na začátek chci napsat pár slov o konkurzu do muzikálu Duch, na kterém jsem před dvěma týdny byla.. Nejdřív se mi tam moc nechtělo, ale Kuba mě přesvědčil, abych se přihlásila. Sama jsem se nakonec začala těšit a dostala jsem chuť to zkusit. Když mi bylo devět, babička mi řekla, že hledají děti do muzikálu Gypsy Rose Lee a já jsem se tam ze zvědavosti přihlásila. Tehdy jsem prošla prvním kolem, což mi rozjelo mojí kariéru u divadla (haha) a bylo druhé kolo, tenkrát jsem byla na škole v přírodě v Táboře, kde jsem brečela od večera do rána a od rána do večera, ke všemu jsem na jeden den ztratila mojí Nokii 3310, chápeš to? Panika! A když jsem jí našla, měla jsem třicet tři nepřečtených zpráv od maminky, o tom, že druhý kolo konkurzu je za jeden den a že pro mě teda přijedou.. A já byla ten nejšťastnější pozemšťan ne proto, že bych třeba mohla postoupit do třetího kola a byla bych tak blíž k získání role v muzikálu, ale protože jsem vypadla z tý fuj školy v přírodě.. (#ošklivévzpomínkycitlivéSáby2018).. A jak to tehdy dopadlo? No, postoupila jsem a třetí kolo konkurzu bylo ve chvíli, kdy jsem ležela doma v horečkách, ale představte si, že jsem vstala, přišla tam, zazpívala jsem, zahrála na piáno, zatančila, vyrazila jsem jim dech, kterej jsem jim pomohla z tý podlahy nasoukat zase zpátky do plic a vyhrála jsem vedlejší roli... Toť vše, jeden rok mě to živilo (ne dělam si srandu, živili mě rodiče a já utrácela za kraviny - problémy devítiletých dětí - oprava - problémy všech dětí, které se nakonec přenesou i na dospěláky..)
 |
| Osoba v šachovnických šatech - jsem já v devíti letech |
Tentokrát jsem bohužel nevyhrála, bylo to celý takový zvláštní, nedostavila se mi absolutně žádná tréma, neměla jsem hlad, žízeň, jako jediný mi drželo číslo přilepený na tričku a jako jediná jsem měla opravdu boty na podpatku (děkuji za půjčení Juli).. Takže jsem jako jedinej kretén skutečně uposlechla podmínek konkurzu a nebyla jsem bosa, v teniskách a ani jsem neměla na nohách piškoty a věřte mi, že bych radši na nohách měla v tu chvíli klidně i knedlíky, hlavně že bych neměla ty podělaný podpatky.. Pan režisér Lumír Olšovský od začátku vtipkoval. Na taneční zkoušce jsme se potili přes dvě hodiny se skvělým choreografem, jehož jméno ani nepřečtu natož abych si ho pamatovala, nebyl to Čech, mluvil jenom takovou tou řečí... no.... však ty víš Jůli... maturujeme z toho... Angličtina, už vím no... Jo a asi to byl Němec.. A asi jsem se zase zlepšila, protože jsem mu tak z 81,05% rozumněla.. Problém je v tom, že nevím, jestli jsem mu rozumněla angličtinu nebo němčinu.. Nevadí. A po týhle zkoušce byl zpěv, kde jsem šla desátá na řadu s tím, že to neumím, protože jsem neporozumněla notám a nezvládla jsem to dát v češtině, když na internetu existuje jen anglická verze.. Jo, taky jsem se na to lehce vykákla, prokoukla jsi mě.. Řekli, ať to zazpívám, ať to prostě zkusím. Těch devět lidí předemnou mimochodem vyhodili. A mně řekli, že jsem první, kdo není mimo, a kdo jde správně na první dobu a kdo chodí dobře rytmicky.. Pak jsem to zazpívala ještě jednou a změnili názor, řekli, že kdybych měla přípravu a pomoc s nastudováním textu od učitele zpěvu, tak by mi vzali, prý jsem podle režiséra tak zpěvově ohebná, že by mi stačila jedna jediná hodina.. A tak jsem selhala. Potom jsem šla do šatny, kde jsem použila všechna sprostá slova vyjadřující nadávku v 1.os., č.j., času přítomném a vyčerpala jsem tak snad všechna zvířata jako například matku od telete a myslím, že i o teleti myšleno na mou osobu, jsem se zmínila... A pak jsem zase odjela domů, ale spokojená, že se můžu vyspat, ta choreografie byla fakt náročná.. Nejvíc pěkný je(neni), jak se na tebe všichni v tom divadle usmívají a říkají ti takový ty věci jako ,,Zlom vaz'', ,,Čert tě vem''... Ale podle mýho názoru je nejlépe a nejúčiněji využívaná věta: ,,Tak my se vám ozveme..'' Vím, jak taková věta funguje například při hledání zaměstnání, ale v divadle je tahle věta ironií ještě než ji kdokoli za jakýchkoli okolností vysloví.. A víš co je na tom vtipný? Že jsem hrozně ráda, když si někdo takhle hraje se slovama a naprosto tuhle slovní hříčku žeru...
