Internetové zkratky ?

Zdravím, Sabinko má zlatá.. 
Dnes bych se chtěla zaměřit na internetové zkratky, které se používají na nejrůznějších stránkách, ale hlavně v četech s vašimi přáteli i nepřáteli. Spousta z vás je zná, denně používá a usnadňují vám život, ale jsou tu i tací, kteří jim nerozumí, deptají je a nevědí, co si mají o člověku, který je píše, myslet. Dovolte mi vám předvést pár základních : 

LOL - Laughing Out Loud, ve volném překladu "směji se, až se za břicho popadám". Takže když vám někdo do zprávy zakomponuje tuto zkratku, je dosti možné, že se právě zakuckal smíchy z toho, co vtipného jste mu napsali či co vtipného dotyčný právě napsal vám.

ROFL - Rolling On Floor Laughing, což znamená něco jako "smíchy se válím po zemi". Je to obměna výše zmíněného "LOL", ještě větší kalibr. V realitě může připomínat epileptický záchvat.

BTW - Báj D Vej, "mimochodem". Prostě.. mimochodem. ,,Umřel mi křeček a btw vyhodili mě ze školy."

4U - For You, "pro Tebe". Používá se, když chcete někomu vyjádřit, že například 'tato fotografie je jenom 4U' a dotyčnému tak sdělujete, že ji nesmí nikomu ukázat, poslat ani raději popsat.

OMG - Oh My God, "pane Bože". Myslím, že každému je jasné, v jakých situacích lze tuto zkrácenou větu použít. Tudíž nebudeme blíže specifikovat.

PLS - Please, "prosím". Tuhle zkratku já nenávidím a používám ji jen ironicky. Nemám k tomu důvod. ,,Pls, pošleš mi tooo ?", ,,Podej mi to, pls." Aarghg.

THX - Thanks, "děkuji". Použijte v případě, že vám někdo popřeje k narozeninám, pošle vám výpisky ze dne, kdy jste chyběl ve škole nebo třeba když vám pochválí nové obočí.

WTF - What The Fuck, "co to sakra je". Zkratka údivu, hněvu nebo vyčerpanosti z toho, že nechápete matiku.

DIY - Do It Yourself, "udělej si sám". Tento výraz používají například JůTuberky, které mají rády Velikonoce, tak si samy upletou pomlázku a když k tomu přidají hashtag #DIY, je to hned mnohem víc IN a super. Udělaly to přece úplně SAMY !

BFF - Best Friends Forever, "nejlepší kamarádky navždy". Toto spojení označuje dvě dívky se stejnou psychickou poruchou, obě si dělají stejně vlasy, nosí podobné outfity a chichotají se spolu jiným holkám, tzv. trapkám. Ovšem za tři dny se můžou pohádat a každá zas bude mít jinou BFF. Uběhne týden a opět se to může změnit. Zkrátka tato zkratka je velmi sporná.

4ever - Forever, "navždy". Nejčastěji můžeme vidět ve Fejsbukových statusech děvčat kolem 12ti až 13ti let, které tím naznačují, že zrovna s TÍMHLE klukem zůstanou až do konce svého života. Podobně jako u "BFF", za pár dní se může všechno změnit.

OOTD - Outfit Of The Day, "oblečení tohoto dne", znamená vlastně cokoli, co máte zrovna na sobě. I když jste zrovna vstali, jste v pyžamu a vyfotíte se na Instagram, tak když k tomu přihodíte hashtag #OOTD, je to outfit dne a je to hrozně cool.

A je jich tu víc, víc, další a další zkratky, které vídáme každý den. Dle mého se někomu z vás budou tyto vysvětlivky hodit a budu ráda, když hodíte LAJK (=> "to se mi líbí", znamená, že se vám něco líbí) a tak dál..

PS.: tohle mě docela bavilo
PPS.: ale zkoušení z ájiny mě zítra asi bavit moc nebude
PPPS.: ale to nevadí.

