Oči svobody

Ahoj,
nemám moc čas psát, vlastně nemám čas na nic. Mám toho teď tolik, že všechno vypouštím. Pravda je, že jsem spokojená a dál bych to nekomentovala. Pracuju v divadle a i tam jsme jako žhavé téma nastolili právě film o Mercurym, ale co ti budu, na to taky nemám čas. Kromě toho, že jsem v jednom kole, jsem ještě taky po uši zarytá v angličtině, protože mi došlo, že když se jí nezačnu teď naostro věnovat, neudělám letošní zkoušky a nepustí mě do čtvrťáku. Sice nevím, kdo postupovky ze všech maturitních předmětů vymyslel, ale je to každopádně něco jako maturita už ve třeťáku a to nechceš. Nejvíc vtipná bude moje matika, z tý totiž nematuruju, ale budu na tu zkoušku muset dorazit a já tam přijdu, vezmu si ten papír, úhledně nadepíšu svý jméno a odevzdám to naší matikářce. Ta pětka se mi bude krásně blejskat na vysvědčení, ale moc bych se toho nebála, protože teď mám průměr jedna celá pět, což je celkem vtipný, protože znáš mě a můj vztah k matice...O to horší potom bude didakťák z angličtiny, to bude fakt peklo... A nejvíc mi na celých postupovkách štve, že začínají už v březnu a končí v červnu, nicméně pak mám hned dva týdny praxí zasahujících až do prázdnin, takže Sába nemůže podle plánů odjet na dovolenou do teplých krajin, jak původně plánovala... Super.

Nicméně, jsem teď kromě jednoho velkýho kola taky ve velkým přemejšlení, a docházím k věcem, který se týkají i tohodle blogu.

Rýmu jsem měla tři tejdny a fakt jsem neměla čas na to jí vyležet, přechodila jsem to a jsem si toho vědomá, bohužel. Pořád mi praskají žilky v oku a mám opakovaný zánět spojivek. Anitibiotika už brát nemůžu, protože už bych se neubránila vedlejším účinkům...

PS: Ale na mentální úrovni jsem zdravá...
PPS: Ale mám moc práce a málo času na to chodit do školy, kdybys viděla moje procenta...
PPPS: Tak ale zase je příjemný jezdit do školy na dvanáctou a mít aspoň ten pocit, že jsem dnešek opravdu překonala tím, že jsem vůbec vstala, protože mám poslední dobou stavy, kdy mám pocit, že se ani nezvednu...

Vánoční dárky a Freddie Mercury

Drahá Bino..

Mám Ti toho vlastně tolik co říct, ale nevím, kde začít. Inu, začnu asi tím, že Ty ses minulou středu na článek vykašlala, takže nemám na co reagovat.
Well, blíží se nám svátky vánoční, už máš nakoupené dárečky pro rodinu a kamarády ? Já kamarády nemám, takže si můžu koupit více věcí pro sebe. Né, samozřejmě si dělám srandu. Neutratím peníze za dárky pro sebe, budu si je šetřit na něco většího. Už jsem spoustu takových dárečků nakoupila a začínám je dokonce balit do veselého balícího papíru. Také bych si ráda vychutnala čokoládky z adventního kalendáře, ale žádný jsem nedostala :(. Ale můj pes ano. Nedělám si srandu.

Další věcí, kterou bych s Tebou ráda sdílela, je skutečnost, že jsem KONEČNĚ viděla film Bohemian Rhapsody, který běží v kinech již měsíc. A bylo to úžasné. Pomineme-li fakt, že některá fakta byla pozměněna, ale bez toho by to pravděpodobně nešlo, prostě nenacpeš několik let do dvou hodin, že jo. Fakt to bylo super. Dnes je to týden, co jsem měla tu čest zhlédnout tento snímek v Plaze a musím říct, že jsem snad ještě nikdy nezůstala v kině až do konce titulek. Viděla jsem dvě starší paní s tričkama kapely Queen, které si utíraly slzy.

Od té doby jsem totálně obssesed with Queen. Písničky, rozhovory, články. Po celý den i noc :D.

A věděla jsi, že muž, který Freddiemu dělal 12 let osobního asistenta, žije už asi patnáctým rokem tady u nás v Česku, a dokonce umí docela i česky mluvit ?
Ještě bych ráda dodala, že obsazení herců, kteří hráli Briana Maye a Johna Deacona bylo naprosto dokonalý, jsou to skoro jejich kopie.

Jo a dostala jsem jedničku z testu z matiky. A to nebyl zrovna easy, víš co. Zatím to vypadá na vyznamenání, první vyznamenání za celou střední (vždy mi to kazila jen matika). Díky za pana učitele !

PS.: bolí mě v krku a mám rýmuu :(
PPS.: už asi tři týdny
PPPS.: a asi po dvou letech (možná i po třech ?) mám odlakované nehty déle, než dvacet minut

Kdybych nebyla blondýna..

Čauky, Bino !
Často je pro mě (ne)skutečným oříškem vymyslet to, na jaké téma napíšu další článek na blog. Ale tento oříšek se mi pro jednou podařilo rozlousknout ! Sice s pomocí jisté osoby, ale tak co.. nikdo by na nic neměl být sám.
Co by se tedy stalo, kdybych nebyla blondýnou ? Rozhodla jsem se to otestovat.
Inu bylo tomu tak.. sobotní odpoledne, (poslední dva týdny se stmívá asi ve dvě, takže) tma, kráčíme si tak s maminkou po obchodech, nejdříve po Olympii, následně po jisté Galerii Dvořák. Na mě lezou deprese, když vidím starší pány v monterkách, kteří věší na stropy poslední zbytky vánoční výzdoby (protože já si do teď myslela, že to dělá Ježíšek) a díváme se po dárkách, které by nám Ježíšek mohl nadělit (to on přece dělá, ne ?).
Najednou jsem ji uviděla. Byla to barva na vlasy, na kterou mám zálusk už několik měsíců. Hleděla na mne z toho regálu a říkala : „Vem si mě." potichým hlasem. Ano. Byla to žlutá barva od L'oreal Paříž (nebo jak se to). Někdo si řekne "blond, žlutá.. prašť jako uhoď", ale to vůbec není pravda.

Na otázky některých nevraživců.... :
„A to byl záměr nebo to bylo omylem ?" (tuto otázku jsem slyšela 5x, pokaždé od někoho jiného)
„Ty máš žlutý vlasy ?" (12x)
„Co je to za barvu ?" (3x)
„Ty jsi ale sluníčko." (1x, ahoj Kami)
Odpovídám :
„Záměr."
„Ano."
„Žlutá."
„To sice není nevraživá otázka, ale děkuji." (báj d vej netuším, co to slovo znamená)
Takže sranda.
A jo, ta barva je vymývací, takže nebudu kanárkem napořád. Ale není to nakonec škoda ? To už nechám na Tobě, Sabi. Jelikož se poslední dobou neustále hádáme o významu barev.. můžeš posoudit, zda jsem teď šťastnější, když mám na hlavě žlutou.

PS.: nechci se učit
PPS.: v pondělí spoustě lidí v mém okolí několik minut nefungoval Messenger
PPPS.: jsem neustále unavený Julinek

Ryby

Zdravím Julčo,
k tvému minulému článku, musím opravdu protestovat s tím, co tvrdíš o lidech nosících jen černou. Ti lidé se totiž ve skutečnosti bojí barev, bojí se vystupovat, a nechtějí být viděni. Ale asi jim bohužel nedochází, že jen černá barva jim k tomu nepomůže, protože mnohdy více záleží na jejich projevu chování a vyjadřování. Takže si opravdu stojím za tím, že lidé v černé barvě jsou se sebou nespokojení, oni ve výsledku závidí těm, kteří ty barvy umějí do svého života vložit. Černá barva nežije, jen se vlévá do života jako mor a proudí lidskou krví do depresivních stavů a lidé nosíc černou barvu, jsou nespokojeni se svým životem. Neříkám to jen tak, protože to opravdu vidím. A že lidé v pruhovaném nebo žlutém tričku mohou mít takové stavy? To je přece hloupost, protože tito lidé si nikdy ani takovou barvu nezvolí. Mají strach být extravagantní a vystoupit z řady, právě proto, že si nevěří. A kouření cigaret? To už je zase jiná kapitola... Nicméně koncert Daniela Landy musel být skvělý, o tom mi povíš zase někde na kafíčku a doufám, že sis ho alespoň užila...

Každopádně mým dnešním tématem budou ryby.

Kde bych byla, kdybych byla ryba? Chtěla bych se v ní proměnit, protože bych nemusela řešit každodenní problémy, školu, práci a jiné rutiny, které mě neustále přehlcují a já je žít nechci. Mám už dost přetvařujících se lidí, nenávisti, která v jiných přetrvává a situací, které vytvářejí právě ti lidé, kteří jsou bezohlední a nepřející. Nemám sílu. Nechci chodit do školy a chci být rybou.

Nedělní koncert

Hola, Sabi !
Je tady další středa a bohužel je to první středa v měsíci listopad. To znamená, že za chvíli jsou tu Vánoce a já nechci Vánoce. Proč ? Protože nemám nápady na dárky. Po Vánocích Nový rok, poté mi bude 18 a pak.. no, radši ani nemyslet.
Dovolila bych si teď reagovat na tvůj předchozí článek, jelikož si OPRAVDU nemyslím, že člověk nosící černou barvu je sám se sebou nespokojený a bojí se. Okay, nějaký člověk možná ano, ale to zrovna tak může být člověk v pruhovaném, žlutém nebo bílém tričku, takže asi tak.. nesuď knihu podle barvy přebalu. A nepiš na svůj blog o kouření cigaret (jako.. ani ničeho jiného), pokud nechceš, aby se to dozvěděla tvá maminka :D.
V neděli jsem byla v Praze na koncertě Daniela Landy. Mé dětské lásky. Mého oblíbeného zpěváka. Kouzelníka Žita. A tak.. 

Koncert oficiálně začínal v osm hodin večer, proto jsme tam byli už před sedmou. Měli jsme samozřejmě lístky na sezení (pán vedle mě vůbec, ale VŮBEC nezpíval) asi ve třetí řadě, bylo to skvělý. Bylo to dokonalý. V devět už jsem měla vyřvanej hlas (pán vedle mě si to určitě užil) a také od devíti Daniel říkal něco jako : „Tak si dáme předposlední písničku večera..", díky Bohu to hodněkrát nebyla pravda. Opravdový konec koncertu přišel až někdy ve 22.20 a je sice pravdou, že jsem byla na Velekoncertě, kde mělo být nějakých 100000 lidí, ale dostat se z O2 arény, kde bylo "jenom" nějakých 13000 lidí, se zdálo skoro nemožné. Z parkoviště jsme vyjížděli 40 minut, beze srandy, spát jsem šla někdy kolem jedný, takže celkem v pohodě.

S ohledem na to, že jsem vstávala v šest a už v devět jsem psala čtvrtletní práci z matematiky (která podle mě dopadne překvapivě dobře, protože náš nový pan učitel, lehce zmíněný v předešlém článku, má dokonale vymyšlené bodování testů). Ani jsem neměla snahu vymýšlet nějaký outfit do školy, prostě jsem šla v tom Landově tričku, "olivových" (jak říká Ziky) kalhotech a kanadách, proč bych se na noc převlékala nebo zouvala, že ? Ha ! Džouk.

