Když zavřu oči....

Dobré dopoledne/odpoledne/večer, Sábo.
To záleží čistě na tom, kdy tohle čteš. Poslední dobou mám pořád chuť spát. Nevím, zda je to letními teplotami, stresem či tím, že po nocích koukám na Sex ve městě namísto toho, abych šla brzy spát, ale každopádně je to nepříjemné (ta únava, ne ten skvělý seriál). Pak, když mám o víkendu šanci se vyspat, stejně se většinou vzbudím celkem brzy. Nejdřív na budík v 5:52, který je sice na sobotu i neděli vypnutý, ale já to už mám asi příliš zafixované nebo nevím.. pak jen tak sama od sebe a i když bych chtěla dál spát, tak to nejde.
Zajímalo by mě, co vidíte, když zavřete oči. Zní to trochu trhle, co ? Ale když se nad tím zamyslíte.... když se někdo narodí slepý a nikdy v podstatě nepozná, jak vypadá která barva, jak vypadá který člověk (tedy pouze po hmatu), ale aspoň neuvidí ty ošklivé věci, co se na světě dějí. Samozřejmě má ještě sluch, takže je uslyší, ale.. to je teď vedlejší, chápete.
Možná by nebylo od věci jednou za čas "zavřít oči" a nesoudit všechny a všechno podle vzhledu. Zaměřit se na duši toho člověka, poznat ho, zjistit, jaký je "uvnitř". Potom si sundat ten pomyslný šátek z očí a bude Vám úplně jedno, jestli má křivé zuby, delší ukazováčky na nohou, než palce nebo třetí bradavku (stává se). Nebude Vám na tom záležet, protože jste si oblíbili to, jaký doopravdy je.
Nezáleží na věku, původu nebo pohlaví. Na postavě, barvě vlasů nebo stylu oblečení.
Milujte se a množte se !
Proč mám tak často deprese z videí, které nám pouštějí ve škole ? Nejdříve se chorobně bojím smrti v letadle a konspiračních teorií o tom, že tzv. "bezpečná poloha" je vlastně určena k "bezbolestné smrti" jejího uživatele (takže až s Vámi bude padat éro, nedivte se, že letušky natahují nohy nad úroveň svých i Vašich hlav) a teď mě děsí teroristický útok přes 16 let starý. Nedokážu vysvětlit proč. Okay ? Okay.
Při čtení následujícího textu si představujte hluboký mužský hlas.

Z DENÍKU PSYCHOPATA RADOVIDA
,,Seděl jsem na gauči s Marií, které jsem před dvaceti lety, když jsme se poznali a zamilovali, přezdíval "Máša", a přemítal jsem vduchu o našem vztahu. Mlčeli jsme. Nikdy to ticho nebylo tak útrapné, jako právě dnes. A proč tomu tak bylo ? Podvedla mě. Podvedla mě s naším sousedem Pepíkem a já o tom věděl. Přemýšlel jsem, jak to celé provedu. Zvedl jsem se zeptal se, zda nechce přinést jablečný džus. Trochu jablečného džusu. Minimum jablečného džusu v malé sklence se spoustou ledu a ještě více mililitrů Jacka Danielse Fire. Marie se na mě podívala se slovy : ,Dnes už pít nebudu, miláčku. Bolí mě hlava.' a já moc dobře věděl, proč pít nechce a proč ji bolí hlava. Kdyby ta lahev výše zmíněného lahodného alkoholu nebyla tak drahá, jak tomu doopravdy bylo, rozbil bych ji o hranu kuchyňské linky a vyrazil k Marii. Zabodl bych jí střepy přímo do srdce, sehnal lopatu, pytel a alibi. Nebylo by to složité. Ale lahev byla příliš plná."

PS.: wtf o čem ten článek teda byl ?
PPS.: o pokračování deníku psychopata Radovida si napište do komentářů, pokud máte zájem ! Povinně !!
PPPS.: povinně dobrovolně

Svatba

Nazdárek Blondýnko,
tak si představ, jak je dneska významný den. Moji stvořitelé jsou spolu dvacet let sezdáni. Chápeš to?? Dvacet let od svatby. No není to krásný?? Jo, dobře tak ne.. ale jednou si to třeba budeš říkat i ty, že je to hezký, že jsi pořád se svým manželem a víš kdy si to uvědomíš?? Až budeš v osumdesáti v senior housu v koupelně a bude tě mejt pečovatelka, o jejíž pohlaví budeš vteřinu uvažovat a pak stejně usoudíš, že je to muž.. A tvůj manžel bude pobíhat kolem a stěžovat si, že na váš manželský pokoj ještě nedonesli snídani.. Láskyplné gesto i v takovém věku, to by bylo krásný.. Dobře, to bylo takové na odlehčení a teď už vážně (haha, psala jsem někdy článek vážně? Jo psala, sice nevím kdy, ale určitě už někdy jo.. Ale dneska to budu všechno myslet a psát vážně!) Slibuju.

