Barvy a dva úhly pohledu

Ahoj Bloncko,
zprvu bych chtěla reagovat na to, žes mě rozesmála, když jsi třikrát v jedné větě napsala, že ty rudé šaty byly opravdu drahé. Znám ten pocit, jenže tobě se asi nestává, že bys již od prváku chodila na takové maturáky jako já, a nutila se na každý ten maturák si pořizovat šaty nové. Kromě toho, že jsou všechny ty šaty taktéž drahé, jsou pro mě každopádně moc nevyužitelné na další akce a tak mi jen lítostivě leží ve skříni.
Další reakci chci zveřejnit na tvou otázku v P.P.S. Žurnalista Džamál Chášukdží, není to ten muž, jak zemřel poté, co ho nějací lidé ubili, když se s nimi sešel a debatoval? Hádejme, že o politice?

To já byla minulý pátek s tvou sestřenicí, jejím přítelem Tomášem a s Nikčou, naší spolužačkou, na koncertu mého souseda, frontmana kapely X-cover. Hrajou písničky minulých let, například R.E.M., Pink Floyd, a podobně. Každopádně, je to vždycky zážitek, chodím na ně pravidelně a nemůžu si to vynachválit. Miluju, když někdo zpívá něco, co je už staré. Miluju vracet se v době. No a jelikož nás Tomáš vezl autem a noc byla při odchodu z koncertu ještě příliš mladá, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Šumu.  Asi ti nemusím vyprávět o tom, jak se Anežka celou dobu snažila někoho mi "přivést" aby mi kupoval pití a pak Tomáš dotáhl kluka, proti kterému bych nic neměla, kdyby jsme se potkali na ulici a dál každý pokračoval svou vlastní cestou. Ale bohužel, tady se to nestalo. Nalepil se na mě jak žvýkačka na botu a když už jsem před ním s Nikčou utekla až na předvádějící se stupínek, odkud jsme tak trochu odsunuli tři nadšence, kteří se chtěli předvádět. Ten kluk si stoupl přímo pod to pódium a díval se na mě. Myslela jsem, že Anežku ubiju klackem. Ale neměla jsem klacek. Tak jsem si šla dát Jelena a už jsem ho zase měla za zadkem. A pak mi zahráli písničku na přání a mně se vůbec nechtělo domů. Když jsem nakonec domů někdy k ránu skutečně dorazila, efekt to mělo takový, že jsem nešla do bytu, ale sedla jsem si v hale našeho činžáku, kde jsem seděla a přemýšlela o životě další půl hodinu. Pak začal můj močák zase nadávat a já už opravdu musela jít domů.

Každá věc má dvě strany. Dva úhly pohledu. Dvě řešení. Dvě strategie. Žádné naše rozhodnutí není špatné, pokud jej učiníme na základě našeho vnitřního přesvědčení, že děláme něco tak, jak si myslíme, že je to správně.

Asi vnímám tento svět jinak než ostatní, a i tato věc má dvě strany. Na jednu stranu mě to těší, protože být originální je do jisté míry přijatelné a dokonce možná obdivuhodné, pokud se za to nestydíme a prosazujeme si opravdu to své. Na druhou stranu se musíme nejprve srovnat sami se sebou, abychom nemuseli naše já obhajovat před ostatními. My se totiž nemusíme obhajovat. Je jen na nás, co a jak v životě děláme. Jaké máme postoje a jaká jsou naše jednání. Nikdo nám nemůže nic vyčítat. Je to náš život. Naše chování. A pouze my ho můžeme změnit, ovlivnit nebo obhajovat. 

Alespoň o mně platí, že se oblékám podle nálady. Černou barvu považuji za důstojnou a majestátní, ne však, když jí někdo nosí každý den. Člověk nosící denně jen černou barvu má strach. Snaží se skrýt, ale leda tak sám před sebou. Je to člověk, který si nevěří. Nemá představy o tom, že je dobrým člověkem a stejně tak vnímá i své okolí. Občas mám takový den, ale většinou i k černé zvolím nějaký barevný výkřik, který změní pointu jen černé barvy. 