První noc v novém bytě

Pěkný den Blonde girl.
Je zvláštní dívat se na svět takový, jaký je a nedělat si o něm domněnky. Proč si žena po několikaletém žití s mužem přestane říkat, že si s tím mužem stále rozumí a muž se začne domovu vyhýbat a především té ženě, se kterou žije? Proč takové věci jako odcizení, ztráta lásky nebo nechuť ve vztahu dál pokračovat vůbec jsou? Kdo je vymýšlí? A proč není lásky stále tolik, aby stačila přemoct i to zlo? Když lidem docházejí síly, když je něco oslabuje, necítí se dobře, měli by stát při sobě, ale když je v té době něco velmi trápí a je to doba zlá dlouhodobé, trýznivé a mučivé zlo, začne to oba dva štvát a rozdělovat. Je to nelítostný boj s nejistým koncem. Bohužel to ale je, a nejhorší je pocit, že s tím nejde nic dělat. Naprosto nic. Lidé se mohou milovat, ale co když nikdy nepotkáme někoho, jehož chyby v nás nezanechají nezvratné stopy, které nebudeme schopni vstřebat a smazat? To totiž prožívá každý druhý vztah, jen to společnost neumí správnými slovy pojmenovat a problémy ve vztahu nelítostně shazují na jiné problémy. Je ale nutné neustále řešit problémy, když už tak je život natolik krátký, že každá ztracená vteřina nás může později mrzet? Chceme takhle žít? A jak se problémům vyvarovat? Nejde to, v životě se nemůžeme chovat čestně a dobře, aniž bychom někomu neublížili, tak už to prostě je. Čestnost se totiž skrývá za chováním, které lidé nechtějí vidět ani slyšet, pravda je totiž čestná, ale oni ji neumí přijímat tak, jak je, svět i jednotlivé věci v něm si neustále idealizují a pokud se nezachováte tak, jak oni chtějí, už porušíte čestnost, kterou si oni představovali za pravdu, lhali sobě a představovali si čestné to chování, které se jim líbilo, které jim vyhovovalo, ne to, které představovalo pravdu. Raději chtěli slyšet lež, protože ta jim přišla přijatelnější, líbila se jim víc než pravda, kterou nedovedli přijímat. Tato a jiná slova jako čestnost, celkové pozitivní, morální hodnoty člověka se využívají v neprospěch svého významu. Jsou jen lehce zneužívány v dnešní tak nelogické době.

Kde jsou ty roky šťastného žití? Jak se dá najít ta nostalgická vzpomínka na dětství, na tu dobu. Víš, vzpomínám si, že když jsem byla malá, všichni byli šťastní, nebo se tak aspoň tvářili. Jenomže teď už jsem velká a před problémama se neschovám. A nejhorší je, když se sype člověk, o kterýho jsem se právě v takových situacích vždycky opírala. O co se pak mám opřít? O koho? Proč se sakra lidi mění? Dělá to s nima věk? Nebo co je vlastně mění? Vždycky jsem měla s tátou dobrej vztah, všechno mi vysvětlil. Odpověděl mi na každou mou nenormální otázku a že jich bylo, přímo jsem ho jimi zásobila.

,,TATÍ A JAK TY RYBY DEJCHAJ?"

,,TO PŘECE SPADNE TO IGLŮ, JÁ DO NĚJ NEVLEZU."

,,TATÍÍÍ, KDYŽ BUDU BYDLET V NORSKU, UDĚLÁŠ MI TAM KUCHYŇ? JÁ JÍ OD NIKOHO JINÝHO NECHCI."

,,MŮŽE MI KRÉM NA RUCE ZAČÍT PLESNIVĚT?"

,,JÓ... JÓ TATÍ, JÁ TO DOKÁŽU... SAKRA JAK SE TO BRZDÍ?"

,,MŮŽU DOSTAT HOREČKU V ZOO?"