Rozdělím dnešní článek na dvě části, na to, jak svatba vypadala u mých rodičů a jak si ji představuju já, do detailů..

Moji rodiče spolu jistě byli od vždycky, to jsem si myslela už od miminka a kupodivu mi to dlouho... opravdu hodně dlouho vydrželo... Inu, myslím si to dodnes. To, že se mi mamka celý život snaží namluvit, že se jí táta líbil, když ho potkávala už tak v sedumnácti, pak šel na vojnu a z nějakého nepochopitelného důvodu se vrátil tak ošklivý a zanedbaný, což znamená v mamky slovníku, že byl zarostlej, už nevlastnil tu pěknou šálu z Tuzexu a místo toho nosil příšernou flanelku z domu módy, která mi nepřijde tak děsná, a tu táta mimochodem nosí dodnes, tak v tuhle chvíli už se jí prý nelíbil, ale přesto se pak dali dohromady. A byla to ta nejlepší věc, kterou mohli udělat, protože pak jsem se narodila já (kdyby se to nestalo, celý svět by byl ztracený, haha).. Teda, nejdřív spolu asi dva roky chodili, pak se vzali, pět let jezdili k mojí babičce (tátovo mámě), která se po každé návštěvě naštvala, že mamka ještě neni v tom, ale naštěstí měl táta ségru, která už v tý době byla dvojnásobnou maminkou a v blízké budoucnosti plánovala další potomstva. Ale naši prostě ještě dítě nechtěli, což babička nedovedla pochopit. Ale abych se vrátila k té svatbě, mamka byla hezká, teda ne že by teď nebyla, dokonce si někdy myslím, že je teď hezčí než dřív, třeba ty její děsně dlouhý vlasy, co má teď jí strašně sluší,.. Na mateřský se jí dokonce vyléčila ta příšerná růžovka v obličeji, která občas naskáče i mně, a to jenom proto, že mi nejdřív přepadnou tiky v obličeji poté, co mi má milovaná sestra skočí do postele a celou mi ji poblije, protože před tím vzteky vypije láhev čaje, když sedí na nočníku a mamka ji nutí, aby svou novou činnost - čůrání do nočníku vykonávala už jen tam a ne do plenky.. a já rudnu a mám chuť jí dát na zadek, když neposlouchá.. Raději zpět k tématu, mamka měla na svatbě smetanový šaty s růžičkama, moc jí to slušelo, fakt se mi líbila.. A táta.. no, jak bych to řekla.. měl zelený sako, na devadesátý léta mu to slušelo, a oproti dnešku měl na hlavě aspoň něco, svoje kudrnatý kadeře tenkrát moc nestříhal, a vlasy měl možná delší než teď já.. Účes a lá Jarda Jágr. A pak si s jeho vlasama pohrála doba, první dítě - hodně mu jich vypadalo, během let a mé puberty vlasy pořád padaly, a po patnácti letech druhý a stokrát zlobivější dítě než jsem byla já a táta má skoro po vlasech. Měli svatbu na plzeňský radnici a doufám, že si to užili, protože to chci i já. Užít si mojí svatbu a celý život.

