spoustu věcí, který chci dělat jinak, ale asi toho dosáhnu až v jiném věku. Ten věk přijde, já to vím. Dospěla jsem do takový nicotý doby. Všechno se se*e a když začneš věci řešit, se*ou se ještě víc. Nemůžu o sobě rozhodovat a to mě ničí, svazuje, já jsem prostě nezkrotitelná, ale nikdo to nechápe. Všichni se mě snaží zkrotit, přitom určitě vlastní to stejné přesvědčení jako já, že to se nikdy nepovede. Nejlepší je ten pocit, jak se mám vlastně pořád dobře, nic mi nechybí a přesto mi chybí to nejdůležitější, to co si asi neumím vysvětlit. To nejpodstatnější. A ještě se podívej z okna. Vidíš to co já? Tak přesně takovýhle počasí ti přinese schýzu a hned jak se vzbudíš máš po náladě, ty možná ne, ale já jo. Jsou tady pořád věci na řešení a kdo je má řešit, já? Je to únavný. Některý věci mě pronásledujou už pěkně dlouhou dobu a já jsem v nevýhodě, utíkám před tím a utíkám v kolečku, jiná cesta není, takže mě to pořád dohání. Už aby bylo léto, chci vypnout. Sebe, mobil, lidi.

Čtyři dny "výletění"

Ahojda Sabinko, už déle přemítám o tom, na jaké téma napíšu dnešní článek a najednou jsem si z ničeho nic uvědomila, že nedávné čtyři dny po sobě jsem furt někde lítala.. Započalo to vlastně čtvrtkem, kdy jsme s naší třídou a ještě s několika (méně důležitými) jedinci vyrazili na školní výlet do Lidic. Všichni se těšili z toho, že se ulijí z vyučování a z odpoledky a nijak je nezajímalo, co vlastně taková exkurze obnáší. Jsem fanda černého humoru, takže Dájova hláška, která zazněla při příjezdu na místo mě odrovnala.... ,,Tady je nějak mrtvo.." já vím, je to ošklivý, ale uznej :D ...... docela jsme se tam toho nachodili, dozvěděli se spoustu zajímavých věcí, dokonce nás rozdělili do "rodin", které skutečně v té době v Lidicích žily a četli jsme si například zápisky a dopisy jednoho velmi talentovaného výtečníka, kterého ztvárnil náš oblíbený Andrew, Petra Ginze. Navštívili jsme také muzeum, galerii a pomník.. super výlet, ne ?

V pátek jsme šli na 3 hodiny do DEPA.. také se školou. Ani nevím, zda se to dá považovat za výlet, ale.... jelikož to bylo OPĚT místo učení, nijak to neřeším :D byla tam jakási výstava dronů a různé přednášky.. ani moc netuším, o co se tam jednalo, hlavně, že se tam dalo sednout a mohli jsme si tam koupit občerstvení + byla tam wifina zdarma, takže pro většinu z nás to byl ráj :D

Nyní přichází sobota.. dloouho jsem přemítala o tom, jestli sem mám o sobotním dni psát, protože jsem si vědoma toho, kdo si tyto články čte, ale.. jelikož se dnes kluci při jedné super hodině ve škole stejně prokecli, asi už je to jedno :D byla to naše "minirozlučka"..... konalo se to na odlehlém místě a největší překvapení bylo to, že jsme tam (jen polovina z nás) dorazili a zjistili, že už tam někdo kempí.. dětská oslava v plném proudu, všude balónky, psi, dospělí a jeden, velkej ananas. Optali jsme se jich, kdy to jako hodlají zabalit a oni nám odvětili, že okolo deváté (nebylo ani šest večer). Nijak zvlášť nám to nevadilo a po chvíli dohadování se jsme se posadili pod strom a čekali na zbytek naší.. eh.... skvadry. Pak jsme si začali stavět stany a to bylo taky něco.. nikdy jsem netušila, že to může být sakra tak složitý :D asi třikrát jsme to předělávali.. pořád bylo něco špatně..... ale nakonec jsme to společnými silami zvládli, ale bylo to téměř k ničemu.. skoro nikdo tam totiž nakonec neusnul, já osobně jen tak na 15 - 20 minut. Okolo v jednom kuse projížděly vlaky (chytrý dělat rozlučku u tratě, že ??) a řval repráček :D samozřejmě jsme pili jen Birelly, džus bez přidaných umělých.. barviv a kolu (ahoj mami). Teď si dovolím napsat pár (ne)faktů o tomto večeru/ránu.... 1) NIKDO nezvracel.... tedy.. ne víc, jak osmkrát 2) NEDĚLALI jsme tam bordel 3) NEZATEKLO nám do stanů 4) OHEŇ jsme pořádně uhasili 5) NIKDO nebyl mimo 6) VŠICHNI si vše pamatují

