Svět je zkaženej!

Ahojda Blondýno, 

už je zase středa a já si marně lámu hlavu nad tím, co ti sem teď napíšu. Je libo můj článek o psychologii? Určitě jo, ikdyž zrovna asi ještě spíš a pravděpodobně ani nevíš, co psychologie je.V dnešní době moderní se psychologie velmi zapotí. Všechno je totiž moderní. Ne jen doba, ale i lidé. Považují například svou práci za velmi důležitou, proto se z ní prakticky nehnou. Domů přicházejí (zda-li vůbec přicházejí) velmi pozdě a nestíhají praktický život, který by se v druhé polovině 20.století považoval za naprosto normální a očekávaný. Tato doba je nastavena jaksi bez manuálu. Lidé se z nedostatku času hroutí. Hroutí se také ze vztahů ve společnosti, které se mediálním světem pohoršily. Neví, že je to kvůli tomu, ale existují praktické důkazy, které tvrdí následující. Tato doba není nastavena správně. Nemá vymyšlené detailní propracování průběhu a pouze jí proplouváme. Bez povšimnutí se ocitáme na samém břehu, nemůžeme vyplout a ztrácíme se v pobřežní mlze. Práce psychologů se za posledních deset let výrazně zařadila do každodenních potřeb populace. Je to jednoduché. Z nedostatku vztahů, času a naopak z velkého dostatku práce a mediálních zařízení se lidé odcizili sami sobě. Zní to trošku překrouceně, ale přečtěte si výše uvedené víckrát, abyste to pochopili. Svět žije tak nějak napřed. Ani ne v minulosti ani ne v přítomnosti. Přehoupli jsme se do budoucnosti, ve které neumíme žít. Spíš kterou neumíme žít. Jak bychom také mohli, když žijeme v přítomnosti? Možná jsem Vám teď zamotala hlavu, ale celková podstata věci je velmi jednoduchá. Chtěla jsem říct, že abnormální se zdá být to, čemu nevěříme, pokud nebudeme věřit této době, budeme se i v příštích letech dále ve velmi početných houfech scházet s našimi psychology, kteří nám každé úterý poskytnou od 16:00 hodinku, možná dvě. A i nadále budeme probírat náš život jako urputné trápení, bez uvědomění si, že si celou situaci způsobujeme sami. 

Já totiž po ránu plodím jedině takovýhle příšernosti, abych už mohla ve škole jen tupě sedět a zírat na Káju sedící předemnou, respektive na její záda, nikoli na tabuli nebo dokonce na učitelku přednášející látku u tabule. To bych byla moc trapná víš? A taky že budu, protože to takhle ukončím, abych se stihla ještě oblíct a tak. 

PS: Nalejou nám v Crazy baru? 

Z R C A D L A A L D A C R Z

Drahá Bino a všichni příznivci, kteří si toto právě teď čtete.. nejprve bych vás chtěla varovat…. je dost možné, že po přečtení tohoto článku budete i VY minimálně pociťovat jemné mrazení z pohledu do zrcadla a ne proto, že by vám to zrovna dnes neslušelo. Než začnete (obdobně jako můj přítel) tyto myšlenky odsuzovat, zamyslete se nad tím z hlediska ne fyzikálního, ale.. prostě se nad tím pořádně zamyslete. Začněme Alenkou v říši divů.. V příběhu se objevuje určitý "svět za zrcadlem". Svět, skoro na chlup podobný tomu našemu, ale celý zrcadlově otočený. Dejme tomu, že když v běžném životě budete chtít někam odejít, třeba jen do školy/do práce…. co k tomu použijete ? Správně, okno (ti znalejší dveře).

Teď si představte naprosto jinou a při tom naprosto stejnou dimenzi, kde k tomu lidé používají orámované plochy odrážející obraz. Možná v jejich světě slouží k něčemu jinému, možná je jinak vnímají, ale jsou to jednodušše naše zrcadla. Každý z nás máme doma zrcadlo, a to minimálně v koupelně. Když se do něj díváte, zkuste si chvíli nesoustředit jen na vaši problémovou pleť, postavte se před něj a zadívejte se "sami sobě" do očí. Jste to skutečně vy ? Není to jen jakýsi váš dvojník, který má pihu na opačné straně obličeje, než na jaké ji máte vy ? Nestalo se vám někdy, že by zrcadlo zrcadlilo nějaký "blud" ? Ať už nepatrně rozdílnou mimiku ve vašem obličeji či předmět v místnosti ? Nebo když jste si jako malí hráli, vzali si zrcátko doprostřed místnosti a přiložili tvář až těsně blízko k odrazové ploše ? V této chvíli se totiž může stát, že uvidíte i věci mimo běžné vnímání z tohoto úhlu (teď mám na mysli například předmět, který je třeba i metr od vás a zrcadlo by ho nemělo odrážet, třeba i na opačné straně, než je odrážecí plocha). Upřeně se někdy zadívejte na svůj odraz a popřemýšlejte. Jste v životě dobrým člověkem ? Tak váš "dvojník" v zrcadle není. Je to zrůda, která prahne po tom, aby vás zlikvidovala.