A co bych pověděla k té druhé části, už jste si asi podle předchozích slov stačili všimnout, že jsem romantička a že svatba je pro mě vrchol romantiky asi ani nemusím zdůrazňovat. Rozbrečí mě i blbý video, ve kterém si úplně cizí kluk klekne před svou holku, vytáhne prstýnek a požádá ji o ruku. Obvykle je to na nějakým pěkným místě, třeba na vyhlídce, kde se vyskytuje výhled do lesů a polí, na řeky a potůčky, nebo v lomu, na hradě, za sluníčka, za deště, co v tu chvíli vlastně není romantický žejo? A to podotýkám že jsem asi narušená, protože mě takovýhle videa rozbrečí i když zrovna netrpím předmenstruačním ani jiným syndromem.. Intenzita mýho cítění se projevuje i v mým vaření, nejsem schopná věci dělat rychle hrc prc, protože pak dělam chyby a... Vůbec netuším jak jsem se dostala od svatby k vaření, ale.. To už tak je, myslím si, doufám, že jednou budu dobrá kuchařka a přeju si, abych byla dobrá žena, protože jestli se tyhle dvě věci nespojí, skáču z mostu.. Samozřejmě si teď dělám srandu, sebevražda se dá udělat mnohem líp než bezhlavým se vrháním z mostu. Chtěla jsem to ale dopovídat, jelikož mi přijde, že jsem nějak rychle dospěla, taky jsem si uvědomila, že celý život tak nějak okoukávám svět a snažím se věci dělat jako ostatní, ale zároveň úplně jinak, po svým. Svatba patří k životu ostatně jako všechno ostatní, narození, smrt, radost, smutek.., to všchno je přirozený. Svatba je symbol, ale i prožitek a jistý druh odpuštění, kterým si všichni musí projít, nemyslím odpuštění někomu jinému, ale odpuštění sami sobě. Je to jistota, ale někdy i starost, ale patří to k žití, bez toho to nejde, nese si s sebou závazky a my vytváříme ty závazky.. Je mi jedno, co si o mně kdo myslí a podepisuje se to na mým životě. Cítím všechno tak silně a ani nevím, kde se to bere, žiju a konečně mám pocit, že naplno. K žití patří dobrý i špatný věci a já bych ty dobrý a špatný věci chtěla sdílet s jedním člověkem, kterýho miluju a bez kterýho už nikdy nechci bejt. A konečně líbí se mi šaty s krajkou a nemusí být nutně bílý, mnohem raději bych sáhla po šedých, uplých a prostě mám to v oku, špatně se to popisuje. Nechci na svý svatbě hodně lidí, naopak, chci jen rodinu a svědky..

Neříkejte, že třeba takový šaty nejsou pěkný.. 

PS: Kubo, Miluju tě!
PPS: Tenhle článek nepotřebuje jiné PS.

Víc se o tomto článku dočtete v naší knížce...

Směs všeho (ne)dobrého

Bino, Bino, Bino, Bino !
Ona je středa !? Já mám vydat článek !!? A proč mi to jako nikdo nepřipomněl ? Jsem celá vystresovaná z tohoto krátkého týdne, ale utěšuje mě, že už do školy nepůjdu, jelikož zítra jsou přijímačky, v pondělí vlastně také, no a v pátek.... podržte se, lidičky ! Jedeme tady s mou Sabinkou na výlet do Prahy do nakladatelství ! Moc se těším, asi tak moc, že poprvé za několik desítek (nebo spíš několik "pětek") měsíců, jsem zapomněla napsat článek. Mám poslední dobou opravdu divné sny a nejsem jediná. Některým z nás se dokonce i plní.

V noci se mi zdálo, že píšeme test z angličtiny. Normálně sedíme v naší třídě, každý sám, každý v jiné lavici a máme před sebou papír. Píšu slohovku, ve které zmiňuji bezdomovce, ale netuším proč. Jsem vyklepaná a nemohu psát. Najednou si uvědomím, že poslední asi čtyři řádky jsem napsala česky. Otáčím se na Verču a půjčuji si bělítko, ale nestíhám to přepsat. Otočím papír a z druhé strany jsou další dvě cvičení. Testy se vybírají a já nemám ani polovinu hotovou.

Dnes jsme sedmou hodinu psali čtvrtletku z matematiky a jelikož paní učitelka přišla o osm minut déle, je asi pochopitelné, že jsem to nestihla, že ? Ale narýsovala jsem trojúhelník. Úspěch. Bohužel geometrii obsahoval jen jeden z šesti příkladů.

Většinou mám ale takové děsivé sny, ve kterých nemůžu pořádně otevřít oči a volně se pohybovat. Prostě jsem někde mezi lidmi, ale nevidím na ně a občas je i špatně slyším. Jsem ráda, že v realitě se mi tohle neděje, bohužel ve spánku nejsem schopna rozeznat sen od reality.

Mám strašně moooc úkolů a chci si je udělat, ale vlastně se mi nechce, tak.. nějak nevím, co mám dělat, vyskytují se u mě smíšené pocity.

Soucítím s maturanty a jejich dnešní první maturitní zkouškou, a to slohem. Doufám, že jste to všichni zvládli. Tak alespoň na čtyřky, víte co, na to se nikdo (kromě babičky) neptá.

Zároveň všem deváťákům přeji hodně štěstí k následujícím přijímačkám ! Děkuji za volné dva dny. A nebojte se, není to tak hrozné, jak to vypadá. Alespoň za mých mladých let nebylo.

