Návrat do pekel a vydařená brigáda

Ahojky, Bino !
Na tvůj dotaz ohledně minulého článku.. pod stanama jsme se měli suprově, pomineme-li fakt, že jsme chodili spát dříve, než pětileté děti, protože Julince byla venku zima a bála se sama chodit čůrat na společné záchody v kempu, protože cesta k nim vedla křovím, tmou a musela jsi projít kolem opilého pana Milana, který byl opravdu.. zvláštní. Jako nejvtipnější věc z tohoto klíšťaty prolezlého týdne bych zhodnotila to, že jsme v bufetu měli účet nazvaný "Plzeň" (protože to bylo na Moravě, chápeš) a Matýsek si občas koupil Kozla. Ta paní se nám smála. Jo a taky mě samotnou poslali s pětiletou holčičkou (kterou jsem do té doby nikdy neviděla) na asi tří kilometrovou cestu lesem, která vedla ke zřícenině nějakého hradu. Došly jsme tam. Ta pětiletá mě utěšovala, když jsem se bála, že jdeme špatnou cestou.
Jinak bych dnes chtěla psát o něčem, co je velice smutné, deprimující a k sebevraždě vedoucí, ale je to bohužel pravda. Ano. Ne, Sabi, já to napsat musím. Sabi přestaň mi tou zbraní mířit na hlavu a uklidni se, já to napíšu. Sabi, stejně je to kuličkovka, polož ji na zem. Okay ? Okay. Za pět dní jdeme do školy. Sabi, proč jsi mě střelila tou kuličkovkou ?
*zavírání psychicky labilní brunety do klece*
Inu je tady téměř září a my všichni se musíme smířit s tím, že to co nevidět zase všechno započne. Zase od začátku.... ranní vstávání, přehnaná péče o to, co si vzít na sebe (alespoň já to tak mám), stresování z toho, že matikářka hned v úterý přinese vstupní test (a já si fakt myslím, že přinese), stresování z jiných testů, znovusbírání známek nanovo, první pětka z matiky (ze vstupního testu), utrácení peněz z letní brigády za doučování (matiky), plnění domácích úkolů.. a tak dále, a tak dále.
Doufám, že jsem vás na to pondělí pěkně naladila.

Ale je mi jasné, že někteří z vás jdou (nebo už byli ?) ještě tenhle týden na reparát, tak už to pro vás vlastně začalo.
Jinak ano, dávám ti za pravdu v tom, že ty první dva roky na střední utekly jako voda a vem si, že teď to pro nás bude ještě horší ! Probojovat se třeťákem, nacvičovat na maturák a odmaturovat. Ale hele, já nám věřím, my to dáme !
Jinak všem za nás obě musím sdělit fakt, že jsme v pondělí navštívily Schovanou kavárnu, která je schovaná v srdci Plzně, že to tam je krásné a právě tam se taky bude odehrávat křest naší novopečené knížky. Jsem z toho úplně odvařená !

A zas z trochu jiného soudku. Tohle léto (vlastně jen v srpnu) jsem brigádila na kolejích vysokoškoláků. Bavilo mě to ? No.. bavilo mě tančit při mytí oken na štaflích za poslechu starých hitů, které mi v uklízení pomáhaly. Bavilo mě vysávat a u toho tančit bez hudby (než jsem zjistila, že v chodbě, kde jsem tančila nejvíce, je kamera :)). Bavilo mě vytírat tam, kde bylo čisto. Bavilo mě se naučit prát v pračce. Bavilo mě poznávat nové lidi. Bavilo mě mít pocit, že jsem hezky uklidila nějaký pokoj. Nebavilo mě vyhazovat jídlo z ledničky. Nebavilo mě mýt ledničku. Nebavilo mě dívat se na to, co už jsem umyla, znovu opatlané (myslím třeba okna v chodbě). Nebavilo mě, když bylo moc brzy ráno a nemohla jsem (z vlastního zájmu) pouštět písničky, abych nikoho nevzbudila. Nebavilo mě omylem vyhodit hadr z okna na střechu jiného domu. Nebavilo mě, když tam pařilo sluníčko natolik, že když jsem namokřila okno a otočila se pro stěrku, okno bylo suché. Nebavilo mě, když jsem měla krásně dlouhé a nalakované nehty a zničily se mi tam. Ale vcelku mě to tam bavilo. Občas. Mám ráda vůni mycích prostředků a vůni pánských sprchových gelů. Nejsem úchyl. Bylo to tam prostě cítit všude (kromě ledničky), fakt, věř mi, prosím tě.

