Ahojky Jůli,
tak jsem si tak říkala, co ti pěknýho napíšu. V pátek si to povíme, ale co ti řeknu teď? Asi by jsi nebyla dvakrát ani třikrát moudrá z toho, kdybych ti tu teď začala kvákat něco o Krakatici, tyjo kdybys to ale viděla a věděla o tom to co já, tak bys asi čučela, protože ty víš, že si umím všechno nějak aspoň trochu logicky odvodit, odůvodnit, ohodnotit, i tu největší hovadinu nebo něco co, je totální, ale fakt totální kravina. Jenže já jsem u tohodle přišla na to, že to fakt nejde. Takže Krakatici tu taky řešit nebudu. Co teda zbývá. Vlastně si nestěžuju, život mě teď baví, ne teda všechno v něm, ale to co mě v něm baví mě ovlivňuje celkem dost a proto mi nezbývá čas řešit cokoliv jinýho. Mimochodem se ti musím pochlubit, že ten tvůj kluk jo, je fakt zlatej, Ahoj Ziky. Představ si, že tě má tak rád a tak moc to s tebou myslí vážně, že si mě na mesenžru přejmenoval z ,,Moje holka ♥" jenom na ,,Sabinka." Chci tím říct, že tě má fakt rád, hodně, hodně moc, to já vím, a jsem strašně šťastná, že ty jsi šťastná a že on je šťastnej, že ty jsi šťastná a ty, že jsi šťastná, že on je šťastnej. Jste spolu pěkný, ale nemusíte pořád spamovat instagram, teda co jsem to chtěla ještě... No a to bys nevěřila, teda já vím, že věřila, ty mi vždycky nakonec uvěříš všechno, že může existovat doba, kterou fakt miluju, jakože fakt miluju, víš jak to myslím? Ale tohle bys pochopila a normálně by ses divila, že ti to vůbec říkám, ale tuhle jsem držela v ruce fotku nejmenované osoby a jak jsem se tak s nezájmem na tu onu osobu koukala a vzpomínala na ní, to bys ale fakt nevěřila (zrovna jsem to psala před pár větama viď), že jsem se začala strašně smát, smát sobě a svojí blbosti a těm depkám, co jsem z toho měla a těm hodinám, co jsem strávila nad podobnejma fotkama, a teď jak jsem tak čučela na tu fotku a smála se, jsem jí musela rychle vypnout, prostě dát pryč z okolí mých očí, protože jsem absolutně vůbec netušila, proč se na ní vůbec koukám a proč bych to měla dělat ještě tak půl vteřiny. Takže bych se mohla radovat hned z dvou věcí. Tu druhou říct můžu, je to hrozně jednoduchý, ale prostě se na určitý věci dá zapomenout, jednoduchý je to teď z mýho pohledu, tenkrát bych to rozhodně netvrdila, ale teď můžu jen úplně žasnout, kde se to kdy vůbec vzalo. Panebože, fakt jsem byla tak pitomá? Řekni mi!! Protože jestli jo, tak normálně při příští depce skáču z Černýho mostu. No, což je fajn, protože depky teď neplánuju, Před chvilkou jsem napsala jednu básničku, chápeš to? Já, moc básniček nenapsala, ale teď mám na všechno k dispozici strašně slov a deník přitom praská ve švech a obrázkama už mám pokreslenej i stůl, badam to jsem zjistila, když jsem si včera kreslila a nakonec jsem zhodnocovala svoje dílo a jako fakt jsem si říkala, tyjo, to se mi docela i povedlo, tak jsem si to tak prohlížela a chtěla jsem si to dát víc na světlo, abych to viděla celý, ta tužka se strašně leskla no a najednou zvednu ten sešit a ten obrázek zůstává nakreslenej na stole, teda z části, jedna část je v sešitě a ta druhá na stole. Tak jsem se trapně ohlídla, jestli za mnou třeba nestojí mamka, aby měla možnost na mě začít ječet a nebo jestli tam nestojí někdo jako ty, aby mi mohl začít tleskat a u toho se válet po zemi. Nikdo tam nestál, tak jsem tu krásu, z který jsem se ještě před chvílí radovala vygumovala a u toho jsem nenadávala jako obvykle, když se mi "zadaří" vlastně jsem už nad tím nepřemejšlela. Jen jsem hledala prázdnou stránku v sešitě, abych mohla zas kreslit, Víš co si myslím? Že bych neměla mít děti, že bych neměla přivést na svět dítě už jen z toho důvodu, že bude po mně a že to bude asi zdvojnásobený, nebo že se to dítě bude chtít ode mě odprostit, že mu nebudu vyhovovat jako máma, že mu nedám tolik lásky a výchovu, že ho budu rozmazlovat a nebo budu záhy strašně přísná, že mu koupím všechno co bude chtít, že si pískne a já mu to splním, že budu hrozně sobecká a nebudu chtít svůj čas věnovat právě jemu, že budu věčnej workoholik, co se na svý dítě nepodívá ani když se vrátí z práce a u toho poprosí chůvu, aby ještě počkala, a ať klidně přespí, a že mu naproti tomu budu cpát sladký a drahý blbosti, co si bude přát, značkový hadry, drahý telefony, po kterejch bude toužit, že si ho budu tím kupovat, aby mě mělo rádo, přitom ho ráda mít asi budu, ale třeba taky ne, a že mě nebude mít rádo ono, protože uvidí, jaká jsem, a já se v něm uvidím, uvidím to, co jsem dělala mý mámě já, že ta moje sobeckost naroste do jednoho sobeckýho světa, kterej nebudu chtít opouštět, že na něj budu žárlit, když se třeba jeho táta podívá na něj místo na mě, nebo když se bude smát s ním a ne se mnou, a od začátku se budu bát, že to, co mu dám já, jednou zahodí, tak jako jsem to udělala já, že mu nedám nic, nic, co by jednou považovalo za dobrý, že v něm zmzrnou všechny city a že mi to dá sežrat už v pubertě, jestli se jí vůbec dožijem takhle spolu, že na dítě prostě nebudu mít čas ani chuť, že mi bude připadat jako plevel a jako plevel ho i budu brát, přitom já děti miluju, ale co když je to s vlastníma trochu jinak? A co když v sobě nenajdu mateřskej chtíč, není to spíš kýč?
PS: Koupím si dítě, až to bude nutný!
Žádné komentáře:
Okomentovat