Můj "letní" program ?

Nazdar, kémo ! Hele jako.. brzdi s těma článkama,jo !? :D šetři na příští tři týdny, to jsem někde úplně ABSOLUTNĚ pryč. V sobotu totiž odjíždím na 14 dní na tábor, kam pojedu jako "Green" (už jsem v jednom článku vysvětlovala.. něco jako "praktikant"). Sice asi budeme mít povolený mobily, ale tím, že je nás tam 10 a v chatkách nebudou funkční zásuvky, tudíž bychom si museli nabíjet mobil v jídelně (nebo někde okolo..), nemyslím si, že bych si mohla dovolit být na mobilu nějak extrémně moc.. ani nechci. Třeba ti v nějaký posvátný den pošlu dopis ♡ směrovací číslo máš stejný, jak já, ne ? :D Takže to jsou dva týdny, následně se vratím tak na.. 48 hodin domů, a pak zase na týden mizím. Tentokrát (napsala bych ,bohužel', ale.. ahoj mami) s rodiči, někam netuším kam, ale nebude to dovolená u moře.. bude se lézt po nějakejch horách, chodit na nějaký výlety a já jen doufám, že se mi neopálí ksicht a že se neopálím podle trička..... Takže v tyhle dny nebudu moct psát na blog.. možná se chvilka najde, nebo si třeba jen něco předepíšu a TY to vydáš (!!!!), ale uvidím.. PS.: bolí mě hlava PPS.: nic se mi nechce dělat PPPS.: ale měla bych :D

Nostalgický vzpomínky

Ahoj Jůli,
vím, že mě asi ukřižuješ za to, že už jsem tady nechala dva články a to poměrně za dost krátkou dobu. Ale jak jistě víš, domluvily jsme se, že sem budeme psát ve chvíli, kdy budeme mít téma a to téma zrovna teď mám. Hrnou se mi do hlavy další a další a ani si neumíš představit, jak blbě se mi zpracovávaj. Je to jako bych letěla vzduchem, kolem mě proudí mráčky a najednou si jeden mráček chytnu, rozbalím, začnu nad tím přemejšlet a pak ho zase odhodím, aby mohl proudit dál. Chytnu další mráček.. A já si je rozbaluju jak bonbony. Převtělila jsem se do těla tříletýho dítěte schovanýho pod stolem, vyhlížím, jestli mě někdo pozoruje, rozbaluju ty bonbony, obaly házím do imaginárního světa a celý se to v tom imaginárnu tak nějak odehrává. Nikoho a nic přitom nemusí zajímat, na co myslím a jestli mě rodiče chytí a dostanu na zadek za to, že jsem ty všecky bonbony snědla před večeří, to už je mi vlastně úplně jedno. Třeba jsem si vybalila vzpomínku na noc po našem vyřazení. Vlastně jsem ani neměla čas o ní napsat. Noc to teda byla pořádná a asi jsem ti o ní vyprávěla. Noc to pro mě totiž nebyla, protože jsem nespala. Bylo to poprvý v životě, kdy jsem opravdu nezavřela oči a nečekala na ranní sluníčko. Hned po vyřazení jsme totiž šli na velkou jízdu s tvým klukem a s holkama. U toho Vietnamce jsem si měla v plánu koupit něco strašně moc sladkýho, dobrýho a dětskýho, ale to nějak nevyšlo. Když šlo o to poprvé, sáhla jsem po vychlazeným Bigschoku. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že když vypiju energeťák a pár hodin na to budu chtít normálně usnout zjistím, že se asi někde stala chyba a že usnout se mi nepovede, ikdybych se na hlavu stavěla (musím teda říct, že na hlavě bych stejně neusnula, enegeťák neenergeťák).

No a tak jsem si připadala doslova jak kráva. Fakt! Už jsi to někdo viděla? Já teda ne. Trochu naštvaně sama na sebe, ale zároveň pobaveně (sama sebou) jsem strávila celou noc na facebooku, instagramu a na všech sítích, který sdílím a ve tři konečně začlo lézt nějaký světlo, nejdřív jsem si myslela, že hoří stadion Viktorky na kterej jsem koukala z okýnka, ale za deset minut už to trochu vypadalo jako sluníčko. Lehla jsem si do sítě na balkon a protože byla mimořádně teplá noc neměla jsem na sobě nic, teda skoro. Počítaj se pánský trenýrky? A pak jsem si čtyři hodiny četla knížku od tebe.