Všichni se milujte a mějte rádi, láska je důležitá "věc".

PS.: tenhle "článek" je jen hloupá směsice všeho
PPS.: ale to nevadíí
PPPS.: hate math !

Prášky

Ahojky Bloncko,
na začátek chci napsat pár slov o konkurzu do muzikálu Duch, na kterém jsem před dvěma týdny byla.. Nejdřív se mi tam moc nechtělo, ale Kuba mě přesvědčil, abych se přihlásila. Sama jsem se nakonec začala těšit a dostala jsem chuť to zkusit. Když mi bylo devět, babička mi řekla, že hledají děti do muzikálu Gypsy Rose Lee a já jsem se tam ze zvědavosti přihlásila. Tehdy jsem prošla prvním kolem, což mi rozjelo mojí kariéru u divadla (haha) a bylo druhé kolo, tenkrát jsem byla na škole v přírodě v Táboře, kde jsem brečela od večera do rána a od rána do večera, ke všemu jsem na jeden den ztratila mojí Nokii 3310, chápeš to? Panika! A když jsem jí našla, měla jsem třicet tři nepřečtených zpráv od maminky, o tom, že druhý kolo konkurzu je za jeden den a že pro mě teda přijedou.. A já byla ten nejšťastnější pozemšťan ne proto, že bych třeba mohla  postoupit do třetího kola a byla bych tak blíž k získání role v muzikálu, ale protože jsem vypadla z tý fuj školy v přírodě.. (#ošklivévzpomínkycitlivéSáby2018).. A jak to tehdy dopadlo? No, postoupila jsem a třetí kolo konkurzu bylo ve chvíli, kdy jsem ležela doma v horečkách, ale představte si, že jsem vstala, přišla tam, zazpívala jsem, zahrála na piáno, zatančila, vyrazila jsem jim dech, kterej jsem jim pomohla z tý podlahy nasoukat zase zpátky do plic a vyhrála jsem vedlejší roli... Toť vše, jeden rok mě to živilo (ne dělam si srandu, živili mě rodiče a já utrácela za kraviny - problémy devítiletých dětí - oprava - problémy všech dětí, které se nakonec přenesou i na dospěláky..)

Osoba v šachovnických šatech - jsem já v devíti letech

Tentokrát jsem bohužel nevyhrála, bylo to celý takový zvláštní, nedostavila se mi absolutně žádná tréma, neměla jsem hlad, žízeň, jako jediný mi drželo číslo přilepený na tričku a jako jediná jsem měla opravdu boty na podpatku (děkuji za půjčení Juli).. Takže jsem jako jedinej kretén skutečně uposlechla podmínek konkurzu a nebyla jsem bosa, v teniskách a ani jsem neměla na nohách piškoty a věřte mi, že bych radši na nohách měla v tu chvíli klidně i knedlíky, hlavně že bych neměla ty podělaný podpatky.. Pan režisér Lumír Olšovský od začátku vtipkoval. Na taneční zkoušce jsme se potili přes dvě hodiny se skvělým choreografem, jehož jméno ani nepřečtu natož abych si ho pamatovala, nebyl to Čech, mluvil jenom takovou tou řečí... no.... však ty víš Jůli... maturujeme z toho... Angličtina, už vím no... Jo a asi to byl Němec.. A asi jsem se zase zlepšila, protože jsem mu tak z 81,05% rozumněla.. Problém je v tom, že nevím, jestli jsem mu rozumněla angličtinu nebo němčinu.. Nevadí. A po týhle zkoušce byl zpěv, kde jsem šla desátá na řadu s tím, že to neumím, protože jsem neporozumněla notám a nezvládla jsem to dát v češtině, když na internetu existuje jen anglická verze.. Jo, taky jsem se na to lehce vykákla, prokoukla jsi mě..  Řekli, ať to zazpívám, ať to prostě zkusím. Těch devět lidí předemnou mimochodem vyhodili. A mně řekli, že jsem první, kdo není mimo, a kdo jde správně na první dobu a kdo chodí dobře rytmicky.. Pak jsem to zazpívala ještě jednou a změnili názor, řekli, že kdybych měla přípravu a pomoc s nastudováním textu od učitele zpěvu, tak by mi vzali, prý jsem podle režiséra tak zpěvově ohebná, že by mi stačila jedna jediná hodina.. A tak jsem selhala. Potom jsem šla do šatny, kde jsem použila všechna sprostá slova vyjadřující nadávku v 1.os., č.j., času přítomném a vyčerpala jsem tak snad všechna zvířata jako například matku od telete a myslím, že i o teleti myšleno na mou osobu, jsem se zmínila... A pak jsem zase odjela domů, ale spokojená, že se můžu vyspat, ta choreografie byla fakt náročná.. Nejvíc pěkný je(neni), jak se na tebe všichni v tom divadle usmívají a říkají ti takový ty věci jako ,,Zlom vaz'', ,,Čert tě vem''... Ale podle mýho názoru je nejlépe a nejúčiněji využívaná věta: ,,Tak my se vám ozveme..'' Vím, jak taková věta funguje například při hledání zaměstnání, ale v divadle je tahle věta ironií ještě než ji kdokoli za jakýchkoli okolností vysloví.. A víš co je na tom vtipný? Že jsem hrozně ráda, když si někdo takhle hraje se slovama a naprosto tuhle slovní hříčku žeru...

