jsem tu opět se svou pozitivní náladou, kterou na tebe hodlám hned teď hodit. Opět tě nezklamu a proto přináším pár nezvyklých a zosobněných příhod z mého života (posledního týdne).. Asi jsi si stihla přečíst nadpis tohohle článku (jo a teď jsi měla problém přečíst ,,asi jsi si sti´´ tak ti to sem dávám ještě jednou), ne nekecám, opravdu jsem omdlela, ten den zrovna strašně pršelo a já sebou prostě málem řízla přímo na schody. Šla jsem totiž z krve a doktorka mi pro jistotu vzala čtyři ampule, asi aby se to neztratilo. Má panická hrůza z náběrů krve totiž pominula, tudíž jsem už podruhé (za letošní podzim) nepropukla v hysterický pláč, řev a nezačala jsem kopat kolem sebe a hledat maminku. Ta si totiž doma chrupkala a já seděla v ordinaci a již podruhé za dva týdny jsem natahovala levou ruku. Jehla se nabodla do žíly a krev tekla nejprve do první ampule, v polovině té druhé najednou úplně přestala téct.. V duchu jsem si řekla ,,no tak fajn, došla mi krev,´´ ale ne, žádná krev nedošla, jehla mi byla zabodnuta asi až do kosti a tam se patrně krev už našla.. (Promiň, že tě tady zahaluji detaily - kdyby tohle četl můj táta, tak z toho omdlí, protože nesnáší jehly, to má po mně).. No, když to bylo nabrané, já byla odeslána společně s ampulemi do laboratoře a pak jsem se měla vydat na dlouhou tříminutovou cestu do školy. Venku strašně lilo a já nějak ani neměla sílu vytahovat deštník, takže jsem vyšla z ordinace a mířila ke schodům do polikliniky. Cestou mne ale přepadl jakýsi stav zubožení.. Prostě jsem měla pocit, že s sebou šlehnu do tý největší louže na parkovišti, přes který jsem šla... Dobře dala jsem si za cíl, že než s sebou seknu a u toho hodím nelítostnou šavli, doplazím se až ke schodům a tam se chytím zábradlí... To se samozřejmě povedlo, nebudu tady zmiňovat mé nadpřirozené schopnosti, ale uznej, to je co??! Jenže mi bylo ještě hůř, jo, už jsem letěla k zemi přímo hlavou na hranu schodu, ještě si pamatuju, jak jsem si říkala, tyjo, to bude jizva... A matně si vybavím, že ke mně běžela nějaká paní a něco volala, ale to už bylo jako bych usínala... Vzbudila jsem se a seděla jsem ve vestibulu polikliniky. Nejdřív jsem se rozkoukávala, kolem mě stál hlouček tak dvanácti lidí a nejblíž ke mně zdravotní sestra, vzpomněla jsem si, že to byla právě ona, která ke mně mířila na schodech. Nedovedu si představit, že mi pak táhla a já se dostala až sem nahoru, ale jsem jí vděčná.. Pak tam stála paní vrátná, která mi prostřednictvím sestry podávala Fantu, a já měla hlavu skloněnou mezi koleny, prý to je první pomoc při mdlobách.. Zbytek lidí byli asi čumilové, co se shromáždily jak ve frontě na mlíko, asi jsem pro ně byla nějaká atrakce, něco se děje, honem tam.. Pak šel kolem nějakej doktor a říká ,,Vám tady omdlívají pacienti... a taková mladá, nepotřebujete pomoct?´´.. Seděla jsme tam asi deset minut a pak jsem mohla jít, do tý doby fakt ne, omdlívat, to je moje.. Poprvé jsem takhle omdlela v divadle na zkoušce, když mi řekli, že budeme v kuse šest hodin zpívat a mě to došlo samozřejmě až po pěti minutách, pozitivní bylo, že jsem jako jediná nezpívala šest hodin, protože jsem všechny na hodinu zabavila, když jsem tam tak ležela a pak pro mě někdo přijel, takže, kdybys někdy chtěla pomoct v prekérních situacích, jdi za mnou a nebudeš litovat, prekérky jsou totiž moje..
Mimochodem, víš, že mám zítra svátek?? Nevíš??! Tak to se koukni do kalendáře...
A to ti ještě musím říct, že jsem byla v sobotu na brigádě.. Ano, obsluhovala jsem ve stánku na Viktorce, když hrála se Zlínem.. To byl mač!! Ti řeknu, lidí tam bylo jak na vánoce, když shánějí kapra a stromeček den před štědrým dnem... No a já, to bravurně zvládla, jelikož mé šetření nabylo vysokých požadavků, honím koruny kde se dá.. Byla jsem tam od pěti a po dvanáctej si pro mě přijel táta a pak hupky do postýlky, jde se spát, samozřejmě, já už spala v autě, takže po příjezdu domů už se spaní nekonalo, ale ať to má ten efekt.. Náš pan vedoucí nám v jednu chvíli trošku zavařil, když se tam přivalil jak velká voda, aby nás zkontroloval při největším frmlolu.. No, a u toho se mu povedlo shodit z regálu pár lahví Fanty na připravený ledový čaje nalitý do půllitru, čímž se na našem stánku vytvořila potopa a my mohli žhavě ujíždět v centimetrový záplavě sladkýho čaje... Šéf rychle zmizel a u toho nás ještě seřval ať to uklidíme.. Ta práce byla ale jinak fakt super.. Zlíňští fanoušci se málem poprali už před zápasem, protože se navezli do Viktorky a nebýt sekuriťáků, odnesla by to ta nebohá popelnice, do které jsem zrovna házela odpad.. Při roznášce piva na stadion na nás sedící fanoušci pokřikovali ,,Uhni, nevidím!!´´ a to jsme vedli, nedovedu si představit, co by řvali, kdyby jsme prohrávali.. Každý gól byl dole slyšet mnohem víc, než nahoře a jelikož jsme vyhráli 4:2, byla atmoška skvělá.. Samozřejmě zážitků je víc, ale já si to nechám na příště, protože se mi brigáda na Viktorce osvědčila a navíc 1.listopadu hrajeme se Spartou, což je jinej kalibr než Zlín, předpovídám víc bordelu a možná tentokrát už někdo opravdu dostane přes držku, ale to až opravdu příště.. Miluju dobrodružství a tady se dá prožít v plný parádě...
No ale to, že jsem byla ještě ten den fotit do novin, to jsem nenapsala. Vyjdu na titulce PLZEŇSKÝHO DENÍKU, no možná ne na titulce, protože tu patrně obsadí opět nějaký nažhavený politik nebo rozcházející se pár šoubyznysu, ale možná někde na zadní straně se objeví moje fotka, kde budu pózovat s proutěným kočárkem, ve kterém jsem se vozila já před patnácti a PŮL rokem a ve kterém teď vozím svojí pětiměsíční ňuňánkovskou ségru s pohádkovým jménem Amélie.. To si piš, že mamka s tátou byli před patnácti lety raritou a všichni je i mě s dudlíkem v puse okukovali a představ si, že tomu tak je i dneska, není hlava, která by se neotočila a já můžu slastným pohledem sledovat mojí malinkatou Miušku, která (má spinkat) a vozí se v tom úžasném kočárku
Jinak vesele dál točíme videa, už máme tři a strašně nás to baví,...
Takže já se pro dnešek loučím a zase ve středu...
Žádné komentáře:
Okomentovat