ano, vím, že jsem už napsala článek v pondělí, ale nemůžeš se mi divit, že píšu další, když je středa a já mám zrovna básnický střevo a taky miliony zážitků. Teda ne tolik básnický, ale každopádně psací střevo mám určitě. Budu ti tady teď tedy líčit, jak jsem se měla a čti pečlivě, protože to za to stojí.
Pár příhod už jsi četla, ale to byly jen ty z cesty autobusem. Nicméně začnu pěkně popořádku. Do Krakówa jsme z Plzně vyrazili nejprve sami, to že opravdu jedeme sami nám překazila chvíle, kdy jsme museli v Ostravě zastavit náhodnému kolemjdoucímu, z kterého se po několika minutách vyklubal nepříjemnej, ale fakt hodně nepříjemnej průvodce. Začal mluvit do mikrofonu a mluvil, mluvil a pořád mluvil. Nešlo to nikde vypnout, ani ztišit. A on pořád mluvil. Vypínač nebyl ani na sedačce, ani na sedačce spolujezdců, ani pod sedačkou a ani nad hlavami. Možná to bylo i tím, že náš autobus opravdu nebyl kdovíjaká střela. Průvodce poněkud arogantnější formy homo sapiens sapiens pořád a stále mluvil. Myslím, že většina lidí v autobuse měla chuť zkopnout ho ze schodů ven, ale přestávek na záchod bylo málo. A tak jsme to všichni nejprve hodinu zvládaly, po hodině nám začali odumírat mozkové buňky, pán pořád mluvil, a po dvou hodinách, už bylo asi všem úplně jedno, že po povstání a sesazení Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jestli Vás zajímají dějiny Polska, omlouvám se, ale opravdu nepotřebuji vědět, o každém prdu Kazimíra I. Obnovitela, ani o tom, kdo koho sejmul, kolik bylo v tu chvíli hodin, jestli zpívali vrabčáci na střeše a ani jestli někoho potrestala karma takže asi tak.
Protože když už jsme u karmy, mě potrestala významně, a to hned druhý den po příjezdu do Polska, když jsem vstupovala v Krakówě na náměstí do tržnice. Sotva jsem totiž vešla, zahleděna do displeje telefonu, abych upravila pár fotek, ucítila jsem, a hned poté i uviděla přírodní to úkaz, hovno, chcete-li, od holuba, které jsem v první chvíli ucítila už ve vlasech, svezlo se mi po bundě, vykydlo se mi na ruku, rukáv od bundy a steklo mi po displeji dolů. To vše se prosím stalo sotva pět minut od chvíle, kdy jsem si v Zaře za 188,9 polských zlotých (asi dvanáct stovek) pořídila krásné černé košilové šaty a ještě hezčí tričko, podle mého stylu, takže mi nemůžete tvrdit, že to byla náhoda, ta totiž neexistuje. Ale když já si to koupit musela. A taky jsem musela jít už podruhé do toho polskýho mekáče na burger, který v Čechách nedělají. A taky jsem musela kupovat ostatním spolužačkám pivo, protože světe div se, i v Polsku mají něco jako občanky a chtěli je po nás.
Byly jsme také v solném dole. Kde mi má spolužačka Adélka zaplatila samolepku, že mohu fotit. Děkuju! Anežka se tam chce prý vdávat. A já se jí nedivím...
 |
| Anežká |
Ale abych se vrátila k velmi důležitému bodu naší cesty. Přenocování.
Takhle bych to nechala, a vypadalo by to tak, že jsme byli nad míru přespokojeni (ano, vím, že tohle slovo neexistuje). Nicméně já svým čtenářům nelžu, obzvlášť od doby, kdy už to někdo čte (Ahoj Kristýnko). Měli jsme slíbený hotel. Nevím kdo to řekl, ale určitě jsem slyšela o tom, že budeme mít v hotelu luxusní plazmové televize, vanu a taky manželské postele.