Teď už lépe vím, ŽE:
Těžká jsou rána opilcova
Musím začít posilovat bříšáky
Román nenapíšu za týden

PS: Na všechno jsem přišla sama...
PPS: Ty břišáky jsou fakt peklo, když začneš cvičit.
PPPS: Možná budeme mít s Klárinkou osobní trenérku.
PPPPS: Román už píšu, ale dávám tomu tak rok.

Maturáková sezóna

Ahojky, Bino !
Popravdě vůbec netuším, na jaký z tvých článků reagovat, byla jsi totiž tak akční a napsala rovnou dva. Inu.. tvůj článek o kakání byl sice fajn, ale mírně mi to zkazilo chuť na středeční snídani. Ale to nevadí. Jsem ráda, že sis to v Osvětimi užila (sakra, to je hodně blbá věta plná oxymóronů) a že jsi v pořádku zpátky (ano).
Ráda bych podotkla, že za poslední tři týdny nám náš milovaný učitelský kabinet nadělil tolik krásných písemek a zkoušení, že jistě chápeš, jak je nemožné vymyslet nějaký smysluplný článek. V pondělí jsem spala u Matese a učila jsem se pracovní právo. On si hrál svůj FortNajt a já si v jeho posteli četla zákoník. Sranda. Také máme nového učitele matematiky. Holky říkají, že vypadá jako nějaký princ Harry, ale nevím, jizvy na čele jsem si nevšimla (#joke).

Pojďme se alespoň pokusit o nalezení pointy tohoto článku. Budeme se tu dnes bavit o maturácích. Není-liž pravdou, že maturáková sezóna již započala ?
Za rok a pár dní bude mít maturák naše třída. Tedy.. snad. Ale nechci tu rozebírat skutečnost, že se nedokážeme shodnout na tématu. Snad je to normální. Své jsem ti k tomu řekla na Slovanech v Crossu, pamatuješ ? Ach ano, pamatuješ.
Tento pátek jdu na maturák čtvrté É, to je také lyceum, jako jsme my, víš ? Ale omylem jsem ze svého lístku odtrhla tu část, kterou mají odtrhávat muží u vchodu do Besedy. Fakt to bylo omylem. Myslíš, že mě tam pustí ?? Protože jsem tu část toho lístku neztratila, jen omylem odtrhla..
Bude to můj třetí maturák tento školní rok. A ano, opět si vezmu své nové rudé šaty, protože byly vskutku nelevné, tak si zaslouží býti viděny.
Na tento maturák jde asi 16 lidí od nás ze třídy, což znamená, že se poprvé sejdeme ve více, než v pěti lidech někde, kde nejsou školní lavice. Čtvrťáci si zvolili téma "Disney", tak jsem na to zvědavá a něco mi říká, že to bude super, vzhledem k počtu jejich zameškaných hodin tělesné výchovy, kterou máme mít společnou, ale oni už pár týdnů každé úterý pracně nacvičují, právě na ten maturák. Teším se tam.
Na co si dát na maturáku pozor ?
Nebudu mluvit z vlastní zkušenosti, protože se držím od lidí dál, ale určitě bych si dala pozor na tatínky maturantů, kteří se v zápalu chvíle opijí, protože jejich chlapečci už jsou velcí hoši, jejich maminky si našly mladší partnery, kteří nejsou závislí na alkoholu, a poté zvou sedmnáctileté slečny na drink k baru, kde jim toto veeelmi detailně popisují.
Nikdy nevíte, koho na takovém maturáku potkáte.
Proto vřele doporučuji najít si onu akci na Fejsbuku a projet všechny pozvané, zúčastněné a raději i ty v kolonce "možná se zúčastním", abyste si byli jisti, že předejdete možnému trapasu. Pokud osoba vám nepříjemná na maturáku bude, nejlepší řešení tohoto problémku je ukrást již v osm hodin nějakou tu blbinku (třeba klobouček, knírek..) od fotostroje a zbytek večera předstírat, že jste Charlie Chaplin.
Jak si vybrat šaty ?
Jak jsem již napsala, já si beru prostě ty rudé, protože jsou super, byly drahé, rudá mi sedne, byly drahé a stály hodně peněz. Ale jak si vybrat šaty, když jich máte doma tucet ? Šťastlivci.. inu, každé si zkuste, v každých se vyfoťte, samozřejmě to hoďte do ankety na Instagram a také to zkuste ukázat nejlepším kamarádkám. Poradí vám. Pokud vám poradí ty hnusný zelený, který nosíte na karneval, pravděpodobně vás nemají rády a chtějí vedle vás vypadat líbezněji než vy. Také se v nich doma projděte, sedněte si v nich, chvíli v nich seďte, pro lepší efekt se opijte a tancujte na kýčovitou hudbu tohoto roku.

