Nazdárek Juli,
musím ti říct, že jsem s tím příchodem podzimu, mého nejoblíbenějšího období v roce, nabrala ten správnej směr na psaní. Mám pocit, že mi ty slova do hlavy padají a z mé hlavy jak z automatu zase vypadávají ven, jako hopíky z automatu v Galerii Dvořák uprostřed centra. A tak mě to nakopává, že mám kolikrát chuť si jen tak sednout a jenom psát a nepřemýšlet nad tím, co zrovna píšu. Nedávno jsem přečetla knihu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vím, že se o ni zmiňuji už podruhé, ale právě proto se o ni zmiňuji. Zanechala ve mně obrovskou stopu, byla to velmi chytře a promyšleně napsaná kniha, která mne prostě zasáhla. Řeknu jenom, že mě zajímají zvláštní knihy. Když jsem si ji vybrala podle toho, že se mi líbila ta písmenka, jak byla od poloviny otočená, budu vypadat směšně, ale je to pravda. Vidět knihu napsanou z jedné strany a z druhé strany písmenka poskládané obráceně, je pro mě jasné znamení, ať sáhnu do kapsy, vytáhnu platební kartu a bez promýšlení si knihu osvojím. Asi jen řeknu, že je to dvouromán o sourozencích Veronice a Jáchymovi, kteří hledají štěstí, protože lidé si normálně myslí, že chodí mezi námi a buď ho máš a nebo nemáš, ale Veronika i Jáchym si za tím štěstím tvrdě jdou a jestli ho najdou, to si přečtěte sami. Kupte si tu knížku, ty peníze za to stojí, dlouho jsem nečetla něco tak dobrýho a silnýho. A teď nevím proč, i když jsem měla dopředu naplánovaný jiný koncept tohoto článku, ho trochu pozměním, respektive mě něco stále nutí napsat pár slov o podzimu který se konečně noří z nekonečně dlouhého léta. Podzim je doba, která pro mě začíná již koncem srpna a je to neuvěřitelně skvělá proměna, všechno se mění. V televizi začnou vysílat opět nové seriály na dlouhé pokračování, školáci nastoupí s novými aktovkami a výbavami do školních lavic odpočinutí a natěšení, tma se začne přibližovat a listí, které se tak skvěle mění v barvách před očima opadává, až zrovna sedíte pod jedním stromem a spadne na vás poslední list, aby mohla přijít zima. Ta krásná ladovská, která už se v našem podnebí nevyskytuje, přesně tahle. A proto se tady teď rozplývám nad podzimníma slovama, z kterých mám radost, protože už to přišlo a zatím to není v tom stádiu, kdy už mi chození do školy pije krev a suší vlasy.
Teď se vrhnu konečně k tématu. Budu popisovat jednotlivé předměty v lidském životě, které nás velmi ovlivňují, mnohdy i na celý život. Celkem se na tom vyřádím, protože ve fantazii se meze nekladou.
RODIČE
Obvykle dokud jsme malí, nevadí nám, v průběhu dospívání však začneme pociťovat menší neshody, někdy dost velké neshody, které mnohdy vyvrcholí až v nesnášenlivost s touto rasou, může dojít ke ztrátě komunikace, ňikdy se nedoporučuje přímý kontakt s očima, pokud jim lžeme. Inu je s nimi někdy těžké pořízení, na jednom se ale shodneme, máme je celý život rádi, jen bychom jim někdy nejraději změnili jméno v občance a vymazali paměť, aby nevěděli, že jsme jejich potomstvem, lépe řečeno nezřízenou střelou jednoho několikaminutového milostného vzplanutí dvou pohlavních orgánů.
JÁ
Je důležité, abychom se našli a mohli jednou definovat naše Já. Protože nikdo neřekne: já mozek, já srdce ani já duše. Všichni řeknou: můj mozek, moje srdce nebo moje duše. Jako by to já, stejně jako duše, bylo sice někde uvnitř těla, ale zároveň nebylo v žádný jeho časti. Celej život se snažíme nějak se formulovat do jedný lidský tobolky, v který se prezentujeme, jako v jednom takovém těle a snažíme se přijít na to, proč tady žijem. Co je JÁ? Jsme to my a každý zvlášť, ale jde vůbec já ztratit? Nejde. Vždycky se naše já musí schovávat uvnitř, jinak bychom nežili. Než najdeme svý já, uteče hodně vody ve všech českých řekách, i v evropských a světových, roztaje nějakej ledovec v důsledku globálního oteplování, mnoho lidí oslaví svá kulatá jubilea, narodí se na stovky tisíců dětí, ale stále si možná leckdo nebude schopen uvědomit, jaké je jeho já. Časem třeba zjistí, že si celý život nějaké své já jen namlouval a okoukal způsoby vyjadřování a prosazování svého já od nějakého člověka, kterého buď má rád a nebo jej rád nemá. A aniž by chtěl, žil přesně jako on, ale v podvědomí to tak chtěl, jinak by to nedělal. Možná si jen neuměl určit, jak chce vlastně žít a hledal návod. Žádný návod na správný život není. A své já hledejte pouze ve svém těle.
CHYBY
Každý dělá chyby. Naprosto KAŽDÝ. Kdo by nedělal chyby, nebyl by součástí tohoto světa, nikdo takový prostě není. Za život jich napácháme tolik, že je ani nestíháme počítat. Než smeteme následky posledních chyb, už se na nás valí další.. Problémem chyb bývá často jejich rozsah. A kdo vlastně chyby a jejich dopad má hodnotit? Nikdo jiný než vy, jen vy máte právo si říct, co jste udělali a vy se za to můžete potrestat, ovšem nač se trestat za chyby, které stejně zase uděláte nebo uděláte jiné, a na tom nic nezměníte ani když si budete sypat popel na hlavu v hojné míře. Chybovat je vskutku lidské a dělají to všichni. Jak moc vás chyby druhých ovlivní a jak vaše chyby ovlivní druhé, to už je otázka do jiného článku..
Lidi si často nerozumí a není to proto, že by si nerozumněli oni sami, ale jen používají slova, kterým nerozumí a špatně je používají, proto dochází k neshodám..
PS: Mám chuť psát takové psychologické rozbory slov i nadále..
PPS: První den ve škole a už mám známku z češtiny, není to skvělý?
Žádné komentáře:
Okomentovat