Začnu bod po bodu. Měli jsme slíbený hotel, ano, byla to krásná ukrajinská ubytovna. Už při našem příjezdu před vchod, jsme ucítili vůni trávy a pár vteřin poté jsme dokonce spatřili gang pofidérních chlapců, pravděpodobně také studentů nějaké střední školy, kteří s kapucami na hlavě velmi nahlas debatovali, možná spíše pokřikovali. Pak jsme si rozebrali pokoje a poté se do nich uchýlili. Já a mé spolupokojnice Anežka a Klárka, jsme naštěstí dostaly pokoj v prvním patře, hotel byl bez výtahu, a proto upřímně lituji ty, kteří šlapali s kufry až do čtvrtého patra. A když jsme vešly do pokoje, jen jsme koukaly. Plazmová televize se proměnila v bedýnku jak na nářadí, měly jsme společnou koupelnu s vedlejším pokojem, a ve zdi byla díra. Ne, že bych nutně potřebovala mít manželskou postel s Klárkou nebo Anežkou, ale možná bych se na manželské posteli mohla alespoň celá otočit a nespadla bych z důsledku úzké postele dolů. Přesto nás to neodradilo a toto místo jsme si oblíbily.
 |
| Papání |
Ještě než jsme dostali klíče, tak nám bylo sděleno, že pokud budeme porušovat noční klid, je to pod pokutou asi 108 zlotých, což vycházelo okolo 650 korun. Někteří z toho začali mít nahnáno, ale někteří jako třeba já a Anežka, jsme zůstávaly vklidu, protože jsme si peníze pro jistotu raději ani nevyměňovaly... Klárka později ten večer, když jsme byly na pokoji u holek ve vedlejším pokoji řekla, že tu pokutu zaplatí klidně hned, ale že zticha rozhodně nebudem. (Takovej ten pocit, když tvý kamarádi jsou bohatý a nemají problém s tím utrácet za kraviny).
No a pak začala debata o... jak to nazvat. No prostě jsme se bavily o kakání, protože Anežce se chtělo už v tom solném dole, ale protože v podzemí se špatně shání záchod, přesto pak už jí to jednoduše nešlo. Zkoušely jsme všechno možné. Naládovaly jsme jí jablkama, brambůrkama, prolejvaly jí ledviny vodou, a pořád nic. Anežka ten večer udělala snad nejvíc dřepů v životě, ale stejně šla vždycky na záchod a vrátila se z něj skleslá, k nám, čekajícím na nějakou zprávu. Někdo jí poradil, ať si dá kafe a cigáro, že pak půjde hned, tak jsme šly ven, Anežka si dala dvě kafe a dvě cigára, aby to opravdu vyšlo a opět to nevyšlo. Dokonce si vzala dva prášky, něco jako laxativum, a opět jsme čekaly, ale marně... Nakonec jsme zkoušely poslední metodu, která nás napadla. Skákaly jsme na pružinových matracích a Klárka, která se snažila Anežku podporovat se přitom málem poblila. Alička mezitím ležela do půlky těla svlečená na mojí posteli a já seděla na ní a masírovala jí záda, a ta mi po chvilce řekla, že se mám vykašlat na tuhle školu a mám být masérka. Všude voněl meduňkový masážní gel, který jsem si s sebou přivezla, abych mohla někoho takto obšťastnit, a potom někdo otevřel okno, a zase byla v pokoji vůně trávy. Ten večer už se nikdo nevykakal.
Druhý den jsme byli na prohlídce Krakówa, s naším mistrem rychlochůze a arogance, a mimo jiné jsme si dělali fotky prakticky za běhu, abychom stíhali jeho tempu. Odpoledne jsme jeli do Osvětimi a hned poté do Březinky.
 |
| Aďa řekla, že jsem prej děsně fotogenická... |
Večer jsme strávily hodně zábavy v autobuse, protože já jsem si pro jistotu nevyhodila kyčel, ale bederní páteř a Klárinku bolely krky. S Alicí taky zjišťovaly, jak hluboko se jim zaboří brada do jogurtu, a já jsem hrála s holkama něco jako flašku, ale s prstama. Zamknul se nám záchod, když jsem opravdu potřebovala, pak jsem jedla mufin, který se drobil tak moc, že drobky byly po celém autobusu a já dostala v půl jedný ráno takovou chuť na Bueno, že jsem si koupila svý nejdražší Bueno v životě, stálo mě 56 korun.
PS: Měli jsme se skvěle.
PPS: Přijeli jsme po druhý ráno a měli jsme školu od deseti... Kolik si myslíš, že nás přišlo, do třídy, ano přišly jsme 4.