Jsem teď naprosto grogy, ale vlastně docela šťastná, protože.. mám sice stálou fóbii a úzkosti z dospívání, které se projevují hysterickým křikem každé dvě hodiny, bodáním kružítkem do svého těla i do těl v okolí, neustálým pitím čistého alkoholu a přemýšlením nad jednorožci, ale pan Landa mi svými slovy dodal naději. Měl totiž v neděli padesátiny, ale řekl, že je to (cituji) "kur*a skvělý", tak se snažím si z té osmnáctky takové vrásky nedělat. Ostatně, budu na to mít ještě mnoho let. Asi tak 13, pak mě srazí autobus. Ha ! Džouk, omg. 

Jen tak od věci.. poslední dobou mě zase strašně bere Sweeney Todd. Jak filmy, tak kniha, tak skutečné příběhy.... koho by totiž nefascinoval příběh pohledného holiče (Johnnyho Deppa) z 18. století, který nádherně zpívá, nosí košile, vesty, saka, má běle bílý obličej, pronikavé oči, miluje svou nezvěstnou ženu a dceru.. a občas ve volném čase smyslně podřezává lidem krky ? Já to prostě miluju. Vskutku doporučuji.

PS.: mám ráda vysoké ponožky

PPS.: košile a kšandy

PPPS.: a tak

Barvy a dva úhly pohledu

Ahoj Bloncko,
zprvu bych chtěla reagovat na to, žes mě rozesmála, když jsi třikrát v jedné větě napsala, že ty rudé šaty byly opravdu drahé. Znám ten pocit, jenže tobě se asi nestává, že bys již od prváku chodila na takové maturáky jako já, a nutila se na každý ten maturák si pořizovat šaty nové. Kromě toho, že jsou všechny ty šaty taktéž drahé, jsou pro mě každopádně moc nevyužitelné na další akce a tak mi jen lítostivě leží ve skříni.
Další reakci chci zveřejnit na tvou otázku v P.P.S. Žurnalista Džamál Chášukdží, není to ten muž, jak zemřel poté, co ho nějací lidé ubili, když se s nimi sešel a debatoval? Hádejme, že o politice?

To já byla minulý pátek s tvou sestřenicí, jejím přítelem Tomášem a s Nikčou, naší spolužačkou, na koncertu mého souseda, frontmana kapely X-cover. Hrajou písničky minulých let, například R.E.M., Pink Floyd, a podobně. Každopádně, je to vždycky zážitek, chodím na ně pravidelně a nemůžu si to vynachválit. Miluju, když někdo zpívá něco, co je už staré. Miluju vracet se v době. No a jelikož nás Tomáš vezl autem a noc byla při odchodu z koncertu ještě příliš mladá, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Šumu.  Asi ti nemusím vyprávět o tom, jak se Anežka celou dobu snažila někoho mi "přivést" aby mi kupoval pití a pak Tomáš dotáhl kluka, proti kterému bych nic neměla, kdyby jsme se potkali na ulici a dál každý pokračoval svou vlastní cestou. Ale bohužel, tady se to nestalo. Nalepil se na mě jak žvýkačka na botu a když už jsem před ním s Nikčou utekla až na předvádějící se stupínek, odkud jsme tak trochu odsunuli tři nadšence, kteří se chtěli předvádět. Ten kluk si stoupl přímo pod to pódium a díval se na mě. Myslela jsem, že Anežku ubiju klackem. Ale neměla jsem klacek. Tak jsem si šla dát Jelena a už jsem ho zase měla za zadkem. A pak mi zahráli písničku na přání a mně se vůbec nechtělo domů. Když jsem nakonec domů někdy k ránu skutečně dorazila, efekt to mělo takový, že jsem nešla do bytu, ale sedla jsem si v hale našeho činžáku, kde jsem seděla a přemýšlela o životě další půl hodinu. Pak začal můj močák zase nadávat a já už opravdu musela jít domů.

Každá věc má dvě strany. Dva úhly pohledu. Dvě řešení. Dvě strategie. Žádné naše rozhodnutí není špatné, pokud jej učiníme na základě našeho vnitřního přesvědčení, že děláme něco tak, jak si myslíme, že je to správně.

Asi vnímám tento svět jinak než ostatní, a i tato věc má dvě strany. Na jednu stranu mě to těší, protože být originální je do jisté míry přijatelné a dokonce možná obdivuhodné, pokud se za to nestydíme a prosazujeme si opravdu to své. Na druhou stranu se musíme nejprve srovnat sami se sebou, abychom nemuseli naše já obhajovat před ostatními. My se totiž nemusíme obhajovat. Je jen na nás, co a jak v životě děláme. Jaké máme postoje a jaká jsou naše jednání. Nikdo nám nemůže nic vyčítat. Je to náš život. Naše chování. A pouze my ho můžeme změnit, ovlivnit nebo obhajovat. 

Alespoň o mně platí, že se oblékám podle nálady. Černou barvu považuji za důstojnou a majestátní, ne však, když jí někdo nosí každý den. Člověk nosící denně jen černou barvu má strach. Snaží se skrýt, ale leda tak sám před sebou. Je to člověk, který si nevěří. Nemá představy o tom, že je dobrým člověkem a stejně tak vnímá i své okolí. Občas mám takový den, ale většinou i k černé zvolím nějaký barevný výkřik, který změní pointu jen černé barvy. 

Teď už lépe vím, ŽE:
Těžká jsou rána opilcova
Musím začít posilovat bříšáky
Román nenapíšu za týden

PS: Na všechno jsem přišla sama...
PPS: Ty břišáky jsou fakt peklo, když začneš cvičit.
PPPS: Možná budeme mít s Klárinkou osobní trenérku.
PPPPS: Román už píšu, ale dávám tomu tak rok.

Maturáková sezóna

Ahojky, Bino !
Popravdě vůbec netuším, na jaký z tvých článků reagovat, byla jsi totiž tak akční a napsala rovnou dva. Inu.. tvůj článek o kakání byl sice fajn, ale mírně mi to zkazilo chuť na středeční snídani. Ale to nevadí. Jsem ráda, že sis to v Osvětimi užila (sakra, to je hodně blbá věta plná oxymóronů) a že jsi v pořádku zpátky (ano).
Ráda bych podotkla, že za poslední tři týdny nám náš milovaný učitelský kabinet nadělil tolik krásných písemek a zkoušení, že jistě chápeš, jak je nemožné vymyslet nějaký smysluplný článek. V pondělí jsem spala u Matese a učila jsem se pracovní právo. On si hrál svůj FortNajt a já si v jeho posteli četla zákoník. Sranda. Také máme nového učitele matematiky. Holky říkají, že vypadá jako nějaký princ Harry, ale nevím, jizvy na čele jsem si nevšimla (#joke).

Pojďme se alespoň pokusit o nalezení pointy tohoto článku. Budeme se tu dnes bavit o maturácích. Není-liž pravdou, že maturáková sezóna již započala ?
Za rok a pár dní bude mít maturák naše třída. Tedy.. snad. Ale nechci tu rozebírat skutečnost, že se nedokážeme shodnout na tématu. Snad je to normální. Své jsem ti k tomu řekla na Slovanech v Crossu, pamatuješ ? Ach ano, pamatuješ.
Tento pátek jdu na maturák čtvrté É, to je také lyceum, jako jsme my, víš ? Ale omylem jsem ze svého lístku odtrhla tu část, kterou mají odtrhávat muží u vchodu do Besedy. Fakt to bylo omylem. Myslíš, že mě tam pustí ?? Protože jsem tu část toho lístku neztratila, jen omylem odtrhla..
Bude to můj třetí maturák tento školní rok. A ano, opět si vezmu své nové rudé šaty, protože byly vskutku nelevné, tak si zaslouží býti viděny.
Na tento maturák jde asi 16 lidí od nás ze třídy, což znamená, že se poprvé sejdeme ve více, než v pěti lidech někde, kde nejsou školní lavice. Čtvrťáci si zvolili téma "Disney", tak jsem na to zvědavá a něco mi říká, že to bude super, vzhledem k počtu jejich zameškaných hodin tělesné výchovy, kterou máme mít společnou, ale oni už pár týdnů každé úterý pracně nacvičují, právě na ten maturák. Teším se tam.
Na co si dát na maturáku pozor ?
Nebudu mluvit z vlastní zkušenosti, protože se držím od lidí dál, ale určitě bych si dala pozor na tatínky maturantů, kteří se v zápalu chvíle opijí, protože jejich chlapečci už jsou velcí hoši, jejich maminky si našly mladší partnery, kteří nejsou závislí na alkoholu, a poté zvou sedmnáctileté slečny na drink k baru, kde jim toto veeelmi detailně popisují.
Nikdy nevíte, koho na takovém maturáku potkáte.
Proto vřele doporučuji najít si onu akci na Fejsbuku a projet všechny pozvané, zúčastněné a raději i ty v kolonce "možná se zúčastním", abyste si byli jisti, že předejdete možnému trapasu. Pokud osoba vám nepříjemná na maturáku bude, nejlepší řešení tohoto problémku je ukrást již v osm hodin nějakou tu blbinku (třeba klobouček, knírek..) od fotostroje a zbytek večera předstírat, že jste Charlie Chaplin.
Jak si vybrat šaty ?
Jak jsem již napsala, já si beru prostě ty rudé, protože jsou super, byly drahé, rudá mi sedne, byly drahé a stály hodně peněz. Ale jak si vybrat šaty, když jich máte doma tucet ? Šťastlivci.. inu, každé si zkuste, v každých se vyfoťte, samozřejmě to hoďte do ankety na Instagram a také to zkuste ukázat nejlepším kamarádkám. Poradí vám. Pokud vám poradí ty hnusný zelený, který nosíte na karneval, pravděpodobně vás nemají rády a chtějí vedle vás vypadat líbezněji než vy. Také se v nich doma projděte, sedněte si v nich, chvíli v nich seďte, pro lepší efekt se opijte a tancujte na kýčovitou hudbu tohoto roku.

Přežily jste to vy i vaše šaty ? Gratuluji ! Jsou správnou volbou na nadcházející maturák, kam vás pravděpodobně stejně nikdo nepozval. Ha !

PS.: nechápu podstatu tohoto článku.
PPS.: venku je strašná zima.
PPPS.: slyšelas o tý vraždě toho saúdskoarabskýho žurnalisty Džamála Chášakdžího ?

Polsko a jeho nástrahy

Ahojda Jůli,
ano, vím, že jsem už napsala článek v pondělí, ale nemůžeš se mi divit, že píšu další, když je středa a já mám zrovna básnický střevo a taky miliony zážitků. Teda ne tolik básnický, ale každopádně psací střevo mám určitě. Budu ti tady teď tedy líčit, jak jsem se měla a čti pečlivě, protože to za to stojí.

Pár příhod už jsi četla, ale to byly jen ty z cesty autobusem. Nicméně začnu pěkně popořádku. Do Krakówa jsme z Plzně vyrazili nejprve sami, to že opravdu jedeme sami nám překazila chvíle, kdy jsme museli v Ostravě zastavit náhodnému kolemjdoucímu, z kterého se po několika minutách vyklubal nepříjemnej, ale fakt hodně nepříjemnej průvodce. Začal mluvit do mikrofonu a mluvil, mluvil a pořád mluvil. Nešlo to nikde vypnout, ani ztišit. A on pořád mluvil. Vypínač nebyl ani na sedačce, ani na sedačce spolujezdců, ani pod sedačkou a ani nad hlavami. Možná to bylo i tím, že náš autobus opravdu nebyl kdovíjaká střela. Průvodce poněkud arogantnější formy homo sapiens sapiens pořád a stále mluvil. Myslím, že většina lidí v autobuse měla chuť zkopnout ho ze schodů ven, ale přestávek na záchod bylo málo. A tak jsme to všichni nejprve hodinu zvládaly, po hodině nám začali odumírat mozkové buňky, pán pořád mluvil, a po dvou hodinách, už bylo asi všem úplně jedno, že po povstání a sesazení Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jestli Vás zajímají dějiny Polska, omlouvám se, ale opravdu nepotřebuji vědět, o každém prdu Kazimíra I. Obnovitela, ani o tom, kdo koho sejmul, kolik bylo v tu chvíli hodin, jestli zpívali vrabčáci na střeše a ani jestli někoho potrestala karma takže asi tak.