Přežily jste to vy i vaše šaty ? Gratuluji ! Jsou správnou volbou na nadcházející maturák, kam vás pravděpodobně stejně nikdo nepozval. Ha !

PS.: nechápu podstatu tohoto článku.
PPS.: venku je strašná zima.
PPPS.: slyšelas o tý vraždě toho saúdskoarabskýho žurnalisty Džamála Chášakdžího ?

Polsko a jeho nástrahy

Ahojda Jůli,
ano, vím, že jsem už napsala článek v pondělí, ale nemůžeš se mi divit, že píšu další, když je středa a já mám zrovna básnický střevo a taky miliony zážitků. Teda ne tolik básnický, ale každopádně psací střevo mám určitě. Budu ti tady teď tedy líčit, jak jsem se měla a čti pečlivě, protože to za to stojí.

Pár příhod už jsi četla, ale to byly jen ty z cesty autobusem. Nicméně začnu pěkně popořádku. Do Krakówa jsme z Plzně vyrazili nejprve sami, to že opravdu jedeme sami nám překazila chvíle, kdy jsme museli v Ostravě zastavit náhodnému kolemjdoucímu, z kterého se po několika minutách vyklubal nepříjemnej, ale fakt hodně nepříjemnej průvodce. Začal mluvit do mikrofonu a mluvil, mluvil a pořád mluvil. Nešlo to nikde vypnout, ani ztišit. A on pořád mluvil. Vypínač nebyl ani na sedačce, ani na sedačce spolujezdců, ani pod sedačkou a ani nad hlavami. Možná to bylo i tím, že náš autobus opravdu nebyl kdovíjaká střela. Průvodce poněkud arogantnější formy homo sapiens sapiens pořád a stále mluvil. Myslím, že většina lidí v autobuse měla chuť zkopnout ho ze schodů ven, ale přestávek na záchod bylo málo. A tak jsme to všichni nejprve hodinu zvládaly, po hodině nám začali odumírat mozkové buňky, pán pořád mluvil, a po dvou hodinách, už bylo asi všem úplně jedno, že po povstání a sesazení Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jestli Vás zajímají dějiny Polska, omlouvám se, ale opravdu nepotřebuji vědět, o každém prdu Kazimíra I. Obnovitela, ani o tom, kdo koho sejmul, kolik bylo v tu chvíli hodin, jestli zpívali vrabčáci na střeše a ani jestli někoho potrestala karma takže asi tak.

Protože když už jsme u karmy, mě potrestala významně, a to hned druhý den po příjezdu do Polska, když jsem vstupovala v Krakówě na náměstí do tržnice. Sotva jsem totiž vešla, zahleděna do displeje telefonu, abych upravila pár fotek, ucítila jsem, a hned poté i uviděla přírodní to úkaz, hovno, chcete-li, od holuba, které jsem v první chvíli ucítila už ve vlasech, svezlo se mi po bundě, vykydlo se mi na ruku, rukáv od bundy a steklo mi po displeji dolů. To vše se prosím stalo sotva pět minut od chvíle, kdy jsem si v Zaře za 188,9 polských zlotých (asi dvanáct stovek) pořídila krásné černé košilové šaty a ještě hezčí tričko, podle mého stylu, takže mi nemůžete tvrdit, že to byla náhoda, ta totiž neexistuje. Ale když já si to koupit musela. A taky jsem musela jít už podruhé do toho polskýho mekáče na burger, který v Čechách nedělají. A taky jsem musela kupovat ostatním spolužačkám pivo, protože světe div se, i v Polsku mají něco jako občanky a chtěli je po nás.