Bylo docela vtipný líčit se ve čtyři ráno, protože jsem chtěla co nejdýl ležet v síti, nemyslet na nic a v půl osmý se sebrat s deskama na vysvědčení a vyrazit jako správnej deváťák (teď už jen na jednu hodinu) do školy. 

Všimla sis, jak koukám nahoru do nikam?? Já jsem jenom nechtěla koukat do černý tmy, takže jsem se koukla do světel nademnou a pak zjistila, že vidím úplný ho... 

Jsem zase ve formě. Teď jsem tak rok měla bezmeznej pocit, že nejsem schopná napsat absolutně vůbeec nic... 

Vrátilo se mi básnický střevo a mám ráda svůj život, ikdyž mě skoro pětadvacet hodin denně vytáčí. Jsem jinak hrozně hepy a vrací se mi zásady do mozku (jakože moje zásady chápeš), ty starý dobrý zásady, přes který nejede vlak. A jestli si zas někdo bhde myslet, že mířim na marihuanovou plantáž, tak ať se nechá vyšetřit. Já nemůžu za to, že mám zrovna nějaký šťastný období.. 

PS: Mám spoustu myšlenkovejch vzpomínek, někdy je zase rozeberem..

PPS: Teď zburcuju celej internet, a zaplavim ti čet, aby sis hned šla přečíst můj (2) nový článek

Doporučení. Chyťte pravdomluvku do sítě a nikam jí nepouštějte!!

Čáu Jůliško,

všimla sis, že tohle tě naprosto vystihuje? Jů - jako Jůlie a liško - jako Lišková. Napadlo tě to taky? No, nevadí. Já ti tady teď pochválím tvou poslední sdílenou chloubu (neboj se, chválím jen tvůj článek) a se vším cos tam psala souhlasím. Ten film byl dobrej, ale knížce se nevyrovná. Dovol mi ti teď povědět mou úplně super nejvíc trapnou zkušenost z knihkupectví, asi tak týden starou. No, vlastně... Byla jsem v nákupáku a procházím uličky Neoluxoru (aby bylo jasno, nedělám tady nikomu reklamu, protože jsme ještě nedostaly žádnýho sponzora). Taky musím podotknout, že tenhle podnik nemá zrovna levný knížky, ale jdeme dál. Procházím si teda literaturu (sakra, kdy už to dopovím)??? A najednou vidím v polici knížku v obalu na němž je napsáno GREY. Rychle jsem ji uchopila, to já totiž dělám v každým obchodě, když se mi něco líbí pořád na to šaham (když jdu třeba s babičkou, pořád mi dodnes napomíná, ať to vrátím zpátky, když si to nebudu brát). Chtěla jsem se podívat jak vypadá a kolik stojí. Abych to uvedla celé jaksi na pravou míru, musím dodat, že GREY, je knížka psaná z pohledu milýho pana Greye z filmu Padesát odstínů šedi a dalších dílů tohoto.. ehm.. románu (chcete-li slušně). Kdo pořád ještě neví o koho nebo o co jde? Je to ten sprostej film, jak na něj chodili všichni do kina v lednu a v únoru 2015 a jak už se od tý doby nemůžou dočkat na únor 2017, kdy bude KONEČNĚ druhej díl. A já teď zrovna držela v ruce tu knížku psanou detailně očima tohodle úchyla a přemejšlela jsem nad tím, jak to asi tak popisuje. Mrkla jsem na cenu, jen tak ze zvědavosti, protože je tahle knížka všude předražená a .. levnějc než za čtyři kila ji nepořídíte.. a Najednou koukám, 234,-!! Nene, promnula jsem si oči a jak debil tam na tu cenovku čumím. Nic, dvojka se zázračně nezměnila ve čtyřku, byla pořád dvojka. Je teda fakt, že jsem zrovna nebyla při penězích, pořád nejsem, ale kdybych byla, věřím že to podstatný by se s tou knížkou odehrálo až doma, jak bych metla s 234korunama a s knížkou v ruce ke kase a pak rychle domů číst úchylárnu pana Greye. A pak ani nevím proč, jsem začala listovat tou knížkou. Zastavila jsem se v půlce, že si kousek přečtu a najednou jsem tam stála jak ta největší kráva a smála jsem se ještě víc, než když táta upadl na dovolený v žabkách na mokrý dlažbě u bazénu. "Ty vole, dyť je to anglicky.." Vykřikla jsem tak, že se na mě asi pět lidí kolem dokola stojících otočilo a určitě si říkali, panebože to je kráva, stojí v uličce anglickejch knížek a po hodině zjistí, že jsou ty knížky psaný anglicky. Nehledě na to, že záchvat smíchu dostala i Sárka, která tam byla se mnou. Vzhledem k mým angličtinářským schopnostem je všem nebo aspoň tobě jasný, že jediný, co bych z toho skutečně přečetla a dovedla přeložit by byl tak akorát ten nadpis, což už se stalo, páč GREY se pořád píše GREY. No a až na to, že Sára ze mě byla počůraná smíchy, tak jsem z toho vyšla dobře, protože jsem ušetřila 234,-. Ještě, že jsem ty peníze fakt neměla...

