Motýl

Bude to asi emotivní příběh, jediné, co k tomu dneska mám je, že chci aspoň ten malý svět pozorovatelů obohatit o pravdivé spekulace kolující mezi lidskými životy. Narodíš se jako šťastný dítě, vyrůstáš v té nejlepší rodině, máš prakticky fungující rodinu. Nikdo si nehraje na nenávist a nikdo nehledá rozdílnost mezi vlastními a nevlastními. Oko malého dítěte tohle nevidí, pouze to cítí, cítí to ve chvíli, kdy to je, neumí to specifikovat, neví, co se děje. O pár let později vidíš, jak se vesele bavíš, ty a ten nevlastní příbuzný, vlastně přemýšlíš nad tím, kde se to v tom vzduchu vzalo, nevlastní, všimneš si, že nejsi sama, nejsi jediná, kdo pochybuje o vztazích. Nejsi na to moc mladá? Jsi, ale to ještě nevíš, chce to dar, který získáš záhy. Najednou se ocitáš skoro na dlažbě, obličej v hnoji plným zlých slov, pořád se otáčí proti tobě. Skoro nevěříš z jakých úst je slyšíš a zase je ve vzduchu to nevlastní. Zrekapitulováno rodiče jsou láskyplní, o nich nikdy nepochybuješ, už vůbec ne v tomto směru, neznám nikoho tak dobře. Znám velké množství lidí a ještě více sociálních skupin. Zajímavé, jak v nich převažují svině. Nechci přeskakovat. Děláš to samé co ostatní, jen se to někomu nelíbí, nemůžeš uvěřit, právě ti to řekli do očí, ale beze svědků, svědci zmizeli, viděli to andělé, ale kdo to dokáže? Svědci dorazí, ale ty už nic neřekneš, prostě by ti nevěřili, blbce by z tebe udělali. Bez rozdílu. Přejdeš to, i když jsou tvé roky tak malé, jseš ještě dítě, považuješ novou skutečnost za normální, co když ale o pár let zjistíš, že to normální není. Zjistíš to, je to hodně drsný, brečíš, celý ty roky hledáš chybu v sobě, najednou zjistíš, že ty nechybuješ. To oni. Pořád se opírám o skutečnost, i když je tak zamotaná, pořád se opírám o minulost, i když je tak hořká, nemůžeš uvěřit. Přesto ale věříš, protože to prožíváš, cítíš, žiješ v tom. Jako všechno se to v životě stupňuje, nejseš už jediná, kdo to vidí, cítí, prožívá. Jseš ta, co má spojence, proti kterým hyeny vyrážejí, jseš jejich kořist, spojenců je však málo, nám nikdo nevěří, celý život si říkáš, proč si vybrali tebe, časem zjišťuješ snad to nejhorší. Nejde se bránit. Hyeny mají ostré drápy, skoro jak dračí saň spojená s monstrem. Skrývají jed, fungují jako vosy, bodnou a zmizí. Je to všechno dohromady, Nemůžeš uvěřit. Stále věříš čím dál víc. Už ani nežasneš nad tím, nad čím by jiní umírali, už jsi se smířila, ve skutečnosti však vůbec, protože bojuješ, budeš bojovat, teprve tě boj čeká, ještě nevíš, co přijde. A já to vím. Už to přišlo. Ta špína, to co všechno oni dělají to, co nikdy nepochopíš, protože tohle neděláš, nežiješ v tom, nikdy by tě to nenapadlo, tohle všechno, co je součástí jejich života hodí na tebe. Jen tak, součást jejich likvidačního plánu. Jejich plán najednou získává více obětí, lidé, kteří ti věřili už ti nevěří, pořád zůstali ti praví, ti, co v tom jsou a vždycky budou s tebou, jsou to ti, co tě znají a co bohužel znají i je. Když je máš přečtený jak boty, ani tě nenapadá, že to ostatní nevidí. Jsou to lháři, intrikáni, pomlouvači, zlojedi