Protože když už jsme u karmy, mě potrestala významně, a to hned druhý den po příjezdu do Polska, když jsem vstupovala v Krakówě na náměstí do tržnice. Sotva jsem totiž vešla, zahleděna do displeje telefonu, abych upravila pár fotek, ucítila jsem, a hned poté i uviděla přírodní to úkaz, hovno, chcete-li, od holuba, které jsem v první chvíli ucítila už ve vlasech, svezlo se mi po bundě, vykydlo se mi na ruku, rukáv od bundy a steklo mi po displeji dolů. To vše se prosím stalo sotva pět minut od chvíle, kdy jsem si v Zaře za 188,9 polských zlotých (asi dvanáct stovek) pořídila krásné černé košilové šaty a ještě hezčí tričko, podle mého stylu, takže mi nemůžete tvrdit, že to byla náhoda, ta totiž neexistuje. Ale když já si to koupit musela. A taky jsem musela jít už podruhé do toho polskýho mekáče na burger, který v Čechách nedělají. A taky jsem musela kupovat ostatním spolužačkám pivo, protože světe div se, i v Polsku mají něco jako občanky a chtěli je po nás.

Byly jsme také v solném dole. Kde mi má spolužačka Adélka zaplatila samolepku, že mohu fotit. Děkuju! Anežka se tam chce prý vdávat. A já se jí nedivím...

Anežká

Ale abych se vrátila k velmi důležitému bodu naší cesty. Přenocování.
Takhle bych to nechala, a vypadalo by to tak, že jsme byli nad míru přespokojeni (ano, vím, že tohle slovo neexistuje). Nicméně já svým čtenářům nelžu, obzvlášť od doby, kdy už to někdo čte (Ahoj Kristýnko). Měli jsme slíbený hotel. Nevím kdo to řekl, ale určitě jsem slyšela o tom, že budeme mít v hotelu luxusní plazmové televize, vanu a taky manželské postele.

Začnu bod po bodu. Měli jsme slíbený hotel, ano, byla to krásná ukrajinská ubytovna. Už při našem příjezdu před vchod, jsme ucítili vůni trávy a pár vteřin poté jsme dokonce spatřili gang pofidérních chlapců, pravděpodobně také studentů nějaké střední školy, kteří s kapucami na hlavě velmi nahlas debatovali, možná spíše pokřikovali. Pak jsme si rozebrali pokoje a poté se do nich uchýlili. Já a mé spolupokojnice Anežka a Klárka, jsme naštěstí dostaly pokoj v prvním patře, hotel byl bez výtahu, a proto upřímně lituji ty, kteří šlapali s kufry až do čtvrtého patra. A když jsme vešly do pokoje, jen jsme koukaly. Plazmová televize se proměnila v bedýnku jak na nářadí, měly jsme společnou koupelnu s vedlejším pokojem, a ve zdi byla díra. Ne, že bych nutně potřebovala mít manželskou postel s Klárkou nebo Anežkou, ale možná bych se na manželské posteli mohla alespoň celá otočit a nespadla bych z důsledku úzké postele dolů. Přesto nás to neodradilo a toto místo jsme si oblíbily.

Papání

Ještě než jsme dostali klíče, tak nám bylo sděleno, že pokud budeme porušovat noční klid, je to pod pokutou asi 108 zlotých, což vycházelo okolo 650 korun. Někteří z toho začali mít nahnáno, ale někteří jako třeba já a Anežka, jsme zůstávaly vklidu, protože jsme si peníze pro jistotu raději ani nevyměňovaly... Klárka později ten večer, když jsme byly na pokoji u holek ve vedlejším pokoji řekla, že tu pokutu zaplatí klidně hned, ale že zticha rozhodně nebudem. (Takovej ten pocit, když tvý kamarádi jsou bohatý a nemají problém s tím utrácet za kraviny).

No a pak začala debata o... jak to nazvat. No prostě jsme se bavily o kakání, protože Anežce se chtělo už v tom solném dole, ale protože v podzemí se špatně shání záchod, přesto pak už jí to jednoduše nešlo. Zkoušely jsme všechno možné. Naládovaly jsme jí jablkama, brambůrkama, prolejvaly jí ledviny vodou, a pořád nic. Anežka ten večer udělala snad nejvíc dřepů v životě, ale stejně šla vždycky na záchod a vrátila se z něj skleslá, k nám, čekajícím na nějakou zprávu. Někdo jí poradil, ať si dá kafe a cigáro, že pak půjde hned, tak jsme šly ven, Anežka si dala dvě kafe a dvě cigára, aby to opravdu vyšlo a opět to nevyšlo. Dokonce si vzala dva prášky, něco jako laxativum, a opět jsme čekaly, ale marně... Nakonec jsme zkoušely poslední metodu, která nás napadla. Skákaly jsme na pružinových matracích a Klárka, která se snažila Anežku podporovat se přitom málem poblila. Alička mezitím ležela do půlky těla svlečená na mojí posteli a já seděla na ní a masírovala jí záda, a ta mi po chvilce řekla, že se mám vykašlat na tuhle školu a mám být masérka. Všude voněl meduňkový masážní gel, který jsem si s sebou přivezla, abych mohla někoho takto obšťastnit, a potom někdo otevřel okno, a zase byla v pokoji vůně trávy. Ten večer už se nikdo nevykakal.

Druhý den jsme byli na prohlídce Krakówa, s naším mistrem rychlochůze a arogance, a mimo jiné jsme si dělali fotky prakticky za běhu, abychom stíhali jeho tempu. Odpoledne jsme jeli do Osvětimi a hned poté do Březinky.

Aďa řekla, že jsem prej děsně fotogenická...

Večer jsme strávily hodně zábavy v autobuse, protože já jsem si pro jistotu nevyhodila kyčel, ale bederní páteř a Klárinku bolely krky. S Alicí taky zjišťovaly, jak hluboko se jim zaboří brada do jogurtu, a já jsem hrála s holkama něco jako flašku, ale s prstama. Zamknul se nám záchod, když jsem opravdu potřebovala, pak jsem jedla mufin, který se drobil tak moc, že drobky byly po celém autobusu a já dostala v půl jedný ráno takovou chuť na Bueno, že jsem si koupila svý nejdražší Bueno v životě, stálo mě 56 korun.

PS: Měli jsme se skvěle.
PPS: Přijeli jsme po druhý ráno a měli jsme školu od deseti... Kolik si myslíš, že nás přišlo, do třídy, ano přišly jsme 4.

Vyhazovací kyčel

Zdravím Tě, Julinko!
tak si představ, že právě sedím s děvčaty v... no, říkejme tomu autobus, naslibovali nám toho o něm hodně. Třeba že bude dvoupatrovej, nebo že bude mít čtyřmístný sedačky a hodně jídla v nabídce. Ale ve skutečnosti, co si budeme povídat, měl akorát záchod, kde se nacházel jen opravdu velmi malý odpadkový koš, který nepobral veškerý náš bordel, a i ten záchod se z neznámých důvodů, k naší nespokojenosti, sám od sebe zamykal. To až později jsme byli poctěni dostat jeden velký pytel, který se záhy naplnil zcela vím, co jsme do té doby jen sockovali po kapsách. A v tomhle nízkopodlažním stroji se řítíme do Krakówa. Kde večer bude velká párty a budeme si pouštět filmy na plazmovkách našeho hotelu. 

Začala jsem tady rozebírat jedno velké téma. Vyhazovací kyčle. Téma jsem nastolila ve chvíli, kdy jsem sedíc u uličky, škubnutím autobusu málem vylítla při jízdě přímo na schody vedoucí k záchodu, a v tu chvíli jsem si vyhodila kyčel. Jelikož se mi to stává často, už mě to tolik nerozhodí, jako dřív, ale přesto byli někteří kolem mě lehce udiveni a někteří dokonce šokováni. Náhle začala debata o tom, jestli se to stává ještě někomu. A teď budu citovat mou spolužačku, která nerozumí mým článkům, Kristýnka řekla: "Mně se vyhazuje, když hodně roztáhnu nohy." Co říkala dál, tady zmiňovat nebudu, ale musely jsme se shodnout na tom, že mně se to stává taky. Další mé spolužačky řekly k tomuto tématu snad jen to, že kyčle se jim nevyhazují, ale že mají křeče. Debata se rázem stočila někam jinam, ale ano, i křeče se při sexu vyskytují u hodně lidí. Na to je nejlepší brát hořčík. Kdo by nevěděl v Tylovce v Plzni prodávají asi nejlepší a jsou bez vedlejších účinků... 

Právě jsme v Hradci, nestačím se divit, co všechno tady vidím. Prakticky nic, protože jsem sotva postřehla, že jsme ve městě, když kolem nás jezdilo cosi, co se jevilo jako MHD, a najednou jsme z města vyjeli. 

A věděla jsi, že v Pardubicích na benzínce mají strašně hezký záchody? 

Už neztrácím žádné iluze o životě, protože jsem zjistila, že ani žádné nemám... 

Myslím, že jak jsme spolu byly včera v bazénu, tedy, bazénu jsme se zrovna vyhly a prakticky jsme se jen válely ve vířivce, a pak se doslova pařily v mentolový páře, tak mě to velmi uklidnilo. Nemusela jsem chvilku nad ničím přemýšlet, ale opravdu jen chvilku. A nejvíc mě pobavila ta příhoda s těmi dvěma muži, kteří za námi hned dvakrát přišli do vířivky a mysleli si, že se s námi dají do řeči. To se ale spletli, protože celá krátká komunikace vypadala nějak takhle:

Neznámý muž 1: "Jak se jmenujete holky?"

Já: "Irma."

Julča: Zdržela se odpovědi.

Neznámý muž 2: "... a kolik vám je?"

Já: Významný pohled do prázdna, hluboký nádech, a potom jsem řekla: "... hodně."

Julča dodala: "třináct."

Po této poznámce neznámí muži trochu znervózněli, utrousili něco jako že na to nevypadáme a výřivku konečně urychleně opustili. Po chvilce mi Juli říká: "já se bála aby neřekli: To mi rádi!"

No, řekněme, že sem možná napíšu víc článků, já totiž neumím v autobuse spát. A ani sedět, abych si nevyhodila kyčel. 

PS: Dala bych si kapučíno. 

Městská holka

Čauky, Sábo !
Musím přiznat, že básničkám, které jsi pro mě zanechala v minulém článku, jsem úplně nerozuměla. Ale tak co, byly hezké a to je na tom to hlavní.
Jinak v sobotu proběhl dlouho očekávaný křest naší knihy „Pravdomluvky" a dnes už se o tom všude píše ! Tedy.. popravdě o tom píšou mí spolužáci do svého sešitu na hodině publicistiky. Ale i to se počítá !
Napsala bych k tomu něco víc, ale myslím, že mé výlevy u fotek na Instagramu a na Facebooku úplně stačí, takže jen zkrátka.. bylo to nad má očekávání skvělé a jsem ráda, že nás přišlo podpořit tolik lidí. Byli jste super, děkuju ❤️.

