Vyřazení. Konec

Ahojky Blondýno,
záměrně jsem sem nic nedala ráno, protože bych se mohla vymlouvat, že jsem spala a pak sháněla kytku a... můžu vymyslet cokoliv viď? Tak teda jo, ale já chtěla psát až večer, po všem. Dneska byl totiž náš den D. Den D proto, že jsme se jako deváťáci, absolventi, chcete-li, loučili s do zítřka naší třídou. Bylo to v Alfě a na tohle představení jsme se opravdu připravovali dlouho. Bylo na tom dost dřiny a práce všechno nejdřív vymyslet a nakonec opravdu přijít a ukázat, co jsme se naučili, ale já osobně velký kritik, jsem byla nadšená. Tolik peprných částí se změnilo v něco neuvěřitelnýho. Fakt to bylo úžasný, tento den si budu prostě pamatovat a víš co? Od rána mi zní v hlavě jedna skvělá písnička. Zpívá jí jeden Francouz, Maitre Gims se jmenuje a ta písnička má poněkud prazvláštní název Est-ce que tu m´aimes? Zamilovala jsem se do její  melodie, která mi snad ani nedá spát. Vždycky si podle ní vzpomenu na tenhle den. Chci aspoň takhle, protože jinak to nějak nevyšlo, poděkovat všem, kteří se na našem vyřazení podíleli, kteří přišli a kteří nepřišli, ale aspoň chtěli, děkuju moc za podporu paních učitelek, který nám hrozně pomohly a děkuju vám všem, vy ještě poslední den deváťáci. Hele a teď už to fakt není vtipný, protože mám mokrej noutbuk, a špinavej od řasenky, proč jsi mi sakra nekoupila tu voděodolnou? :D A já ač to tak ty poslední tejdny tak úplně nevypadalo, chci napsat, že mi budete fakt chybět. Dájovo názory a pohled na svět, Fejfyho nekonečný otravování, kdo má svačinu, Milanovo neustále obrovský hlad, Martinovo vyrovnanost a zapálení pro CS-GO, Jeníkovo upřímnost a nadšení a taky pohoštění, Zikyho sebevražedný sklony, Bobinovo nezájem, Lukášovo vyzařování nepřítomnosti, Kubovo nemám rád češtinu, Báry depkování, Miky zadek, Honzovo akčnost, Ondrovo zpívání, Mirky kreslení, Kikyny zapálení pro tělák, Káji konverzace, Jonášovo zlomená ruka, Domčovo humor, Dominikovo chytrost v matice, Timovo styl bez hranic, Simči blbá nálada a Juli, po tvém nekonečném humoru a lidi neberte si to prosím nijak osobně, já to fakt nemyslím ve zlém, vážně se mi po tom všem bude stejskat a pro tohle jsem se nad každým ze třídy zamyslela a napsala, co mě o vás zrovna napadlo, co vás u mě tak nějak vystihuje. A nejvíc se mi bude stýskat po jendé osůbce z osmý BÉ, ahoj Sáry, u nás se ale nic nemění, v kolik u tebe? Nebo u mě? :D Jen spolu nebudem chodit na obědy a na velký přestávky. Musím ještě podotknout, že už fakt nechci nic psát, protože tyhlety kecy si můžu strčit, vím kam, ano já už nebudu otravovat, akorát víte co? Měli bysme si na sebe sehnat adresy a dát to dvoum lidem na starost, dvoum pro případ, že ten jeden se odstěhuje na Novej Zéland nebo do pašeráckýho údolí, to je jedno kam, ale aby jsme se mohli za deset let sejít a říct si, jaký to máme pěkný děti a manželky a manžele, postěžovat si, jak jsme se měli na základce dobře a taky jak nás to v práci štve a jak nemáme peníze a.. Dobře, končím, tohle nemá cenu a teď opravdu prosím, ten kdo tenhle text dočte až do téhle fáze, budu ráda, když se vyjádří do komentářů a napíše jak moc ho to (ne)dojalo. Zítra naposled vkročíme na území ZŠ jako její žáci, proto se jdu na to hezky vyspat do sítě na balkon a chci si číst super knížku "Než jsem tě poznala." Ještě jednou fakt díky všem a skládám poklonu, jak jste to dneska na pódiu všichni zaváleli. Mám vás ráda.