Dnešní nadpis je prášky. Jeden je zelenej, druhej růžovej, třetí na hemeroidy, čtvrtej si ber prosimtě jenom jeden!, pátej si radši neber vůbec.. a šestej??! Inu nechcete umřít na otravu nebo předávkování, tak se na něj ani nekoukejte!! Navíc víte, že velký množství prášků funguje jen na principu Placebo efektu? A protože chápu, že tyhle články nikdo jiný než já, Juli a moje ségra nečte, pojem Placebo efekt pro mou ségru vysvětlím. Znamená to, že když si ten úžasný růžovoučký ibalgin strčíš do ústní dutiny a zapiješ to 250ml vody, tak ti k uzdravení, zlepšení stavu nebo úlevě od bolesti stačí pouhý myšlenkový pochod - vzala jsem si prášek, a tělu se automaticky udělá líp, tedy znamená to, že když ti dám lentilky, hodně lentilek a neřeknu ti, že jsou to lentilky, pravděpodobně umřeš na otravu hypnotiky. Jinými slovy je to zásluha psychiky.. Cože? Moje ségra to nečte?? Tak to je v háji, to jsem to nemusela vysvětlovat.. (Takové to zjištění, že ty články čte fakt už jenom... Sakra, nikdo... Jdu se zabít). Tak teď bych si měla dát nějaký ulevovák od psychických problémů, asi strčím hlavu do hlíny.. Ušetřím na prášku.
No nic, jdeme dál. Když si dáš prášků moc, vypumpujou ti v nemocnici žaludek a pošlou na psychiatrii - lůžkové oddělení, kde si k tobě sedne pětapadesátiletej doktor s ulízlou patkou, co měl k svačině maďarskou pomazánku s rohlíkem, což bezpečně poznáš, protože jí ještě bude mít na puse. Spustí na tebe klidným tichým hlasem psychologické kecy, aby tě ještě víc vydeptal a u toho bude přemýšlet nad tím, co řekne svý manželce až přijde domů od milenky oficiálně po hodině squashi. Bude ti podávat podivné otázky, jejichž důvod nebude chápat ani on sám. A až budeš chtít, aby ti vypumpovali žaludek z jiného důvodu, mohla by ti o tom povědět moje babička, která nemá s alkoholem zkušenosti, až na jeden takový večer, kdy se po pár panácích zlískala jak prase a tenkrát jí z večírku pro DEPO, kde pracovala vynášela kolegyně a nakonec pro ní přijel doktor, kterýho mimochodem taky znala (NO VOSTUDA, TO SI NEUMÍŠ PŘEDSTAVIT...) Tak mi to babička vyprávěla... Ale to bylo ještě dávno někdy v minulým století (Vidíš to? Další slovní hříčka).. No a jinými slovy prášky ti nepomůžou, nikdy věř mi.. Ale stejně si ho taky vezmu tak jednou za dva měsíce, když mi bolí hlava..

Víš jakým stylem já píšu tyhle články? Jelikož na psaní nemám doma ve škole ani nikde jinde čas a klid, tak většinou jezdím městskou hromadnou dopravou z konečný na konečnou, kde mi nikdo neruší.. zkus to taky..