Byly jsme také v solném dole. Kde mi má spolužačka Adélka zaplatila samolepku, že mohu fotit. Děkuju! Anežka se tam chce prý vdávat. A já se jí nedivím...

Anežká

Ale abych se vrátila k velmi důležitému bodu naší cesty. Přenocování.
Takhle bych to nechala, a vypadalo by to tak, že jsme byli nad míru přespokojeni (ano, vím, že tohle slovo neexistuje). Nicméně já svým čtenářům nelžu, obzvlášť od doby, kdy už to někdo čte (Ahoj Kristýnko). Měli jsme slíbený hotel. Nevím kdo to řekl, ale určitě jsem slyšela o tom, že budeme mít v hotelu luxusní plazmové televize, vanu a taky manželské postele.

Začnu bod po bodu. Měli jsme slíbený hotel, ano, byla to krásná ukrajinská ubytovna. Už při našem příjezdu před vchod, jsme ucítili vůni trávy a pár vteřin poté jsme dokonce spatřili gang pofidérních chlapců, pravděpodobně také studentů nějaké střední školy, kteří s kapucami na hlavě velmi nahlas debatovali, možná spíše pokřikovali. Pak jsme si rozebrali pokoje a poté se do nich uchýlili. Já a mé spolupokojnice Anežka a Klárka, jsme naštěstí dostaly pokoj v prvním patře, hotel byl bez výtahu, a proto upřímně lituji ty, kteří šlapali s kufry až do čtvrtého patra. A když jsme vešly do pokoje, jen jsme koukaly. Plazmová televize se proměnila v bedýnku jak na nářadí, měly jsme společnou koupelnu s vedlejším pokojem, a ve zdi byla díra. Ne, že bych nutně potřebovala mít manželskou postel s Klárkou nebo Anežkou, ale možná bych se na manželské posteli mohla alespoň celá otočit a nespadla bych z důsledku úzké postele dolů. Přesto nás to neodradilo a toto místo jsme si oblíbily.

Papání

Ještě než jsme dostali klíče, tak nám bylo sděleno, že pokud budeme porušovat noční klid, je to pod pokutou asi 108 zlotých, což vycházelo okolo 650 korun. Někteří z toho začali mít nahnáno, ale někteří jako třeba já a Anežka, jsme zůstávaly vklidu, protože jsme si peníze pro jistotu raději ani nevyměňovaly... Klárka později ten večer, když jsme byly na pokoji u holek ve vedlejším pokoji řekla, že tu pokutu zaplatí klidně hned, ale že zticha rozhodně nebudem. (Takovej ten pocit, když tvý kamarádi jsou bohatý a nemají problém s tím utrácet za kraviny).

No a pak začala debata o... jak to nazvat. No prostě jsme se bavily o kakání, protože Anežce se chtělo už v tom solném dole, ale protože v podzemí se špatně shání záchod, přesto pak už jí to jednoduše nešlo. Zkoušely jsme všechno možné. Naládovaly jsme jí jablkama, brambůrkama, prolejvaly jí ledviny vodou, a pořád nic. Anežka ten večer udělala snad nejvíc dřepů v životě, ale stejně šla vždycky na záchod a vrátila se z něj skleslá, k nám, čekajícím na nějakou zprávu. Někdo jí poradil, ať si dá kafe a cigáro, že pak půjde hned, tak jsme šly ven, Anežka si dala dvě kafe a dvě cigára, aby to opravdu vyšlo a opět to nevyšlo. Dokonce si vzala dva prášky, něco jako laxativum, a opět jsme čekaly, ale marně... Nakonec jsme zkoušely poslední metodu, která nás napadla. Skákaly jsme na pružinových matracích a Klárka, která se snažila Anežku podporovat se přitom málem poblila. Alička mezitím ležela do půlky těla svlečená na mojí posteli a já seděla na ní a masírovala jí záda, a ta mi po chvilce řekla, že se mám vykašlat na tuhle školu a mám být masérka. Všude voněl meduňkový masážní gel, který jsem si s sebou přivezla, abych mohla někoho takto obšťastnit, a potom někdo otevřel okno, a zase byla v pokoji vůně trávy. Ten večer už se nikdo nevykakal.