Cokoliv mi dokázal vysvětlit tak, abych to pochopila, ryby nemusí dejchat, iglů fakt drží a je v něm teplo, do Norska se asi neodstěhuju, protože by mi tu kuchyň táta neudělal, každej krém může plesnivět, skoro jsem zbourala na čtyřkolce parkoviště obchoďáku a brzda se nakonec ukázala být ten pedál dole, tu horečku v zoo jsem nakonec fakt dostala. Měl rád přírodu a rybaření. Ale co má rád teď? Najednou jsem začala ty jeho odpovědi nechápat. Po sedumnácti letech. Co má rád teď? Proč mi přijde, že se jako jeden z mnoha změnil. On nezdědkovatěl, na to je ještě moc mladej, i když bych mu samozřejmě teď řekla, že je strašnej páprda. Kdyby zdědkovatěl, to by mi neuniklo, je to něco jako u dětí přechod na pubertu. Ale co ty prášky na prostatu? Prej prevence. Houby prevence, všichni stárneme a čím starší jsme tím to jde rychleji. Chybí mi ty roky toho naivního dětství, kdy jsem viděla svět jako jeden hezkej žlutej cákanec na zdi, kterej se pořád chová hezky ke všem, má rád všechny lidi a nikomu neubližuje. V tej době bylo všechno jiný a já jsem zrovna teď děsně přecitlivělá, jinak bych tady nad tim nepolemizovala už asi hodinu a neprohlížela si u toho starý fotky. Vracím se k tý době aspoň tak, že si pouštim cédéčka, na jakých jsem vyrůstala. Třeba Blackmore's night, Michala Tučnýho, Žalmana & spol., Hapkovo a Horáčkovo První noc v novém bytě, Jiřího Schelingera a Turbo, to mamka nesnášela. Můžou se lidi změnit? Můžou, ale nevím proč, asi vývoj. Já se taky změnila. Táta ale víc, poslední dobou se se mnou skoro vůbec nebaví, řekneme si za den ahoj a dobrou noc, to dostanu dokonce pusu, ale tím to hasne, víc se nebavíme.

Vlastně jak už píšu dlouho a nechala jsem se unést, nevím kam jsem chtěla článek směřovat, ale přijde mi to teď vhodné ukončit. Jen chci říct, že se lidi stále nezlepšili v tom užívání si života. Sakra lidi, když napíšu užívejte života, nemyslím tím, abyste se u hlaváku sjeli heroinem a pak nastoupili do tramvaje a dělali tam bordel. Užívat si života musí sice každej po svém, ale jsou nějaký hranice a šťastný vás přece musí udělat i maličkosti, jinak byste byli za chvíli vhodní na Dobřany či druhou pobočku tohoto skvělého zařízení, která je v Bohnicích. Jestli vás netěší aktuální stav? Tak ho ihned změňte. Je to dobře míněná rada, která je sice prostá, ale nejúčinější.


Romantický kecy o tom jak tě někdo miluje? Hloupost, všechno jsou to kecy. Vlastně si tak říkám, co je ještě v mým životě lež. A docházím k tomu, že tý pravdy už moc nezbyde. Z toho co říkám je to 99% pravda, z toho co mi říkají ostatní usuzuju, že to až taková pravda není, až na výjimky, a odpovídá to tak 65% pravdě. Kam se zakutálí ten zbytek to je záhada. Možná je to tím, že to ze sebe klopím na rovinu a ulehčuji si to sobě i ostatním. Proč mám pořád někomu lhát, něco si přibarvovat, vymejšlet. To si rovnou může vytvořit imaginární svět vedle mě a žít jen tím světem. Nehrát si na nějakou Sabinu Janečkovou co řeší jeden a ten samej problém, proč mě okolí nutí lhát? To proto, že nechce slyšet pravdu za každou cenu. Nehledě na to, že s pravdou je to vždycky lepší, na pravdě už nic nenajdete, žádnej zlepšovák, jen si možná uvědomíte, že se musíte přizpůsobit a že vás to přizpůsobení bude maximálně těšit, když nebude pramenit ze lži.

PS: A tak jsem zase jednou sama a spokojená jako nikdy dřív.
PPS: Berte si z toho ponaučení, nejsou to jen plky, tak si to ještě jednou přečtěte a snažte se to pochopit..
PPPS: ... a nepřekrucujte neustále pravdu k obrazu svému. Děkuju.

Podzimy a nálady

Dobré ráno, 

pro někoho možná odpoledne či večer, protože záleží na tom, kdy tohle čtete, zda máte data nebo školní wifi a zda je pro vás vůbec středa.

Minulý týden jsem prožila někde v dáli u Cheznovic, kde se konal jazykový kurz a stmelovali jsme se tam s prváky. Minulý rok jsme to byli my, ti mladí, zmatení a nezkušení. Letos jsme mohli okusit, jaké to je mít tzv. "navrch", ale i vzhledem k našemu věku jsme stáli frontu u sprch a čekali, až se princezny z prváku osprchují.. ale nestěžuji si. Ty prvačky jsou každým rokem menší a menší (*řekla nafoukaná druhačka a pohodila vlasy*).

Byli jsme cestovní kanceláře, zahráli jsme si divadlo, tancovali jsme a to VŠECHNO anglicky. Ano.