..... a mohla bych pokračovat :D ale raději to zde ukončím.. asi v šest ráno začalo pršet a všichni se rozprchli do svých domovů.... já probudila tatínka, aby si pro mě přijel a to už se dostáváme k neděli..... V neděli jsem byla se svým otcem, sestrami a jejich ratolestmi v ZOO. Víš, jaké to je, když musíš dávat pozor, aby se ty tři děti nerozutekly každé někam jinam ?? Já to sice vím, ale o tohle jsem se v těchto chvílích příliš nezajímala :)) ...... skoro šestihodinové výletění v zoologické zahradě po několikahodinovém "flámu" nebylo zrovna příjemné.. ale tak.... samozřejmě si to Lišková užila, že jo.. tady bych to asi už vážně utla, ať ze mě nevypadne nic jiného, než.. povídka o pářících se žirafách..... nikdy nebudu mít žirafátka. Fuj.

PS.: totálně jsem si předělala nástěnku a stěnu fotografií v pokojíčku ♡♡♡♡
PPS.: nyní mám spoustu času na hraní na klavír, lakování si nehtů a nakupování nového oblečení PPPS.: můžeme nějaký den někam zajít :3 ale.. neopaluji se. :) :D
PPPPS.: Ziky už bydlí vedle nás.. je zvláštní mu napsat "za dvě minuty vzadu" a vědět, že tam fakt přijde a nemusí jet turboautobusem ^-^ :D

Chim Chim

Ahojky,
tak je zase má oblíbená středa a já můžu vypsat svoje krajní pocity. V neděli, jsem se se Sárou domluvila, že navštívíme jeden festival. Název zněl dobře, nějaký bubliny nebo co, ať to bude cokoliv, jdeme tam, říkaly jsme si. Já tedy popadla nejdřív líčidla, abych vůbec mohla na ulici a pak berle a pajdavě jsem zamířila na schůzku. Trmácely jsme se na autobus, ale to by bylo ještě dobrý, asi už vidíš, že to skončí fiaskem a taky že jo. Vystoupíme z autobusu, jdeme na náměstí a najednou to vidíme, ta obří show, takovou Plzeň ještě nikdy nezažila. Všude lítají bubliny obřích rozměrů, tancujou tam barevný klauni s červenejma nosama, lidí je tam jak mraků a hlavně, celej tenhle program je doprovázanej hudebním představením, který se podobá minimálně Třem žížalkám (něco jako ti "úžasní" zpěváci, co doprovázej každou akci, kde jsou děti - jinými slovy, rychle pryč)... Už sis myslela, že tohle všechno tam doopravdy bylo? Vážně? Tak teď tě teda ubezpečím, že ne. Na náměstí jsme skutečně dorazily, jdeme a jdeme, pořád si tak říkáme, že nic neslyšíme, žádný davy lidí, stánky nebo dokonce pódium, prostě tam nic takovýho neni. A jsme tam. Rozhlížíme se kolem sebe. Kousek od nás stojí asi tak pět rodinek s dětma, v ruce drží bublifuk a nadšeně foukají. Těch pár bublinek, co bublifuk vytroubí se ztratí jak nic a výsledkem toho všeho je asi jen ten pocit tam stát a dívat se na ně. Na šťastný rodiče a šťastný děti, který ve skutečnosti nejsou šťastný. Kam se v neděli hneš, tam jsou děti. Jelikož jsme si se Sárou myslely a naivně se domnívaly, že to je opravdu festival, jak se psalo na internetu, očekávaly jsme daleko víc. A pak vlastně dost s nechutí náměstí opouštěly. Dostaly jsme se do mekáče, kde jsme skončily beztak jen z toho divnýho a prázdnýho pocitu, že Plzeň je divná a že lidi v ní jsou divný a my jsme divný a neděle je divná, protože kam se hneš jsou prostě děti a jejich rodinky. I ten zatracenej mekáč byl přeplněnej šťastnejma rodinkama, co se cpou na úkor svýho zdraví. Hele já proti rodinkám a dětem nic neměla, ale v neděli to na mě nějak padlo. Kde je místo, kam oni nemůžou, a je vůbec nějaký? Pokud se teda nebavíme o technopárty za rohem, večírku v paneláku nebo třeba o rozlučce devátý bé... Trošku jsem si postěžovala a klidně bych pokračovala.. Ale víš co? Vůbec si teďka nějak připadám jak v jednom zastavenym čase. Všechno kolem utíká, jenom já jsem od času odproštěná, ikdyž to není tak úplně pravda.

PS: Jestlipa víš, co znamená Chim Chim?