Druhý den jsme byli na prohlídce Krakówa, s naším mistrem rychlochůze a arogance, a mimo jiné jsme si dělali fotky prakticky za běhu, abychom stíhali jeho tempu. Odpoledne jsme jeli do Osvětimi a hned poté do Březinky.

Aďa řekla, že jsem prej děsně fotogenická...

Večer jsme strávily hodně zábavy v autobuse, protože já jsem si pro jistotu nevyhodila kyčel, ale bederní páteř a Klárinku bolely krky. S Alicí taky zjišťovaly, jak hluboko se jim zaboří brada do jogurtu, a já jsem hrála s holkama něco jako flašku, ale s prstama. Zamknul se nám záchod, když jsem opravdu potřebovala, pak jsem jedla mufin, který se drobil tak moc, že drobky byly po celém autobusu a já dostala v půl jedný ráno takovou chuť na Bueno, že jsem si koupila svý nejdražší Bueno v životě, stálo mě 56 korun.

PS: Měli jsme se skvěle.
PPS: Přijeli jsme po druhý ráno a měli jsme školu od deseti... Kolik si myslíš, že nás přišlo, do třídy, ano přišly jsme 4.

Vyhazovací kyčel

Zdravím Tě, Julinko!
tak si představ, že právě sedím s děvčaty v... no, říkejme tomu autobus, naslibovali nám toho o něm hodně. Třeba že bude dvoupatrovej, nebo že bude mít čtyřmístný sedačky a hodně jídla v nabídce. Ale ve skutečnosti, co si budeme povídat, měl akorát záchod, kde se nacházel jen opravdu velmi malý odpadkový koš, který nepobral veškerý náš bordel, a i ten záchod se z neznámých důvodů, k naší nespokojenosti, sám od sebe zamykal. To až později jsme byli poctěni dostat jeden velký pytel, který se záhy naplnil zcela vím, co jsme do té doby jen sockovali po kapsách. A v tomhle nízkopodlažním stroji se řítíme do Krakówa. Kde večer bude velká párty a budeme si pouštět filmy na plazmovkách našeho hotelu. 

Začala jsem tady rozebírat jedno velké téma. Vyhazovací kyčle. Téma jsem nastolila ve chvíli, kdy jsem sedíc u uličky, škubnutím autobusu málem vylítla při jízdě přímo na schody vedoucí k záchodu, a v tu chvíli jsem si vyhodila kyčel. Jelikož se mi to stává často, už mě to tolik nerozhodí, jako dřív, ale přesto byli někteří kolem mě lehce udiveni a někteří dokonce šokováni. Náhle začala debata o tom, jestli se to stává ještě někomu. A teď budu citovat mou spolužačku, která nerozumí mým článkům, Kristýnka řekla: "Mně se vyhazuje, když hodně roztáhnu nohy." Co říkala dál, tady zmiňovat nebudu, ale musely jsme se shodnout na tom, že mně se to stává taky. Další mé spolužačky řekly k tomuto tématu snad jen to, že kyčle se jim nevyhazují, ale že mají křeče. Debata se rázem stočila někam jinam, ale ano, i křeče se při sexu vyskytují u hodně lidí. Na to je nejlepší brát hořčík. Kdo by nevěděl v Tylovce v Plzni prodávají asi nejlepší a jsou bez vedlejších účinků... 

Právě jsme v Hradci, nestačím se divit, co všechno tady vidím. Prakticky nic, protože jsem sotva postřehla, že jsme ve městě, když kolem nás jezdilo cosi, co se jevilo jako MHD, a najednou jsme z města vyjeli. 

