Čabajka

Týden s týdnem se sešel a zbývá nám jen pár dní školy. Pár posledních dní na základce. Asi bych kecala, kdybych řekla, že to pro mě nic neznamená, ale rituální tance kolem toho provádět nehodlám. Prostě se jako napůl dospělý lidi sebereme a pokojně opustíme základku. Tak nějak s povzdechem, s pouhým mrknutím oka. Tam kde to před devíti lety začalo, tam to taky skončí. V tý budově, která nás straší ve snech, víš co je úplně zarážející? Jak já si pamatuju ten úplně první den v první třídě. Táta si vzal volno, aby jsme šli jako rodina, pasovali mě na prvňáka. A já jen tak přemýšlela, jaký to bylo ve školce a pak si pamatuju jak jsem jednou měla jít do školky a ležela jsem ještě v posteli, když mamka vešla, aby mě vzbudila. Jeli jsme na keramiku a já tam vůbec nechtěla, ten den jsem ve školce ztropila scénu, hysterák a jak jsem si tak představovala tu scénu, jak ležím v tý posteli, najednou jsem zjistila, že jsem v devítce. Fakt. Každou chvíli jsem si ač nevím proč vybavovala právě tohle a najednou... Strašně rychle to uteklo, ale jsem s tím spokojená. Se vším. Teda jsou i výjimky, to uznávám, ale s většinou jo. Nic bych nezměnila možná jen (ten poslední týden ve škole už je takovej nudnej - jo, zbývá víc než týden), ale stejně, urychlila bych to. A hlavně nedojímej, opovaž se mě snažit rozbrečet, nemám pořád tu voděodolnou řasenku. A navíc, jsem už velká holka, takže nebrečím, máš to stejně marný. A jestli se rozbrečíte s kupou holek na našem vyřazení, tak já tam budu stát s tima borcema, co to daj i bez toho jo?! Počítej s tím. No a co bych asi tak dodala. Sedím teďka pár metrů od tebe. No a já jsem zjistila, že můj imaginární diář se celkem slušně naplnil. Nemám snad volnej den až do prázdnin a prázdniny už se mi taky zaplnily. Těším se na oddych a v září hurá zase do první. Ale pořád mi teď ten život připadá tak nějak nudnej. Splníme si co chceme a můžeme si žít obyčejný život bez akce? A co když chceme něco víc? A co by to mělo být? Taky nevíš? Já vím spoustu věcí. Spoustu věcí, který chci dělat jinak, ale asi toho dosáhnu až v jiném věku. Ten věk přijde, já to vím. Dospěla jsem do takový nicotý doby. Všechno se se*e a když začneš věci řešit, se*ou se ještě víc. Nemůžu o sobě rozhodovat a to mě ničí, svazuje, já jsem prostě nezkrotitelná, ale nikdo to nechápe. Všichni se mě snaží zkrotit, přitom určitě vlastní to stejné přesvědčení jako já, že to se nikdy nepovede. Nejlepší je ten pocit, jak se mám vlastně pořád dobře, nic mi nechybí a přesto mi chybí to nejdůležitější, to co si asi neumím vysvětlit. To nejpodstatnější. A ještě se podívej z okna. Vidíš to co já? Tak přesně takovýhle počasí ti přinese schýzu a hned jak se vzbudíš máš po náladě, ty možná ne, ale já jo. Jsou tady pořád věci na řešení a kdo je má řešit, já? Je to únavný. Některý věci mě pronásledujou už pěkně dlouhou dobu a já jsem v nevýhodě, utíkám před tím a utíkám v kolečku, jiná cesta není, takže mě to pořád dohání. Už aby bylo léto, chci vypnout. Sebe, mobil, lidi.