PS.: I want to break free
PPS.: na to jsem taky tančila
PPPS.: když jsem myla ta okna, koukala jsem na svou školu a v duchu ji proklínala

Koutek samotářství a stížností o životě

Nazdárek Juli,

jsem pobavena a zároveň potěšena tvým minulým článkem a především tvým infem o nové braletce. Já jsem si takhle před měsícem taky jednu koupila, je nevycpaná, protože proč vycpávat něco, co tam stejně nebude, a je černá s kraječkou a úplně jí žeru, asi jako kornflejky.. Líbí se mi tvůj názor na neholení si nohou. Kdybych byla feministka, taky bych si je neholila, ale já feministka nejsem a tak holím, holím.. a nadávám a nadávám, protože žiletky lezou do peněz a rozřezávají ti nohy. Ale protože jsem pozitivní Sába, nebudu to tak moc řešit, klidně půjdu na rande s neoholenejma nohama, je to moje věc. Dělejte si co chcete. Jak bylo pod stanama? 

Asi půjdu rovnou k věci (haha, nemůžu uvěřit - vážně to nebudu zas dvě hodiny okecávat, abych odlákala i tu hrstku zájemců, kteří si to nepochybně chtěli přečíst?). Dnešním tématem jsou mé čekací schopnosti, asi nevíte co si o tom máte myslet, nebojte, já taky ne. Jela jsem takhle do školy, pozdě, jak jinak, a čekám na tý zastávce na tu debilní třicítku, a abych aspoň trochu přestala pořád dokola myslet na to, jak jsem pitomá, protože odložit čtyřikrát budík je prostě fakt blbost a dělat si potom ještě obří misku neskviků s mlíkem, je ještě větši pitomost. Vracet se pro deštník je pitomost, pouštět lidi ve dveřích je pitomost (nevýhoda bydlení v džinžáku), táhnout do školy plnej batoh jídla a jiných věcí, které nejsou určené k výuce je pitomost, z těchto drobných nedostatků se dá jednoduše usoudit, že osoba, která tyhle věci dělá nepochybně bude pitomá. Tak vás všechny zdraví pitomá holka. No nic, jdeme dál, chtěla jsem psát o mých schopnostech a ne se tady jako obvykle totálně shodit. A zas to nevyšlo. Tak nic. Pravda je, že pořád čekám až se ke mně svět zachová stejně dobře, jak já se chovám k němu, ale výsledkem je jen to, že na mě jakási paní v metru křičí, ať jí pustím sednout, přestože jsme v metru jen my dvě a její pes. Potom napíšu do organizace, pro kterou chci něco udělat, odkud mi přijde bouřlivá odpověď, že takto se pomoc nenabízí. V obchodě, kde denně utrácím peníze za jídlo na mě nejmenovaný Antonín spustí řeči o tom, jak chrání majetek firmy a že mu mám ukázat obsah tašky. Když jsem v práci na kase, lidé na mě zkouší poměrně novou taktiku jak mě okrást, protože na mě mluví anglicky a myslí si, že mě převezou, když mi dají vysokou částku a já jim nebudu umět vrátit, ale nedochází jim, že já sice anglicky dobře neumím, co si budem, ale o to víc si v hlavě srovnám jak jim to anglicky řeknu se správnou výslovností a vrátím jim one thousand three hundred sixty eight. A že to skutečně bude 1368,-. A že následná hádka v angličtině proběhne úplně stejně, protože já budu v klidu, jelikož jsem si jistá, že jsem chybu neudělala a jsem tedy v právu. A oni se po chvilce také vzdají, protože si při tom rozhovoru uvědomí, že nejsem tak blbá jak doufali a že narazili na asertivní holku, co chce taky tak nějak bránit majetek firmy a hlavně zastává ve všem spravedlnost.. 

Došlo mi, že dva roky na střední utekly jako voda a že ta voda se nedá vrátit a běží furt dál a dál. A že už jsem téměř za půlkou, protože za dva roky maturuju a že teď byly ty dva pocitově delší roky a teď už to poběží neuvěřitelnou rychlostí.. a že se budu neustále potýkat s konfliktama.. a konečně jsem se rozhodla se jim postavit. Prostě budu jen hájit to, jak to je a nebudu poslouchat pitomý kecy o tom, že je něco jinak než to skutečně je. A nebudu reagovat na hloupý lidi, takže docela hodně reakcí si ušetřim.. a budu žít šťastně a spokojeně až do smrti. 