Přijde vám to celé jako kravina ? A co například pověra, která říká, že když rozbijete zrcadlo, čeká vás 7 let smůly ? Také odvozena od tohoto. Čím starší je ono zrcadlo, tím je to také horší. A to z toho důvodu, že za dobu svého bytí na Zemi se do něj mohlo dostat nespočet duší, které kolem něj za svého života prošly a následné zemřely. Když se zrcadlo rozbije, všechna energie se uvolní, duše "vyletí" ven a neznačí to, myslím, nic dobrého. Na závěr bych chtěla zmínit, že je opravdu dost špatné mít zrcadlo v ložnici (jo.. taky tam mám 4, to je v pohodě….), už jen kvůli tomu, že vám bere energii a můžete díky tomu mít noční múry a problémové spaní. Stačí ho na noc něčím přikrýt, položit před něj ochranný předmět (křišťál, ..), nebo ho jednodušše alespoň přemístit do jiné místnosti. Také není moc dobré mít zrcadlo přímo naproti vchodovým dveřím (u nás také vedeme.. :D), protože to všem, kteří do vašeho bydlení vkročí seberou určitou energii a mohou pak mít skutečně špatnou náladu. Zkrátka, čím míň zrcadel budete doma mít, tím líp pro vás. A jestli tomu nevěříte, tak nevěřte (ale až vaše zrcadlo bude ukazovat bludy a vy budete vyděšení, tak za mnou nelezte :3 :D)…. Takže.. zrcadla jsou zlo a hezky si užijte zbytek dne :).

PS.: a pozor na škrkny PPS.: nezapomeň.. čím míň doma zrcadel, tím líp PPPS.: platí to i pro výlohy, některá okna, nikoli však pro vodní hladiny a tak dále a tak dále…. PPPPS.: při astrálním cestování do zrcadla NEVSTUPOVAT, ještě lépe, ani se do něj raději nedívat.

