Zpověď lavičky

Ahoj, jsem Lavička.
Nejsem si naprosto jistá, zda jste můj příběh již někdy slyšeli, je to možné, ale to nevadí.
Jsem Lavička, velmi stará lavička, mé místo je tady v parku. Stojím tu již odnepaměti. Scházejí se kolem mne divní lidé, malé děti, mladé páry i staré páry. Občas si na mě někdo sedne, jsem na to ale už zvyklá, takže policii volat nemusíte (i když mám ráda svůj osobní prostor). Je mi smutno, protože jsem jediná lavička široko daleko. Lidé si na mě chodí i pobrečet, stojím na odlehlém místě.

Jsem ráda, že kolem kolejí byly postaveny vysoké zdi. Okolí vypadá přívětivěji, navíc díky zdem nevidím sebevrahy, alespoň ne přímo při jejich činech. Samozřejmě si jich na mě už také pár posedělo.
Nepochopím, proč si v dnešní době musí za teplých dnů tolik mladých zahulit na mém posvátném místě a pustit si z minireproduktoru hudbu, která mi trhá uši, ačkoli žádné nemám.
Jednou do mě nějaký chlapec vyřezal kapesním nožem jakési znaky, nejspíše písmena, nevidím si na opěradlo.. předpokládám, že to byly iniciály něj a jeho přítelkyně, se kterou na mě často sedávali. Chodili za mnou téměř denně, když bylo teplo. V jejich přítomnosti mi bylo dobře, když zrovna nedělali věci, které se na veřejnosti nesluší, chápete.... pak už ale nepřišli. Nastal zimní měsíc, tak jsem si myslela, že se vrátí, ať se oteplí. Ale nevrátili se.

Čekala jsem dny. Týdny. Měsíce. Bylo léto. Oni nepřišli. Bez nich jsem se cítila tak nějak.... nesvá. Jako bych nebyla ve své kůži (tedy.. kdybych nebyla ze dřeva, ale rozumíme si).
Byl to asi rok, co se ti dva neukázali a nemohla jsem uvěřit, když jsem ho spatřila. Tak pomalu si vykračoval směrem ke mně, pohladil mne po mých zádech a sedl si. Ten chlapec, jenomže vypadal poněkud.. jinak. Seděl na mně sám a do očí se mu začaly hrnout slzy. Bylo mi ho líto. V ruce cosi svíral. Její náhrdelník ? Netuším. Pak se ale usmál a něco málo procedil skrze zuby. A najednou se objevila. Ona.

PS.: neryjte do laviček
PPS.: příště si uvědomte, že dřevo má také city
PPPS.: neposlouchejte ošklivou muziku na veřejnosti, díky

Rozšlápla jsem mrtvou myš

Ahojda Juli,
jak se máš se ani nemusím ptát, protože se teď docela dost často vídáme navzdory našim nabitým diářům, takže vím, že se máš stejně špatně jako posledních sedmnáct let a 41 dní, tedy ode dne tvého příchodu do Čech z daleké Jůlásie. Rodiče tě nekrmí, učitelé tě šikanujou, spolužáci tě učí samý blbosti, a pak máš bejt normální, nezaostálá, svéprávná a sebevědomá bytost.. Cítím z toho hrůzu, děs a křeč v noze, asi si vážně budu muset koupit hořčík, ale neboj, jsem na tom stejně, a nemám kamarády. No a to jsem ti zatím nepopsala mou příšernou zkušnost s mrtvou myší, na kterou jsem šlápla.. ehm, existuje tady i ta možnost, že než jsem na ní šlápla, tak ta myš ještě žila, ale držme se toho, že nejsem vrah hlodavců ani morčat nebo potkanů a dalších ryb a řekněme, že ta myš umřela z jinýho důvodu, který vám teď vysvětlím. Určitě měla rodinu, její bratr měl rozvedený manželství a neplatil alimenty, což nesnesla babička, která z toho zakousla sýr z pasti a to přitom pořád říkala svým vnoučatům, ať to nikdy nedělají, zemřela bolestivou smrtí a její manžel na její památku opustil dům, v jehož sklepě společně žili a vychovávali svá robátka celá léta, a zanechal pro její duši trochu svého pachu (prase jedno). Dědeček po smrti babičky mimochodem zešílel a potom si ho podala parta vymahačských potkanů, protože tam, kde se nově usadil nezvládal platit nájem a tak ho jednoduše vykopli až zahučel do kanálu, ve kterém se utopil, protože ho již život nebavilo prožívat bez jeho milované babičky. A co ten jejich synek neplatič alimentů? Tak na toho přišla exekuce a z té už se nikdy nedostal a děti viděl jen jednou za rok. A myš, ktetou jsem vyšlápla já... Chcete to opravdu vědět? Tak čtěte dál. (Varování: Jestli jste však milovníkem myší, následující řádky čtěte se slepeckou rouškou přes oči, děkuji). Myš, jejíž tělo bylo 8.3.2018 nalezeno nedaleko zastávky Husův park, byla ve třetím měsíci těhotenství, avšak pitva nenašla srdce a žaludek myší matky, oboje se s největší pravděpodobností přilepilo na obuv neznámé bytosti, která tehož dne mířila do školy s blbou náladou, že jede pozdě a ve spěchu si nevšimla, že se tam válí vyvržené vnitřnosti této těhotné myšky. Konec zápisu, případ vyhodnocen jako nešťastná náhoda, příčina úmrtí myši se odhaduje na depresivní stavy po úmrtí nejprve matky, poté otce a nakonec i bratra nalezené, která následně spáchala sebevraždu tak, že okusila ve sklepení jednoho z domů párek, který byl otrávený, nalezená si byla před smrtí vědoma toho, že párek může být otrávený nebo být součástí pasti. Tímto činem vyvrhla své vnitřnosti společně s myším miminem.