Došlo na hádky, pot, slzy, ale i na zpěv, návštěvu v podobě naší třídní s pejskem a na vykládání karet.

A poselství ? Někdo může vypadat jako naprosto normální člověk, ale vyklube se z něj maniak s šavlí za páskem. Někdo může vypadat jako maniak, který má doma v mrazáku schované části lidských těl všech druhů, ale ve skutečnosti je to v pohodě tejpek s mimořádným nadáním na různě věci. No a pak je tu ta skupina lidí, kteří nám přijdou jako idioti a jsou to idioti. Takže asi 87% všeho výše zmíněného.

Jsi ráda, že již přišel podzim ? Není ani teplo ani zima, všude se stromečky zbarvují do oranžové a nastává Helouvín. Ale pokud nejsi teengirl, která s radostí sleduje bjůty helouvínské tutoriály na JůTůbku, nebo vysokoškolák na koleji, kde se helouvínské večírky pořádají, je to vlastně skoro k ničemu, protože v Česku se holduje svátku s názvem "Dušičky", což je uctění památky mrtvých, ale.. co si budeme povídat, to není taková sranda. A dýňovou kávu si asi taky úplně s chutí nedám, no.. na druhou stranu mám ráda deštivá odpoledne, svetry a čaj.

PS.: nemám vůbec náladu na PS
PPS.: Sabinko, sdělíme lidu, co se možná chystá ?
PPPS.: jdu umírat

Pomáda na rty

Nazdárek Jůlinko,
po prázdninách jsem nabrala dobrou energii. Nevím čím to je, ale prostě a jednoduše to je. S blížícím se koncem roku, který pociťuji, se těším snad ze všeho.

Nikdy jsem nesmýšlela jako teď, jsou jisté věci a hlavně lidé, kteří mě stále nadnášejí, nutí mě myslet a brát a řešit život a jeho otázky racionálně a vážně.  Obdivuji je, jak to dokázali, mé povaze přehodnotit pohledy na život a strukturu chování, to je totiž prakticky nemožné. Nikomu nevěřím, protože mám své názory a jen těm svým pravdám dovedu důvěřovat. A teď zase jezdím do školy, nesnáším vstávání, je to jak probodnutí zaživa. Ráno mi budí z mobilu znělka Petra Hapky, abych pak mohla vstát a mít menší depku než kdyby mě budil třeba nějaký přiblblý raper. Přitom miluji podzim, ale ne v šest ráno, ani v sedum ráno, ale to je trochu pozdě na vstávání, když mi za dvacetšest minut jede autobus a já se celé září snažila vypilovat čas, který bude stačit na přípravu a cestu na zastávku. Musím se nejdřív vzbudit, což je asi nejtěžší, často se mi to povede až v narvané MHD, když mi někdo pošlape nový boty, to jsem pak hodně naštvaná. Ale tak moc unavená, že už je mi to vlastně i jedno. Nicméně se musím z postele dostat do ledničky, pak do koupelny, u toho najít aspoň slušný pár ponožek (jedna moje, jedna tátovo, ano, to je perfektní), a dál se oblékat do něčeho, co není od nutelly, od kečupu od rajčata nebo nečeká frontu na pračku. Potom se vykopu i k tomu, že najdu bundu, a boty, o kterých měsíc tvrdím, že je umeju, ale pak to vždycky nějak nevyjde.. a dostávám se do fáze vracení, to je takový ten pocit, jak jsou otevřené dveře a já s jednou nazutou botou skáču po celém bytě, abych nalezla tyto věci: sušenku k svačině, propisku, gumičku do vlasů, jasný tu úplně nepotřebuju, prášky, mezitím se dvakrát na stejném místě přerazím o bednu s hračkama a tím vzbudím mou sestru s maminkou a v tu chvíli, už opravdu peláším s marmeládovou koblihou v puse, napůl obutou, nezavázanou botou, a rozepnutým batohem po schodech s tím, že mi za čtyři minuty jede autobus ze zastávky, kam normální rychlou chůzí dojdu za osm minut. Jasně že chodím do školy včas, mezitím ta půlkilometrová procházka do školy od zastávky mě dorazí v té podzimní zimě tak, že už ani nevím, jestli mám vyčištěný zuby a jestli jsem zhasla v předsíni, ale jsem ve škole a přišla jsem dřív než naše učitelka, která je známá tím, že chodí do hodiny tak na pět zbývajících minut. Jaká máš rána ty Jůlinko?

