Ahojky Juli,
dnešní článek nemá téma, tedy alespoň zatím, jelikož teď lítám sem a tam, neučím se na závěrečky (vím, že bych měla), pracuju a zároveň nic nedělám, prostě nemám čas a téma mi úplně uniká.. Ale mám na to právo, je to přece můj článek a i tohle je jeho součást. Celý život jsem se těšila a připravovala na cestu života a teď, když jsem dosáhla určitého věku (nebudeme o něm mluvit, přijdu si stará), jsem si najednou uvědomila, že cesta života už mi dávno začala. Několikrát jsem na ní už upadla, umazala se, vycárala se v ní a divím se, že teď nevypadám jak bezdomovec, protože i na nich se cesta života podepisuje.. Samozřejmě, že chápete jak to myslím a že to berete stejně, že cesta života mě umazala zkušnostma, ne štěrkem a bahnem.. Ale jsem už tak zblbá společenskou spodinou, že mám potřebu vám to raději vysvětlit, abyste mě pochopili. A co se může dít, když začnete tou cestou šlapat jinak než jak chtějí ostatní. (Pociťuju ve vzduchu další štěrk). Budou nespokojený, i když jim do toho nic není. Lidi totiž jsou různí, ať už hodný nebo zlý, ale překvapivě se jich nějak moc zajímá o vás. Ano, i o vás. Rozhlédněte se kolem sebe, (Juli, vím že jsi mi poslechla a otočila se kolem dokola), a uvidíte to množství závistivců, lhářů, osob nespokojených se svým životem, co se kvůli tý svý nespokojenosti začnou rejpat v tom tvým. A proč tohleto píšu.. Jako malá jsem se vždycky bála o cokoliv říct někomu cizímu, a vůbec bavit se s cizíma lidma, jsem spíš introvert, co se občas baví s extrovertama, ale společnost úplně nevyhledávám, co si budem.. Ale postupem času jsem se v rámci možností otrkala a nenechám si dneska líbit to co dřív. Nutně musím říct, že mi k tomu pomohli určitý lidi, především Anežka, která mě naučila vplout do života po jiným proudu a jsem jí za to vděčná.. Ale přes ty všechny hezký vzpomínky a cenný pomoci od druhých jsem si nedávno uvědomila, že nemám kamarády. Teď to fakt neni pokus o vtip a proto ani tenhle vtip nevyjde.. Pravdou ovšem je, že jsem za to ráda. Já se nestarám o cizí lidi a snažím se nevšímat si, když se oni starají o mně. Kamarády k životu nehledám, protože je mi bez nich líp a nepotřebuju je.. A o tom jestli jsem spokojená nebo ne, o tom tady nikomu říkat nebudu, protože by to různý lidi děsně zajímalo, ale nic jim do toho není..
Můj přítel mi na prvního máje přitáhl až domů celou rozkvetlou větev třešně, takže já si nemám na co stěžovat.. ❤
...Zkrátka okamžik tohoto souznění nelze již nikdy ztratit, lehkovážně ani vážně...
PS: Jsem dospělá a je to divný.
PPS: Už se mi ani neptají na občanku, budu brečet..
PPPS: Nějak rychle mi to od porodu utíká.. ten život
Žádné komentáře:
Okomentovat