Co dál říct. Prázdninový dny teď zrovna odpočítávám, ikdyž si je celkem dost užívám. Válím se furt někde u vody a jsem prý "černá jako bota." (Něco se mi stalo s uvozovkama, protože píšu na noťasi a ten sdílím ještě s dalšíma lidma okupujícíma můj pokoj a ti zřejmě zase něco naklikali a já počítačový antitechnik jsem nahraná, sakra, podělaný uvozovky). Srpen bude víc akční, pořád si to opakuju. Bude víc svítit sluníčko a bude větší teplo a budu mít jiný vlasy a .... Taky tě tak baví číst tady ty moje vychytávky? Vychytávky prázdnin mýho života?

PS: Dneska jsem byla v knihovně a napučovala jsem si šest knížek o psychologii
PPS: Dej vědět, až si tohle přečteš

Me before you, aneb. Než jsem tě poznala

Čúz, Bino ! Nejprve bych ráda podotkla, že tento článek by mohl být pro někoho, kdo se chystá jít do kina na tento film, či si přečíst stejnojmennou knihu, docela spojler, takže.. v těchto případech odtud raději pryč (ačkoliv si nerada odháním čtenáře).

Jsou to asi necelé tři týdny, co jsem zjistila, že mám vlastně spooustu volného času a že jsem už nějaký ten pátek nečetla vlastně žádnou knížku.. mrkla jsem na net a zadala "knihy pro týnejdžry" a příběh této knihy mě hned zaujal. Vypráví se v něm vlastně o 26ti leté dívce, jménem Louisa Clarková, která bydlí s rodiči, dědou po mrtvici, mladší sestrou a jejím malým, nechtěným synkem.... dotyčná přijde o práci servírky a je nucena si co nejdříve něco najít, protože ona i její rodiče potřebují peníze a jsou na tom bídně.... neměla jsem problém se do knihy začíst a všem bych ji doporučila !! Do týdne jsem měla přečteno a už už půjčovala tobě, Bino :D ale to jsem odbočila.... zkrátka.. sežene si práci jako "pečovatelka" o mladého kvadruplegika (na vozíku, od krku dolů víceméně mrtvý.. s výjimkou.. dvou prstů jedné ruky 3:) :D ) Willa Traynora. Will je nemluvný, nespolečenský, naprosto ZNUDĚNÝ životem na vozíku a odkázaným na pomoc od ostatních. Nedokáže se sám najíst, vstát z postele, obléknout se.. a to už dva roky, jen proto, že ho cestou do práce jednoho deštivého dne srazil motorkář. Časem si ale s Lou vytvoří určitý řád, zajetý režim a začnou se bavit, ona zjišťuje, jakým životem žil před nehodou a celkově se sblíží. Po několika týdnech se Louisa bohužel dozví (famfáry, prosím !), že William se již dříve pokusil o sebevraždu a nakonec se dohodl se svými rodiči na šesti měsících a pokud do této doby nezmění svůj názor (že nechce už dál žít..), oni ho odvezou do Švýcarska, kde je.. jak to říct.... "firma" ? :D která pomáhá asistované sebevraždě, 'Dignitas'. Je z toho zničená, má ho ráda (postupem času dokonce víc, než-li svého dlouholetého přítele Patricka) a rozhodne se, že za ten zbylý čas Willovi ukáže, že má důvod žít a začne ho brát například na dostihy, koncerty, jdou na svatbu jeho bývalé přítelkyně (jeeej, zábava) a nakonec jedou i na luxusní