Takže co z toho plyne?? Hned několik věcí. Nevstávejte v 7:15, když vám v 7:35 jede autobus a ten musíte stihnout, abyste byli ve škole na osmou, nespětě ještě cestou, koukejte se pod nohy a jednoduše nešlapte na mrtvý myši a jiné zvěrstvo, nejde to totiž z bot dolů..

Jedna fotka z plesu...

PS: Uvědomuju si, že předešlý text mohl slabším povahám zanechat doživotní trauma.
PPS: Ale varování tam někde bylo..
PPPS: Berte to tak, že každý jednou umírá..(znáte moje srandy - asi proto nemam kamarády)
PPPPS: Rozbrečela jsem se radostí, když moje kolegyně přímo předemnou zjistila, že je těhotná (ještě jednou gratuluju Týnko!! ❤)

Deprese.

Zdravím, milí lidé !
Dnes tu chci rozebrat poněkud citlivé téma.. a tím jsou, jak už jste jistě z názvu článku vyvodili, banány. Totiž ne, deprese. Ano, jsou to deprese. Pardón, příliš jsem nespala.
Jsou tu s námi odjakživa a každý s IQ minimálně 55 se s nimi alespoň jednou v životě setká. Ti s IQ nižším jsou optimisté, kteří soustředí svou mysl na malá roztomilá koťátka, štěňátka či krysátka, chcete-li.
S depresí se může setkat i malé děcko, žijeme přeci v době těch internetů, aplikací na podvádění při matematice a podobně. Například, když mu rodiče seberou dudlík. Nebo když na začátku prosince přijde k němu do pokojíčku ta parta úchylů, přičemž jeden má velkou divnou hůl, druhý křídla a třetí pytel s jeho vrstevníky a hrozí mu, že jestli bude zlobit, přijdou si pro něj kterýkoli jiný den v roce. No, a co teprve, když mu ten dudlík seberou ti úchylové ?? To je pak ta pravá deprese. To pak vysvětlujte psychiatrovi, milí rodičové.

Takže.. jak tedy léčit depresi ? Je to jednoduché !
1) zakryjte si oči tak, aby Vás nikdo neviděl
2) přestaňte poslouchat chlapecké hudební skupiny
3) alkohol
4) obmotejte si kolem krku provaz a podkopněte stoličku, na které stojíte
5) více alkoholu

Jak se chovat k lidem v depresi ?
1) ignorujte je
2) zablokujte si je na sociálních sítích
3) neptejte se jich, jak se mají rodiče, když víte, že žádné nemají
4) dohoďte jim jiné kamarády, než jste vy (nejlépe také nějaké s depresí !)
5) případně jim ukažte vysoký most nedaleko jejich bydliště

Rada nakonec ?
Nebuďte tak chytří a neuvědomujte si, co se děje kolem Vás.
Je Vám dobře ? Sedněte si, uklidněte se, ono to za chvíli přejde.

PS.: mějte hezký den !
PPS.: každý, kdo tenhle článek dočetl až sem, je nezvratně dotčen Satanem a odsouzen ke shoření v ohni pekelném

Co je dneska pravda ?