Ta správná vánoční atmoška

Ahojda Zlondýno,
zrovna jsem prožila víkend, kdy jsem si uvědomila, že se blíží Vánoce (takový ty svátky klidu a pohody). Taky se o nich občas říká, že dělají zázraky a spojujou lidi ve společnosti. Na takový kraviny já už nevěřím, ale přesto je mám ráda. To že jsou za rohem mi připomněla mamka, když mi vrazila do ruky oboustranný seznam věcí pro Ježíška a Ježíšek (já) se v tom hnusným marastu vydal pěšky do obchoďáku, protože ve zdravém těle je zdravý duch, že ano. A taky jsem byla podruhé na hřbitově (za poslední měsíc), páč jsem tam naposledy nezapálila svíčky, protože nekouřím a proto nenosím zapalovač, jenže jsem při vstupu na hřbitov i tentokrát zjistila, že jsem hloupej nekuřák, co si nic nepamatuje a zapalovač jsem opět neměla. Stejně jsem si tam postěžovala, omluvila se a pak jsem šla jako správnej Ježíšek s obří seznamem nakupovat. Lidi se na mě koukali divně, patrně proto, že jsem měla tenisky a naproti tomu ten nejteplejší kabát co doma mám a tu největší a nejdelší šálu, kterou kdo kdy vyrobil. Jenže já jsem se rozhodla tyhle tenisky nosit celou zimu, protože se v nich dobře chodí a zima v nich není, když mám jinak perfektní zimní výbavu. Navíc mi názory lidí nezajímají, takže jsem si ještě vyndala brejle a byla jsem dokonalá. Dvě hodiny jsem strávila v obchodě s knížkama, protože mi mamka dala úkol, ať si vyberu knížku, jenže já jsem absolutně nevěděla jakou a tak jsem si přečetla půlku toho obchodu než jsem dospěla k závěru, že mi to tam vlastně baví, protože tam pobíhaj nerozhodný lidi sem a tam a jsou tak zaujatý vánočním nakupováním v listopadu, že je jen já vytrhávám z jejich ideálního plánu rychle nakoupit, protože jsem tam absolutně všude překážela a to mi bavilo. V hračkářství byla jedna moc fajn paní. Miluju ironii. Taková ochotná príma ženská, co se tvářila, jako by si zrovna čuchla k pytlíku mochovský zeleniny a u toho stačila pálkovat všechny akční rodiče, co chtějí pro své děti to nejlepší a zároveň chtějí ty svý dětičky co nejdřív dostat domů, aby neotravovaly. Chvilku jsem jí pozorovala a nakonec jsem usoudila, že její trpělivost vyzkouším. Šla jsem se jí teda zeptat, jestli mají takovej ten dětskej kočárek pro dvouletý dítě. Prohlídla si mě od hlavy až k patě, což byla celkem očekávaná reakce a nakonec řekla: "To vám bylo třináct, když se narodilo ne?" A já jsem se jen v duchu pousmála nad její myšlenkou a řekla jsem si, že jí pokoj nedám. "Ne, bylo mi patnáct, máte teda ten kočárek? Já jen, že na mě to dítě čeká v autě." A ona se vyděšeně podívala směrem k jiné prodavačce a řekla. "Jarko, přines prosimtě ze skladu ten poslední kočárek." Ještě jsem si chvilku prohlížela regály s chrastítkama a pak jsem šla ke kase. Ta ženská už se na mě nedívala jako před tím, dívala se ještě hůř. "Děkujeme za nákup." Snažila se znít přátelsky a já jí řekla: "Děkuji a kdyžtak jsem slečna, hezký den." A odcházela jsem s takovým zvláštním pocitem, že ta ženská ten den neusne, protože jí bude vrtat hlavou, jestli jsem si z ní dělala legraci a nebo jsem opravdu matkou skoro dvouletýho dítěte. A aby toho nebylo málo, pak jsem stála v sámošce ve frontě, kde se přímo předemnou pohádala nějaká velmi početná rodina, přišlo mi to, jako rodina Homolkova na nákupu a já jsem nakonec frontu s radostí opustila, protože už to vypadalo na rodinnou rvačku, kvůli salámu a utopencům. A den poté jsem doma uviděla mamky šťastný výraz nad hrajícími koledami, které jindy pouští už mnohem dřív, ale letos na to nějak nebyla nálada. Poznala jsem, že vánoce jsou za dveřma. Všechno tomu nasvědčovalo a bylo to tak. Seznam jsem splnila z půlky, tu druhou půlku neměli.

PS: Příště pošlu tátu s autem.
PPS: Tvůj kluk je taky dobrej týpek, když si zlomí ruku před vánocema, aspoň nemusí nic dělat.
PPPS: Do obchoďáku už mě nikdo nedostane.

BlackBook

Ahojda Sabinko.. 
Mám asi problém, jelikož jsem si dopředu tak úplně nepromyslela, o čem budu dnes psát (ostatně jako vždy, že..), tento článek bude mít s trochou štěstí tak 37 zhlédnutí. Jo. Dokonalý. 
Takže co bych ti sdělila.. mám totiž nový mobil a za Budhu mi nešlo se přihlásit na Blogger, změnila jsem si totiž gmail, pak zase našla heslo k tomu starýmu, no.. tak nakonec jsem si Blogger stáhla jako aplikaci a je to asi mnohem lepší.... takže tak. 
Dále bych ti chtěla říci, že jsi mi inspirovala svým "notesem básní" a založila jsem si "BlackBook", pokud už jsi viděla na Instáči � je to vlastně místo, kam si zapisuji své "černé myšlenky", dále plánuji tam udělat špecijální stránečku o něčem/někom/klobása, co fakt nemám ráda a "vyřvat" si tam všechnu svou zlost.. myslím, že je to docela dobrý nápad, nebudu tak nikoho obtěžovat svými problémy a jen je napíšu do toho černého sešitu.. prostě nádhera. 

