První noc v novém bytě

Pěkný den Blonde girl.
Je zvláštní dívat se na svět takový, jaký je a nedělat si o něm domněnky. Proč si žena po několikaletém žití s mužem přestane říkat, že si s tím mužem stále rozumí a muž se začne domovu vyhýbat a především té ženě, se kterou žije? Proč takové věci jako odcizení, ztráta lásky nebo nechuť ve vztahu dál pokračovat vůbec jsou? Kdo je vymýšlí? A proč není lásky stále tolik, aby stačila přemoct i to zlo? Když lidem docházejí síly, když je něco oslabuje, necítí se dobře, měli by stát při sobě, ale když je v té době něco velmi trápí a je to doba zlá dlouhodobé, trýznivé a mučivé zlo, začne to oba dva štvát a rozdělovat. Je to nelítostný boj s nejistým koncem. Bohužel to ale je, a nejhorší je pocit, že s tím nejde nic dělat. Naprosto nic. Lidé se mohou milovat, ale co když nikdy nepotkáme někoho, jehož chyby v nás nezanechají nezvratné stopy, které nebudeme schopni vstřebat a smazat? To totiž prožívá každý druhý vztah, jen to společnost neumí správnými slovy pojmenovat a problémy ve vztahu nelítostně shazují na jiné problémy. Je ale nutné neustále řešit problémy, když už tak je život natolik krátký, že každá ztracená vteřina nás může později mrzet? Chceme takhle žít? A jak se problémům vyvarovat? Nejde to, v životě se nemůžeme chovat čestně a dobře, aniž bychom někomu neublížili, tak už to prostě je. Čestnost se totiž skrývá za chováním, které lidé nechtějí vidět ani slyšet, pravda je totiž čestná, ale oni ji neumí přijímat tak, jak je, svět i jednotlivé věci v něm si neustále idealizují a pokud se nezachováte tak, jak oni chtějí, už porušíte čestnost, kterou si oni představovali za pravdu, lhali sobě a představovali si čestné to chování, které se jim líbilo, které jim vyhovovalo, ne to, které představovalo pravdu. Raději chtěli slyšet lež, protože ta jim přišla přijatelnější, líbila se jim víc než pravda, kterou nedovedli přijímat. Tato a jiná slova jako čestnost, celkové pozitivní, morální hodnoty člověka se využívají v neprospěch svého významu. Jsou jen lehce zneužívány v dnešní tak nelogické době.

Kde jsou ty roky šťastného žití? Jak se dá najít ta nostalgická vzpomínka na dětství, na tu dobu. Víš, vzpomínám si, že když jsem byla malá, všichni byli šťastní, nebo se tak aspoň tvářili. Jenomže teď už jsem velká a před problémama se neschovám. A nejhorší je, když se sype člověk, o kterýho jsem se právě v takových situacích vždycky opírala. O co se pak mám opřít? O koho? Proč se sakra lidi mění? Dělá to s nima věk? Nebo co je vlastně mění? Vždycky jsem měla s tátou dobrej vztah, všechno mi vysvětlil. Odpověděl mi na každou mou nenormální otázku a že jich bylo, přímo jsem ho jimi zásobila.

,,TATÍ A JAK TY RYBY DEJCHAJ?"

,,TO PŘECE SPADNE TO IGLŮ, JÁ DO NĚJ NEVLEZU."

,,TATÍÍÍ, KDYŽ BUDU BYDLET V NORSKU, UDĚLÁŠ MI TAM KUCHYŇ? JÁ JÍ OD NIKOHO JINÝHO NECHCI."

,,MŮŽE MI KRÉM NA RUCE ZAČÍT PLESNIVĚT?"

,,JÓ... JÓ TATÍ, JÁ TO DOKÁŽU... SAKRA JAK SE TO BRZDÍ?"

,,MŮŽU DOSTAT HOREČKU V ZOO?"