A věděla jsi, že v Pardubicích na benzínce mají strašně hezký záchody? 

Už neztrácím žádné iluze o životě, protože jsem zjistila, že ani žádné nemám... 

Myslím, že jak jsme spolu byly včera v bazénu, tedy, bazénu jsme se zrovna vyhly a prakticky jsme se jen válely ve vířivce, a pak se doslova pařily v mentolový páře, tak mě to velmi uklidnilo. Nemusela jsem chvilku nad ničím přemýšlet, ale opravdu jen chvilku. A nejvíc mě pobavila ta příhoda s těmi dvěma muži, kteří za námi hned dvakrát přišli do vířivky a mysleli si, že se s námi dají do řeči. To se ale spletli, protože celá krátká komunikace vypadala nějak takhle:

Neznámý muž 1: "Jak se jmenujete holky?"

Já: "Irma."

Julča: Zdržela se odpovědi.

Neznámý muž 2: "... a kolik vám je?"

Já: Významný pohled do prázdna, hluboký nádech, a potom jsem řekla: "... hodně."

Julča dodala: "třináct."

Po této poznámce neznámí muži trochu znervózněli, utrousili něco jako že na to nevypadáme a výřivku konečně urychleně opustili. Po chvilce mi Juli říká: "já se bála aby neřekli: To mi rádi!"

No, řekněme, že sem možná napíšu víc článků, já totiž neumím v autobuse spát. A ani sedět, abych si nevyhodila kyčel. 

PS: Dala bych si kapučíno. 

Městská holka

Čauky, Sábo !
Musím přiznat, že básničkám, které jsi pro mě zanechala v minulém článku, jsem úplně nerozuměla. Ale tak co, byly hezké a to je na tom to hlavní.
Jinak v sobotu proběhl dlouho očekávaný křest naší knihy „Pravdomluvky" a dnes už se o tom všude píše ! Tedy.. popravdě o tom píšou mí spolužáci do svého sešitu na hodině publicistiky. Ale i to se počítá !
Napsala bych k tomu něco víc, ale myslím, že mé výlevy u fotek na Instagramu a na Facebooku úplně stačí, takže jen zkrátka.. bylo to nad má očekávání skvělé a jsem ráda, že nás přišlo podpořit tolik lidí. Byli jste super, děkuju ❤️.

Ale teď už k dnešnímu tématu....
Nedávno mi jedna dívka sdělila, že jsem naprosto jasná "městská holka". Hned, jak to dořekla, přiběhl jeden chlapec a začal přikyvovat a porovnávat mě s jeho "vesnickou přítelkyní", ačkoli ta jejich "vesnice" má v názvu slovo "město" (ne, víc uvozovek jsem tam narvat nemohla). Ahoj, Davide.

To mě donutilo zamyslet se nad otázkou : „Jsem já skutečně městská holka ? "
Odpověď není tak jednoduchá, jak se zdá být. Nejdříve se pojďme poprat s tím, proč bych klasická" city hoe" být nemusela.
Absolvovala jsem tábory a soustředění Greenů (naleznete v dávném článku se slovem GREEN v názvu), kde jsem rozdělala oheň, četla v mapě, běhala v dešti (jo) a tak.. to se docela cení, ne ?

Dále se například neoblékám jako typická městská holka, alespoň mi to tak tedy přijde. Ale každý to dnes bere jinak. Jako slamák na hlavě a gumáky na nohou sice denně nenosím, ale tak chápeme se.
Jo a nechodím do žádnejch klubů !!

Na druhou stranu je tu spousta věcí, díky kterým by si mohli lidé myslet, že jsem holka z města. 

1) Bydlím v Plzni a všichni to ví (ačkoli jsem včera s naprostým klidem v duši ráno nastoupila do jedničky namísto do čtyřky a od doktora jsem se projela směrem na Slovany, i když jsem potřebovala do školy na Bory.. #Plzeňačkaodnarození).