Ale teď už k dnešnímu tématu....
Nedávno mi jedna dívka sdělila, že jsem naprosto jasná "městská holka". Hned, jak to dořekla, přiběhl jeden chlapec a začal přikyvovat a porovnávat mě s jeho "vesnickou přítelkyní", ačkoli ta jejich "vesnice" má v názvu slovo "město" (ne, víc uvozovek jsem tam narvat nemohla). Ahoj, Davide.

To mě donutilo zamyslet se nad otázkou : „Jsem já skutečně městská holka ? "
Odpověď není tak jednoduchá, jak se zdá být. Nejdříve se pojďme poprat s tím, proč bych klasická" city hoe" být nemusela.
Absolvovala jsem tábory a soustředění Greenů (naleznete v dávném článku se slovem GREEN v názvu), kde jsem rozdělala oheň, četla v mapě, běhala v dešti (jo) a tak.. to se docela cení, ne ?

Dále se například neoblékám jako typická městská holka, alespoň mi to tak tedy přijde. Ale každý to dnes bere jinak. Jako slamák na hlavě a gumáky na nohou sice denně nenosím, ale tak chápeme se.
Jo a nechodím do žádnejch klubů !!

Na druhou stranu je tu spousta věcí, díky kterým by si mohli lidé myslet, že jsem holka z města. 

1) Bydlím v Plzni a všichni to ví (ačkoli jsem včera s naprostým klidem v duši ráno nastoupila do jedničky namísto do čtyřky a od doktora jsem se projela směrem na Slovany, i když jsem potřebovala do školy na Bory.. #Plzeňačkaodnarození).

2) Neustále vysedávám v kavárnách. Ano, často se scházím s lidmi mně podobnými a chodíváme do kaváren. Schovaná, Cross, Anděl, Regner, Nyktys.. to jsou má útočiště. Kávu jsem si oblíbila v posledních asi třech letech a většinou bez ní nezvládnu den. Teda.. nezvládám ho ani s ní, ale možná to jde trochu lépe.
Miluju prostě tu kavárenskou atmosféru, kdy si objednám vanilkové latté, nějaký dortík (popř. sendvič), sednu si s osobou mně blízkou na příjemné místo, hodíme si to hned na Instáč a žijeme dál. Povídáme si klidně i čtyři hodiny (ahoj, Klárko) a spokojeně se usmíváme.

3) Bohužel, je to pravda, mám spoustu oblečení. Ano, nakupuji spoustu oblečení. Kačko, měla jsi pravdu, jsem shopaholic (kontrast s článkem o šetření peněz). Ano, miluji oblečení. Modré džíny musím mít ve všech střizích, černé jedny bez děr, jedny s dírama na kolenou a jedny děrovaný celý, tílka ve všech barvách, tucet hořčicovejch svetrů a triček, pruhovaný všechno, co jde, jednu černou sukni koženkovou, jednu látkovou, jednu s kytičkama, dvacet krajkovanejch podprsenek, ačkoli je nenosím a.. takhle bych mohla pokračovat hooodně dlouho.
Já miluju oblékání. Večer stojím několik minut před skříní a vybírám, co by se mohlo hodit k čemu, co přes to, co pod to, jaké ponožky a tak dále. Ale cítím se v tom pak většinou skvěle. Včera jsem si koupila další svetr, tentokrát ale šedivej !! Je mega dlouhej a úžasnej. Za něco ty peníze z knížek utratit musím.

4) Každý den se maluju. Jsem městská holka, takže na to mám ráno čas. Kdybych dojížděla z vesnice, čas bych na to neměla. Tohle je ovšem blbost. Já, jakožto rozená Plzeňačka studující v Plzni, překvapivě vstávám ráno v šest hodin, abych v sedm hodin mohla vyjet z Doubravky vstříc škole, na které studuji. Ano, jsem tam za dvacet minut. Ano, uvědomuji si, že přicházím do třídy jako druhá/třetí osoba. Ale není to přeci krásné ? Vyhnu se moři lidí a dětí v emhádéčku. Sedím celou cestu a poslouchám písničky. Pak těch 40 minut do první hodiny diskutuji s tím jedním/dvěma lidmi o všem možném, zajdeme si pro kafe (viz. bod 2) nebo podrbeme lidi, kteří zatím nedorazili. Mohla bych jezdit klidně o půl hodiny déle a byla bych tam na osmou, ale já to takhle prostě miluju.
Jo a.. to malování. Jsem se rozvášnila, no. Ehm, ano. Ráno se nějakých dvacet minut maluji a často vymýšlím různé blbosti, jako co si na ten obličej zrovna namaluju.

5) První věc po probuzení ráno ? Sjedu hned Instagram. Jo, to je pravda. Sice neumím podojit krávu, ale najít si na ig to, co zrovna potřebuju, to zvládnu. Omg, nezarýmovala jsem teď ? Rýmu, bohužel, mám.
Ale bacha ! Nemám AjFouna, mám Huawei y6 prime 2018, který mám asi tak tři týdny, možná ani ne, a po prvním týdnu, kdy jsem konečně měla tento pořádný a kvalitní aparát, jsem ho upustila na zem a má pěkně rozmlácený sklo. Já. Nikdy. Nerozmlátila. Žádnej. Mobil. Nikdy. Inu, co se dá dělat..

6) Mám ráda Sex ve městě. Mám teď na mysli ten seriál. Ano. Jedu ho asi poslední rok a půl, tam se taky jedná o takový městský holky. Hlavní postava Carrie je blogerka, novinářka a spisovatelka, což zní super, ne ? Většinou tam jde o nové boty od Blahnika, charitarivní akce, no.. a o sex. Miluju jejich názory, hlavně té Carrie, Charlotte moc nemusím, ale to nevadí.
Ztotožňuji se s její láskou ke kávě, psaní, kamarádkám a tak dále, a tak dále....

PS.: mám jedničky z matiky
PPS.: změna učitele a vystoupáš prostě o tři stupně vejš
PPPS.: taky zajdeme zas brzy na to kafe ☕

Básníčkářka

Ahoj Blondýnko,
teď mi dovol krátkou odpověď na tvůj minulý příspěvek. Umřela jsem smíchy, když jsem v tvém  článku četla cosi o klimatizaci a o tom, jak jste umrzli ve škole. Dobrý to byl učitel. To můj učitel na IKT (ten s dlouhým nehtem na palci a na malíčku - nepovídala jsem ti ještě o něm? divné, tak snad jindy), tak přesně ten nám toho už tolik dovolil (ne)dělat. Třeba jsme se měli věnovat psaní všemi deseti a on jen řekl, ať si děláme co chceme, a přivedl nám do hodiny svoje štěně, což u mých spolužaček vyvolalo masakrální chtíč se s ním mazlit. Jistě dobře víš, že já se psů bojím. Mimochodem po přečtení tvého článku o nemocích jsem hned usoudila, že mám všechny příznaky, které jsi uvedla a začala jsem hledat panadol. Ten ale doma k mání nebyl a přešlo to samo. Druhý den jsem ale sháněla vincentku na hlasivky do kostela a když jsem vincentku nesehnala, našla jsem doma aspoň vodku (pravdivou příhodu s vodkou ti napíšu pouze do soukromé zprávy, díky za pochopení).

Z nadpisu jsi poznala, že budu psát básničky a taky že budu, tady jsou:

Souznění
Setkali jsme se v jednom čase
nevěděli jsme místa ani hodiny
ale byli jsme to my
kdo pohyboval tímto časem
a zase
je tu to milé krátké zdravé
ahoj
řečeno naposled

než se zase uvidíme
složím ti báseň
neboj nebude o rodině
a pocítíš tu tíseň
protože ti budu chybět

můžeš se dočkat
myslet na cokoli
ale chvíli budeš muset počkat
ať neskončíme v minovém poli

Budou lítat vlčí máky
vzduchem o stošest...
k obědu si dám uhlířinu
zapiju to dvanáctkou
a půjdu si lehnout...


Archivář
Jsem archivář zážitků
nemůžu se zbavit snů
o tom jak budeme plni dojmů
a hlavu budeme mít plnou pojmů

jsem světlem ve tmě
mlhou v záři
rozbitým oknem
i podzimem v ráži

nemůžu usnout překládej
ich kann nicht einschlafen
i can´t sleep
tohle je fakt píp

zálohuju tyhle data
abych je měla natotata
hele
kdybych měla v krvi líh
jak on se tam dostane?
až večerka povstane

dobrou.


Arašídy
Arašídy mají chuť křídy
když si předtím čichneš hlívy
poletíš blejt na záchod
jsi jak vysavač
máš zpětnej chod

dáme si je ke kávě
dáme si je k ovoci
nebudeš mít nemoci
tyvole ty máš fakt vopici

arašídu rozkousni
nepleť do toho vousy
na hlavě měla baret
vilu chtěla stavět
na těle cítila havěť
a pak začala churavět

všichni jednou usneme.

Jedu do osvětimi.

PS: První báseň, přiznávám, má nekonečně půvabný konec. Ano, myslím tu s tou dvanáctkou...
PPS: Záměrně jsou písmenka někde velká a někde malá. Chci tím vyjádřit určitou sounáležitost k tomuto textu. Nic nebude podle pravidel. Pravidla byla vytvořena proto, aby se je lidé snažili obcházet a mohli si vymýšlet důvody, proč je porušovat.
PPPS: Ty moje básničky jsou strašný sračky, ostatně jako všechny básničky, protože na tom je to založený.
PPPPS: Asi mi hrábne z toho křestu, kterej je už teď v sobotu. Chápeš to? Za tři dny.
PPPPPS: Jdu rozměnit drobný...
PPPPPPS: Úmyslně je ta fotka nakřivo...

Podzimní nemoc

Čauky, Sábo !
Proč v poslední době všem říkám "čauky" ? Ne, já fakt nevím.. takže Sabinko, co to jako mělo znamenat ten tvůj minulý článek ? To si jen tak odjedeš do Nepomuka s reprákem připásanym na zadním sedadle auta, které ani není tvoje ? Co si to dovoluješ, sakra ? To je naprosto nepřiměřené tvému věku, měla bys doma sedět na zadku, rodit děti a čekat, až nám přivezou těch padesát knížek, který budeme muset nějakým způsobem dopravit na křest. Jo, mám z toho děsný nervy, protože zaprvý.. nevím, co si obleču. Zadruhý nám zrušili piáno, takže si budeme muset půjčit klávesy, ale buďme optimistické.... ani proslov nemám napsaný, ale něco tam hodím z místa, víš jak. Jo a tohle je VÝZVA PRO VÁS ! Kdybyste někdo chtěl pronést nějakou krátkou řeč, budeme jen rády, viď, Sabinko ? Já vím, že ano..
Ale přesuňme se k dnešnímu tématu. Je tu podzim. Minulý týden byly třicítky ve stínu a dnes musíme mít tričko s dlouhým rukávem, svetr, bundu zapnutou až ke krku a stejně nám bude zima. Což mi připomíná pana učitele fyziky, který nám v počítačové učebně postupně snižoval stupně na klimatizaci za každou špatnou odpověď na otázku, kterou položil.
„Lišková ?"
„Ano ?"
„Ano je špatná odpověď."
*nastavil klimatizaci na 18°C*
*na konci hodiny jsme umrzli*
Jak tedy předejít nemoci na podzim ? Nemějte takového učitele. Ne, dělám si srandu, vlastně je docela fpohodě. Lol.