Včera jsem si nechutně spálila jazyk o polévku, ale ona byla tak dobrá.... nemohla jsem jí odolat. Jako by nestačilo, že už mám téměř dva týdny popálenou levou ruku, protože neumím nalévat čaj.... šikovná Julinkaaa.
Už plácám docela nonsensy, viď ? Tak co třeba todhleto.. : 
V pondělí večer jsem měla slabou chvilku, nemohla jsem usnout a přehrála jsem si skoro všechna videa z našeho vyřazení.. kdo by řekl, že mi nakonec budou ty lidi fakt chybět.... jako.. jo, myslela jsem si to, ale nečekala jsem, že na to budu koukat se slzami v očích, a pak se rozhodnu alespoň třem těm lidem napsat.... tímto zdravím Honzu, který mi byl v tento večer oporou a hezky jsme si popsali, Miky, se kterou jdu dnes na kafííčko a Ondřeje, kterej mi druhý den poslal sněhuláka. Jsi krutý člověk, Ondro. Fuj. Každopádně příští pondělí končím ve škole ve 12.45 a dle mých výpočtů dorazím domů kolem 13.15, takže se ptám naší bývalé paní učitelky třídní (Verčo ?? Ne.. Sabi, jak jí můžete tykat ? Je to hrozný.), zda nebude mít volnou hodinu, kterou by si na mě mohla udělat ? Nebo alespoň přestávku ? � vsadím se, že bych se tam potkala i s Timíkem.... a protože vím, že to čtete, paní učitelko.. svým lajkem k příspěvku potvrdíte, že se mohu stavit. Děkuji. Cítím se opravdu trapně �� .. tenhle mobil má smajlíky, vidíš to !? Dokonalý.... dokonalý. 
Tak si užij dnešek ve škole, drž mi ploutve při čtvrtletce z matiky (učila jsem se na ni celých dloouhých 17 minut) a měj se famfárově.. ♡ 


PS.: mám tě moc ráda
PPS.: v pondělí jdeme na pedagogickou fakultu
PPPS.: ten jazyk pořád pálíí
PPPPS.: po napsání tohoto článku technici zjistili, že Blog smajlíky nepříjmá a považuje je za vetřelce, které je nutno proměnit v otazníky.

