O tom strašnym předmětu “volba povolání“ mi ani nemluv.. o škole obecně. Je fakt, že je to praktický předmět a znalosti z něj využijeme, ale pořád dokola vyplňovat nějaký stupidní pracovní listy o tom, co bude až doděláme školu (což může být v nějakých případech za rok a v jiných třeba až za 10 let.....), mě fakt nebavilo. Milionkrát si rozmyslím, jestli zvolit gympl, strojárnu, nebo se třeba na všechno vykašlat a jít umývat záchody na benzínku. Báj d vej, bazén byl super, ale bylo tam příliš tmavších občanů (tím jistojistě myslím opálené čechy, kteří se právě vrátili z dovolené) a oplzlej děda ve vířivce, no. Měl chlupy v uších, všimla sis toho ? Odporné.... A to, že tam byla půlka naší školy, mě taky docela překvapilo, obzvlášť děvčata ze třídy, že ?? Ale teď krapet z jiného soudku. Víš, jak jsem byla o víkendu v Mariánkách s Tedem ? Chtěla bych ti popsat celé to výletění. V sobotu jsem vstala až příliš brzy (asi v půl devátý) a začala se připravovat na chvíli, kdy zazvoní zvonek a za dveřmi bude čekat Ted. Byla jsem natěšená, půlku noci jsem skoro nespala a ráno utíkalo nehorázně pomalu. Když jsem se dobalila, konečně jsem za oknem zahlédla vysokou, hnědovlasou osobu, mířicí k našim dvířkám. Nemohla jsem se přestat usmívat, neviděli jsme se tááák dlouho a teď spolu strávíme dva dny ! Prostě úžasný.. Bylo to vlastně poprvé, co se jeho táta viděl s mými rodiči, tak proběhlo takové to formální představování a následné naházení “zavazadel“ do kufru auta. Jeli jsme asi hodinku a půl, možná trochu dýl, ale byla to snad nejlepší cesta autem vůbec. Seděla jsem vedle tak skvělýho kluka (asi tě už přestává bavit, že ti o něm básnim vždycky, když jsme spolu na kafi a teď i na blogu, co ??) a smála se jeho vtipům. Když auto zastavilo, ocitli jsme se před domem jedné jejich známé, kde jsme měli domluvený nocleh. Tam jsme zůstali další dvě hodiny, mezi nimiž jsme jí pomáhali s prací a hráli si s jejím pejskem. Pak jsme konečně vyrazili, vstříc novým dobrodružstvím. Zajeli jsme si pro lesní pramen (který byl maximálně železitý, ale dobrý na průdušky, tak co namítat..) a potom šli po stopách dětství Tedova táty. Následně jsme zastavili u starého, rozpadlého, ztrouchnivělého penzionu, kde by údajně měly být slyšet divné zvuky a vyskytovat se jakési “paranormální“ jevy. Jelikož bylo světlo, nebylo to tak strašidelné a nic jsme neslyšeli, ale dost jsme fotili, takže jsme mohli doufat, že alespoň na nějaké z fotek by se mohlo něco objevit. Vrhalo to tam na mě takový zvláštní pocit, ale taky jsem si to mohla jenom vsugerovat. Byli jsme ještě na hodně místech, ale tady mne to zaujalo asi nejvíc, znáš mě. Co bylo opravdu moc pěkný, byla skutečnost, že vždy, když jsme nastupovali do auta (a někam přejížděli), mi Ted přiběhl otevřít dveře a zase je za mnou zavřel (pomineme to, že jsem se asi sedmkrát praštila do hlavy..). Potom už mě přestalo bavit pořád dokola děkovat a tak, když jeho taťka jednou zahlásil, že odjíždíme, podívali jsme se s Tedem na sebe a oba se “rozběhli“ ke dveřím auta. Samozřejmě mi ty dveře opět otevřel, ale co.. bylo to hezký. V deset večer jsme se jeli podívat do města na osvícenou fontánu. Seběhlo se tam strašně moc lidí a po osmi minutách, kdy hrála skladba od Ludwiga van Beethovena (mám pocit, “Osudová“), se zase všichni rozeběhli do ostatních temných koutů města a my jeli k již zmíněné známé, uložit se ke spánku. Samozřejmě jsme měli zákaz spát s Tedem ve stejné místnosti. Vybavuji si hovor jeho táty s nějakým (asi) kamarádem po telefonu, při kterém říkal tohle: ,,.... no to jen přes mojí mrtvolu.... čtrnáct..... Tedovi v prosinci a Julče asi v únoru..... na to ať zapomenou.....