Ahojda Zlondýno,
zrovna jsem prožila víkend, kdy jsem si uvědomila, že se blíží Vánoce (takový ty svátky klidu a pohody). Taky se o nich občas říká, že dělají zázraky a spojujou lidi ve společnosti. Na takový kraviny já už nevěřím, ale přesto je mám ráda. To že jsou za rohem mi připomněla mamka, když mi vrazila do ruky oboustranný seznam věcí pro Ježíška a Ježíšek (já) se v tom hnusným marastu vydal pěšky do obchoďáku, protože ve zdravém těle je zdravý duch, že ano. A taky jsem byla podruhé na hřbitově (za poslední měsíc), páč jsem tam naposledy nezapálila svíčky, protože nekouřím a proto nenosím zapalovač, jenže jsem při vstupu na hřbitov i tentokrát zjistila, že jsem hloupej nekuřák, co si nic nepamatuje a zapalovač jsem opět neměla. Stejně jsem si tam postěžovala, omluvila se a pak jsem šla jako správnej Ježíšek s obří seznamem nakupovat. Lidi se na mě koukali divně, patrně proto, že jsem měla tenisky a naproti tomu ten nejteplejší kabát co doma mám a tu největší a nejdelší šálu, kterou kdo kdy vyrobil. Jenže já jsem se rozhodla tyhle tenisky nosit celou zimu, protože se v nich dobře chodí a zima v nich není, když mám jinak perfektní zimní výbavu. Navíc mi názory lidí nezajímají, takže jsem si ještě vyndala brejle a byla jsem dokonalá. Dvě hodiny jsem strávila v obchodě s knížkama, protože mi mamka dala úkol, ať si vyberu knížku, jenže já jsem absolutně nevěděla jakou a tak jsem si přečetla půlku toho obchodu než jsem dospěla k závěru, že mi to tam vlastně baví, protože tam pobíhaj nerozhodný lidi sem a tam a jsou tak zaujatý vánočním nakupováním v listopadu, že je jen já vytrhávám z jejich ideálního plánu rychle nakoupit, protože jsem tam absolutně všude překážela a to mi bavilo. V hračkářství byla jedna moc fajn paní. Miluju ironii. Taková ochotná príma ženská, co se tvářila, jako by si zrovna čuchla k pytlíku mochovský zeleniny a u toho stačila pálkovat všechny akční rodiče, co chtějí pro své děti to nejlepší a zároveň chtějí ty svý dětičky co nejdřív dostat domů, aby neotravovaly. Chvilku jsem jí pozorovala a nakonec jsem usoudila, že její trpělivost vyzkouším. Šla jsem se jí teda zeptat, jestli mají takovej ten dětskej kočárek pro dvouletý dítě. Prohlídla si mě od hlavy až k patě, což byla celkem očekávaná reakce a nakonec řekla: "To vám bylo třináct, když se narodilo ne?" A já jsem se jen v duchu pousmála nad její myšlenkou a řekla jsem si, že jí pokoj nedám. "Ne, bylo mi patnáct, máte teda ten kočárek? Já jen, že na mě to dítě čeká v autě." A ona se vyděšeně podívala směrem k jiné prodavačce a řekla. "Jarko, přines prosimtě ze skladu ten poslední kočárek." Ještě jsem si chvilku prohlížela regály s chrastítkama a pak jsem šla ke kase. Ta ženská už se na mě nedívala jako před tím, dívala se ještě hůř. "Děkujeme za nákup." Snažila se znít přátelsky a já jí řekla: "Děkuji a kdyžtak jsem slečna, hezký den." A odcházela jsem s takovým zvláštním pocitem, že ta ženská ten den neusne, protože jí bude vrtat hlavou, jestli jsem si z ní dělala legraci a nebo jsem opravdu matkou skoro dvouletýho dítěte. A aby toho nebylo málo, pak jsem stála v sámošce ve frontě, kde se přímo předemnou pohádala nějaká velmi početná rodina, přišlo mi to, jako rodina Homolkova na nákupu a já jsem nakonec frontu s radostí opustila, protože už to vypadalo na rodinnou rvačku, kvůli salámu a utopencům. A den poté jsem doma uviděla mamky šťastný výraz nad hrajícími koledami, které jindy pouští už mnohem dřív, ale letos na to nějak nebyla nálada. Poznala jsem, že vánoce jsou za dveřma. Všechno tomu nasvědčovalo a bylo to tak. Seznam jsem splnila z půlky, tu druhou půlku neměli.
PS: Příště pošlu tátu s autem.
PPS: Tvůj kluk je taky dobrej týpek, když si zlomí ruku před vánocema, aspoň nemusí nic dělat.
PPPS: Do obchoďáku už mě nikdo nedostane.
Žádné komentáře:
Okomentovat