Složka umí mlčet

Ahojky Jůli,
tak jsem si tak říkala, co ti pěknýho napíšu. V pátek si to povíme, ale co ti řeknu teď? Asi by jsi nebyla dvakrát ani třikrát moudrá z toho, kdybych ti tu teď začala kvákat něco o Krakatici, tyjo kdybys to ale viděla a věděla o tom to co já, tak bys asi čučela, protože ty víš, že si umím všechno nějak aspoň trochu logicky odvodit, odůvodnit, ohodnotit, i tu největší hovadinu nebo něco co, je totální, ale fakt totální kravina. Jenže já jsem u tohodle přišla na to, že to fakt nejde. Takže Krakatici tu taky řešit nebudu. Co teda zbývá. Vlastně si nestěžuju, život mě teď baví, ne teda všechno v něm, ale to co mě v něm baví mě ovlivňuje celkem dost a proto mi nezbývá čas řešit cokoliv jinýho. Mimochodem se ti musím pochlubit, že ten tvůj kluk jo, je fakt zlatej, Ahoj Ziky. Představ si, že tě má tak rád a tak moc to s tebou myslí vážně, že si mě na mesenžru přejmenoval z ,,Moje holka ♥" jenom na ,,Sabinka." Chci tím říct, že tě má fakt rád, hodně, hodně moc, to já vím, a jsem strašně šťastná, že ty jsi šťastná a že on je šťastnej, že ty jsi šťastná a ty, že jsi šťastná, že on je šťastnej. Jste spolu pěkný, ale nemusíte pořád spamovat instagram, teda co jsem to chtěla ještě... No a to bys nevěřila, teda já vím, že věřila, ty mi vždycky nakonec uvěříš všechno, že může existovat doba, kterou fakt miluju, jakože fakt miluju, víš jak to myslím? Ale tohle bys pochopila a normálně by ses divila, že ti to vůbec říkám, ale tuhle jsem držela v ruce fotku nejmenované osoby a jak jsem se tak s nezájmem na tu onu osobu koukala a vzpomínala na ní, to bys ale fakt nevěřila (zrovna jsem to psala před pár větama viď), že jsem se začala strašně smát, smát sobě a svojí blbosti a těm depkám, co jsem z toho měla a těm hodinám, co jsem strávila nad podobnejma fotkama, a teď jak jsem tak čučela na tu fotku a smála se, jsem jí musela rychle vypnout, prostě dát pryč z okolí mých očí, protože jsem absolutně vůbec netušila, proč se na ní vůbec koukám a proč bych to měla dělat ještě tak půl vteřiny. Takže bych se mohla radovat hned z dvou věcí. Tu druhou říct můžu, je to hrozně jednoduchý, ale prostě se na určitý věci dá zapomenout, jednoduchý je to teď z mýho pohledu, tenkrát bych to rozhodně netvrdila, ale teď můžu jen úplně žasnout, kde se to kdy vůbec vzalo. Panebože, fakt jsem byla tak pitomá? Řekni mi!! Protože jestli jo, tak normálně při příští depce skáču z Černýho mostu. No, což je fajn, protože depky teď neplánuju, Před chvilkou jsem napsala jednu básničku, chápeš to? Já, moc básniček nenapsala, ale teď mám na všechno k dispozici strašně slov a deník přitom praská ve švech a obrázkama už mám pokreslenej i stůl, badam to jsem zjistila, když jsem si včera kreslila a nakonec jsem zhodnocovala svoje dílo a jako fakt jsem si říkala, tyjo, to se mi docela i povedlo, tak jsem si to tak prohlížela a chtěla jsem si to dát víc na světlo, abych to viděla celý, ta tužka se strašně leskla no a najednou zvednu ten sešit a ten obrázek zůstává nakreslenej na stole, teda z části, jedna část je v sešitě a ta druhá na stole. Tak jsem se trapně ohlídla, jestli za mnou třeba nestojí mamka, aby měla možnost na mě začít ječet a nebo jestli tam nestojí někdo jako ty, aby mi mohl začít tleskat a u toho se válet po zemi. Nikdo tam nestál, tak jsem tu krásu, z který jsem se ještě před chvílí radovala vygumovala a u toho jsem nenadávala jako obvykle, když se mi "zadaří" vlastně jsem už nad tím nepřemejšlela. Jen jsem hledala prázdnou stránku v sešitě, abych mohla zas kreslit, Víš co si myslím? Že bych neměla mít děti, že bych neměla přivést na svět dítě už jen z toho důvodu, že bude po mně a že to bude asi zdvojnásobený, nebo že se to dítě bude chtít ode mě odprostit, že mu nebudu vyhovovat jako máma, že mu nedám tolik lásky a výchovu, že ho budu rozmazlovat a nebo budu záhy strašně přísná, že mu koupím všechno co bude chtít, že si pískne a já mu to splním, že budu hrozně sobecká a nebudu chtít svůj čas věnovat právě jemu, že budu věčnej workoholik, co se na svý dítě nepodívá ani když se vrátí z práce a u toho poprosí chůvu, aby ještě počkala, a ať klidně přespí, a že mu naproti tomu budu cpát sladký a drahý blbosti, co si bude přát, značkový hadry, drahý telefony, po kterejch bude toužit, že si ho budu tím kupovat, aby mě mělo rádo, přitom ho ráda mít asi budu, ale třeba taky ne, a že mě nebude mít rádo ono, protože uvidí, jaká jsem, a já se v něm uvidím, uvidím to, co jsem dělala mý mámě já, že ta moje sobeckost naroste do jednoho sobeckýho světa, kterej nebudu chtít opouštět, že na něj budu žárlit, když se třeba jeho táta podívá na něj místo na mě, nebo když se bude smát s ním a ne se mnou, a od začátku se budu bát, že to, co mu dám já, jednou zahodí, tak jako jsem to udělala já, že mu nedám nic, nic, co by jednou považovalo za dobrý, že v něm zmzrnou všechny city a že mi to dá sežrat už v pubertě, jestli se jí vůbec dožijem takhle spolu, že na dítě prostě nebudu mít čas ani chuť, že mi bude připadat jako plevel a jako plevel ho i budu brát, přitom já děti miluju, ale co když je to s vlastníma trochu jinak? A co když v sobě nenajdu mateřskej chtíč, není to spíš kýč?

PS: Koupím si dítě, až to bude nutný!

Básnická chvilka

дорогая Сабино..  
Ano, správně Bino.... to druhé "slovo" je tvoje jméno. A uhodla jsi i v jakém je to psáno jazyce ? Cože ? Ale prosím tě, jak by to mohla být rumunština ? Však mě znáš.. no ano, je to ruština. Jazyk, který mám čtyři hodiny týdně a téměř každou hodinu, ale co, prostě každou hodinu dostáváme domácí úkoly. Taky jsi o ničem takovém neslyšela snad od páté třídy prvního stupně ? No, nevadí. Po dloouhé době píšu na noutbuku a je to fakt nezvyk (navíc nedodržuji prstoklad všech deseti.. ale i tak mám pořád nejvíc úhozů za minutu. Zlatej klavír. Ale jako koukni na ty chudáky malíčky !!).