PS: Moje mamka nečte moje články.
PPS: Táta taky ne...
PPPS: Ale čtu je já, tak je to dobrý.. (aspoň někdo)
PPPPS: Všichni si musíte koupit naší knížku Pravdomluvky - nebo z toho dostanu hypoglykemický šok, to už neni sranda ale... Fakt!
PPPPPS: Tak 1.7.2018 v knihkupectví a když budete hodný, tak vám jí někde na křtu i podepíšem, ale to si ještě budeme muset rozmyslet :DD

Zpověď lavičky

Ahoj, jsem Lavička.
Nejsem si naprosto jistá, zda jste můj příběh již někdy slyšeli, je to možné, ale to nevadí.
Jsem Lavička, velmi stará lavička, mé místo je tady v parku. Stojím tu již odnepaměti. Scházejí se kolem mne divní lidé, malé děti, mladé páry i staré páry. Občas si na mě někdo sedne, jsem na to ale už zvyklá, takže policii volat nemusíte (i když mám ráda svůj osobní prostor). Je mi smutno, protože jsem jediná lavička široko daleko. Lidé si na mě chodí i pobrečet, stojím na odlehlém místě.

Jsem ráda, že kolem kolejí byly postaveny vysoké zdi. Okolí vypadá přívětivěji, navíc díky zdem nevidím sebevrahy, alespoň ne přímo při jejich činech. Samozřejmě si jich na mě už také pár posedělo.
Nepochopím, proč si v dnešní době musí za teplých dnů tolik mladých zahulit na mém posvátném místě a pustit si z minireproduktoru hudbu, která mi trhá uši, ačkoli žádné nemám.
Jednou do mě nějaký chlapec vyřezal kapesním nožem jakési znaky, nejspíše písmena, nevidím si na opěradlo.. předpokládám, že to byly iniciály něj a jeho přítelkyně, se kterou na mě často sedávali. Chodili za mnou téměř denně, když bylo teplo. V jejich přítomnosti mi bylo dobře, když zrovna nedělali věci, které se na veřejnosti nesluší, chápete.... pak už ale nepřišli. Nastal zimní měsíc, tak jsem si myslela, že se vrátí, ať se oteplí. Ale nevrátili se.

Čekala jsem dny. Týdny. Měsíce. Bylo léto. Oni nepřišli. Bez nich jsem se cítila tak nějak.... nesvá. Jako bych nebyla ve své kůži (tedy.. kdybych nebyla ze dřeva, ale rozumíme si).
Byl to asi rok, co se ti dva neukázali a nemohla jsem uvěřit, když jsem ho spatřila. Tak pomalu si vykračoval směrem ke mně, pohladil mne po mých zádech a sedl si. Ten chlapec, jenomže vypadal poněkud.. jinak. Seděl na mně sám a do očí se mu začaly hrnout slzy. Bylo mi ho líto. V ruce cosi svíral. Její náhrdelník ? Netuším. Pak se ale usmál a něco málo procedil skrze zuby. A najednou se objevila. Ona.

PS.: neryjte do laviček
PPS.: příště si uvědomte, že dřevo má také city
PPPS.: neposlouchejte ošklivou muziku na veřejnosti, díky

Rozšlápla jsem mrtvou myš

Ahojda Juli,
jak se máš se ani nemusím ptát, protože se teď docela dost často vídáme navzdory našim nabitým diářům, takže vím, že se máš stejně špatně jako posledních sedmnáct let a 41 dní, tedy ode dne tvého příchodu do Čech z daleké Jůlásie. Rodiče tě nekrmí, učitelé tě šikanujou, spolužáci tě učí samý blbosti, a pak máš bejt normální, nezaostálá, svéprávná a sebevědomá bytost.. Cítím z toho hrůzu, děs a křeč v noze, asi si vážně budu muset koupit hořčík, ale neboj, jsem na tom stejně, a nemám kamarády. No a to jsem ti zatím nepopsala mou příšernou zkušnost s mrtvou myší, na kterou jsem šlápla.. ehm, existuje tady i ta možnost, že než jsem na ní šlápla, tak ta myš ještě žila, ale držme se toho, že nejsem vrah hlodavců ani morčat nebo potkanů a dalších ryb a řekněme, že ta myš umřela z jinýho důvodu, který vám teď vysvětlím. Určitě měla rodinu, její bratr měl rozvedený manželství a neplatil alimenty, což nesnesla babička, která z toho zakousla sýr z pasti a to přitom pořád říkala svým vnoučatům, ať to nikdy nedělají, zemřela bolestivou smrtí a její manžel na její památku opustil dům, v jehož sklepě společně žili a vychovávali svá robátka celá léta, a zanechal pro její duši trochu svého pachu (prase jedno). Dědeček po smrti babičky mimochodem zešílel a potom si ho podala parta vymahačských potkanů, protože tam, kde se nově usadil nezvládal platit nájem a tak ho jednoduše vykopli až zahučel do kanálu, ve kterém se utopil, protože ho již život nebavilo prožívat bez jeho milované babičky. A co ten jejich synek neplatič alimentů? Tak na toho přišla exekuce a z té už se nikdy nedostal a děti viděl jen jednou za rok. A myš, ktetou jsem vyšlápla já... Chcete to opravdu vědět? Tak čtěte dál. (Varování: Jestli jste však milovníkem myší, následující řádky čtěte se slepeckou rouškou přes oči, děkuji). Myš, jejíž tělo bylo 8.3.2018 nalezeno nedaleko zastávky Husův park, byla ve třetím měsíci těhotenství, avšak pitva nenašla srdce a žaludek myší matky, oboje se s největší pravděpodobností přilepilo na obuv neznámé bytosti, která tehož dne mířila do školy s blbou náladou, že jede pozdě a ve spěchu si nevšimla, že se tam válí vyvržené vnitřnosti této těhotné myšky. Konec zápisu, případ vyhodnocen jako nešťastná náhoda, příčina úmrtí myši se odhaduje na depresivní stavy po úmrtí nejprve matky, poté otce a nakonec i bratra nalezené, která následně spáchala sebevraždu tak, že okusila ve sklepení jednoho z domů párek, který byl otrávený, nalezená si byla před smrtí vědoma toho, že párek může být otrávený nebo být součástí pasti. Tímto činem vyvrhla své vnitřnosti společně s myším miminem.