V pátek ke mně na těláku přišla Baruška a zase se mi už tak po sté omlouvala, že mi prý zlomila prst v březnu. A tak jsem ji uklidnila, že za to nemůže a že kdybych si nezlomila prst, tak bych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, a kdybych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, tak bych nepoznala někoho, s kým jsem doteď. A neměla bych pak takovou radost ze života, když už konečně nejsem s ním. Každej vztah tě v životě posune a mě přímo vyexpedoval do vesmíru. Nevim, jak se to teď řídí ani jak se to brzdí, ale o to víc mě to baví. Všechno.

Usnu a noc bude v rukávě,
ve snu nebudu pobíhat po trávě,
ráno vstanu a sýr si dám ke kávě,
jsem gurmán, tohle mám po mámě..

PS: Dnes nemám žádné PS

CHYBY

Každý ve svém životě dělá chyby. Ať už to jsou malé každodenní chybičky, nebo závažnější chyby s většími důsledky. Ale já bych vám dnes chtěla říct něco důležitého. 

NEVYČÍTEJTE SI SVÉ CHYBY 

Pokud jste včera, před týdnem nebo třeba před měsícem udělali nějakou chybu, musíte si vzpomenout na to, že v té chvíli jste to možná právě tak chtěli. 

Koupili jste si nové boty a teď si to vyčítáte, protože jste si uvědomili jejich cenu ? Nevyčítejte si to. V té chvíli se vám líbily a chtěli jste si je koupit. 

Snědli jste celou pizzu a jste smutní, protože jste drželi dietu ? Nesmíte si to tolik vyčítat, být na sebe přísní a jít to vyzvracet. V té chvíli jste měli hlad. Chtěli jste sníst tu pizzu. Tak si dejte pořádnou sklenici vody a jděte spát. Nevyčítejte si to. 

VŽDY SI ŘEKNĚTE :

,,Jaký to bude mít dopad na můj život za 10 let ?" tato věta pomáhá v mnoha situacích. Měníte školu nebo práci a nevíte si rady s výběrem ? Položte sami sobě tuto otázku a odpovězte si popravdě. Takže pokud budete řešit malé problémky, které každého z nás potkávají poměrně často, musíte je brát s nadhledem. 

,,Pokydala jsem si kečupem nové tričko. Momentálně jsem naštvaná. Ale nebudu se tím stresovat, protože ani za 10 let, ani za 5, ani za rok to na můj život nebude mít absolutně žádný dopad. Uklidním se a půjdu se raději převléct a tričko vyperu."

RADUJTE SE Z MALIČKOSTÍ
Když už se stresujeme z blbostí, pojďme se všichni také radovat z maličkostí ! Povedlo se vám něco ? Dostali jste dobrou známku z testu, který byl nečekaný nebo jste udělali nevědomky dojem na šéfa a přilepšili si tím ? Zasmějte se nad tím a buďte chvíli opravdu šťastní.
Pekli jste poprvé v životě muffiny a jsou jedlé a dokonce vám je někdo pochválil ? Buďte rádi.
Koupili jste si kytku a ona po dvou týdnech nechcípla ? BUĎTE ŠŤASTNÍ.
Protože kdybychom se na tomhle světě nemohli už ani zaradovat nad lecjakou kravinou, moc často bychom asi radost neměli.

PS.: musím se učit na testy a na zkoušení, ale pokouším se nad tím smát
PPS.: protože mi nic jiného nezbývá
PPPS.: a taky pomalu balím na jazykáč ♡