Dnešní nadpis je prášky. Jeden je zelenej, druhej růžovej, třetí na hemeroidy, čtvrtej si ber prosimtě jenom jeden!, pátej si radši neber vůbec.. a šestej??! Inu nechcete umřít na otravu nebo předávkování, tak se na něj ani nekoukejte!! Navíc víte, že velký množství prášků funguje jen na principu Placebo efektu? A protože chápu, že tyhle články nikdo jiný než já, Juli a moje ségra nečte, pojem Placebo efekt pro mou ségru vysvětlím. Znamená to, že když si ten úžasný růžovoučký ibalgin strčíš do ústní dutiny a zapiješ to 250ml vody, tak ti k uzdravení, zlepšení stavu nebo úlevě od bolesti stačí pouhý myšlenkový pochod - vzala jsem si prášek, a tělu se automaticky udělá líp, tedy znamená to, že když ti dám lentilky, hodně lentilek a neřeknu ti, že jsou to lentilky, pravděpodobně umřeš na otravu hypnotiky. Jinými slovy je to zásluha psychiky.. Cože? Moje ségra to nečte?? Tak to je v háji, to jsem to nemusela vysvětlovat.. (Takové to zjištění, že ty články čte fakt už jenom... Sakra, nikdo... Jdu se zabít). Tak teď bych si měla dát nějaký ulevovák od psychických problémů, asi strčím hlavu do hlíny.. Ušetřím na prášku.
No nic, jdeme dál. Když si dáš prášků moc, vypumpujou ti v nemocnici žaludek a pošlou na psychiatrii - lůžkové oddělení, kde si k tobě sedne pětapadesátiletej doktor s ulízlou patkou, co měl k svačině maďarskou pomazánku s rohlíkem, což bezpečně poznáš, protože jí ještě bude mít na puse. Spustí na tebe klidným tichým hlasem psychologické kecy, aby tě ještě víc vydeptal a u toho bude přemýšlet nad tím, co řekne svý manželce až přijde domů od milenky oficiálně po hodině squashi. Bude ti podávat podivné otázky, jejichž důvod nebude chápat ani on sám. A až budeš chtít, aby ti vypumpovali žaludek z jiného důvodu, mohla by ti o tom povědět moje babička, která nemá s alkoholem zkušenosti, až na jeden takový večer, kdy se po pár panácích zlískala jak prase a tenkrát jí z večírku pro DEPO, kde pracovala vynášela kolegyně a nakonec pro ní přijel doktor, kterýho mimochodem taky znala (NO VOSTUDA, TO SI NEUMÍŠ PŘEDSTAVIT...) Tak mi to babička vyprávěla... Ale to bylo ještě dávno někdy v minulým století (Vidíš to? Další slovní hříčka).. No a jinými slovy prášky ti nepomůžou, nikdy věř mi.. Ale stejně si ho taky vezmu tak jednou za dva měsíce, když mi bolí hlava..
Víš jakým stylem já píšu tyhle články? Jelikož na psaní nemám doma ve škole ani nikde jinde čas a klid, tak většinou jezdím městskou hromadnou dopravou z konečný na konečnou, kde mi nikdo neruší.. zkus to taky..
PS: Moje mamka nečte moje články.
PPS: Táta taky ne...
PPPS: Ale čtu je já, tak je to dobrý.. (aspoň někdo)
PPPPS: Všichni si musíte koupit naší knížku Pravdomluvky - nebo z toho dostanu hypoglykemický šok, to už neni sranda ale... Fakt!
PPPPPS: Tak 1.7.2018 v knihkupectví a když budete hodný, tak vám jí někde na křtu i podepíšem, ale to si ještě budeme muset rozmyslet :DD
Žádné komentáře:
Okomentovat