Bohatě plnej život emocí a mámení jak z knížky..

Program měsíce ŘÍJEN: PRAGUE HANDPOKE, PRÁCE, SEM TAM ŠKOLA A HLAVNĚ SRANDA ŽIVOT!! (Nebo to aspoň umět dobře hrát).

Dobrý den ti přeju milá Julie,
tyjo, to bylo dlouhý oslovení. Tak mi dovol shrnout říjen. Do detailů raději zabíhat nebudu, ale něco ti o něm řeknu.. Hele byla jsem v Praze, hned dvakrát žejo.. Poprvý se školou, ale odpoledne už bylo věnováno mně a tvojí sestřenici, mojí kamarádce Anežce.. (nechcete se už někdy konečně seznámit ??), to jsme pak skončily v kavárně la bohème café, kde jsme zase měly ty naše tendence se seznamovat, přišli tam nějací Švédové a kdyby Anežka nezahodila cígu a nevrátila se z venku tak rychle, tak by snad i došlo k nějakým pro mě nežádoucím seznamovacím rituálům... Ale to nebylo všechno, ten den nám totiž ujely tři vlaky.. To se takhle chystáš jít na hlavák a najednou.. ups?! Vlak je v tahu aniž bychom na ten hlavák vůbec došly, pak jsme teda usedly k piánu a já že si zahraju, ale najednou se tam vynořil Nero, takovej jeden Američan, bezdomovec, kterej žije v Praze a Anežka žejo, se začala seznamovat, mám pokračovat?? Správně, ne!! Tak jsem tam tak hrála a najednou ke mně přišel chlap a dal mi kilo ve dvou padesátkách a omlouval se, že nemá papírovku.. Chápeš to?? No a pak nějaká paní se rozbrečela, když jsem hrála Amélii a začala mi děkovat a objímat, pak jsem poznala bezdomovkyni Natálku a její dva bráchy, o kterých později tvrdila, že je nezná... To je ta sociální činnost no.. No a pak nastala ta další část, odjezd druhého vlaku, který jsme opět úspěšně nestihly.. a takhle podobně to šlo i dál..

Jeden postoj k životu..

Druhej postoj k životu...

Táákle je veliká!! 

Podruhý v Praze jsem byla s Klárinkou na výstavě Lény Brauner, ale nakonec na tajňáka, bez lístku a pustil nás na ní sám Světlonoš a ještě si s náma pokecal, pak jsem si nechala potetovat ruku ,,hendpoukem'' což byla supr věc a ten unikát, co mám vytetovanej prej vypadá jako obtisklý kolečko od limči, haha, fakt ftipný !! Problémy (už ne tak stroprocentních) abstinentů Sabina2017.. a pak byl koncert X-coveru v Bueně, kde jsem byla s Anežou, Barunkou a Apolenkou poté, co jsme se nechutně naládovaly v mekáči a ještě předtim jsem si vydělávala na svý nehorázně velký útraty.. Mimochodem mezi tímhle bohatým programem jsem normálně chodila do školy (ahoj sociálko), taky jsem pracovala, sem tam se učila a... Bylo toho fakt hodně.. A teď v pátek bude Maturák 4.E. Koupila jsem si kvůli tomu i červený punčocháče k těm novejm šatům s kytičkama ze Zary, víš který..??!! Stejně si myslim, že to dopane nějak špatně a to jsem věčnej optimista.. Znáš mě :D Mám neskutečnou radost ze života a očekávam ještě lepší časy, to snad ještě jde?!

Proč máte tečku na ruce?
Neptej se, nebo ti dáme tečku mezi voči!!

Sen, klam, iluze, co může bejt víc? Co může mít v životě větší význam než právě mámení. Kdyby nebylo, nikdy by naše mysl nebyla šťastná. A teď vážně! Neříkej mi, že jsi si nikdy nepředstavovala něco, co nemůžeš mít, a když už si to můžeš aspoň představovat, že sis to nepředstavovala ještě lepší, než jaké by to ve skutečnosti bylo. Vidina, přelud všechno je tak skvělý, když máš perfektně propracovanou fantazii a jseš schopná se na to svý snění soustředit a udělat si ho přesně tak, aby ses z toho pokákla..

Víš co mi hrozně baví?? Dělat si srandu sama ze sebe, protože když si jí dělám sama ze sebe, nikomu dalšímu nedávám prostor, aby si ji ze mě mohl dělat taky!! :DDD

Když jsem byla malá, můj nevlastní děda mi zakazoval pískat dovnitř, a teď umřel a už mi to nemá kdo zakazovat.

Je to zvláštní doba, ta ve které žijeme, dospěli jsme do doby, kdy lidé kolem nás odcházejí, ale už se nevracejí. Nelítostný boj se životem a smrtí, ale nejen to. Maminky nás přestaly opečovávat a nám muselo logicky dojít, že už nejsme ty malé holčičky, které chodily do školky s odporem a jako jedinou podporu si s sebou nosily své oblíbené hračky (třeba Karolínku, viď Jůli). To, že si dnes vezmu na spaní k sobě do postele plyšáka, mě do těch let nevrátí. Je to všechno nezvratně pryč. Zůstaly nám vzpomínky, které se nevrátí v živý obraz, který můžeme žít, jen se jednou za čas ozvou, začnou nás svědět než je podrbeme a odstraníme, ale ony se budou vracet, jak bolest nohy, bude trvat než ta bolest odezní. Vlastně je to jako s amputovanou nohou, taky ji pak ještě hrozně dlouho cejtíš.. Vždy, když nám bude smutno, kdy zažijeme něco špatného, kdy nás ten život dospělých hodí do polohy vležmo, budeme jen hezky vzpomínat. Spadneme na kolena, ale nepřijde ani máma ani táta, kteří by nás zvedli a kolínka nám oprášili, dostaví se šéf, co nás ještě nakopne a z kolen spadneme ještě na bradu, v té se pak ten šéf porýpe, vysype ránu štěrkem a v klidu odejde, nechá nás tak a dostaneme ultimátum, abychom opravily naše chyby jinak přijdeme o krk.. A my budeme brečet nad našimi problémy a budeme je považovat za nejhorší z nejhorších, aniž by nám docházelo, že jsme jen jedni z mnoha, že nejsme sami ve spirále života, že i oni druzí to nemají jednoduché, né-li složitější. Vzpomeneme si na Malého Prince a na to, jak by se nám teď vyplatilo dívat se na život stejně jako on. Co vše by se díky tomu vyřešilo, ta dětská naivita by dodala i dospělému člověku šarm a taktní vystupování. Chci být Malý Princ a mít svojí planetu..


PS: Jmenovala by se Sabiňákov a žily by na ní jenom polární medvědi..
PPS: I já bych byla polární medvěd, neřešila bych žádný problémy..
PPPS: Pomalu začínám cítit, jak se v toho polárního medvěda měním....