po prázdninách jsem nabrala dobrou energii. Nevím čím to je, ale prostě a jednoduše to je. S blížícím se koncem roku, který pociťuji, se těším snad ze všeho.
Nikdy jsem nesmýšlela jako teď, jsou jisté věci a hlavně lidé, kteří mě stále nadnášejí, nutí mě myslet a brát a řešit život a jeho otázky racionálně a vážně. Obdivuji je, jak to dokázali, mé povaze přehodnotit pohledy na život a strukturu chování, to je totiž prakticky nemožné. Nikomu nevěřím, protože mám své názory a jen těm svým pravdám dovedu důvěřovat. A teď zase jezdím do školy, nesnáším vstávání, je to jak probodnutí zaživa. Ráno mi budí z mobilu znělka Petra Hapky, abych pak mohla vstát a mít menší depku než kdyby mě budil třeba nějaký přiblblý raper. Přitom miluji podzim, ale ne v šest ráno, ani v sedum ráno, ale to je trochu pozdě na vstávání, když mi za dvacetšest minut jede autobus a já se celé září snažila vypilovat čas, který bude stačit na přípravu a cestu na zastávku. Musím se nejdřív vzbudit, což je asi nejtěžší, často se mi to povede až v narvané MHD, když mi někdo pošlape nový boty, to jsem pak hodně naštvaná. Ale tak moc unavená, že už je mi to vlastně i jedno. Nicméně se musím z postele dostat do ledničky, pak do koupelny, u toho najít aspoň slušný pár ponožek (jedna moje, jedna tátovo, ano, to je perfektní), a dál se oblékat do něčeho, co není od nutelly, od kečupu od rajčata nebo nečeká frontu na pračku. Potom se vykopu i k tomu, že najdu bundu, a boty, o kterých měsíc tvrdím, že je umeju, ale pak to vždycky nějak nevyjde.. a dostávám se do fáze vracení, to je takový ten pocit, jak jsou otevřené dveře a já s jednou nazutou botou skáču po celém bytě, abych nalezla tyto věci: sušenku k svačině, propisku, gumičku do vlasů, jasný tu úplně nepotřebuju, prášky, mezitím se dvakrát na stejném místě přerazím o bednu s hračkama a tím vzbudím mou sestru s maminkou a v tu chvíli, už opravdu peláším s marmeládovou koblihou v puse, napůl obutou, nezavázanou botou, a rozepnutým batohem po schodech s tím, že mi za čtyři minuty jede autobus ze zastávky, kam normální rychlou chůzí dojdu za osm minut. Jasně že chodím do školy včas, mezitím ta půlkilometrová procházka do školy od zastávky mě dorazí v té podzimní zimě tak, že už ani nevím, jestli mám vyčištěný zuby a jestli jsem zhasla v předsíni, ale jsem ve škole a přišla jsem dřív než naše učitelka, která je známá tím, že chodí do hodiny tak na pět zbývajících minut. Jaká máš rána ty Jůlinko?
V pátek ke mně na těláku přišla Baruška a zase se mi už tak po sté omlouvala, že mi prý zlomila prst v březnu. A tak jsem ji uklidnila, že za to nemůže a že kdybych si nezlomila prst, tak bych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, a kdybych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, tak bych nepoznala někoho, s kým jsem doteď. A neměla bych pak takovou radost ze života, když už konečně nejsem s ním. Každej vztah tě v životě posune a mě přímo vyexpedoval do vesmíru. Nevim, jak se to teď řídí ani jak se to brzdí, ale o to víc mě to baví. Všechno.
Usnu a noc bude v rukávě,
ve snu nebudu pobíhat po trávě,
ráno vstanu a sýr si dám ke kávě,
jsem gurmán, tohle mám po mámě..
PS: Dnes nemám žádné PS
Žádné komentáře:
Okomentovat