Cokoliv mi dokázal vysvětlit tak, abych to pochopila, ryby nemusí dejchat, iglů fakt drží a je v něm teplo, do Norska se asi neodstěhuju, protože by mi tu kuchyň táta neudělal, každej krém může plesnivět, skoro jsem zbourala na čtyřkolce parkoviště obchoďáku a brzda se nakonec ukázala být ten pedál dole, tu horečku v zoo jsem nakonec fakt dostala. Měl rád přírodu a rybaření. Ale co má rád teď? Najednou jsem začala ty jeho odpovědi nechápat. Po sedumnácti letech. Co má rád teď? Proč mi přijde, že se jako jeden z mnoha změnil. On nezdědkovatěl, na to je ještě moc mladej, i když bych mu samozřejmě teď řekla, že je strašnej páprda. Kdyby zdědkovatěl, to by mi neuniklo, je to něco jako u dětí přechod na pubertu. Ale co ty prášky na prostatu? Prej prevence. Houby prevence, všichni stárneme a čím starší jsme tím to jde rychleji. Chybí mi ty roky toho naivního dětství, kdy jsem viděla svět jako jeden hezkej žlutej cákanec na zdi, kterej se pořád chová hezky ke všem, má rád všechny lidi a nikomu neubližuje. V tej době bylo všechno jiný a já jsem zrovna teď děsně přecitlivělá, jinak bych tady nad tim nepolemizovala už asi hodinu a neprohlížela si u toho starý fotky. Vracím se k tý době aspoň tak, že si pouštim cédéčka, na jakých jsem vyrůstala. Třeba Blackmore's night, Michala Tučnýho, Žalmana & spol., Hapkovo a Horáčkovo První noc v novém bytě, Jiřího Schelingera a Turbo, to mamka nesnášela. Můžou se lidi změnit? Můžou, ale nevím proč, asi vývoj. Já se taky změnila. Táta ale víc, poslední dobou se se mnou skoro vůbec nebaví, řekneme si za den ahoj a dobrou noc, to dostanu dokonce pusu, ale tím to hasne, víc se nebavíme.

Vlastně jak už píšu dlouho a nechala jsem se unést, nevím kam jsem chtěla článek směřovat, ale přijde mi to teď vhodné ukončit. Jen chci říct, že se lidi stále nezlepšili v tom užívání si života. Sakra lidi, když napíšu užívejte života, nemyslím tím, abyste se u hlaváku sjeli heroinem a pak nastoupili do tramvaje a dělali tam bordel. Užívat si života musí sice každej po svém, ale jsou nějaký hranice a šťastný vás přece musí udělat i maličkosti, jinak byste byli za chvíli vhodní na Dobřany či druhou pobočku tohoto skvělého zařízení, která je v Bohnicích. Jestli vás netěší aktuální stav? Tak ho ihned změňte. Je to dobře míněná rada, která je sice prostá, ale nejúčinější.


Romantický kecy o tom jak tě někdo miluje? Hloupost, všechno jsou to kecy. Vlastně si tak říkám, co je ještě v mým životě lež. A docházím k tomu, že tý pravdy už moc nezbyde. Z toho co říkám je to 99% pravda, z toho co mi říkají ostatní usuzuju, že to až taková pravda není, až na výjimky, a odpovídá to tak 65% pravdě. Kam se zakutálí ten zbytek to je záhada. Možná je to tím, že to ze sebe klopím na rovinu a ulehčuji si to sobě i ostatním. Proč mám pořád někomu lhát, něco si přibarvovat, vymejšlet. To si rovnou může vytvořit imaginární svět vedle mě a žít jen tím světem. Nehrát si na nějakou Sabinu Janečkovou co řeší jeden a ten samej problém, proč mě okolí nutí lhát? To proto, že nechce slyšet pravdu za každou cenu. Nehledě na to, že s pravdou je to vždycky lepší, na pravdě už nic nenajdete, žádnej zlepšovák, jen si možná uvědomíte, že se musíte přizpůsobit a že vás to přizpůsobení bude maximálně těšit, když nebude pramenit ze lži.

PS: A tak jsem zase jednou sama a spokojená jako nikdy dřív.
PPS: Berte si z toho ponaučení, nejsou to jen plky, tak si to ještě jednou přečtěte a snažte se to pochopit..
PPPS: ... a nepřekrucujte neustále pravdu k obrazu svému. Děkuju.