Podzimy života

Nazdárek Juli,
musím ti říct, že jsem s tím příchodem podzimu, mého nejoblíbenějšího období v roce, nabrala ten správnej směr na psaní. Mám pocit, že mi ty slova do hlavy padají a z mé hlavy jak z automatu zase vypadávají ven, jako hopíky z automatu v Galerii Dvořák uprostřed centra. A tak mě to nakopává, že mám kolikrát chuť si jen tak sednout a jenom psát a nepřemýšlet nad tím, co zrovna píšu. Nedávno jsem přečetla knihu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vím, že se o ni zmiňuji už podruhé, ale právě proto se o ni zmiňuji. Zanechala ve mně obrovskou stopu, byla to velmi chytře a promyšleně napsaná kniha, která mne prostě zasáhla. Řeknu jenom, že mě zajímají zvláštní knihy. Když jsem si ji vybrala podle toho, že se mi líbila ta písmenka, jak byla od poloviny otočená, budu vypadat směšně, ale je to pravda. Vidět knihu napsanou z jedné strany a z druhé strany písmenka poskládané obráceně, je pro mě jasné znamení, ať sáhnu do kapsy, vytáhnu platební kartu a bez promýšlení si knihu osvojím. Asi jen řeknu, že je to dvouromán o sourozencích Veronice a Jáchymovi, kteří hledají štěstí, protože lidé si normálně myslí, že chodí mezi námi a buď ho máš a nebo nemáš, ale Veronika i Jáchym si za tím štěstím tvrdě jdou a jestli ho najdou, to si přečtěte sami. Kupte si tu knížku, ty peníze za to stojí, dlouho jsem nečetla něco tak dobrýho a silnýho. A teď nevím proč, i když jsem měla dopředu naplánovaný jiný koncept tohoto článku, ho trochu pozměním, respektive mě něco stále nutí napsat pár slov o podzimu který se konečně noří z nekonečně dlouhého léta. Podzim je doba, která pro mě začíná již koncem srpna a je to neuvěřitelně skvělá proměna, všechno se mění. V televizi začnou vysílat opět nové seriály na dlouhé pokračování, školáci nastoupí s novými aktovkami a výbavami do školních lavic odpočinutí a natěšení, tma se začne přibližovat a listí, které se tak skvěle mění v barvách před očima opadává, až zrovna sedíte pod jedním stromem a spadne na vás poslední list, aby mohla přijít zima. Ta krásná ladovská, která už se v našem podnebí nevyskytuje, přesně tahle. A proto se tady teď rozplývám nad podzimníma slovama, z kterých mám radost, protože už to přišlo a zatím to není v tom stádiu, kdy už mi chození do školy pije krev a suší vlasy.

Teď se vrhnu konečně k tématu. Budu popisovat jednotlivé předměty v lidském životě, které nás velmi  ovlivňují, mnohdy i na celý život. Celkem se na tom vyřádím, protože ve fantazii se meze nekladou.

RODIČE
Obvykle dokud jsme malí, nevadí nám, v průběhu dospívání však začneme pociťovat menší neshody, někdy dost velké neshody, které mnohdy vyvrcholí až v nesnášenlivost s touto rasou, může dojít ke ztrátě komunikace, ňikdy se nedoporučuje přímý kontakt s očima, pokud jim lžeme. Inu je s nimi někdy těžké pořízení, na jednom se ale shodneme, máme je celý život rádi, jen bychom jim někdy nejraději změnili jméno v občance a vymazali paměť, aby nevěděli, že jsme jejich potomstvem, lépe řečeno nezřízenou střelou jednoho několikaminutového milostného vzplanutí dvou pohlavních orgánů.

JÁ
Je důležité, abychom se našli a mohli jednou definovat naše Já. Protože nikdo neřekne: já mozek, já srdce ani já duše. Všichni řeknou: můj mozek, moje srdce nebo moje duše. Jako by to já, stejně jako duše, bylo sice někde uvnitř těla, ale zároveň nebylo v žádný jeho časti. Celej život se snažíme nějak se formulovat do jedný lidský tobolky, v který se prezentujeme, jako v jednom takovém těle a snažíme se přijít na to, proč tady žijem. Co je JÁ? Jsme to my a každý zvlášť, ale jde vůbec já ztratit? Nejde. Vždycky se naše já musí schovávat uvnitř, jinak bychom nežili. Než najdeme svý já, uteče hodně vody ve všech českých řekách, i v evropských a světových, roztaje nějakej ledovec v důsledku globálního oteplování, mnoho lidí oslaví svá kulatá jubilea, narodí se na stovky tisíců dětí, ale stále si možná leckdo nebude schopen uvědomit, jaké je jeho já. Časem třeba zjistí, že si celý život nějaké své já jen namlouval a okoukal způsoby vyjadřování a prosazování svého já od nějakého člověka, kterého buď má rád a nebo jej rád nemá. A aniž by chtěl, žil přesně jako on, ale v podvědomí to tak chtěl, jinak by to nedělal. Možná si jen neuměl určit, jak chce vlastně žít a hledal návod. Žádný návod na správný život není. A své já hledejte pouze ve svém těle.