1) NEVYLEJZEJTE Z DOMU
To je celkem logické. Pokud nechcete mít angínu, zůstaňte v posteli. Navždy. Lidé jsou přenašeči bakterií a občas jsou dost otravní, takže raději se zavrtejte pod peřinu a předstírejte, že jste splynuli s matrací. Časem k ní možná i přirostete a vše bude fajn.

2) VYHNĚTE SE PŘENAŠEČŮM
Pokud se vám nevydařil bod číslo 1 (maminka vás z té postýlky vyhnala) a vy jste ve škole, kde se to hemží bacily, neváhejte, nasaďte si roušku, oblečte chlupatý svetr, mějte stále po ruce antibakteriální gelík a snažte se zamezit kontaktu s nakaženými jedinci. Roušku můžete vyzdobit veselými motivy a připadat si tak méně divnými. Nebo více ?

3) NEJEZTE SLADKÉ
Včera nám paní učitelka tělesné výchovy oznámila, že když už se cítíme tak trochu nakřáplí, nesmíme jíst sladké (konkrétně ukazovala na BéBéčka), protože ty bakterie mají sladké rády a potom v nás zůstanou navždy. Podotkla jsem, že je to stejné s alkoholem, ona přikývla a poté jsme dvě hodiny běhali, skákali přes švihadlo, dělali sedylehy a hráli si na prkna. Ano. Ale ta paní si také spletla menstruaci s operací slepého střeva, takže těžko říci..

4) MYJTE SI RUČIČKY
Nemusím snad podotýkat, že tento bod je velice, ale VELICE důležitý. Nedávno jsem totiž v Nebezpečných vztazích na Barrandově slyšela říkat paní, že její malá Baruška se s Lucinkou kamarádit prostě nebude, protože je to špína. Honza Musil se zeptal, proč si to myslí a ona odvětila, že ji jednou viděla jít ze záchoda kolem umyvadla, ve kterém své ruce ani nesmočila. No.. nevím, jestli je děsivější to, že si Lucinka neumyla ruce, když šla ze záchoda, nebo to, že to ta paní viděla, když se to odehrálo ve škole. Že by také trpěla OCD ? Inu.. pořiďte si antibakteriální gelík a předejděte tak nevrlým matkám šmírujícím na školních záchodech.

A já toho dnes asi víc dohromady nedám, mám totiž naprosto otřesný týden. A to je teprve středa, haha. Ale příští týden bude ještě "lepší", co se týče školy i co se týče křtu. Takže se pro teď loučím a papa !

PS.: jestli tohle čte má nejstarší sestra (a já vím, že ano), Marti, doufám, že ty proslov připravený máš, nebo na něm už pracuješ, protože budeš kmotřička našeho děťátka !
PPS.: myslím knihu, nejsem těhotná..
PPPS.: ale unavená ano

Pojedeme do Nepomuka

Ahojda Bloncko,
tak ti teda povím, že jsem teď úplně nestíhala přečíst si tvůj článek podruhý (vždycky si čtu tvoje články dvakrát, protože jednou proto, abych věděla co krásného mi chceš říct, a podruhé kvůli tomu, že jsem káča pitomá, co zapomněla obsah a nejsem schopná si zapamatovat, na co ti chci odpovědět),  takže jsem došla k tomu, že se ti jen vypíšu ze svých aktuálních (n)emocí, je jich opravdu hodně...

A začneme třeba u toho, jakou mám radost z toho, že nám včera vydali knížku, kterou jsem ještě neviděla, protože není naskladněná a nám domů přijdou až příští tejden, ale to já nevydržim, takže si to dneska půjdu zmrknout (ano, vymyslela jsem si nový slovo) do knihkupectví osobně... Protože už si jí chci sakra prohlídnout...

Pak bych se ráda zmínila, o tom, že jsem včera oprášila pingpongovej stůl (dobře, co si budem, jasně že jsem ho neoprášila), ale chtěla jsem tím říct, že jsem asi po roce vlezla do tý prachu plný místnosti, vlastnící tak dvě kila pavouků (tenhle údaj je spíš pro pobavení, ve skutečnosti tam těch pavouků byly snad dvě tuny), a hrála jsem tam s Hobitem asi přes dvě hodiny ping pong, a fakt to umí... Což jsem o moc lidech neřekla. A teď nastává otázka, kdo je Hobit? No... vlastně to není můj další imaginární kamarád, protože z nich už mi hrabalo, víš co, tak jsem na to dostala nějaký prášky a už je mi zase fajn (jo přesně tak, budu teď jako politik a vyhnu se odpovědi)... Mimochodem, právě jsem se tě chtěla zeptat, jestli jdeš v říjnu k volbám a pak mi došlo, že ti není 18. Nicméně (to je hrozný tohle slovo, snad ještě horší než moje notoricky známé očividně, který moje mamka nesnáší, protože jí ho pořád předhazuju, i když ho nemá ráda, jsem hrozná), musím pokračovat ve vykladání mého příběhu. Takže po ping pongu jsme prostě měli jet k Rubovi na chatu do Nepomuka (já už na to kašlu, furt někomu vysvětlovat kdo je kdo, v tý knížce je to hezky vyřešený, tam je na začátku rejstřík osob a nikoho furt neštve kdo je kdo), ale ty víš, že Rub je kovář z Oselců, kterýmu Hobit po příjezdu na chatu spapal jeho omáčku ''na kmínu'' s rejží, vypili jsme mu všechno kafe, otrhali Rubovo babičce rajčata a vzbudili sousedy díky repráku, kterej jsme vezli s sebou (viz foto) a kterej se prostě fakt do kapsy nevejde... No a taky jistě dobře víš, kdo je Plocháč, jo, tak přesně ten tam jel s náma (tomu patří ten reprák), protože jsem se po tom ping pongu potřebovala převlíct a jak na mě Hobit čekal před mým barákem, potkal ho a tak jel Plocháč s náma... No a že to bylo moc fajn, to asi pochopíš z tý fotky, měla jsem i video, ale radši ho sem nebudu dávat, prdnul by ti totiž reprák v mobilu.. Podstata celý tý akce je v tom, že já moc v týdnu nepobíhám po městě, ani po vesnici, když mám druhej den školu a ani nejezdím nikam po nocích a vlastně... Já mám děsně nezajímavej život, teda až na pár výjimečných dní, jako třeba ten včerejší nebo taky v pátek, kdy jsem byla na křtu Robovo knížky v Družbě (no a já se jdu fakt zabít, další vysvětlování kdo je zase Rob), ano ano, přesně ten mami, můj kamarád ze střední co má tak hezký citáty jako třeba ten sprostej co zanechal v tý svý poslední knížce, kterou jsem si stejně koupila jen proto že on tam má asi tak tři stránky svých básniček, a zbytek je jen od dalších plzeňských autorů, který jsou ve výsledku děsně nudný... No a blížím se ke konci ve svým sáhodlouhým vyprávění... Bez odpovědí na tvůj minulý článek...

Těšim se, až uvidim tu nádheru (samozřejmě, že myslím naší knížku)...
Těším se na křest, na kterej ještě nemáme ani pozvánky (Hahaha)...
A těšim se na to, až jednou konecně dospěju (chacha, tak ten byl dobrej)

PS: Takovej ten pocit, když je půl jedný ráno a Sába píše článek (kterej má vyjít za pět a půl hodiny) v posteli a u toho přemejšlí co udělá s tou povinnou četbou, kterou fakt ještě nemá...  (jo, fakt spisovatelka hadr)...
PPS: Psala mi nějaká holčina z Opavy, že miluje náš blog a že si koupí knížku a chtěla by nás vidět, fakt se bojim, že mi teď lidi začnou Stalkovat...
PPPS: Ja vim, že už mi stalkujou...
PPPPS: Jo, opravdu byl ten reprák připoutanej pásem... To je konec prostě.

Jak ušetřit peníze

Ahoj, Sabi !
Dříve, než tobě a všem zde přítomným prozradím tajemství, jak ušetřit mnoho peněz a koupit si za ně například zmrzlinu a novou motorku, musím zareagovat na tvůj předešlý článek.. a to na to, že se bohužel stává skutečností, že naše maturita již není v "nedohlednu", ale je celkem blízko. Podle mě byl nejlepší rok na střední druhák. Protože v prváku jsme přišli, nic jsme neznali, byli jsme ještě vymazlený ze základek a školou jsme bloudili. Starší žáci si nás dobírali a prodávali nám učebnice, které jsme nikdy nevyužili. Třídní učitelé nás zastrašovali a matikáři předstírali, že jsou miloučcí.
Teď jsme ve třeťáku a to už se maturity děsíme. Ve druháku to bylo takové, že jsme si připadali drsně, že jsme překonali prvák a nejsme nejmladší na škole. Orientovali jsme se v tom, z jakých tříd jsou kluci, kteří stojí každou velkou přestávku u bufetu. Většinou to byli pěkní čtvrťáci, jenže uplynul rok a už je na chodbách nepotkáváme.. zkrátka odteď už je to všechno totálně v hajzlu. Řešíme jen autoškolu, maturák a občanskou nauku.

Ale dost o škole, prosím ! Pojďme si společně povědět, jak si naspořit nějaké ty korunky !
Bůh (i moje máma) ví, že jsem shopaholic. Ahoj, jmenuju se Juliet a jsem závislá (nejen) na nakupování oblečení. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, inspirovala jsem se jinými články a videi a vytvořila jsem pro vás tento seznam.

1) NENOSTE U SEBE VELKÉ ČÁSTKY
Když si řeknete, že se jdete PODÍVAT do obchodu s oblečením, protože máte například čas nazbyt a jste v obchodním centru, ale nesmíte utratit, prostě si s sebou neberte velké peníze. Potom vás to bude akorát tak svádět k nákupu několika kusů oblečení. Takhle se jen hezky podíváte, to, co se vám zalíbí si můžete například vyfotit, jít domů a během pár dnů přehodnotit, zda danou věc opravdu potřebujete. Pokud vás touha po ní opustí, pak gratuluju, právě jste ušetřili. Dost často to totiž bývá jen chvilkové okouzlení zlevněnou sukní z H&Mka. Specifický.

2) NEUNÁHLIT SE
To v podstatě souvisí s bodem číslo 1, ale tentokrát bych zde chtěla zmínit, že pokud si šetříte nějaké ty peníze bokem a plánujete, že si za ně koupíte něco dražšího (např.: notebook, značkové boty/kabelku, zájezd někam), neutrácejte za blbůstky, které doopravdy nepotřebujete.
Je to vcelku jednoduché. Půjdete kolem svého oblíbeného obchodu a uvidíte docela pěkné tričko za 130 korun. Není úplně extra, ale řeknete si, že za tu cenu to stojí. A co takhle se zastavit a zeptat se sami sebe, jestli by nebylo užitečnější těch 130 korun hodit do prasátka a šetřit si je (například) na ten nový notebook ? I to jsou přeci peníze. Je možné, že to tričko by vás za pár týdnů omrzelo, ale to vám peníze nevrátí.

3) UDĚLEJTE SI SEZNAM
Tohle souvisí spíše s nakupováním jídla/bytových doplňků. Když jdete na nákup, sepište si seznam věcí, které potřebujete. Došlo mléko ? Napište tam mléko. Došlo pečivo ? Napište tam pečivo. Protože to vás v obchodě donutí jít jen do oddělení s věcmi, které opravdu potřebujete. Nebudete se dívat na čokolády a brambůrky ve slevě, které za cenu třiceti korun spořádáte za pár minut, ale nic z toho nebudete mít. Hoďte těch 30 korun do prasátka ! A hlavně NIKDY nechoďte na nákup potravin hladoví.