dovolenou. Clarková se do něj šíleně zamiluje (no, kdo by tohle čekal, že ?) a chce být s ním.... jenže on je opravdu pevně rozhodnut a trvá na tom, že na tomto světě už déle zůstávat nechce.. i když její lásku opětuje, řekne jí, že jí nechce odepírat to, co jí mohou dát jiní muži, že chce, aby jednou měla rodinu a také to, aby konečně vypadla z jejich rodného městečka a odcestovala někam daleko.. až do poslední stránky jsem doufala, že si to Will rozmyslí.... že když tam Lou bude, v tom hrozném pokoji v Dignitas, sedět u něj a držet ho za téměř nic necítící ruku.. že najednou řekne : ,,Ha ! Byl to prenk, Clarková ! Nechci umřít !" a společně odjedou na jeho motorovém vozíku v západu slunce..... a ono nic. Will Traynor tam ukončil své trápení, své bolesti, svůj život. Já ho svým způsobem chápala, chápala jsem, že musí být hrozné nemoct.. prakticky nic, nemoct si ani podržet sklenici u úst, nemoct jít sám na záchod, sám si vyčistit zuby a tisíce dalších, nám naprosto přirozených věcí.... ale ukončit to takhle ? Když vedle sebe máte osobu, která vás miluje a vy milujete ji ? A to jí na konci i opětoval tvrzení, že to bylo nejhezčího půl roku v jeho životě. No nic.... takže.. asi tak.

CO JE VE FILMU JINAK ? - Willův otec nepodvádí svou ženu - Louisa nebydlí u Patricka - Will nemá sestru - Lou a Will se nenechají potetovat - na koncert "splaší" lístky Louisa a ne Will - červené šaty měla mít Louisa i na svatbě Traynorovy bývalé.. nikoliv bledě modré - není tam ta nejbožejší věta (uvedu v obrázcích) - Patrick je ve filmu ještě méně sympatický a k narozeninám dá své (v té době ještě současné) přítelkyni jiný přívěšek, než v knize - Kavárna, kde Lou pracovala, se ve filmu jmenuje nějak.. "Mastný vdoleček", či co :D a v knize je uváděna jako "U mazané houstičky" - Louisa si ve filmu nesežene nabídku ke studiu modního návrhářství - ve filmu není ani ZMÍNĚNÉ bludiště u hradu, kde Louisu jako mladší opili, "zhulili" a.. nikdo vlastně pořádně neví, co všechno se tam odehrálo .......... a mohla bych pokračovat, ale není se čemu divit, když.. se tu snažili o "narvání" 400 stránek do dvou hodin filmu.. film je super, ale opravdu doporučuji si přečíst knihu a následně i její POKRAČOVÁNÍ !! Jo, Sabi ! Bude dvojka ! S názvem ,,After you", ale zatím je jen v angličtině, jeej....

Will Traynor je nesmírně úžasný člověk a chytl mě za srdce (trochu ironie, když neuzvedne ani skleni.... heh, pardon.. černej humor.) a dojalo mě, když.. třeba když "tancoval" s Lou tak, že ji nechal, aby se mu posadila na klín a jen se točili dokola na parketě, na svatbě jeho ex.... jo, to bylo dokonalý :D A tipuji si, že brzy tohle bude takový hit, jako před dvěma lety "Hvězdy nám nepřály".... nejdříve byla kniha, která se stala bestsellerem a nyní film.. čmeláčí punčocháče se budou brzy prodávat absolutně všude, ale já je chci jako první.