CHYBY
Každý dělá chyby. Naprosto KAŽDÝ. Kdo by nedělal chyby, nebyl by součástí tohoto světa, nikdo takový prostě není. Za život jich napácháme tolik, že je ani nestíháme počítat. Než smeteme následky posledních chyb, už se na nás valí další.. Problémem chyb bývá často jejich rozsah. A kdo vlastně chyby a jejich dopad má hodnotit? Nikdo jiný než vy, jen vy máte právo si říct, co jste udělali a vy se za to můžete potrestat, ovšem nač se trestat za chyby, které stejně zase uděláte nebo uděláte jiné, a na tom nic nezměníte ani když si budete sypat popel na hlavu v hojné míře. Chybovat je vskutku lidské a dělají to všichni. Jak moc vás chyby druhých ovlivní a jak vaše chyby ovlivní druhé, to už je otázka do jiného článku..

Lidi si často nerozumí a není to proto, že by si nerozumněli oni sami, ale jen používají slova, kterým nerozumí a špatně je používají, proto dochází k neshodám..  

PS: Mám chuť psát takové psychologické rozbory slov i nadále..
PPS: První den ve škole a už mám známku z češtiny, není to skvělý?

Poslední prázdninový trip ?

Hola hola ! 

Ne.. nebudu psát "škola volá". Protože nechci. Nechci září. Nechci školu, nechci si kupovat učebnice, jsem líná ráno vstát a všechno dělat tak rychle, abych to za 45 minut stihla a.... NE. 

Jak jistě víš, Sabinko, prázdniny jsem měla poměrně nabité. První týden jsem vyrazila do Řecka, kde jsem poznala krásu nejedné vyhlášené pláže, vypadající jako z pohádky, ochutnala jsem chobotnicové kroužky z opravdových chobotnic a zjistila jsem, že jenom v Plaze ti naservírují krevety, které nemají očička a nožičky, které se ti na talíři ještě skoro hýbou, takže.. to nebyla dobrá volba zkoušet to ochutnat na Zakinthosu "přírodní".

Poté jsem se vydala do Egypta s mými rodiči. Viděla jsem spoooustu mořských ježků a objevila společnou řeč s jednou Ruskou, která mi asi chválila tílko, ale jelikož šla hrozně rychle po schodech nahoru a já proti ní dolů.. nestihla jsem říct ani ,,Спосиба".

Druhý týdem v srpnu se nemohlo konat nic jiného, než (ano) Hracholusky. Týden strávený v chatkách a jelikož tak úplně nevyšlo počasí, místo plavbě na šlapadle jsme byli například na Bubnu, kam jsme cestu hledali příliš dlouho a koupenou pizzu jsme snědli cestou, namísto toho, abychom si ji vychutnali společně v kempu.. také jsme prozkoumali polorozpadlý dům, který byl dříve prý zámečkem, ale stačilo by pár milionů a vyklidit ty kostry slepic ze sklepa.. a hned bych se tam nastěhovala ! 

Myslela jsem, že zakončením toho deštivého týdne u přehrady má letní pouť skončí, ale to by to nebyl Mates, kdyby něco nevymyslel.... ano, tenhle článek si předepisuji v pondělí, jelikož v úterý brzy ráno vyrazíme na vlakové nádraží a projedeme se hezky někam dopryč, odkud půjdeme někam pěšky, skončíme nejspíš na nějaké jejich chatě, ale ne, nebudeme spát vevnitř v teple, budeme stanovat u té chaty, aby to přece vypadalo jako opravdové stanování. Když tohle čteš, je pravděpodobně středa a my se snažíme najít cestu do Kdyně, abychom mohli odjet zpět domů a stihli večerní promítání u Jiřího.