4) NEKUPUJTE NIC V NEJISTOTĚ
Zkoušíte si v kabince docela pěkné černé šaty za 800 korun, ale nejste si jisti, zda vám opravdu sedí a stojí za tu cenu ? Nekupujte je jen proto, abyste si udělali radost. Pokud si nejste opravdu jistí, jako "bomba šaty, musím je hned mít", pověste je zpět na ramínko a opět počkejte, zda budete mít i po několika dnech nutkání si je jít koupit. A stejně.. nemáte už ve skříni troje takové podobné černé šaty ?

5) KUPTE SI MENSTRUAČNÍ KALÍŠEK
Ano, Sabinko, navazuji na tvůj článek o kalíšku. Protože jsem si ho také pořídila a je to naprosto super ! Dovolila jsem si trochu pohrát s počítáním.. jedno balení vložek Always seženete v akci za asi 50 korun, obsahuje 8 vložek (v tamponech se nevyznam :D). Jiné značky stojí někdy i více, někdy méně, obsahují například 10 kusů, ale počítejme tedy s Alwayskama. Jedno takové balení stačí na dva dny silnější menstruace. Potřebujeme tedy minimálně dvě taková balení na cyklus. Takže za měsíc spotřebujeme vložky za přibližně 100 korun (liší se značka od značky). Za rok tedy utratíme za vložky asi 1200 korun. Menstruační kalíšek stojí většinou něco mezi čtyřmi sty a osmi sty korunami. Pokud se o něj staráte dobře, můžete ho bez obav používat i 10 let. Což znamená, že už za půl roku se vám investice do kalíšku začne vyplácet. A věděli jste například to, že jedna žena za život spotřebuje asi 150 kilogramů vložek/tamponů ? Což je asi 15 000 kusů ? Přitom můžete používat menstruační kalíšek, prospět přírodě a zároveň své peněžence.

6) STAŇTE SE POLITIKEM
Je to v podstatě to samé, jako krást cigára ve večerce, ale naprosto bez rizika a vyděláte ještě víc peněz. Ne, to byl džouk.

7) MYSLETE DO BUDOUCNA
V tomhle bodě trochu peněz utratíme. Představte si situaci, že potřebujete nový kabát na zimu. Zalíbil se vám takový, do kterého jste se na první pohled zamilovali, ale stojí 1799 korun ? Tak jste šli do Terranovy, kde mají docela podobný, ale značně nekvalitní za třetinu výše uvedené ceny ? Tentokrát opravdu zainvestujte to možnosti číslo jedna, protože je pravděpodobné, že kabát vydrží o mnoho déle a tak rychle se neponičí, než ten, který stál sice pár slupek, ale už po jedné sezóně se ošoupe a je to na něm vidět. Dražší kabát vám vydrží i několik let (pokud se k němu budete chovat láskyplně a s pochopením, ovšem). To samé platí například i i botách.

8) ZKUSTE SECOND HANDY
Pořád byste si kupovali nějaká trička, tílka, kraťasy, ale nechcete tolik utrácet ? A přesto máte potřebu ? Vyhlídněte si second handy ve vašem městě a podívejte se po levných, originálních kouscích, které by mohly obohatit váš šatník. Často zde naleznete například oblečení z Anglie či jiné země, které je v dobrém stavu, za nízkou cenu a hlavně v něm někoho na ulici jen tak nepotkáte.

9) PROBERTE SVOU SKŘÍŇ
Často v ní totiž najdete oblečení, na které jste už úplně zapomněli. To se mi stává dost často. Minulý týden jsem si všimla modrého svetru, o kterém absolutně netuším, kde a kdy jsem si ho koupila. Nejspíš to ale bylo minulý podzim. A pak jsem na něj zapomněla, byl totiž spadlý z ramínka mezi pyžama. Věci, o kterých víte, že už je pravděpodobně nikdy nevezmete na sebe, nebo vám nesedí, hoďte na internet a prodejte je za poloviční cenu, než za kterou jste je koupili. Pokud jsou ve výborném stavu, tak i za plnou cenu. Uvolní se vám místo v šatníku a nějaká ta korunka přibude. Nebo si pozvěte kamarádku na limonádu a nějaké oblečení jí nabídněte (ahoj, Klárko !). Pokud od vás oblečení nikdo nechce, darujte ho na charitu.

10) PŘETVOŘTE SI STARÉ OBLEČENÍ
Přáli byste si nové originální šortky, nemůžete je nikde sehnat a leží vám v šatníku staré džíny, které už nosit nebudete ? Vytáhněte nůžky, šicí stroj a může začít přetváření. Užijete si u toho zábavu a zároveň budete mít dobrý pocit z ušetřených peněz a práce, kterou jste tomu věnovali.

PS.: doufám, že vám můj článek něco dal a budu ráda, když mi do komentáře napíšete, jak šetříte peníze vy :)
PPS.: potřebuju nové šaty, abych mohla vymetat maturáky, lol
PPPS.: to aby mě na nějaký nejdřív někdo pozval

Prostě článek o dveřích!!!

Ahojda Blondýno,
úplně tě vidím, jak si tancuješ a u toho uklízíš studentský koleje, ale mrzí mi, že jsem nemohla být nějaká moucha, co by to pozorovala, když sis myslela, že se nikdo nedívá... Nicméně, když jsi mi o tom vyprávěla, na našem dostaveníčku v kavárně, já jsem teď totiž skoro pořád v nějaký kavárně, a kamarádi mi začínají říkat kavárenský povaleč... ehm.. Cože?! Jo, to je fakt, já vlastně nemám kamarády... (Teď to sem prostě musím napsat, úplně vidím lidi z nakladatelství, jak by u toho teď seděli a opravovali mi počet teček za větou a taky ty velký písmena a interpunkci...) No, a tak jsem závislá na kapučínu a na jednom člověkovi (ano, vím, že se to takhle nepíše), protože ten člověk je moc hodný a mám ho ráda a jsem ráda, že ho můžu mít ráda a on může mít rád mě... A tak...

Jo a taky nechápu ty dementy, co tě sledujou na instagramu a klikají na tvém stories na ANO nebo NE, u tvé otázky mířící na POZVANÉ HOSTY našeho křtu, a ti hlupáci, aniž by byli pozvaní, neustále klikají na ANO nebo NE a myslí si, že jsou vtipní a pokud si to nemyslí, tak je mi jich líto, protože jsou ještě k tomu úplně vypatlaní, a pravděpodobně v životě nedokončili ani jednu školu, ani tu mateřskou, což už je fakt průser a jenom známka toho, že jejich rodiče asi taky budou úplně vypatlaní...

Tak a je to tu, horor, který každoročně zasáhne většinu národa a letos to pohltilo dalších 10 000 nešťastníků (dětí), což je hrozný... Ano, bavíme se o škole. Tolik bezesných nocí, tolik ranního vstávání, tolik nadávajících řidičů na tento režim... No prostě děs a my tomu musíme také čelit. Sice už jako třeťáci, načež nám naše učitelka řekla, že jsme nejdrzejší a nejvíc drsný na škole, ale příliš toho respektu jsme zase nepobrali Juli, co si budem povídat. Ona sice řekla, že už máme zaběhlý režim, víme jak co funguje, takže jsme "profíci" a matura je v nedohlednu, ale asi jí nedošlo, že to nedohledno už je celkem dost ostře vidět.

Ve škole mě prakticky nerespektuje nic. Už ani ty dveře, ne že bych se motala vlivem alkoholu nebo nízkým tlakem, ale skoro se nevejdu do dveří, ano já. Náš školní kryt byl odkryt, z čehož plyne, jak řekla má spolužačka Barča, že až se budeme potřebovat schovat do krytu, tak budeme v prdeli. Ano, doslova. Ale že nebudeme moct využít kryt za těmito účely, je stejnak celé škole putna, protože v tom krytu teď máme všichni skříňky, každý svou, a to chceš!!! A abych se vrátila k těm dveřím, od onoho krytu, musím se zmínit o tom, že to jsou dveře poněkud zvláštnějšího rázu a připomínají spíše dveře do rakety, nebo tak něco.

Díky tomu krytu jsem si ale uvědomila následující. Za prvé, nebudu už vůbec stíhat osmou, protože i kdy jsme měli staré skříňky, které nebyly natolik vzdálené a tedy po ruce, prakticky cestou do těch tří pater, když počítám "zajížďku" do podzemí a následný výšlap čtyř pater. A za druhé... To je ale dneska krásně, viď Juli? Jo? Opravdu skvělý co dokážu... Psát článek o krytu a divnejch dveřích, to se mi zas povedlo... Ale jelikož psaní článku je velmi náročné, zvlášť když se mám místo toho učit na test z psychologie (ano, první týden v září píšeme testy), tak už nemám dál o čem psát a má fantazie opět utne tento květnatý strom plný hovadin a toto téma opustí a i já vás opustím...

PS: Jedu do Polska!!!
PPS: A fakt se tam těšim!!!

Návrat do pekel a vydařená brigáda

Ahojky, Bino !
Na tvůj dotaz ohledně minulého článku.. pod stanama jsme se měli suprově, pomineme-li fakt, že jsme chodili spát dříve, než pětileté děti, protože Julince byla venku zima a bála se sama chodit čůrat na společné záchody v kempu, protože cesta k nim vedla křovím, tmou a musela jsi projít kolem opilého pana Milana, který byl opravdu.. zvláštní. Jako nejvtipnější věc z tohoto klíšťaty prolezlého týdne bych zhodnotila to, že jsme v bufetu měli účet nazvaný "Plzeň" (protože to bylo na Moravě, chápeš) a Matýsek si občas koupil Kozla. Ta paní se nám smála. Jo a taky mě samotnou poslali s pětiletou holčičkou (kterou jsem do té doby nikdy neviděla) na asi tří kilometrovou cestu lesem, která vedla ke zřícenině nějakého hradu. Došly jsme tam. Ta pětiletá mě utěšovala, když jsem se bála, že jdeme špatnou cestou.
Jinak bych dnes chtěla psát o něčem, co je velice smutné, deprimující a k sebevraždě vedoucí, ale je to bohužel pravda. Ano. Ne, Sabi, já to napsat musím. Sabi přestaň mi tou zbraní mířit na hlavu a uklidni se, já to napíšu. Sabi, stejně je to kuličkovka, polož ji na zem. Okay ? Okay. Za pět dní jdeme do školy. Sabi, proč jsi mě střelila tou kuličkovkou ?
*zavírání psychicky labilní brunety do klece*
Inu je tady téměř září a my všichni se musíme smířit s tím, že to co nevidět zase všechno započne. Zase od začátku.... ranní vstávání, přehnaná péče o to, co si vzít na sebe (alespoň já to tak mám), stresování z toho, že matikářka hned v úterý přinese vstupní test (a já si fakt myslím, že přinese), stresování z jiných testů, znovusbírání známek nanovo, první pětka z matiky (ze vstupního testu), utrácení peněz z letní brigády za doučování (matiky), plnění domácích úkolů.. a tak dále, a tak dále.
Doufám, že jsem vás na to pondělí pěkně naladila.

Ale je mi jasné, že někteří z vás jdou (nebo už byli ?) ještě tenhle týden na reparát, tak už to pro vás vlastně začalo.
Jinak ano, dávám ti za pravdu v tom, že ty první dva roky na střední utekly jako voda a vem si, že teď to pro nás bude ještě horší ! Probojovat se třeťákem, nacvičovat na maturák a odmaturovat. Ale hele, já nám věřím, my to dáme !
Jinak všem za nás obě musím sdělit fakt, že jsme v pondělí navštívily Schovanou kavárnu, která je schovaná v srdci Plzně, že to tam je krásné a právě tam se taky bude odehrávat křest naší novopečené knížky. Jsem z toho úplně odvařená !