PS.: když jsem si koupila knihu, netušila jsem, že film bude během několika dní promítán na "stříbrném plátně" :D PPS.: já bych Willa z Dignitas unesla. PPPS.: „Jenom jenom chci být zase mužský, co si vyšel na koncert s děvčetem v červených šatech. Ještě na pár minut.“

Vyřazení. Konec

Ahojky Blondýno,
záměrně jsem sem nic nedala ráno, protože bych se mohla vymlouvat, že jsem spala a pak sháněla kytku a... můžu vymyslet cokoliv viď? Tak teda jo, ale já chtěla psát až večer, po všem. Dneska byl totiž náš den D. Den D proto, že jsme se jako deváťáci, absolventi, chcete-li, loučili s do zítřka naší třídou. Bylo to v Alfě a na tohle představení jsme se opravdu připravovali dlouho. Bylo na tom dost dřiny a práce všechno nejdřív vymyslet a nakonec opravdu přijít a ukázat, co jsme se naučili, ale já osobně velký kritik, jsem byla nadšená. Tolik peprných částí se změnilo v něco neuvěřitelnýho. Fakt to bylo úžasný, tento den si budu prostě pamatovat a víš co? Od rána mi zní v hlavě jedna skvělá písnička. Zpívá jí jeden Francouz, Maitre Gims se jmenuje a ta písnička má poněkud prazvláštní název Est-ce que tu m´aimes? Zamilovala jsem se do její  melodie, která mi snad ani nedá spát. Vždycky si podle ní vzpomenu na tenhle den. Chci aspoň takhle, protože jinak to nějak nevyšlo, poděkovat všem, kteří se na našem vyřazení podíleli, kteří přišli a kteří nepřišli, ale aspoň chtěli, děkuju moc za podporu paních učitelek, který nám hrozně pomohly a děkuju vám všem, vy ještě poslední den deváťáci. Hele a teď už to fakt není vtipný, protože mám mokrej noutbuk, a špinavej od řasenky, proč jsi mi sakra nekoupila tu voděodolnou? :D A já ač to tak ty poslední tejdny tak úplně nevypadalo, chci napsat, že mi budete fakt chybět. Dájovo názory a pohled na svět, Fejfyho nekonečný otravování, kdo má svačinu, Milanovo neustále obrovský hlad, Martinovo vyrovnanost a zapálení pro CS-GO, Jeníkovo upřímnost a nadšení a taky pohoštění, Zikyho sebevražedný sklony, Bobinovo nezájem, Lukášovo vyzařování nepřítomnosti, Kubovo nemám rád češtinu, Báry depkování, Miky zadek, Honzovo akčnost, Ondrovo zpívání, Mirky kreslení, Kikyny zapálení pro tělák, Káji konverzace, Jonášovo zlomená ruka, Domčovo humor, Dominikovo chytrost v matice, Timovo styl bez hranic, Simči blbá nálada a Juli, po tvém nekonečném humoru a lidi neberte si to prosím nijak osobně, já to fakt nemyslím ve zlém, vážně se mi po tom všem bude stejskat a pro tohle jsem se nad každým ze třídy zamyslela a napsala, co mě o vás zrovna napadlo, co vás u mě tak nějak vystihuje. A nejvíc se mi bude stýskat po jendé osůbce z osmý BÉ, ahoj Sáry, u nás se ale nic nemění, v kolik u tebe? Nebo u mě? :D Jen spolu nebudem chodit na obědy a na velký přestávky. Musím ještě podotknout, že už fakt nechci nic psát, protože tyhlety kecy si můžu strčit, vím kam, ano já už nebudu otravovat, akorát víte co? Měli bysme si na sebe sehnat adresy a dát to dvoum lidem na starost, dvoum pro případ, že ten jeden se odstěhuje na Novej Zéland nebo do pašeráckýho údolí, to je jedno kam, ale aby jsme se mohli za deset let sejít a říct si, jaký to máme pěkný děti a manželky a manžele, postěžovat si, jak jsme se měli na základce dobře a taky jak nás to v práci štve a jak nemáme peníze a.. Dobře, končím, tohle nemá cenu a teď opravdu prosím, ten kdo tenhle text dočte až do téhle fáze, budu ráda, když se vyjádří do komentářů a napíše jak moc ho to (ne)dojalo. Zítra naposled vkročíme na území ZŠ jako její žáci, proto se jdu na to hezky vyspat do sítě na balkon a chci si číst super knížku "Než jsem tě poznala." Ještě jednou fakt díky všem a skládám poklonu, jak jste to dneska na pódiu všichni zaváleli. Mám vás ráda.