PS.: nechť nezmokneme a nezmrzneme
PPS.: užívejte si poslední dny :(
PPPS.: měla bych přestat nakupovat oblečení

Bistra z těsta

Nazdárek slečno blonďatá.
Zjistila jsem, že ten život, jak jsem si ho začala ve dvanácti idealizovat, takový skutečně není. Ne že by mě to napadlo z čista jasna najednou ze dne na den, ale postupnými kroky, které jsou každodenní a pro každého jinak rutinní a velmi rozdílné, jsem došla k různým změnám v myšlení, které bylo tolik přesvědčené o jiné a hodně vysněné pravdě, která se nakonec proměnila jen ve lži, až moc dobře přesvědčivé, mi došlo, že takhle to prostě není, takhle jak jsem si to myslela se život nechová. Milovala jsem žlutou barvu, ale nějak rychle se to rozkřiklo, a aniž bych to předem čekala, protože já přeci nemyslím, jako ti druzí, protože jsem naivní dítě, se najednou žlutá barva stala oblíbenou i pro jiné. Všude kolem mě se teď pohybují lidé ve žlutých hábitech, se žlutými vlasy a žlutými botami a žlutými mozky, které ač nevím proč to dělají, si asi užívají pocit být jako já, jejich myšlení je tak žluté, že kdybych si snad v dnešní době koupila embéčko, oni by tupě šli za mnou a pořídili by si ho hned taky, snad už jen z principu, aby mohli říkat, že ho mám taky. Ale já neřeším takové jednoduché hlouposti. Změnila jsem a stále dokola měním pohledy na svět. Zrovna nedávno takhle sedím v jednom bistru, pozoruji lidi a žasnu nad jejich nedecentně gestikulujícími pohyby, kterými vyjadřují všechny své pocity. Oni totiž takhle sdělují právě to vše, co cítí, co milují, co nesnáší, pohybem hrudníku se jim do plic dostává zdravý kyslík, díky kterému se jim do hlav dostává různých pocitů. Lidé stále kvůli něčemu žijí, za něčím se stále ženou, za davem, už jen opakují ty kroky co ostatní, ale kdyby alespoň na minutu zpomalili nebo se úplně zastavili a zapřemýšleli nad tím, proč to vlastně dělají, co tím získávají? Nechci se chovat tak, abych nevěděla, proč to dělám. Když si po čase urovnáte všechny své myšlenky a uklidníte tělo i duši, zlehčí se vám život. Mně se dokonalý úklid ještě stále nevydařil, ale až se tomu úplnému úklidu přiblížím, bude to asi takový pocit, jako sedět na nejvyšší budově města a pozorovat západ slunce. Dosáhnu Nirvány. Už ten pocit, jak jste někde vysoko vás vypustí do jiného světa, do světa, kde nic není tak, jak si to představují lidé na Zemi, všechno tam bude bez hranic, a vy se budete cítít jako pták, který letí a nehodlá přistát, protože kdybyste jen na malou chvilku přistáli, smetl by vás ten nekončící dav. A přesně takhle chci stále létat, celý život, do té doby než naposledy vydechnu. Jen tak si život užiju a to já chci, užít si ho, podle sebe a to hodně originálně a odlišně od ostatních. Začal se mi líbit pocit, že nevím, co bude zítra, za hodinu, protože to dává životu větší živost, aktuálnost a a ten adrenalin vpouští do lidí, kteří takhle žijí tolik štěstí, že si ho můžete nakrájet na pikniku v Central Parku k svačině s partou kamarádů a ještě vám ho hromada zbyde, třeba k večeři. Nepíšu návod na život, jen se vypisuji ze svých názorů na něj. A že jich mám opravdu požehnaně. Možná by to nemusel být ani Central Park, stačil by normální park u plzeňskýho muzea. Je zajímavé a až smutné například, že znám plno lidí, co by se mi při zmíňce o parku u muzea zeptali jen na to, jestli je to ten park, jak je tam ten obří novej bytovej dům, co tam mají recepci normálně s recepční, která tam dřepí 24hodin, a parkování v garážích s kamerovým systémem a taky krytej bazén a prosluněný terasy, chápeš to??! Vůbec je nezajímá například to, že je to vedle Radbuzy, nebo že v tom parku rostou krásný kytky a je tam socha Hurvínka a Spejbla, nebo taky to, že tam roste tak krásná travička, jako na zámcích, a že je tam taky místo, odkud je krásný pohled na Hotel Continental. Tohle všechno se vedle toho bytovýho domu stává pro někoho absolutně nevýznamné. Lidi jsou barbaři a jednou si to odskáčou, až si je podá karma, ale já jim nic zlýho nepřeju, přeju jim jen to, aby je potkala láska, a aby mohli tohle všechno začít vnímat. Nevšímat si peněz, majetku a čipovejch karet k podzemnímu parkování..

PS: Víc toho na srdci dneska nemám
PPS: Mohla bych se někdy rozepsat o matičce Praze..