Takže co z toho plyne?? Hned několik věcí. Nevstávejte v 7:15, když vám v 7:35 jede autobus a ten musíte stihnout, abyste byli ve škole na osmou, nespětě ještě cestou, koukejte se pod nohy a jednoduše nešlapte na mrtvý myši a jiné zvěrstvo, nejde to totiž z bot dolů..

Jedna fotka z plesu...

PS: Uvědomuju si, že předešlý text mohl slabším povahám zanechat doživotní trauma.
PPS: Ale varování tam někde bylo..
PPPS: Berte to tak, že každý jednou umírá..(znáte moje srandy - asi proto nemam kamarády)
PPPPS: Rozbrečela jsem se radostí, když moje kolegyně přímo předemnou zjistila, že je těhotná (ještě jednou gratuluju Týnko!! ❤)

Deprese.

Zdravím, milí lidé !
Dnes tu chci rozebrat poněkud citlivé téma.. a tím jsou, jak už jste jistě z názvu článku vyvodili, banány. Totiž ne, deprese. Ano, jsou to deprese. Pardón, příliš jsem nespala.
Jsou tu s námi odjakživa a každý s IQ minimálně 55 se s nimi alespoň jednou v životě setká. Ti s IQ nižším jsou optimisté, kteří soustředí svou mysl na malá roztomilá koťátka, štěňátka či krysátka, chcete-li.
S depresí se může setkat i malé děcko, žijeme přeci v době těch internetů, aplikací na podvádění při matematice a podobně. Například, když mu rodiče seberou dudlík. Nebo když na začátku prosince přijde k němu do pokojíčku ta parta úchylů, přičemž jeden má velkou divnou hůl, druhý křídla a třetí pytel s jeho vrstevníky a hrozí mu, že jestli bude zlobit, přijdou si pro něj kterýkoli jiný den v roce. No, a co teprve, když mu ten dudlík seberou ti úchylové ?? To je pak ta pravá deprese. To pak vysvětlujte psychiatrovi, milí rodičové.

Takže.. jak tedy léčit depresi ? Je to jednoduché !
1) zakryjte si oči tak, aby Vás nikdo neviděl
2) přestaňte poslouchat chlapecké hudební skupiny
3) alkohol
4) obmotejte si kolem krku provaz a podkopněte stoličku, na které stojíte
5) více alkoholu

Jak se chovat k lidem v depresi ?
1) ignorujte je
2) zablokujte si je na sociálních sítích
3) neptejte se jich, jak se mají rodiče, když víte, že žádné nemají
4) dohoďte jim jiné kamarády, než jste vy (nejlépe také nějaké s depresí !)
5) případně jim ukažte vysoký most nedaleko jejich bydliště

Rada nakonec ?
Nebuďte tak chytří a neuvědomujte si, co se děje kolem Vás.
Je Vám dobře ? Sedněte si, uklidněte se, ono to za chvíli přejde.

PS.: mějte hezký den !
PPS.: každý, kdo tenhle článek dočetl až sem, je nezvratně dotčen Satanem a odsouzen ke shoření v ohni pekelném

Co je dneska pravda ?

