nikdy jsem ještě neřekla nic o mém soukromí (když nepočítám karamboly své sestry), nikdy jsem nebyla upřímná o tom, co se mě opravdu týká, a přestože jsem prožívala různá období někdy dobrá jindy špatná, vždycky jsem to dokázala tak dobře zaobalit, že ač jsem o tom psala, nikdy jste to nepoznali, nemohli jste, ani já bych to po pár měsících nepoznala, kdybych si k tomu nepsala poznámky a nevěděla bych, v jakém jsem to psala období. Nemám ráda, když se mi někdo hrabe v soukromí a když o mně lidi moc ví, vlastně svýma hloupýma kecama odpuzuju zájem, ale ve výsledku jen přitahuju další, to jsem ale chytrá viď?? No.. pojďme se bavit o něčem méně abstraktním. Teď vám o sobě povím pár soukromých věcí a věřte mi, že víckrát to už neudělám (haha). Tak třeba mám ráda češtinu, ale nesnáším její pravidla, vím co se jak píše, ale nevím proč, nezajímá mě to, protože to stejně nikdy nepochopím, v pravidlech je pro mě moc matiky a matiku absolutně nechápu. Miluju sloh a v teorii literatury plavu, když si všechna díla nepřečtu. Ale jsem si jistá, že odmaturuju. Neumím, nechápu a nechci chápat matiku, nebude mě živit, kalkulačku ovládám. Myslím logicky, ale nemám logický myšlení. Naposledy jsem matiku chápala ve třetí třídě na základce a pak se to nějak natrvalo zvrtlo a už ze mě v tomhle předmětu nikdo nikdy nevymáčkl nic chytrýho. Ale když mě někdo okrádá, tak na to přijdu překvapivě velmi rychle.. Jako malá jsem chtěla mít hotel a restauraci, po tomhle snu přišel sen další, že bych chtěla dělat u kriminálky a vyšetřovat vraždy a zároveň být policejním psychologem, nejvtipnější je na tomhle snu fakt, že to chci tak nějak pořád, jenom si tak tiše přemýšlím nad tím konečným zaměřením a v tuhle chvíli (jakože ta chvíle už trvá fakt dlouho), si říkám, že bych jednou chtěla být psycholožkou, policejním vyjednavačem nebo něco mezi tím.. Hlavně bych v tý svý práci chtěla pořád něco psát, posudky, hlášení, já nevím.. prostě všechno, k čemu budu kompetentní a k čemu mě pustí... Nemám ráda ztuhlej pudink, ten, jak do něj musíme kuchnout lžičkou, aby se ta vrchní vrstva prolomila jako led, ale narozdíl od vodní hladiny pod touhle vrstvou v pudinku nenajdeme tekutou složku, je to zase a zase jen tuhej pudink. Nesnáším, když jsem na záchodě u někoho cizího doma nebo ve škole, v tu chvíli se nevyčuram, a když je navíc vedle v místnosti jeden a více lidí, to už vůbec ne, takže trošku problém řekla bych, a nestane se tak bohužel ani když mi praská močák ve švech (jakože nepředpokládám, že by měl můj močák nějaké švy ale.. chápeme se..) Nesnáším, když vylezu z vody na koupališti a projdu se tím hnusným pískem, a všechen se mi nalepí na nohy než dojdu na deku. Nesnáším, když má někdo můj blízký trápení a já mu nemůžu pomoct, vytrhala bych si všechny vlasy, kdyby to pomohlo. Miluju, a jsem fakt úplně závislá na karamelu. Dostala jsem k narozeninám asi 6 krabiček Toffifee, ale stejně budou do týdne pryč, všechny.
A teď mi tenhle článek připomíná film Amélie z Montmartru, který je celý plný takových OCD (Obsedantně kompluzivních poruch), které v předchozím textu popisuji a považuji za své.
PS: Dochází mi, že jsem opět neodkryla tolik toho soukromí, ale s tím se musíte smířit a nebo se stát pravdomluvkou..
PPS: Což je nemožné...
PPPS: Dneska jsem si nevyčistila zuby, doufám, že to nečte moje zubařka, zabila by mě..
Žádné komentáře:
Okomentovat