A zas z trochu jiného soudku. Tohle léto (vlastně jen v srpnu) jsem brigádila na kolejích vysokoškoláků. Bavilo mě to ? No.. bavilo mě tančit při mytí oken na štaflích za poslechu starých hitů, které mi v uklízení pomáhaly. Bavilo mě vysávat a u toho tančit bez hudby (než jsem zjistila, že v chodbě, kde jsem tančila nejvíce, je kamera :)). Bavilo mě vytírat tam, kde bylo čisto. Bavilo mě se naučit prát v pračce. Bavilo mě poznávat nové lidi. Bavilo mě mít pocit, že jsem hezky uklidila nějaký pokoj. Nebavilo mě vyhazovat jídlo z ledničky. Nebavilo mě mýt ledničku. Nebavilo mě dívat se na to, co už jsem umyla, znovu opatlané (myslím třeba okna v chodbě). Nebavilo mě, když bylo moc brzy ráno a nemohla jsem (z vlastního zájmu) pouštět písničky, abych nikoho nevzbudila. Nebavilo mě omylem vyhodit hadr z okna na střechu jiného domu. Nebavilo mě, když tam pařilo sluníčko natolik, že když jsem namokřila okno a otočila se pro stěrku, okno bylo suché. Nebavilo mě, když jsem měla krásně dlouhé a nalakované nehty a zničily se mi tam. Ale vcelku mě to tam bavilo. Občas. Mám ráda vůni mycích prostředků a vůni pánských sprchových gelů. Nejsem úchyl. Bylo to tam prostě cítit všude (kromě ledničky), fakt, věř mi, prosím tě.

PS.: I want to break free
PPS.: na to jsem taky tančila
PPPS.: když jsem myla ta okna, koukala jsem na svou školu a v duchu ji proklínala

Koutek samotářství a stížností o životě

Nazdárek Juli,

jsem pobavena a zároveň potěšena tvým minulým článkem a především tvým infem o nové braletce. Já jsem si takhle před měsícem taky jednu koupila, je nevycpaná, protože proč vycpávat něco, co tam stejně nebude, a je černá s kraječkou a úplně jí žeru, asi jako kornflejky.. Líbí se mi tvůj názor na neholení si nohou. Kdybych byla feministka, taky bych si je neholila, ale já feministka nejsem a tak holím, holím.. a nadávám a nadávám, protože žiletky lezou do peněz a rozřezávají ti nohy. Ale protože jsem pozitivní Sába, nebudu to tak moc řešit, klidně půjdu na rande s neoholenejma nohama, je to moje věc. Dělejte si co chcete. Jak bylo pod stanama? 

Asi půjdu rovnou k věci (haha, nemůžu uvěřit - vážně to nebudu zas dvě hodiny okecávat, abych odlákala i tu hrstku zájemců, kteří si to nepochybně chtěli přečíst?). Dnešním tématem jsou mé čekací schopnosti, asi nevíte co si o tom máte myslet, nebojte, já taky ne. Jela jsem takhle do školy, pozdě, jak jinak, a čekám na tý zastávce na tu debilní třicítku, a abych aspoň trochu přestala pořád dokola myslet na to, jak jsem pitomá, protože odložit čtyřikrát budík je prostě fakt blbost a dělat si potom ještě obří misku neskviků s mlíkem, je ještě větši pitomost. Vracet se pro deštník je pitomost, pouštět lidi ve dveřích je pitomost (nevýhoda bydlení v džinžáku), táhnout do školy plnej batoh jídla a jiných věcí, které nejsou určené k výuce je pitomost, z těchto drobných nedostatků se dá jednoduše usoudit, že osoba, která tyhle věci dělá nepochybně bude pitomá. Tak vás všechny zdraví pitomá holka. No nic, jdeme dál, chtěla jsem psát o mých schopnostech a ne se tady jako obvykle totálně shodit. A zas to nevyšlo. Tak nic. Pravda je, že pořád čekám až se ke mně svět zachová stejně dobře, jak já se chovám k němu, ale výsledkem je jen to, že na mě jakási paní v metru křičí, ať jí pustím sednout, přestože jsme v metru jen my dvě a její pes. Potom napíšu do organizace, pro kterou chci něco udělat, odkud mi přijde bouřlivá odpověď, že takto se pomoc nenabízí. V obchodě, kde denně utrácím peníze za jídlo na mě nejmenovaný Antonín spustí řeči o tom, jak chrání majetek firmy a že mu mám ukázat obsah tašky. Když jsem v práci na kase, lidé na mě zkouší poměrně novou taktiku jak mě okrást, protože na mě mluví anglicky a myslí si, že mě převezou, když mi dají vysokou částku a já jim nebudu umět vrátit, ale nedochází jim, že já sice anglicky dobře neumím, co si budem, ale o to víc si v hlavě srovnám jak jim to anglicky řeknu se správnou výslovností a vrátím jim one thousand three hundred sixty eight. A že to skutečně bude 1368,-. A že následná hádka v angličtině proběhne úplně stejně, protože já budu v klidu, jelikož jsem si jistá, že jsem chybu neudělala a jsem tedy v právu. A oni se po chvilce také vzdají, protože si při tom rozhovoru uvědomí, že nejsem tak blbá jak doufali a že narazili na asertivní holku, co chce taky tak nějak bránit majetek firmy a hlavně zastává ve všem spravedlnost.. 

Došlo mi, že dva roky na střední utekly jako voda a že ta voda se nedá vrátit a běží furt dál a dál. A že už jsem téměř za půlkou, protože za dva roky maturuju a že teď byly ty dva pocitově delší roky a teď už to poběží neuvěřitelnou rychlostí.. a že se budu neustále potýkat s konfliktama.. a konečně jsem se rozhodla se jim postavit. Prostě budu jen hájit to, jak to je a nebudu poslouchat pitomý kecy o tom, že je něco jinak než to skutečně je. A nebudu reagovat na hloupý lidi, takže docela hodně reakcí si ušetřim.. a budu žít šťastně a spokojeně až do smrti. 

No ale co pak? Za ty dva roky? Co budu dělat. Uvědomuješ si, že budeme muset jít na nějakou vejšku viď? A já si tak řikam, že chci furt to samý, ale nechci to studovat v týhle zemi.. 

Jo a až si jednou koupim to dítě, tak ho naučim v roce číst, a dám mu přečíst naší knížku, aby se odmala naučilo, jak to v životě chodí a velkou debatu mu věnuju až tak v šestnácti o sexu. No a... teď si zase dělám legraci, samozřejmě, že si s ním budu povídat pořád o všem, a nechám toho, až mi ve třinácti pošle do p*dele a bouchne mi dveřma svýho pokoje před nosem. Toť vše od mateřsky založené Sáby.

PS: Jsem ráda, že mám spoustu starostí, protože pak ani nemám čas řešit sama sebe, svoje problémy..

PPS: Těším se až jednou dojde na budoucnost..

Sebeláska ?

Ahojky, Sabinko !
Na začátek bych ráda podotkla, že nechápu, proč protestuješ proti deštníkům. Jasně, je to tvoje věc, kdyby sis neholila nohy, tak to taky respektuju, ale když si představím, jak kráčíš tím letním deštěm, jen v balerínkách, sukni a přiléhavém tílku, kapky ti stékají všude možně, tvé kudrnaté vlasy se mokrem kroutí ještě víc.. no zkrátka, pořiď si deštník. Kapuca nestačí. Né, dělám si srandu, dělej jen to, co uznáš za vhodné, ostatně i o tom bude můj dnešní článek.
Selflove, sebeláska, milování vlastního těla i duše a tak dál. To všechno je naprosto nezbytné k životu, pokud chcete být maximálně sebevědomí a jen se nelitovat, že jste moc tlustí, hubení, vysocí, malí, máte pihy, nemáte pihy, máte chlupy na zádech, mezeru mezi předními zuby, vybočenej palec na noze, krepatý vlasy, splihlý vlasy.. zkrátka znáte to.
Ale je to skutečně tak jednoduché, přijmout se takoví, jací jsme ? Já osobně si myslím, že hlavně MY sami se musíme ve svém těle cítit pohodlně. Pokud máme pár kilo navíc a nelíbí se nám to, ačkoli okolí nám stále říká věci jako : ,,Nejsi tlustá, prosím tě.", nebo : ,,Jsi jen prostorově výraznější, alespoň tě nikdo nepřehlédne !", tak s tím něco udělejme. Je to naše tělo, my se v něm musíme cítit co nejpříjemněji, i kdyby se z toho ostatní měli víte co.... a i naopak, pokud máme pár kilo navíc, okolí se to třeba nelíbí, ale my se cítíme komfortně, proč bychom měli hubnout ? Někomu se to třeba líbí. I mně se líbí slečny/ženy s křivkami. Je to naprosto individuální.
Samozřejmě neříkám, že když je někdo obézní nebo vychrtlý tak, že ho to ohrožuje na životě, ať s tím nic nedělá, pokud s tím něco dělat jde.

Nejhorší na tomhle všem je, že lidé se srovnávají s jinými lidmi. Kdybychom neviděli těla/tváře/vlasy jiných lidí, třeba bychom si nikdy neuvědomili, že to naše tělo/tvář/vlasy nevyhovuje stereotypům, kterých se poměrně dost lidí ve světě drží.
V každé zemi byl, je a bude nějaký ideál krásy. Hodně hodně dříve to byla například Věstonická Venuše (nehleďme na chybějící končetiny, prosím) se svým oplácaným tělem, poté také Kleopatra s malým "knírkem" pod nosem, kterým se pyšnila.. celkem nedávno to byla slavná Marilyn Monroe s ladnými křivkami a dnes to jsou různé zpěvačky, herečky nebo hvězdy sociálních sítí, které se ženy snaží napodobovat.
Já bych třeba strašně chtěla mít dlouhý nehty. Buď svoje nebo i umělý, jako má dnes dost holek i v mém okolí. Je pravdou, že teď v létě jsem už ty své dost dlouhé měla, narostly mi na dovolené v Egyptě, ale jakmile jsem se vrátila do běžného života, tři se zlomily, tak jsem to ostříhala všechno. Nemůžu je mít kvůli klavíru. Hraje se s nimi na něj špatně, klape to a ty na palcích se většinou po jedné rychlejší skladbě zlomí. Ale to je cena za to, že miluju hudbu a moc ráda ji "vytvářím".
Dříve se většina žen neholila. Dnes se většině žen hnusí v podstatě jakékoli ochlupení na jejich těle, pokud se nejedná o vlasy, obočí nebo řasy. Já nejsem výjimkou, taky se holím, ale mám to štěstí, že nemusím tak často, protože jsem přírodní blondýna (lol) a moc rychle mi chloupky nerostou. Takže ne, neholím si v létě nohy každý den, ani obden, ani každý třetí den. A když se nějaká dívka/žena neholí vůbec, tak co. Asi nám z nějakého důvodu ty chloupky rostou, ne ? Kdyby to bylo opravdu tak moc nechutné a nehygienické, tak by nám asi nerostly, ne ?