Měla jsem v plánu tu dnes vyplodit něco opravdu filozofického, ale na to mě neužije.. to jsem zrovna na poslední hodině angličtiny měla vyjmenovávat nějaké skupinové sporty a vypadlo ze mě "swimming in pairs".. ale smích to sklidilo, takže jsem byla poměrně spokojená a taky červená. Ale i tak bych se ráda pokusila, tak si nyní užij fotku králíka v klobouku, uvař si zelený čaj, který (jak jistě víš) podporuje myšlení a obecně zdravou mysl a já ho tu také mám při sobě, aby mi to psaní lépe šlo.. hh, to byl vtip, byla jsem moc líná se zvednout z pelíšku a jít si ho uvařit. Tak jdeme na to.... tady je ta vydra :

PROČ SE NÁM, PUBERŤÁKŮM, DĚLAJÍ BEĎARY ??
Správně Lišková, velmi filozofická otázka ! A tohle téma, prosím, dnes budeme rozebírat a budeme se jím zaobírat. Moje teorie je jasná, je zde několik faktorů.. my si řekneme hlavních pět :
1) JSME VE STRESU
Slyšela jsi správně, Bino.. i ze stresu se ti můžou tvořit tyto velmi nevzhledné pupínky (které běžné blondýně trvá zakrýt přibližně asi možná tak šest minut a dvacet čtyři sekund.. jen odhaduji), troufám si říct, že je to dokonce jeden z HLAVNÍCH důvodů. Prostě si to představ : sedíš ve škole, je matika, píšeš test z výroků (že nevíš, co to je ? To je v pohodě.. ani já ne), jsi nervózní a potíš se.. A JE TO TU ! Náš malý kamarád, říkejme mu třeba Rudolf, je na světě (jde o ten beďar, kdyby to tu nějaká zbloudilá duše nepochopila. Ano, jmenuje se Rudolf. Máš s tím nějaký problém ?).
2) AŽ PŘÍLIŠ ČASTÝ POH.... No to mi neříkej, že sis myslela, že tu jako opravdu budu mluvit o beďarech.. ale Sabinko, copak mě už dostatečně neznáš ? Neznáš. No já si myslím.

Tak mi teď dovol trochu pobásnit o mém nynějším životě. Jo, Julietta má básnickou náladu, toho si važ, to se neděje často.... obvykle jen máchám rukama kolem sebe, jako bych měla epileptický záchvat a dělám, že repuju.. ahoj má spolusedící, Verčo :33 (ta to nejvíc trpí.. promiň)

Každé ráno v sedm dvanáct

vyrážím na ono místo

Bůh nevyslyšel mé prosby a vykašlal se na nás

projíždíme celé město.

Občas vedle mě sedne si Matýsek

když jede na jeho učňák

od divných děcek dělí nás kousíček

jo, to byl rým jak tučňák.

Když však vystoupí, přijde na scénu Kamča

pátky táhne kufr, protože je z daleka

povídáme si o problémech, které má její mamča

zastávku před Mírákem přichází hrozba, která haleká. (jů nou vot áj mín)

Přijdu do třídy, každý mě vítá

sundám si kabát a tiše se usadím

co to ta Julča za kraviny povídá ?

Nikdy není zticha, to se klidně vsadím.

Během těch hodin je docela nuda

ale nemůžu tu pomlouvat

,,Valečková ! Opět pozdě, kde jsi byla ?"

,,U doktora se přimlouvat.."

Po škole spěchám domů na oběd

v šestnáctce střetnu se s mým vyloučencem

byla bych šťastná, tam dřív dojet ....

sakra, tohle nezrýmuju, eeee.. nyní jsi mým učencem.

Když se najím a vyvenčím Godzillu

Blonďák se staví na doučování

v zemáku bereme povodí u Nilu

on na praxích nějaký kování.

Jsem do něj zblázněná až po oči

už jsou to čtyři měsíce

i když je to občas jak na kolotoči

umí alespoň montovat police.

Nevím, zda tě tohle básnění naplňuje

ale mě to docela i baví

nech můj mozek, ať pokračuje

alespoň ještě sekundu, chvíli.

Učím se, do sešitu píšu si azbuku

Mates hraje untur..věcičku

občas si zapnu překladač na noutbuku

ale to přeháním.... už jen chviličku.

Jdu si lehnout a přemýšlím nad světem

také nad hloupými lidmi

kteří svou důstojnost skrývají pod hřbetem

shazují to na jiné vydry.

Jsou zkažení, lžou a ....

Jo.. to by asi mohlo stačit, už se mi to zas schyluje k nenávisti k vydrám, ale já mám vlastně vydry docela ráda.. Je to těžký, Sabinko.... každopádně díky, jestli jsi to celý dočetla a děkuju i vám ostatním !! Pokud zde nejsou odstavce, budu opravdu velmi naštvaná. Jo. A pokud jsem tento článek vydala již v úterý večer, tak se velice omlouvám, ale nudila jsem se a.... asi jsem to prostě nějak dobře stihla :3 :D.