Ahojda Zlondýno,
nevím jak ty, ale já mám tý školy už slušně plný kecky. A to letos nematuruju, dokonce nematuruju ani příští rok, ale i tak si myslím, že to už rychle uteče, jak nám od prvního dne prváku tvrdí i naše angličtinářka, která tehdy řekla něco jako: Holky, maturita je za dveřma, ode dneška se začínáme učit na didakťáky.. maturita se teď už skoro o půlku (ty vogo o půlku?? Tak tohle moje matika nedává) přiblížila a o to víc mám strach, že selžu. Jsem sice motor a jedu na 120%, ale taky někdy potřebuju nabít baterky a na to není moc čas, navíc i nabíječce dojde jednou síla předávat tu energii dál, vezme si dovolenou a půjde spát jako Medvěd z Máši, ale pořád ho budou rušit vnější vlivy (lidé), kteří budou chtít nabít svoje ajfouny už asi po třetí ten den, aby zkontrolovali nové příspěvky na twitteru. Chtěla bych konečně udělat ten řidičák, vydělat nějaký love (=v našem anežkovskym slovníku peníze), a potom bych někam jela. Ať už autem nebo letadlem, ne že bych ho řídila, ale vím, jaký máš nápady.. Strašně se chci podívat do Amsterdamu, do Norska nebo do Irska a taky do Skotska. A teď k dnešnímu tématu.. Já nevím jak to pojmu, asi jako vždy, ale chce to nějaký téma. Tak teda dobře. Co je dneska pravda?? Lžou ti v médiích, lžou ti v knížkách, lžou ti ve škole, lžou ti na úřadech, lže ti prodavačka v supermarketu, lže ti sousedka, lže ti kamarádka, lže ti svědomí, lžou ti revizoři, lže ti zrcadlo, lžou ti fotky, lže ti mobil, lže ti člověk, kterýho jsi v životě neviděla, lže ti tvoje halucinace, lže ti halucinace tvojí kamarádky, lže ti jeho halucinace, lžou ti etikety na zboží, lžou ti letáky o slevovejch akcích, lžou ti lidi na benzínce, lže ti člověk, kterýho jsi viděla podruhý v životě, lžou ti lidi v tramvaji, lžou ti školní kuchařky, lže ti vrátná, lže ti školník, lže ti i učitel na křesťanku, tak mi sakra řekni, komu mám dneska věřit. Vlastně nemám kamarády.. No a vlastně po kamarádech ani netoužím, jsem samotář, co sem tam hledá společnost, ale často si vystačím sama i několik dní. Nakonec teda ty lidi vyhledám jo, protože třeba dostanu hlad a u tý ledničky furt někdo je, takže se s někým potkám, a víš proč je u tý ledničky pořád tolik lidí? Protože je v ní světlo a ty lidi, co do ní pořád lezou mají asi pocit, že kromě světla vydává ta lednice i teplo, což je mylná představa, ale nebudu jim to říkat.. protože to už bych fakt neměla žádný kamarády... dobře, taťka se mnou asi stejně nebude kamarádit, takže jsem na tom fakt špatně.. Nedávno jsem mu řekla, že jsem mu fakt podobná a jeho tátovi taky a že jsem nedávno viděla u babi (jeho mámy) video právě jeho táty, jak staví barák a že mi přijde, že mám podobný pohyby a postoje jako měl on... A že mam radost z toho, jak se takový věci dědí a... úplně jsem se rozplývala nad tou dědičností a vůbec, nad tím, že jsem ráda, že ho mám a že jsem po něm mohla zdědit aspoň pár dobrejch věcí a a asi třikrát jsem zdůraznila, že ho mam fakt ráda a víš co mi řekl on?? Fakt to chceš vědět? Otočil se, otevřel lednici a hladově vyhlížel asi kus hovězího a v tu chvíli se mi zeptal, jestli nevím, kam mamka dala tu makrelu co koupila ve čtvrtek.. Chápeš to?? Tak já si mu tam vylívám srdíčko a říkala jsem si, jak si po dlouhý době zase hezky povídáme (než mi došlo, že zase trpím samomluvou) a on se mi po mým dlouhým monologu zeptá na nějakou přiblblou mrtvou rybu... Stěhuju se normálně!

PS: Nemám kamarády..
PPS: No a?
PPPS: Jo a ta ryba v lednici nakonec nebyla.. asi jí sežrala kočka, žádnou nemáme, ale to je jedno..