2) Neustále vysedávám v kavárnách. Ano, často se scházím s lidmi mně podobnými a chodíváme do kaváren. Schovaná, Cross, Anděl, Regner, Nyktys.. to jsou má útočiště. Kávu jsem si oblíbila v posledních asi třech letech a většinou bez ní nezvládnu den. Teda.. nezvládám ho ani s ní, ale možná to jde trochu lépe.
Miluju prostě tu kavárenskou atmosféru, kdy si objednám vanilkové latté, nějaký dortík (popř. sendvič), sednu si s osobou mně blízkou na příjemné místo, hodíme si to hned na Instáč a žijeme dál. Povídáme si klidně i čtyři hodiny (ahoj, Klárko) a spokojeně se usmíváme.

3) Bohužel, je to pravda, mám spoustu oblečení. Ano, nakupuji spoustu oblečení. Kačko, měla jsi pravdu, jsem shopaholic (kontrast s článkem o šetření peněz). Ano, miluji oblečení. Modré džíny musím mít ve všech střizích, černé jedny bez děr, jedny s dírama na kolenou a jedny děrovaný celý, tílka ve všech barvách, tucet hořčicovejch svetrů a triček, pruhovaný všechno, co jde, jednu černou sukni koženkovou, jednu látkovou, jednu s kytičkama, dvacet krajkovanejch podprsenek, ačkoli je nenosím a.. takhle bych mohla pokračovat hooodně dlouho.
Já miluju oblékání. Večer stojím několik minut před skříní a vybírám, co by se mohlo hodit k čemu, co přes to, co pod to, jaké ponožky a tak dále. Ale cítím se v tom pak většinou skvěle. Včera jsem si koupila další svetr, tentokrát ale šedivej !! Je mega dlouhej a úžasnej. Za něco ty peníze z knížek utratit musím.

4) Každý den se maluju. Jsem městská holka, takže na to mám ráno čas. Kdybych dojížděla z vesnice, čas bych na to neměla. Tohle je ovšem blbost. Já, jakožto rozená Plzeňačka studující v Plzni, překvapivě vstávám ráno v šest hodin, abych v sedm hodin mohla vyjet z Doubravky vstříc škole, na které studuji. Ano, jsem tam za dvacet minut. Ano, uvědomuji si, že přicházím do třídy jako druhá/třetí osoba. Ale není to přeci krásné ? Vyhnu se moři lidí a dětí v emhádéčku. Sedím celou cestu a poslouchám písničky. Pak těch 40 minut do první hodiny diskutuji s tím jedním/dvěma lidmi o všem možném, zajdeme si pro kafe (viz. bod 2) nebo podrbeme lidi, kteří zatím nedorazili. Mohla bych jezdit klidně o půl hodiny déle a byla bych tam na osmou, ale já to takhle prostě miluju.
Jo a.. to malování. Jsem se rozvášnila, no. Ehm, ano. Ráno se nějakých dvacet minut maluji a často vymýšlím různé blbosti, jako co si na ten obličej zrovna namaluju.

5) První věc po probuzení ráno ? Sjedu hned Instagram. Jo, to je pravda. Sice neumím podojit krávu, ale najít si na ig to, co zrovna potřebuju, to zvládnu. Omg, nezarýmovala jsem teď ? Rýmu, bohužel, mám.
Ale bacha ! Nemám AjFouna, mám Huawei y6 prime 2018, který mám asi tak tři týdny, možná ani ne, a po prvním týdnu, kdy jsem konečně měla tento pořádný a kvalitní aparát, jsem ho upustila na zem a má pěkně rozmlácený sklo. Já. Nikdy. Nerozmlátila. Žádnej. Mobil. Nikdy. Inu, co se dá dělat..

6) Mám ráda Sex ve městě. Mám teď na mysli ten seriál. Ano. Jedu ho asi poslední rok a půl, tam se taky jedná o takový městský holky. Hlavní postava Carrie je blogerka, novinářka a spisovatelka, což zní super, ne ? Většinou tam jde o nové boty od Blahnika, charitarivní akce, no.. a o sex. Miluju jejich názory, hlavně té Carrie, Charlotte moc nemusím, ale to nevadí.
Ztotožňuji se s její láskou ke kávě, psaní, kamarádkám a tak dále, a tak dále....