No ale co pak? Za ty dva roky? Co budu dělat. Uvědomuješ si, že budeme muset jít na nějakou vejšku viď? A já si tak řikam, že chci furt to samý, ale nechci to studovat v týhle zemi.. 

Jo a až si jednou koupim to dítě, tak ho naučim v roce číst, a dám mu přečíst naší knížku, aby se odmala naučilo, jak to v životě chodí a velkou debatu mu věnuju až tak v šestnácti o sexu. No a... teď si zase dělám legraci, samozřejmě, že si s ním budu povídat pořád o všem, a nechám toho, až mi ve třinácti pošle do p*dele a bouchne mi dveřma svýho pokoje před nosem. Toť vše od mateřsky založené Sáby.

PS: Jsem ráda, že mám spoustu starostí, protože pak ani nemám čas řešit sama sebe, svoje problémy..

PPS: Těším se až jednou dojde na budoucnost..

Sebeláska ?

Ahojky, Sabinko !
Na začátek bych ráda podotkla, že nechápu, proč protestuješ proti deštníkům. Jasně, je to tvoje věc, kdyby sis neholila nohy, tak to taky respektuju, ale když si představím, jak kráčíš tím letním deštěm, jen v balerínkách, sukni a přiléhavém tílku, kapky ti stékají všude možně, tvé kudrnaté vlasy se mokrem kroutí ještě víc.. no zkrátka, pořiď si deštník. Kapuca nestačí. Né, dělám si srandu, dělej jen to, co uznáš za vhodné, ostatně i o tom bude můj dnešní článek.
Selflove, sebeláska, milování vlastního těla i duše a tak dál. To všechno je naprosto nezbytné k životu, pokud chcete být maximálně sebevědomí a jen se nelitovat, že jste moc tlustí, hubení, vysocí, malí, máte pihy, nemáte pihy, máte chlupy na zádech, mezeru mezi předními zuby, vybočenej palec na noze, krepatý vlasy, splihlý vlasy.. zkrátka znáte to.
Ale je to skutečně tak jednoduché, přijmout se takoví, jací jsme ? Já osobně si myslím, že hlavně MY sami se musíme ve svém těle cítit pohodlně. Pokud máme pár kilo navíc a nelíbí se nám to, ačkoli okolí nám stále říká věci jako : ,,Nejsi tlustá, prosím tě.", nebo : ,,Jsi jen prostorově výraznější, alespoň tě nikdo nepřehlédne !", tak s tím něco udělejme. Je to naše tělo, my se v něm musíme cítit co nejpříjemněji, i kdyby se z toho ostatní měli víte co.... a i naopak, pokud máme pár kilo navíc, okolí se to třeba nelíbí, ale my se cítíme komfortně, proč bychom měli hubnout ? Někomu se to třeba líbí. I mně se líbí slečny/ženy s křivkami. Je to naprosto individuální.
Samozřejmě neříkám, že když je někdo obézní nebo vychrtlý tak, že ho to ohrožuje na životě, ať s tím nic nedělá, pokud s tím něco dělat jde.

Nejhorší na tomhle všem je, že lidé se srovnávají s jinými lidmi. Kdybychom neviděli těla/tváře/vlasy jiných lidí, třeba bychom si nikdy neuvědomili, že to naše tělo/tvář/vlasy nevyhovuje stereotypům, kterých se poměrně dost lidí ve světě drží.
V každé zemi byl, je a bude nějaký ideál krásy. Hodně hodně dříve to byla například Věstonická Venuše (nehleďme na chybějící končetiny, prosím) se svým oplácaným tělem, poté také Kleopatra s malým "knírkem" pod nosem, kterým se pyšnila.. celkem nedávno to byla slavná Marilyn Monroe s ladnými křivkami a dnes to jsou různé zpěvačky, herečky nebo hvězdy sociálních sítí, které se ženy snaží napodobovat.
Já bych třeba strašně chtěla mít dlouhý nehty. Buď svoje nebo i umělý, jako má dnes dost holek i v mém okolí. Je pravdou, že teď v létě jsem už ty své dost dlouhé měla, narostly mi na dovolené v Egyptě, ale jakmile jsem se vrátila do běžného života, tři se zlomily, tak jsem to ostříhala všechno. Nemůžu je mít kvůli klavíru. Hraje se s nimi na něj špatně, klape to a ty na palcích se většinou po jedné rychlejší skladbě zlomí. Ale to je cena za to, že miluju hudbu a moc ráda ji "vytvářím".
Dříve se většina žen neholila. Dnes se většině žen hnusí v podstatě jakékoli ochlupení na jejich těle, pokud se nejedná o vlasy, obočí nebo řasy. Já nejsem výjimkou, taky se holím, ale mám to štěstí, že nemusím tak často, protože jsem přírodní blondýna (lol) a moc rychle mi chloupky nerostou. Takže ne, neholím si v létě nohy každý den, ani obden, ani každý třetí den. A když se nějaká dívka/žena neholí vůbec, tak co. Asi nám z nějakého důvodu ty chloupky rostou, ne ? Kdyby to bylo opravdu tak moc nechutné a nehygienické, tak by nám asi nerostly, ne ?

