pomalu odchází květen a sluníčko se na nás usmálo, vítr přinesl teplo a provoněné dny. V rozkvetlých třešňových sadech se prochází páry zamilovaných a v kauflandu zlevnili rajčata a ledový salát. Inu, asi jste všichni postřehli, že se snažím popsat přicházející léto a navodit vás na tu atmosféru. Mně osobně toto období obvykle nijak nepřitahovalo, ale to bylo tím, že na dovolenou jsem jela naposledy před třemi lety a když nemáte zahradu, ani květník s trávou na balkoně, chybí vám jednoduše prostor a duch léta. Takže poslední léta to u mě probíhalo tak, že jsem si otevřela okna na balkoně, dveře z pokoje na balkon, lehla jsem si do postele a namazala si riziková místa opalovacím krémem, ano, opravdu jsem se opalovala a ležela u toho ve své posteli. Vtipné, ale až smutně pravdivé a vypovídající o mé lenosti, mohla jsem si dojít lehnout aspoň na louku, ale lenost vyhrála. Přečetla jsem si takhle v pokoji na sluníčku asi deset knížek a pak jsem byla opálená, jak po týdnu na Filipínách. Ale letos se stala změna v mém nudném životě. A přesunuli jsme se s Kubou do maringotky. Nezažila jsi skvělejší místo k bydlení než je právě maringotka. Když v noci usínáš za otevřeného okna a proudícího čerstvého vzduchu, neustálého strachu z pavouků, který se později změní v běžnou věc. Když máš v tý maringotce tolik tajných věcí a nikdo jiný než já a můj Kuba se to nedozví.. No prostě sen a zároveň skutečnost.. Naše první společné bydlení ❤ a tak si tak žijeme a jsme šťastný a máme na verandě gauč, a tam ve volných chvílích si čtu a přemýšlím nad tím, jak udělám maturitu, protože to jediný mi chybí do toho, abych byla skutečná žena, protože vařit už umím. Taky umím umejt akvárko a vykoupat dítě.. a uklízet starý věci (no jo hotová světilka).. Taky jsem zavzpomínala, jak jsme byli s Kubou na pražském knižním veletrhu, který byl na Výstavišti a jak jsem byla váženou osobou, protože nám vychází Pravdomluvky jako kniha a protože to kupodivu pár lidí ví ještě před vydáním. Mohli jsme do bookstage a dostali jsme jídlo a pití dle libosti včetně obskakování hostesek. Seděli jsme v zázemí pryč od všech lidí u stolečku vedle Michala Viewegha, který mi popřál hodně štěstí k naší knížce.. No, a až na ten obrovský náhul lidí jsem byla u vytržení a skoro mě ti lidé vytrhli z mého snu o tom, že se tam dá přežít v klidu, tichu a bez ušlapání. Jenže zhruba pět vteřin po překonání několikahodinové fronty k největší hale, jsme se opět museli otočit k odchodu, vzduch, který v hale přebýval tam zřejmě přebýval daleko větší dobu než lidstvo samo.. Nicméně to byl dokonalý den ostatně jako další spousta dní na tomhle světě, které netrávím sama... Ale abych to dokončila, zmíním se ještě o školním sboru, se kterým jsme v pátek vystupovali na Noci kostelů v katedrále sv.Bartoleměje na náměstí v Plzni. Po mém hrozném uvedení, z kterého jsem se klepala přesně tak dlouhou dobu, jakou jsem věděla, že to budu uvádět, jsme vystoupili a kupodivu jsem už za ty roky praxe vystupování před lidmi nebyla ani tolik nervózní. V jednu chvíli už se mi začala klepat pravá noha, ale když jsem si stoupla na levou, už jsem to ani necítila. A i když jsem se chytře vyřvala na třetí písni v pořadí, zvládla jsem nakonec v předposlední písni odzpívat duet a v poslední odřvat sólo. Poslední dobou zjišťuju, že se toho dá za den stihnout víc než si myslíš. Třeba se ráno probudit v deset, pak jet do školy, po škole na druhej konec města, pak do čajovny, do kostela, pro kebab a nakonec ne ke mně domů, zkouknout film nebo pár videí, vyspat se.. a ráno koloběh divokýho života zažít od znovu..
PS: Ne že by mi docházely síly, ale času je na všechno míň a míň a práce a povinností naopak víc a víc..
PPS: Miluju ty večery, kdy si lehneme na verandu, otevřeme víno a sníme o životě.. Daleko víc to totiž neni už jen snění..
PPPS: Hledám básnický střevo, ale asi mi ho tenkrát s tou kýlou amputovali..
Žádné komentáře:
Okomentovat