POSLEDNÍ MOMENTY

Ahoj Sabinko, dnes je 22. června 2016 a nás.. naši 9.B, čekají: Zítra minimatutity V pátek velká generálka na naše slavnostní vyřazení Za týden ve středu to slavnostní vyřazení :D A nakonec, 30. června nás čeká naše poslední "základkové" vysvědčení.. všichni se na většinu těchto událostí navlíkneme do strašnejch hadrů, holky do šatů, které podtrhnou jejich (zatím ještě) pěknou postavu, kluci si vezmou košile a (v lepším případě) černý džíny a nějaké světlé výjimky snad i saka. Napečeme občerstvení, nakoupíme dárečky pro učitelky, zabalíme ten mega obrovskej dárek pro třídní.. Julie se rozbrečí a rozmaže si mejkap, protože je to strašná citlivka a stydí se za to. Já se úplně vidím, jak se mi budou klepat prsty, až na vyřazování zasednu ke klavíru a bude se ode mě očekávat, že naprosto bezchybně zahraji nějakou dojemnou a pomalou skladbu. Budu taaak moc nervózní, že to pokazím ještě víc, než na svém absolventském koncertě. Ale.. ne, to fakt nesmím.... jsem nervní. A jestli tenhle článek čte NĚKDO ZE TŘÍDY, nezapomeňte na středu dotáhnout TŘÍDNÍ MIKINY. Lidi, já vás mám opravdu ráda a budete mi chybět.. dokonce i ten modrookej týpek mi bude možná trošku chybět.... ale jen malinko.

Naše ("moje") budoucí 1.E (na střední škole, kam budu chodit) už má skupinu na Fejzbůku, dokonce i společný čet a píšeme si tam o tom, kdo s kým bude sedět, jaká bude naše nová třídní, jaká je naše dosavadní třídní, jaký jí kupujeme dárek, jaká byla/bude rozlučka.... a další kravinky..... pomalu si začínám uvědomovat, že už opravdu moc nezbývá a já bude středoškolačka. Všichni budeme středoškoláci. Už nebudeme omezováni tou "malou" školou, budeme na STŘEDNÍ škole, bude tam hodně oborů, budeme tam nejmladší.. holky si budou myslet, jaký jsou královny, budou místo batohů nosit velký, nestylový kabelky a kluci se zas budou vytahovat, jací jsou bouráci a jakej sejra si včera dali k svačině. Asi mám depku. Sabinko já tě mám ráda, fakt mám, akorát ti to nestíhám příliš říkat, když furt zapejkáš, že jo.. :/ :D ale mám.... a věřím, že se budeme vídat nadále :) teda.. jestli chceš.
 PS.: děkuji ti, že mi zveřejňuješ články ♡ PPS.: copak upečeš na minimaturity ? PPPS.: učit se na ně nebudu.