 PS.: mám tě ráda, Sabinko moje....
 PPS.: jeej, prázdniny !
PPPS.: ty taneční si, prosím tě, zařiď. Je mi jedno jak. Jdi pryč. Ahoj.

Sentimentální vzpomínky na vánoce

Nazdárek Jůliško,
jsem tady zase abych ti zpříjemnila den svýma slovama a ty jsi nemusela pořád číst jen jízdní řády. Vím, že tě to už nebaví. No a taky jsem se chtěla pochlubit, teda vlastně ještě není čím, ale aspoň tou předtuchou z výsledku šikovnejch rukou mýho kadeřníka, kam jdu v pátek a hádej na co. No, vlastně a lá duhovka, či že typicky něco mezi libovejma krátkejma vlasama a libovejma skoro krátkejma vlasama. Vyjde to nastejno, jestli jsi to nepochopila, protože jsem ještě neviděla verzi střihu na dva způsoby, ale až to vymýslíš, ať jsem prosím první, kdo to ví a je s tím obeznámen. Díky. No a protože se těším jako když jsem byla malá holka a blížily se vánoce, teda padl datum první září, což ve mně nutně muselo vyvolat minimálně první příznaky blížících se svátků a protože mě znáš, víš, že padly příznaky všechny, musím říct, že se nemůžu dočkat, měla bych to třikrát podtrhnout, ale jsem líná krom toho píšu na mobilu, protože jsem úplně mrtvá a přiznávám, že píšu a není středa jak bys čekala, ale je úterý večer a jak říkám, už asi tři hodiny ležím v poloze, radši mě zabijte, protože mě bolí úplně všechno, teda hlavně noha, do který mi přišla křeč a sval si řekl, že má dovolenou, takže mi řekl ať si funguju jak chci, ale bez něj. Taky mi bolí za krkem a nejsem ani trochu unavená, což je taky blbý, protože jsem celej den v jednom kole a pořád unavená a když mám spát, nějak se mi nechce. Jo, už končím s hypochondrovskejma kecama, ale viď, že mě chápeš. Taky už ti vyrostl třetí moudrák? Jinak zrovna čtu Viewegha a musím říct, že jeho knížky se číst dají, dokonce už jsem od něj četla asi všechny, co mají v knihovně, ale u týhle mám pocit, že si přečtu stránku a absolutně nevím, o čem byla. S tímhle bych i navázala na téma čeština, protože bys nevěřila (ani já pořád nevěřím), že mi bude čeština na střední dělat takovej problém. Asi jsem byla zvyklá ze základky na slohový hodiny a tam jsem si vypsala duši a měla za jedna, proč jsme sakra ještě v prváku sloh neměly? Za to už mám čyřku z pravopisu a vlastně už se stydím za to, že jsem si doteď vedla dobře a teď nevím co je oxygon (teda jestli něco takovýho vůbec existuje, protože o tom dost pochybuju), možná je to podobnej výraz? Fakt nevím. No a jak tak rostu a těším se, zjistila jsem, že se těším míň. Když mi bylo deset, měla jsem dokonalou představu o tom, co si přeju a zmapovaný jsem to měla tak dokonale, že se to vešlo na dva papíry A3 včetně obrázků a k polovičnímu štěstí mi stačilo, že ty papíry zmizely z okna, což nutně znamenalo, že Ježíšek vyzvedl seznam a jel nakupovat. Pak když se to pod stromečkem ukázalo, štěstí bylo dokonalý, ale dneska už seznamy nepíšu. Obvykle pošlu mamce jenom mail s eshopama, kde to koupí a starost vyřešena. Taky mi dochází, že jsem si v deseti přála jiný věci než dneska, oproti žehličce na vlasy, barevných zápisnících, diáři, podprsence a dokonalej kabelce jsem si v deseti přála knížku je mi deset (pamatuju si, že jsem si myslela, že jsem velká holka a samozřejmě jsem se tak i chovala), mimino, který vypadá jak pravý a když jsem ho dostala, dala jsem mu jméno Mikuláš a hrdě jsem všude prohlašovala, že se tak jednou bude jmenovat můj syn, ale největší radost mi v deseti stejně udělal fakt, že cukr, kterej jsem pořád brala v kuchyni a s inteligentním zájmem ho nemyslitelně nosila na okno do ložnice, najednou konečně zmizel. Doufala jsem, že z jedináčka se stane nejedináček. Chtěla jsem bráchu, hrozně moc. A asi by mě nenapadlo, že se dočkám a nakonec budu mít v patnácti ségru. Tej malej osůbce je sice teprve rok a pět měsíců, ale stejně je to můj nejbližší člověk a i když je to asi trochu předčasný, stejně už jsem jí asi desetkrát řekla, že až umřu ať mě nechá spálit a pak mě vysype na nějakým prima místě, hlavně ať po mně nezůstanou někde ležet kosti, nemám ráda bordel a za šedesát let mě taky najít nemusí. No, chtěla jsem původně jenom říct o sentimentalitě vánoc, ale asi se to trošku vymklo co?? Nevadi, i tak jsem ráda, že jsem tu zanechala názor a raději už to nebudu rozpatlávat.