Ostatně dnes jsou takové malé nedostatky spíše přednostmi. Dřív by bylo nemyslitelné, aby modelka měla nějaký takový nedostatek. Třeba tu mezeru mezi zuby, veliký nos, pihy po celém těle, každé oko jiné barvy, vitiligo (onemocnění pigmentu v kůži), plochý hrudník, cokoli..
Teď poněkud odbočím od tématu, ale Sabi, hádej co, já si koupila novou podprsenku. A je fakt moc pěkná, taková bílá s černou krajkou kolem, nemá kostice, možná je to spíš taková bralletka a už se nemůžu dočkat, až ji budu nosit. A proč je to tak překvapivá zpráva ? Protože (jako dost často) jsi na mě měla silný vliv, tentokrát v hnutí #bezpodprsenek, #zahoďmepodprdy, #svoboda🐐🐐 pokud chcete.. a já ji opravdu dost zřídka obleču. Hrozně lidí se tomu diví a mají řeči jako : ,,Nezapomněla sis dnes něco ? Hahaha.", nebo : ,,Nestydíš se trochu ? K tomu bych se teda neodvážila." a tak podobně, no. A ne, nezapomněla a ne, nestydím. Dřív jsem v podprsence skoro i spala a to jsem na tom hrudníku měla ještě 3x míň (ano, to jde) prsou, než mám v dnešní době. A cítím se takhle fajn. Přece.. kdybys neměla nohy, tak taky nenosíš boty, ne ?

Ale ta bralletka je skvělá. Je pohodlná, lehká, roztomilá, nikde neškrtí ani netáhne a je to 75A. Chápeš !!? 75 ! Já mam normálně větší, takže tuhle krásku jsem tam fakt nemohla nechat. A ne, fotku v ní sem dávat nebudu. Vím, že bys chtěla, Sabi, ale bohužel kdyžtak budeš muset přijít ke mně domů a pokochat se naživo.
Takže tímhle bych to asi tak ukončila.. mějte se rádi takoví, jací jste. Život je krátký, tak ho nepromrhejte myšlenkami na to, že se sami sobě nelíbíte.

PS.: milujte se a množte se !
PPS.: jsem s Matesem pod stanama a je to veeeeliká zábava
PPPS.: snad tu bralletku budu nosit, už jsem si odvykla si pod triko ráno něco oblékat

Déšť

Zdravím Juli,
ano, jsem si vědoma toho, že jsem minule článek nenapsala a omlouvám se, ale nastal v mém životě zvláštní posun, který jsem vstřebávala a na články už nebylo v hlavě místo, potřebovala jsem vypnout a restartovat. Což jsem udělala a myslím, že to zafungovalo. Zařízení je nyní plně funkční. Nicméně bych chtěla reagovat na tvůj minulý článek.

Takže, moc se mi líbí, že plánuješ koupi menstruačního kalíšku, teď už budeme všechny kališnice a bude to skvělý, protože nikde žádnej odpad a prostě ta možnost nahoty u piána... no co si budem...
K řidičáku ti přeji velké štěstí a hodně humoru na silnicích...
Nicméně mě pobavilo, že na dovolené v Egyptě se ti líbilo a našla sis kamarády, ano, považuji za tvho nového kamaráda toho podivného hocha, co ti nosil květiny... No, ale hlavní je, že tě taky nesežral nějakej žralok. Hajzl jeden, vidíš to? A to jsou přesně ty potvory mořský. Fuj! Já bych do toho asi už nevlezla, pokud bych neviděla deseti kilotmetrovou azurovou vodu značící mělčinu, měřící pouhých dvacet až třicet centimetrů nad zem... To já si užívám letos živůtka jenom tady v ČR.