Čabajka

Týden s týdnem se sešel a zbývá nám jen pár dní školy. Pár posledních dní na základce. Asi bych kecala, kdybych řekla, že to pro mě nic neznamená, ale rituální tance kolem toho provádět nehodlám. Prostě se jako napůl dospělý lidi sebereme a pokojně opustíme základku. Tak nějak s povzdechem, s pouhým mrknutím oka. Tam kde to před devíti lety začalo, tam to taky skončí. V tý budově, která nás straší ve snech, víš co je úplně zarážející? Jak já si pamatuju ten úplně první den v první třídě. Táta si vzal volno, aby jsme šli jako rodina, pasovali mě na prvňáka. A já jen tak přemýšlela, jaký to bylo ve školce a pak si pamatuju jak jsem jednou měla jít do školky a ležela jsem ještě v posteli, když mamka vešla, aby mě vzbudila. Jeli jsme na keramiku a já tam vůbec nechtěla, ten den jsem ve školce ztropila scénu, hysterák a jak jsem si tak představovala tu scénu, jak ležím v tý posteli, najednou jsem zjistila, že jsem v devítce. Fakt. Každou chvíli jsem si ač nevím proč vybavovala právě tohle a najednou... Strašně rychle to uteklo, ale jsem s tím spokojená. Se vším. Teda jsou i výjimky, to uznávám, ale s většinou jo. Nic bych nezměnila možná jen (ten poslední týden ve škole už je takovej nudnej - jo, zbývá víc než týden), ale stejně, urychlila bych to. A hlavně nedojímej, opovaž se mě snažit rozbrečet, nemám pořád tu voděodolnou řasenku. A navíc, jsem už velká holka, takže nebrečím, máš to stejně marný. A jestli se rozbrečíte s kupou holek na našem vyřazení, tak já tam budu stát s tima borcema, co to daj i bez toho jo?! Počítej s tím. No a co bych asi tak dodala. Sedím teďka pár metrů od tebe. No a já jsem zjistila, že můj imaginární diář se celkem slušně naplnil. Nemám snad volnej den až do prázdnin a prázdniny už se mi taky zaplnily. Těším se na oddych a v září hurá zase do první. Ale pořád mi teď ten život připadá tak nějak nudnej. Splníme si co chceme a můžeme si žít obyčejný život bez akce? A co když chceme něco víc? A co by to mělo být? Taky nevíš? Já vím spoustu věcí. Spoustu věcí, který chci dělat jinak, ale asi toho dosáhnu až v jiném věku. Ten věk přijde, já to vím. Dospěla jsem do takový nicotý doby. Všechno se se*e a když začneš věci řešit, se*ou se ještě víc. Nemůžu o sobě rozhodovat a to mě ničí, svazuje, já jsem prostě nezkrotitelná, ale nikdo to nechápe. Všichni se mě snaží zkrotit, přitom určitě vlastní to stejné přesvědčení jako já, že to se nikdy nepovede. Nejlepší je ten pocit, jak se mám vlastně pořád dobře, nic mi nechybí a přesto mi chybí to nejdůležitější, to co si asi neumím vysvětlit. To nejpodstatnější. A ještě se podívej z okna. Vidíš to co já? Tak přesně takovýhle počasí ti přinese schýzu a hned jak se vzbudíš máš po náladě, ty možná ne, ale já jo. Jsou tady pořád věci na řešení a kdo je má řešit, já? Je to únavný. Některý věci mě pronásledujou už pěkně dlouhou dobu a já jsem v nevýhodě, utíkám před tím a utíkám v kolečku, jiná cesta není, takže mě to pořád dohání. Už aby bylo léto, chci vypnout. Sebe, mobil, lidi.

Čtyři dny "výletění"

Ahojda Sabinko, už déle přemítám o tom, na jaké téma napíšu dnešní článek a najednou jsem si z ničeho nic uvědomila, že nedávné čtyři dny po sobě jsem furt někde lítala.. Započalo to vlastně čtvrtkem, kdy jsme s naší třídou a ještě s několika (méně důležitými) jedinci vyrazili na školní výlet do Lidic. Všichni se těšili z toho, že se ulijí z vyučování a z odpoledky a nijak je nezajímalo, co vlastně taková exkurze obnáší. Jsem fanda černého humoru, takže Dájova hláška, která zazněla při příjezdu na místo mě odrovnala.... ,,Tady je nějak mrtvo.." já vím, je to ošklivý, ale uznej :D ...... docela jsme se tam toho nachodili, dozvěděli se spoustu zajímavých věcí, dokonce nás rozdělili do "rodin", které skutečně v té době v Lidicích žily a četli jsme si například zápisky a dopisy jednoho velmi talentovaného výtečníka, kterého ztvárnil náš oblíbený Andrew, Petra Ginze. Navštívili jsme také muzeum, galerii a pomník.. super výlet, ne ?

