tak si představ, jak je dneska významný den. Moji stvořitelé jsou spolu dvacet let sezdáni. Chápeš to?? Dvacet let od svatby. No není to krásný?? Jo, dobře tak ne.. ale jednou si to třeba budeš říkat i ty, že je to hezký, že jsi pořád se svým manželem a víš kdy si to uvědomíš?? Až budeš v osumdesáti v senior housu v koupelně a bude tě mejt pečovatelka, o jejíž pohlaví budeš vteřinu uvažovat a pak stejně usoudíš, že je to muž.. A tvůj manžel bude pobíhat kolem a stěžovat si, že na váš manželský pokoj ještě nedonesli snídani.. Láskyplné gesto i v takovém věku, to by bylo krásný.. Dobře, to bylo takové na odlehčení a teď už vážně (haha, psala jsem někdy článek vážně? Jo psala, sice nevím kdy, ale určitě už někdy jo.. Ale dneska to budu všechno myslet a psát vážně!) Slibuju.
Rozdělím dnešní článek na dvě části, na to, jak svatba vypadala u mých rodičů a jak si ji představuju já, do detailů..
Moji rodiče spolu jistě byli od vždycky, to jsem si myslela už od miminka a kupodivu mi to dlouho... opravdu hodně dlouho vydrželo... Inu, myslím si to dodnes. To, že se mi mamka celý život snaží namluvit, že se jí táta líbil, když ho potkávala už tak v sedumnácti, pak šel na vojnu a z nějakého nepochopitelného důvodu se vrátil tak ošklivý a zanedbaný, což znamená v mamky slovníku, že byl zarostlej, už nevlastnil tu pěknou šálu z Tuzexu a místo toho nosil příšernou flanelku z domu módy, která mi nepřijde tak děsná, a tu táta mimochodem nosí dodnes, tak v tuhle chvíli už se jí prý nelíbil, ale přesto se pak dali dohromady. A byla to ta nejlepší věc, kterou mohli udělat, protože pak jsem se narodila já (kdyby se to nestalo, celý svět by byl ztracený, haha).. Teda, nejdřív spolu asi dva roky chodili, pak se vzali, pět let jezdili k mojí babičce (tátovo mámě), která se po každé návštěvě naštvala, že mamka ještě neni v tom, ale naštěstí měl táta ségru, která už v tý době byla dvojnásobnou maminkou a v blízké budoucnosti plánovala další potomstva. Ale naši prostě ještě dítě nechtěli, což babička nedovedla pochopit. Ale abych se vrátila k té svatbě, mamka byla hezká, teda ne že by teď nebyla, dokonce si někdy myslím, že je teď hezčí než dřív, třeba ty její děsně dlouhý vlasy, co má teď jí strašně sluší,.. Na mateřský se jí dokonce vyléčila ta příšerná růžovka v obličeji, která občas naskáče i mně, a to jenom proto, že mi nejdřív přepadnou tiky v obličeji poté, co mi má milovaná sestra skočí do postele a celou mi ji poblije, protože před tím vzteky vypije láhev čaje, když sedí na nočníku a mamka ji nutí, aby svou novou činnost - čůrání do nočníku vykonávala už jen tam a ne do plenky.. a já rudnu a mám chuť jí dát na zadek, když neposlouchá.. Raději zpět k tématu, mamka měla na svatbě smetanový šaty s růžičkama, moc jí to slušelo, fakt se mi líbila.. A táta.. no, jak bych to řekla.. měl zelený sako, na devadesátý léta mu to slušelo, a oproti dnešku měl na hlavě aspoň něco, svoje kudrnatý kadeře tenkrát moc nestříhal, a vlasy měl možná delší než teď já.. Účes a lá Jarda Jágr. A pak si s jeho vlasama pohrála doba, první dítě - hodně mu jich vypadalo, během let a mé puberty vlasy pořád padaly, a po patnácti letech druhý a stokrát zlobivější dítě než jsem byla já a táta má skoro po vlasech. Měli svatbu na plzeňský radnici a doufám, že si to užili, protože to chci i já. Užít si mojí svatbu a celý život.
A co bych pověděla k té druhé části, už jste si asi podle předchozích slov stačili všimnout, že jsem romantička a že svatba je pro mě vrchol romantiky asi ani nemusím zdůrazňovat. Rozbrečí mě i blbý video, ve kterém si úplně cizí kluk klekne před svou holku, vytáhne prstýnek a požádá ji o ruku. Obvykle je to na nějakým pěkným místě, třeba na vyhlídce, kde se vyskytuje výhled do lesů a polí, na řeky a potůčky, nebo v lomu, na hradě, za sluníčka, za deště, co v tu chvíli vlastně není romantický žejo? A to podotýkám že jsem asi narušená, protože mě takovýhle videa rozbrečí i když zrovna netrpím předmenstruačním ani jiným syndromem.. Intenzita mýho cítění se projevuje i v mým vaření, nejsem schopná věci dělat rychle hrc prc, protože pak dělam chyby a... Vůbec netuším jak jsem se dostala od svatby k vaření, ale.. To už tak je, myslím si, doufám, že jednou budu dobrá kuchařka a přeju si, abych byla dobrá žena, protože jestli se tyhle dvě věci nespojí, skáču z mostu.. Samozřejmě si teď dělám srandu, sebevražda se dá udělat mnohem líp než bezhlavým se vrháním z mostu. Chtěla jsem to ale dopovídat, jelikož mi přijde, že jsem nějak rychle dospěla, taky jsem si uvědomila, že celý život tak nějak okoukávám svět a snažím se věci dělat jako ostatní, ale zároveň úplně jinak, po svým. Svatba patří k životu ostatně jako všechno ostatní, narození, smrt, radost, smutek.., to všchno je přirozený. Svatba je symbol, ale i prožitek a jistý druh odpuštění, kterým si všichni musí projít, nemyslím odpuštění někomu jinému, ale odpuštění sami sobě. Je to jistota, ale někdy i starost, ale patří to k žití, bez toho to nejde, nese si s sebou závazky a my vytváříme ty závazky.. Je mi jedno, co si o mně kdo myslí a podepisuje se to na mým životě. Cítím všechno tak silně a ani nevím, kde se to bere, žiju a konečně mám pocit, že naplno. K žití patří dobrý i špatný věci a já bych ty dobrý a špatný věci chtěla sdílet s jedním člověkem, kterýho miluju a bez kterýho už nikdy nechci bejt. A konečně líbí se mi šaty s krajkou a nemusí být nutně bílý, mnohem raději bych sáhla po šedých, uplých a prostě mám to v oku, špatně se to popisuje. Nechci na svý svatbě hodně lidí, naopak, chci jen rodinu a svědky..
 |
| Neříkejte, že třeba takový šaty nejsou pěkný.. |
PS: Kubo, Miluju tě!
PPS: Tenhle článek nepotřebuje jiné PS.
Víc se o tomto článku dočtete v naší knížce...
Žádné komentáře:
Okomentovat