a zloději. S důrazem pro slovo zloději lpím na této skutečnosti. Tihle lidi se neštítí ničeho, měla bych tisíce možných variant, čeho jsou schopni, ale nebudu je tady vypisovat, nevěřili byste a o tom to je. Vyšší skupiny, tak se jim říká, významově je to přesný opak, tohle si přeber prosím doslova a zamysli se nad tím. Když se zamyslíš, uvidíš v tom jednoduchý princip. Hraješ si na něco? Máš potřebu něco skrývat? Proč?? Kdo to dělá, nejedná tak jak by chtěl, má k tomu důvod, jeho úmysly jsou podlé, ty nejzlejší. Představ si jeho hlavu, jsi teď ona. Prahneš po všem, vidíš svůj cíl, co to vlastně je? Sama v tom tápeš, snažíš se, plány ti jdou výtečně. Zrodil se ti jeden, že? Není první ani poslední, je jen jeden z miliona. Co za ním stojí. Moc, peníze, figurují v něm lidé, ti dobří, které musíš zničit. Vidí ti do karet žejo? Ví o tvém každém kroku, toužíš. Toužíš je zničit, přeješ jim jen to nejhorší, skoro nemyslíš, máš zatemněno, Vidíš svůj cíl. Neustupuješ, řítíš se jako lavina. Další lidé, kteří ti věří, jseš taková intrikánka, že ti vlastně věří proto, že jsi jim vymyla hlavu, věří ti, už ani nehledají pravdu, věří jen tobě. Pomáhají ti k cíli. První úsměv, objekt zameten, jen čekáš.bude se bránit, stane se ještě něco? Vidíš, že ne. Tvá síla je větší, ukradla jsi jim ji. Vytváříš si další cíl, ten cíl zůstává stejný, ty je vidíš, jsou na dně. Vidíš, jak nemůžou nic dělat. Hřeješ si hada na prsou. Nemůžeš uvěřit. Jen ona si věří. Vidí za vším jen jedno, možná dvě. Ta nejohavnější přání, postupně jich přibývá. Pořád se dívej do její hlavy. Je pustá, jseš teď stále ona. Ustavičně ničíš jejich blízké. Neexistuje východisko. Její inteligence se dá přirovnat opici s činelama, ještě hůř, takový tvor nikdy inteligenci nedostal, tento dar od boha hyeny nedostávají. Byla a vždycky bude v mínusu, kolonka prázdná nádrž svítí. Až jednou mlýny domelou, nikdy ji to nenapadlo. Ale počkej jednou. Pryč s nechutným pohledem do jejích myšlenek. Nechutné je to i tak. A jak je potom člověku, který žije s jejím spojencem, čas se mění, všechno se mění. Je to učebnicový, něco se stane a jedeš jak na bobový dráze. Nemáš bydlení, víš, kde je pravda, jak to celé je, kdo je svině a jseš ztracen. Je to válka a tohle bitva, kterou vyhráli, Zlojedi mlčí, radují se, ale už zase vymýšlejí, i kdyby měli všechno, pořád jim to nebude stačit, zlojed se nikdy nezmění. Jseš motýl co letí, chceš jím být pořád. Další bitva je před námi, když věříš sám sobě, vyhraješ ji. Svět je plný zlých lidí, převládají, ale pořád existuje koloběh, karma, mlýny, vyber si. Jednou je to doběhne, ty si nic nevyčítej. I po letech jsi malé dítě, nevíš o světě nic a přitom víš všechno, chce se ti zase brečet, nedovol jim to, už nikdy, rozumíš? Tím je nejvíc rozzuříš. Není nám ctí s nimi bojovat, jsou to chudáci, ale my nejsme ti, co by nesli vinu na sobě. Motýl by odletěl, ty ne, motýl je srab. My bojujem!

PS: Snažila jsem se o naprosto přesné vyjádření života, to jaký opravdu je, za pár let o tomhle napíšu knížku, ale teď je to moc čerstvý, nikdo by tomu nevěřil.