V pátek jsme šli na 3 hodiny do DEPA.. také se školou. Ani nevím, zda se to dá považovat za výlet, ale.... jelikož to bylo OPĚT místo učení, nijak to neřeším :D byla tam jakási výstava dronů a různé přednášky.. ani moc netuším, o co se tam jednalo, hlavně, že se tam dalo sednout a mohli jsme si tam koupit občerstvení + byla tam wifina zdarma, takže pro většinu z nás to byl ráj :D

Nyní přichází sobota.. dloouho jsem přemítala o tom, jestli sem mám o sobotním dni psát, protože jsem si vědoma toho, kdo si tyto články čte, ale.. jelikož se dnes kluci při jedné super hodině ve škole stejně prokecli, asi už je to jedno :D byla to naše "minirozlučka"..... konalo se to na odlehlém místě a největší překvapení bylo to, že jsme tam (jen polovina z nás) dorazili a zjistili, že už tam někdo kempí.. dětská oslava v plném proudu, všude balónky, psi, dospělí a jeden, velkej ananas. Optali jsme se jich, kdy to jako hodlají zabalit a oni nám odvětili, že okolo deváté (nebylo ani šest večer). Nijak zvlášť nám to nevadilo a po chvíli dohadování se jsme se posadili pod strom a čekali na zbytek naší.. eh.... skvadry. Pak jsme si začali stavět stany a to bylo taky něco.. nikdy jsem netušila, že to může být sakra tak složitý :D asi třikrát jsme to předělávali.. pořád bylo něco špatně..... ale nakonec jsme to společnými silami zvládli, ale bylo to téměř k ničemu.. skoro nikdo tam totiž nakonec neusnul, já osobně jen tak na 15 - 20 minut. Okolo v jednom kuse projížděly vlaky (chytrý dělat rozlučku u tratě, že ??) a řval repráček :D samozřejmě jsme pili jen Birelly, džus bez přidaných umělých.. barviv a kolu (ahoj mami). Teď si dovolím napsat pár (ne)faktů o tomto večeru/ránu.... 1) NIKDO nezvracel.... tedy.. ne víc, jak osmkrát 2) NEDĚLALI jsme tam bordel 3) NEZATEKLO nám do stanů 4) OHEŇ jsme pořádně uhasili 5) NIKDO nebyl mimo 6) VŠICHNI si vše pamatují

..... a mohla bych pokračovat :D ale raději to zde ukončím.. asi v šest ráno začalo pršet a všichni se rozprchli do svých domovů.... já probudila tatínka, aby si pro mě přijel a to už se dostáváme k neděli..... V neděli jsem byla se svým otcem, sestrami a jejich ratolestmi v ZOO. Víš, jaké to je, když musíš dávat pozor, aby se ty tři děti nerozutekly každé někam jinam ?? Já to sice vím, ale o tohle jsem se v těchto chvílích příliš nezajímala :)) ...... skoro šestihodinové výletění v zoologické zahradě po několikahodinovém "flámu" nebylo zrovna příjemné.. ale tak.... samozřejmě si to Lišková užila, že jo.. tady bych to asi už vážně utla, ať ze mě nevypadne nic jiného, než.. povídka o pářících se žirafách..... nikdy nebudu mít žirafátka. Fuj.

PS.: totálně jsem si předělala nástěnku a stěnu fotografií v pokojíčku ♡♡♡♡
PPS.: nyní mám spoustu času na hraní na klavír, lakování si nehtů a nakupování nového oblečení PPPS.: můžeme nějaký den někam zajít :3 ale.. neopaluji se. :) :D
PPPPS.: Ziky už bydlí vedle nás.. je zvláštní mu napsat "za dvě minuty vzadu" a vědět, že tam fakt přijde a nemusí jet turboautobusem ^-^ :D