PS: Díky za tvý rady, fakt mi pomáhají, vážně...
PPS: Četla jsi Jozovo Hanuli??
PPPS: Co si přeješ k Ježíšku ty?
PPPPS: Ahoj mami!
PPPPPS: Ona to stejně nečte...

Sába, která nemá trapasy, absolutně žádný, FAKT!

Čau Zlondýno,
tak asi začnu úvodem, tenhle článek tu absolutně nemá co dělat, páč je čtvrtek a my píšeme ve středu, navíc ty jsi psala včera a skoro jsi na to zapomněla. Jenže, já mám zrovna teď super téma a musím se o něj s tebou podělit. Chtěla jsem ti hlavně říct, že to není bych to nebyla já bez aspoň jednoho trapasu za měsíc. Přidej si důraz na to aspoň, protože to je u mě minimum. No a co že se mi teda zase stalo? Jedu tramvají s takovou tou holkou, co má modrý vlasy, sedí se mnou v lavici, trpí hyperaktivitou a když se na nás lidi koukají, musí si myslet, že jsem strašně zlá, protože jí pořád beru cukr a zakazuju jí jakoukoli konzumaci sladkýho, protože jí to vždycky hrozně rozdovádí, shodou okolností se bavíme o tvojí sestřenici, to že je nevlastní se nepočítá, protože jste si i tak podobný, ahoj Anežko, no a tak si tak povídáme, já si zrovna dělala srandu, že čekám ALE FAKT DŮLEŽITEJ HOVOR a že by byla sranda, kdyby mi zazvonil mobil zrovna v tramvaji. HA HA HA. Asi už tušíš, že hovor se dostavil. My s Anežkou obě stojíme a mně zvoní mobil, hledám ho v batohu a Anežka drží mou tašku, kterou jsem jí hodila do náruče. Konečně to zvedám a říkám "prosím?" Tak trošku zjišťuju, že se nedržím, ale hlavně že je mi to zrovna úplně jedno. A najednou ta tramvaj cukne, prostě prudce zabrzdí. Já letím, zatím nevím kam, ale ten pohled Anežky nezapomenu. Už tak jsem měla většinu pohledů upoutanou na sebe, ale tímhle jsem to dorovnala. Nespadla jsem úplně, spíš jsem zalehla nějakou sedící holku, Anežka se po mně natáhla s tou taškou a já hlavně držela mobil. Když už jsem neměla kam padat, všichni lidi se tak žačali smát, že jsem se začala smát taky a u toho pořád ten hovor. Ten byl mimochodem z práce, kam zítra jdu, asi půl minuty jsem se smála a nešlo to prostě zastavit, na druhým konci bylo ticho, takový to ehmehm, až to skončí, budu moct pokračovat? No a já se nakonec donutila k uklidnění. Začala jsem plácat něco o tom, že jsem v tramvaji a že to je špatnej řidič a ty lidi se pořád smáli a ještě ke všemu poslouchali ten rozhovor. Anežka byla úplně mimo, takovej záchvat smíchu jsem u ní ještě nezaznamenala a to je co říct a pak když jsem to konečně tak nějak pořešila, hovor skončil a představ si, že ty lidi se pořád smáli a já si najednou začala říkat, proč se to vlastně smějou, že to nebylo až tak vtipný a pak jsem zase chytla ten záchvat, protože to asi fakt vtipný bylo. Já si snad myslím, že to bylo víc vtipný než to, jak jsem polila členy zásahovky pivem. No a naštěstí už jsme musely vystupovat, takže Anežka popadla mě, mou tašku, a já hlavně mobil a cestou jsem ještě přehlížela ty pohledy lidí dusících se smíchem. Takže aby to mělo nějakej pěknej závěr a poučení, už nikdy mě nepouštěj do EmHáDéčka, donuť mě chodit pěšky, no jasný, vím, že to neuděláš, ale stejně. To je jak s demencí, se to u mě začíná stupňovat, bojím se, co přijde příště...

PS: Ano, článek příští středu mi zůstává..