Ahojda Zlondýno,
nevím jak ty, ale já mám tý školy už slušně plný kecky. A to letos nematuruju, dokonce nematuruju ani příští rok, ale i tak si myslím, že to už rychle uteče, jak nám od prvního dne prváku tvrdí i naše angličtinářka, která tehdy řekla něco jako: Holky, maturita je za dveřma, ode dneška se začínáme učit na didakťáky.. maturita se teď už skoro o půlku (ty vogo o půlku?? Tak tohle moje matika nedává) přiblížila a o to víc mám strach, že selžu. Jsem sice motor a jedu na 120%, ale taky někdy potřebuju nabít baterky a na to není moc čas, navíc i nabíječce dojde jednou síla předávat tu energii dál, vezme si dovolenou a půjde spát jako Medvěd z Máši, ale pořád ho budou rušit vnější vlivy (lidé), kteří budou chtít nabít svoje ajfouny už asi po třetí ten den, aby zkontrolovali nové příspěvky na twitteru. Chtěla bych konečně udělat ten řidičák, vydělat nějaký love (=v našem anežkovskym slovníku peníze), a potom bych někam jela. Ať už autem nebo letadlem, ne že bych ho řídila, ale vím, jaký máš nápady.. Strašně se chci podívat do Amsterdamu, do Norska nebo do Irska a taky do Skotska. A teď k dnešnímu tématu.. Já nevím jak to pojmu, asi jako vždy, ale chce to nějaký téma. Tak teda dobře. Co je dneska pravda?? Lžou ti v médiích, lžou ti v knížkách, lžou ti ve škole, lžou ti na úřadech, lže ti prodavačka v supermarketu, lže ti sousedka, lže ti kamarádka, lže ti svědomí, lžou ti revizoři, lže ti zrcadlo, lžou ti fotky, lže ti mobil, lže ti člověk, kterýho jsi v životě neviděla, lže ti tvoje halucinace, lže ti halucinace tvojí kamarádky, lže ti jeho halucinace, lžou ti etikety na zboží, lžou ti letáky o slevovejch akcích, lžou ti lidi na benzínce, lže ti člověk, kterýho jsi viděla podruhý v životě, lžou ti lidi v tramvaji, lžou ti školní kuchařky, lže ti vrátná, lže ti školník, lže ti i učitel na křesťanku, tak mi sakra řekni, komu mám dneska věřit. Vlastně nemám kamarády.. No a vlastně po kamarádech ani netoužím, jsem samotář, co sem tam hledá společnost, ale často si vystačím sama i několik dní. Nakonec teda ty lidi vyhledám jo, protože třeba dostanu hlad a u tý ledničky furt někdo je, takže se s někým potkám, a víš proč je u tý ledničky pořád tolik lidí? Protože je v ní světlo a ty lidi, co do ní pořád lezou mají asi pocit, že kromě světla vydává ta lednice i teplo, což je mylná představa, ale nebudu jim to říkat.. protože to už bych fakt neměla žádný kamarády... dobře, taťka se mnou asi stejně nebude kamarádit, takže jsem na tom fakt špatně.. Nedávno jsem mu řekla, že jsem mu fakt podobná a jeho tátovi taky a že jsem nedávno viděla u babi (jeho mámy) video právě jeho táty, jak staví barák a že mi přijde, že mám podobný pohyby a postoje jako měl on... A že mam radost z toho, jak se takový věci dědí a... úplně jsem se rozplývala nad tou dědičností a vůbec, nad tím, že jsem ráda, že ho mám a že jsem po něm mohla zdědit aspoň pár dobrejch věcí a a asi třikrát jsem zdůraznila, že ho mam fakt ráda a víš co mi řekl on?? Fakt to chceš vědět? Otočil se, otevřel lednici a hladově vyhlížel asi kus hovězího a v tu chvíli se mi zeptal, jestli nevím, kam mamka dala tu makrelu co koupila ve čtvrtek.. Chápeš to?? Tak já si mu tam vylívám srdíčko a říkala jsem si, jak si po dlouhý době zase hezky povídáme (než mi došlo, že zase trpím samomluvou) a on se mi po mým dlouhým monologu zeptá na nějakou přiblblou mrtvou rybu... Stěhuju se normálně!

PS: Nemám kamarády..
PPS: No a?
PPPS: Jo a ta ryba v lednici nakonec nebyla.. asi jí sežrala kočka, žádnou nemáme, ale to je jedno..