Jak už to tak v životě bývá, věci, lidi i situace si vykreslujeme do našeho vysněného obrazu a nedochází nám, že stejně dojde k prozření. Že časem uvidíme všechno takové, jaké to skutečně je. Já tomu vždycky nalepím obal jak od snickersky a pak se divím, že to chutná jak pasta na boty, divný, když to neni snickerska, je to stejné jako s tou věcí/člověkem, kvůli kterým jsem toto přirovnání vymyslela. Nemá to oříšky, tak to nikdy nebhde snickerska. Nemá to světlounký kenovský vlásky, tak to nikdy nebude Brad Pitt. Atd. Chápem se?

Jde o to, že v životě je to stejné. Se vším. A proto je lepší si nic nemalovat a nechat si sny na noc, s těmi totiž opravdu nic udělat nemůžeme, ty nijak neovlivníme, narozdíl od těch, které si v hlavě tvoříme při plném vědomí.

Zjišťuji, že mě stále obklopují a obklopovali hloupí lidé a pořád jsem nepřišla na žádný babský recept, jak se jich zbavit. Asi nejsem dostatečná čarodějnice, protože se na mě pořád lepí. Ale předpokládám, že za to nemohou, protože jsou prostě hloupí a to bude ono.

Musím dneska zanechat psychologických keců a to z jednho prostého důvodu.. Blíží se nám vydání knížky a z toho plyne, že řešíme křest a s ním spojené zařizování a je toho opravdu hodně. Ačkoli nechápu, jak přibližně 150 lidí narveme do malinké kavárny, tak si myslím, že to bude dokonalý křest, který bude škoda nenavštívit. Toto ale není pozvánka, protože věřte, že bychom vás také rádi pozvali, ale ty ostatní lidi nemůžeme jen tak spálit a hodit do řeky nebo na smetiště, šli by pak po nás policajti, to musíte pochopit.

Jdu si takhle po ulici a najednou se zničehonic začnu smát. Kapky mi totiž omývají celý obličej, a nejsou to kapky, ale záplava vody. Leje jako z konve, no jo.. a já jakožto zapřísáhlý občan nenosíc deštník jsem hrdá na tuto skutečnost. Ale směju se vlastně svojí blbosti, radši zmoknu celá, než abych byla aspoň z poloviny suchá. Kapuca mi dostatečně vlasy nezakryje, teče mi voda do tenisek, kurva, už abych byla doma. V duchu si přitom pořád opakuju, že je to sranda, usmívám se a pak si řeknu, dyť já vlastně miluju déšť. V tom zjišťuju zdroj přísunu další a další vody.. Jdu totiž podél baráku, abych unikla nejsilnějšímu dešti, chůzí pod balkony. Ten zdroj je ovšem a teď se podržte, co chytrého zase Sába vynalezla.. no jo, jdu přímo pod děravým okapem.. vrchol všeho nemožného. Došlo vám někdy jak moc je čas pohyblivý? Že uteče minuta, dvě a najednou jich je deset, pak uteče měsíc, rok, a v mžiku jsou to desetiletí, ba dokonce i padesátiletí.. Jsem člověk přemýšlivý, a pokud zrovna nepřemýšlím nad svou hloupostí, dumám nad hloupostma druhých, nebo nad hloupostma, co pro mě hodně znamenají, jako třeba čas. Tohle všechno mám v hlavě, jak tak jdu tím deštěm a pořád ještě nejsem doma. Přijde mi, že jsou to stovky kilometrů z tý zastávky.. Přitom využívám všech zkratek, jdu tak rychle, že už jsem tak prošlapala několik bot a taky si to dokazuju tím, že každýho předejdu.. A to přitom s nikým nezávodím, ale oni se mnou asi jo.. Magoři.

PS: Tak papa, čau, ahoj
PPS: Ale knížku si kupte!