PS.: mám jedničky z matiky
PPS.: změna učitele a vystoupáš prostě o tři stupně vejš
PPPS.: taky zajdeme zas brzy na to kafe ☕

Básníčkářka

Ahoj Blondýnko,
teď mi dovol krátkou odpověď na tvůj minulý příspěvek. Umřela jsem smíchy, když jsem v tvém  článku četla cosi o klimatizaci a o tom, jak jste umrzli ve škole. Dobrý to byl učitel. To můj učitel na IKT (ten s dlouhým nehtem na palci a na malíčku - nepovídala jsem ti ještě o něm? divné, tak snad jindy), tak přesně ten nám toho už tolik dovolil (ne)dělat. Třeba jsme se měli věnovat psaní všemi deseti a on jen řekl, ať si děláme co chceme, a přivedl nám do hodiny svoje štěně, což u mých spolužaček vyvolalo masakrální chtíč se s ním mazlit. Jistě dobře víš, že já se psů bojím. Mimochodem po přečtení tvého článku o nemocích jsem hned usoudila, že mám všechny příznaky, které jsi uvedla a začala jsem hledat panadol. Ten ale doma k mání nebyl a přešlo to samo. Druhý den jsem ale sháněla vincentku na hlasivky do kostela a když jsem vincentku nesehnala, našla jsem doma aspoň vodku (pravdivou příhodu s vodkou ti napíšu pouze do soukromé zprávy, díky za pochopení).

Z nadpisu jsi poznala, že budu psát básničky a taky že budu, tady jsou:

Souznění
Setkali jsme se v jednom čase
nevěděli jsme místa ani hodiny
ale byli jsme to my
kdo pohyboval tímto časem
a zase
je tu to milé krátké zdravé
ahoj
řečeno naposled

než se zase uvidíme
složím ti báseň
neboj nebude o rodině
a pocítíš tu tíseň
protože ti budu chybět

můžeš se dočkat
myslet na cokoli
ale chvíli budeš muset počkat
ať neskončíme v minovém poli

Budou lítat vlčí máky
vzduchem o stošest...
k obědu si dám uhlířinu
zapiju to dvanáctkou
a půjdu si lehnout...


Archivář
Jsem archivář zážitků
nemůžu se zbavit snů
o tom jak budeme plni dojmů
a hlavu budeme mít plnou pojmů

jsem světlem ve tmě
mlhou v záři
rozbitým oknem
i podzimem v ráži

nemůžu usnout překládej
ich kann nicht einschlafen
i can´t sleep
tohle je fakt píp

zálohuju tyhle data
abych je měla natotata
hele
kdybych měla v krvi líh
jak on se tam dostane?
až večerka povstane

dobrou.


Arašídy
Arašídy mají chuť křídy
když si předtím čichneš hlívy
poletíš blejt na záchod
jsi jak vysavač
máš zpětnej chod

dáme si je ke kávě
dáme si je k ovoci
nebudeš mít nemoci
tyvole ty máš fakt vopici

arašídu rozkousni
nepleť do toho vousy
na hlavě měla baret
vilu chtěla stavět
na těle cítila havěť
a pak začala churavět

všichni jednou usneme.

Jedu do osvětimi.

PS: První báseň, přiznávám, má nekonečně půvabný konec. Ano, myslím tu s tou dvanáctkou...
PPS: Záměrně jsou písmenka někde velká a někde malá. Chci tím vyjádřit určitou sounáležitost k tomuto textu. Nic nebude podle pravidel. Pravidla byla vytvořena proto, aby se je lidé snažili obcházet a mohli si vymýšlet důvody, proč je porušovat.
PPPS: Ty moje básničky jsou strašný sračky, ostatně jako všechny básničky, protože na tom je to založený.
PPPPS: Asi mi hrábne z toho křestu, kterej je už teď v sobotu. Chápeš to? Za tři dny.
PPPPPS: Jdu rozměnit drobný...
PPPPPPS: Úmyslně je ta fotka nakřivo...