Ostatně dnes jsou takové malé nedostatky spíše přednostmi. Dřív by bylo nemyslitelné, aby modelka měla nějaký takový nedostatek. Třeba tu mezeru mezi zuby, veliký nos, pihy po celém těle, každé oko jiné barvy, vitiligo (onemocnění pigmentu v kůži), plochý hrudník, cokoli..
Teď poněkud odbočím od tématu, ale Sabi, hádej co, já si koupila novou podprsenku. A je fakt moc pěkná, taková bílá s černou krajkou kolem, nemá kostice, možná je to spíš taková bralletka a už se nemůžu dočkat, až ji budu nosit. A proč je to tak překvapivá zpráva ? Protože (jako dost často) jsi na mě měla silný vliv, tentokrát v hnutí #bezpodprsenek, #zahoďmepodprdy, #svoboda🐐🐐 pokud chcete.. a já ji opravdu dost zřídka obleču. Hrozně lidí se tomu diví a mají řeči jako : ,,Nezapomněla sis dnes něco ? Hahaha.", nebo : ,,Nestydíš se trochu ? K tomu bych se teda neodvážila." a tak podobně, no. A ne, nezapomněla a ne, nestydím. Dřív jsem v podprsence skoro i spala a to jsem na tom hrudníku měla ještě 3x míň (ano, to jde) prsou, než mám v dnešní době. A cítím se takhle fajn. Přece.. kdybys neměla nohy, tak taky nenosíš boty, ne ?

Ale ta bralletka je skvělá. Je pohodlná, lehká, roztomilá, nikde neškrtí ani netáhne a je to 75A. Chápeš !!? 75 ! Já mam normálně větší, takže tuhle krásku jsem tam fakt nemohla nechat. A ne, fotku v ní sem dávat nebudu. Vím, že bys chtěla, Sabi, ale bohužel kdyžtak budeš muset přijít ke mně domů a pokochat se naživo.
Takže tímhle bych to asi tak ukončila.. mějte se rádi takoví, jací jste. Život je krátký, tak ho nepromrhejte myšlenkami na to, že se sami sobě nelíbíte.

PS.: milujte se a množte se !
PPS.: jsem s Matesem pod stanama a je to veeeeliká zábava
PPPS.: snad tu bralletku budu nosit, už jsem si odvykla si pod triko ráno něco oblékat

Déšť

Zdravím Juli,
ano, jsem si vědoma toho, že jsem minule článek nenapsala a omlouvám se, ale nastal v mém životě zvláštní posun, který jsem vstřebávala a na články už nebylo v hlavě místo, potřebovala jsem vypnout a restartovat. Což jsem udělala a myslím, že to zafungovalo. Zařízení je nyní plně funkční. Nicméně bych chtěla reagovat na tvůj minulý článek.

Takže, moc se mi líbí, že plánuješ koupi menstruačního kalíšku, teď už budeme všechny kališnice a bude to skvělý, protože nikde žádnej odpad a prostě ta možnost nahoty u piána... no co si budem...
K řidičáku ti přeji velké štěstí a hodně humoru na silnicích...
Nicméně mě pobavilo, že na dovolené v Egyptě se ti líbilo a našla sis kamarády, ano, považuji za tvho nového kamaráda toho podivného hocha, co ti nosil květiny... No, ale hlavní je, že tě taky nesežral nějakej žralok. Hajzl jeden, vidíš to? A to jsou přesně ty potvory mořský. Fuj! Já bych do toho asi už nevlezla, pokud bych neviděla deseti kilotmetrovou azurovou vodu značící mělčinu, měřící pouhých dvacet až třicet centimetrů nad zem... To já si užívám letos živůtka jenom tady v ČR.

Jak už to tak v životě bývá, věci, lidi i situace si vykreslujeme do našeho vysněného obrazu a nedochází nám, že stejně dojde k prozření. Že časem uvidíme všechno takové, jaké to skutečně je. Já tomu vždycky nalepím obal jak od snickersky a pak se divím, že to chutná jak pasta na boty, divný, když to neni snickerska, je to stejné jako s tou věcí/člověkem, kvůli kterým jsem toto přirovnání vymyslela. Nemá to oříšky, tak to nikdy nebhde snickerska. Nemá to světlounký kenovský vlásky, tak to nikdy nebude Brad Pitt. Atd. Chápem se?

Jde o to, že v životě je to stejné. Se vším. A proto je lepší si nic nemalovat a nechat si sny na noc, s těmi totiž opravdu nic udělat nemůžeme, ty nijak neovlivníme, narozdíl od těch, které si v hlavě tvoříme při plném vědomí.

Zjišťuji, že mě stále obklopují a obklopovali hloupí lidé a pořád jsem nepřišla na žádný babský recept, jak se jich zbavit. Asi nejsem dostatečná čarodějnice, protože se na mě pořád lepí. Ale předpokládám, že za to nemohou, protože jsou prostě hloupí a to bude ono.

Musím dneska zanechat psychologických keců a to z jednho prostého důvodu.. Blíží se nám vydání knížky a z toho plyne, že řešíme křest a s ním spojené zařizování a je toho opravdu hodně. Ačkoli nechápu, jak přibližně 150 lidí narveme do malinké kavárny, tak si myslím, že to bude dokonalý křest, který bude škoda nenavštívit. Toto ale není pozvánka, protože věřte, že bychom vás také rádi pozvali, ale ty ostatní lidi nemůžeme jen tak spálit a hodit do řeky nebo na smetiště, šli by pak po nás policajti, to musíte pochopit.

Jdu si takhle po ulici a najednou se zničehonic začnu smát. Kapky mi totiž omývají celý obličej, a nejsou to kapky, ale záplava vody. Leje jako z konve, no jo.. a já jakožto zapřísáhlý občan nenosíc deštník jsem hrdá na tuto skutečnost. Ale směju se vlastně svojí blbosti, radši zmoknu celá, než abych byla aspoň z poloviny suchá. Kapuca mi dostatečně vlasy nezakryje, teče mi voda do tenisek, kurva, už abych byla doma. V duchu si přitom pořád opakuju, že je to sranda, usmívám se a pak si řeknu, dyť já vlastně miluju déšť. V tom zjišťuju zdroj přísunu další a další vody.. Jdu totiž podél baráku, abych unikla nejsilnějšímu dešti, chůzí pod balkony. Ten zdroj je ovšem a teď se podržte, co chytrého zase Sába vynalezla.. no jo, jdu přímo pod děravým okapem.. vrchol všeho nemožného. Došlo vám někdy jak moc je čas pohyblivý? Že uteče minuta, dvě a najednou jich je deset, pak uteče měsíc, rok, a v mžiku jsou to desetiletí, ba dokonce i padesátiletí.. Jsem člověk přemýšlivý, a pokud zrovna nepřemýšlím nad svou hloupostí, dumám nad hloupostma druhých, nebo nad hloupostma, co pro mě hodně znamenají, jako třeba čas. Tohle všechno mám v hlavě, jak tak jdu tím deštěm a pořád ještě nejsem doma. Přijde mi, že jsou to stovky kilometrů z tý zastávky.. Přitom využívám všech zkratek, jdu tak rychle, že už jsem tak prošlapala několik bot a taky si to dokazuju tím, že každýho předejdu.. A to přitom s nikým nezávodím, ale oni se mnou asi jo.. Magoři.

PS: Tak papa, čau, ahoj
PPS: Ale knížku si kupte!

Handyman z Egypta

Ahoj, Sabinko !
Slavnostně všem mohu oznámit, že dnes je první srpen, což znamená, že je půlka prázdnin za námi. Není JEŠTĚ půlka před námi, ale je UŽ půlka za námi. Deprese incoming. A mohu Ti říct, že se toho třeťáku fakt docela bojím. V březnu si budu dělat řidičák s Matesem a prý i možná s jeho mamkou, tak uvidíme, jak to půjde.. to už máš za sebou.
V neděli jsem se vrátila z Egypta, živá a zdravá, bohatší o nové zážitky a suvenýry, chudší o několik dolarů, které nebyly mé. Ráda bych Ti sdělila ten snad nejvíc creepy zážitek, který se tam odehrál.. dovol mi Tě uvést do té pravé egyptské atmosféry.... je asi tak 16.30 egyptského i místního času (protože tam prostě bylo stejně hodin jako tady v Česku), nacházíme se s mou dlouholetou kamarádkou Eliškou v našem útulném bungalově s malou sprchou, po pár dnech špatně fungující klimatizací, postelema a gaučem ze zdiva (plus matrace, samozřejmě) a díváme se na animovaný film "Lorax". Nutno podotknout, že již pár dní předtím nás kolem hotelu zastavoval člověk s modrým tričkem, kšiltovkou, nechutně zapáchající cigaretami a neustále žádající o fotku na jeho Samsung s námi.. nejdříve jsme si mysleli, že je to plavčík. Poté, že pracuje na recepci. Ale když přišel na náš pokoj a odsával odpad, došlo nám, že je to jakýsi údržbář. No nicy takže.. chtěl se s námi pořád fotit, pověsil nám na dveře od pokoje žluté a růžové květiny, náhrdelník, přinesl nám tři ČESKÉ knihy z osmdesátých let, který sakra nevím, kde vzal a byly strašně nudný a o ničem a stříkal nám v pokoji nějakou vůni. Také nám přinesl lahev vody, kterou následně chtěl zpátky.. jenže tenhle chlapec handyman neuměl téměř ani slovo anglicky, takže jsme se nedokázali na ničem domluvit. Vracíme se tedy k onomu osudnému odpoledni. *Ťuk ťuk*, ozvalo se na naše vrátka. My, ležící v tom vedru na postelích, koukající se na Loraxe a hledající nějaké oblečení, protože jsme byly dost obnažené (to horko bylo úmorné), jsme se zalekly, ale šly otevřít. Stál tam, v rukou měl další lahve s vodou, sám se pozval dál (my žily v domnění, že jde zas odsávat odpad nebo něco), sedl si do pokoje a snažil se s námi trávit svůj čas. Snažila jsem se s ním mluvit, ale on anglicky, rusky, ani česky neuměl. Poté nám ukázal, jak upravil naše společné fotografie. Nasadil mi klobouček, Elišce brýle a bylo to vskutku vtipné. Ne. Potom začal pouštět písničky ze svého mobilního telefonu a stále tam.. prostě byl ! Snažila jsem se ho nějak vyhnat, ale nerozuměl mi. Tak jsem předstírala, že s někým telefonuju (ačkoli by to ani nebylo možné, neměla jsem v mobilu svou SIMku, ale nějakou egyptskou s internetem, na které mě ošidili o 3GB a několik dolarů), a pak jsem mu nohama a rukama řekla, že to byla moje máma a musíme někam jít, tak ať se laskavě zvedne a vypadne. Ano, jsem v pantomimě skvělá. Tak tedy odešel a snad i pochopil, že otravovat už nemá. Mám takové podezření, že v tom hotelu ani nepracoval, protože kdykoli jsme ho potkaly (ráno, odpoledne, večer), tak buď seděl na zemi vedle hotelu nebo seděl u nás v pokoji. Nebo před pokojem. Prostě to bylo divný.
Takže toť má asi nejdivnější historka z dovolené.. ještě sem hodím pár hezkých náhodných fotek. Všichni tam byli moc milí, snad kromě dnes již několikrát zmíněného hocha v modrém tričku a jednoho prodavače šperků, který pořád říkal : ,,My name is Mustafa, not Mafia."

Já, Mando, Koko (skvělí animátoři, kteří nás tahali na veškerý programy, tancování a i tanečky s dětma ve věkovém rozmezí asi 3 - 10 let) a Eliška

Úžasně mělké moře, které mělo asi 38°C....

Balkónovka

Ty kytky od Handymana..

PS.: nepřežrala jsem se tolik, jako loni, předpředloni atd..
PPS.: máš ráda kečupový Pringlesky ?
PPPS.: já jo