Handyman z Egypta

Ahoj, Sabinko !
Slavnostně všem mohu oznámit, že dnes je první srpen, což znamená, že je půlka prázdnin za námi. Není JEŠTĚ půlka před námi, ale je UŽ půlka za námi. Deprese incoming. A mohu Ti říct, že se toho třeťáku fakt docela bojím. V březnu si budu dělat řidičák s Matesem a prý i možná s jeho mamkou, tak uvidíme, jak to půjde.. to už máš za sebou.
V neděli jsem se vrátila z Egypta, živá a zdravá, bohatší o nové zážitky a suvenýry, chudší o několik dolarů, které nebyly mé. Ráda bych Ti sdělila ten snad nejvíc creepy zážitek, který se tam odehrál.. dovol mi Tě uvést do té pravé egyptské atmosféry.... je asi tak 16.30 egyptského i místního času (protože tam prostě bylo stejně hodin jako tady v Česku), nacházíme se s mou dlouholetou kamarádkou Eliškou v našem útulném bungalově s malou sprchou, po pár dnech špatně fungující klimatizací, postelema a gaučem ze zdiva (plus matrace, samozřejmě) a díváme se na animovaný film "Lorax". Nutno podotknout, že již pár dní předtím nás kolem hotelu zastavoval člověk s modrým tričkem, kšiltovkou, nechutně zapáchající cigaretami a neustále žádající o fotku na jeho Samsung s námi.. nejdříve jsme si mysleli, že je to plavčík. Poté, že pracuje na recepci. Ale když přišel na náš pokoj a odsával odpad, došlo nám, že je to jakýsi údržbář. No nicy takže.. chtěl se s námi pořád fotit, pověsil nám na dveře od pokoje žluté a růžové květiny, náhrdelník, přinesl nám tři ČESKÉ knihy z osmdesátých let, který sakra nevím, kde vzal a byly strašně nudný a o ničem a stříkal nám v pokoji nějakou vůni. Také nám přinesl lahev vody, kterou následně chtěl zpátky.. jenže tenhle chlapec handyman neuměl téměř ani slovo anglicky, takže jsme se nedokázali na ničem domluvit. Vracíme se tedy k onomu osudnému odpoledni. *Ťuk ťuk*, ozvalo se na naše vrátka. My, ležící v tom vedru na postelích, koukající se na Loraxe a hledající nějaké oblečení, protože jsme byly dost obnažené (to horko bylo úmorné), jsme se zalekly, ale šly otevřít. Stál tam, v rukou měl další lahve s vodou, sám se pozval dál (my žily v domnění, že jde zas odsávat odpad nebo něco), sedl si do pokoje a snažil se s námi trávit svůj čas. Snažila jsem se s ním mluvit, ale on anglicky, rusky, ani česky neuměl. Poté nám ukázal, jak upravil naše společné fotografie. Nasadil mi klobouček, Elišce brýle a bylo to vskutku vtipné. Ne. Potom začal pouštět písničky ze svého mobilního telefonu a stále tam.. prostě byl ! Snažila jsem se ho nějak vyhnat, ale nerozuměl mi. Tak jsem předstírala, že s někým telefonuju (ačkoli by to ani nebylo možné, neměla jsem v mobilu svou SIMku, ale nějakou egyptskou s internetem, na které mě ošidili o 3GB a několik dolarů), a pak jsem mu nohama a rukama řekla, že to byla moje máma a musíme někam jít, tak ať se laskavě zvedne a vypadne. Ano, jsem v pantomimě skvělá. Tak tedy odešel a snad i pochopil, že otravovat už nemá. Mám takové podezření, že v tom hotelu ani nepracoval, protože kdykoli jsme ho potkaly (ráno, odpoledne, večer), tak buď seděl na zemi vedle hotelu nebo seděl u nás v pokoji. Nebo před pokojem. Prostě to bylo divný.
Takže toť má asi nejdivnější historka z dovolené.. ještě sem hodím pár hezkých náhodných fotek. Všichni tam byli moc milí, snad kromě dnes již několikrát zmíněného hocha v modrém tričku a jednoho prodavače šperků, který pořád říkal : ,,My name is Mustafa, not Mafia."

Já, Mando, Koko (skvělí animátoři, kteří nás tahali na veškerý programy, tancování a i tanečky s dětma ve věkovém rozmezí asi 3 - 10 let) a Eliška

Úžasně mělké moře, které mělo asi 38°C....

Balkónovka

Ty kytky od Handymana..

PS.: nepřežrala jsem se tolik, jako loni, předpředloni atd..
PPS.: máš ráda kečupový Pringlesky ?
PPPS.: já jo