“ docela jsem se tomu zasmála, ale je jasný, že by se nic nestalo (jsem přece slučná dívka, že ??). Provedli jsme večerní “hyenu“ a začalo se řešit, kdo kde bude spát. Dopadlo to tak, že Ted, jeho táta a jeho přítelkyně spali v přízemí v jedné ložnici a mě odsunuli nahoru do pokojíku s malinkým okýnkem nad postelí. Ted si vyžádal jednu noční návštěvu a šel mě “doprovodit“ nahoru. Málem bych tam zabloudila, všude už byla tma a bylo tam hrozně chodeb. Je to o zvyku. Na chvíli si ke mně ještě lehnul a domluvili jsme se, že za mnou přijde ráno, až ho prozvoním, někdy okolo půl šesté a schválil mu to i táta. Nakonec jsem se probudila chvíli po čtvrtý a už neusla, Ted měl nastavený budík a ve smluvený čas se za mnou dostavil. Byla jsem ráda, že ho konečně (ano, po tak dloouhé době) vidím, ale nebyla jsem moc ráda, že on vidí mě, jestli mi rozumíš.. Ale byla tma, takže v pohodě. Tak jsme tam tak leželi a..... přemítali o smyslu života, asi do sedmi do rána, pak se bohužel vstávalo. Jen v jedné půlhodině jsme museli stihnout se převlíct, nasnídat, umejt, zkulturnit a odjíždělo se, abysme byli brzo v Plzni. Cestou jsme si znovu načepovali lesní pramen (protože naše zásoby se pomalu ale jistě zmenšovaly) a pokračovali v jízdě. Teď se budeš pořádně divit.. No hádej, co jsem dokázala ! Zvládla jsem nanavigovat Tedovo tátu k naší zahradě (kde mě měli “vyklopit“) a to úplně sama ! Jen aby bylo jasno.. já, která trefím sotva ráno do školy, skoro nikam nejezdím, jen na tancování na náměstí do CT a občas k Plaze, jsem dokázala popsat cestu na zahradu babičky a dědečka.. chvíli jsem o tom sice pochybovala, že by to asi mohla být spíš cesta, kterou jezdíme v zimě na hory, protože tu taky znám 14 let, ale nakonec jsme to našli bez jakýchkoli potíží. Jsem na sebe hrdá.. Mimochodem, Ted se ptal táty, co na mě říká, když jsem s nimi strávila “rodinný výlet“ a on odpověděl: „No, ona je strašně fajn. Jediný co mi štve, že pořád říka “jakoby“.“ tak jsem se na sebe zas něco dozvěděla a tohohle zlozvyku si začala všímat a snažím se opakování tohoto slova omezit. Nikdy mi to nedošlo, ale v jedný větě opravdu dokážu dokonce i čtyřikrát použít slovo “jakoby“. Obzvlášť, když se snažím něco vysvětlit. Alespoň si nekoušu nehty, stačí mi tohle a ta moje obsese (obsedantně kompulzivní porucha, ale o tom jindy). Tak, to byl můj úžasný víkend, jinak.. Ted je momentálně na táboře, tak na tebe budu mít víc času. Těším se, až zase někam vyrazíme. Jo.. loutky nesnáším a ty to moc dobře víš. Nechápu spíš, co máš ty proti mýmu logu, se kterym jsem si dala tooolik práce. Je takový jednoduchý a roztomilý, no ne ?
....Jinak dnes jsme byli s našima a (výjímečně i) s bráchou na zahradě u prarodičů. Už když jsme vystoupili z auta, máma si mě pořád prohlížela a pak se křivým zamračením pronesla: ,,Jsi tak hubená, až to neni hezký..“ a protočila oči. Já mám v takovýhlech chvílích úplně chuť křičet ! Protože zaprvé.. vyhublá nejsem, mám normální váhu a k nějaký “anorexii“ mám tak deset, dvanáct kilo daleko. Navíc jsem přes prázdniny snad ještě přibrala, tak opravdu nevím, co má za problém. Když jsem byla menší, hnala mě k výživovýmu poradci s nadváhou a brala mi sladkosti. Všichni se mi smáli, že jsem tlustá. Dokonce i lidi, co se se mnou teď normálně baví. Já jsem to překonala, zvládla jsem něco málo zhubnout (do toho jsem naštěstí i vyrostla) a konečně můžu nosit normální velikosti kalhot a triček. Jsem šťastnější a ráda si na sebe obleču něco, co bych dřív nemohla. Ale opravdu mě dostává, jak mi pořád předhazuje, že budu “nemocná“, že vůbec nejim a tak dál, když jim úplně normálně, nevynechávám jídla, po večerech si občas i vemu nějaký ty chipsy a před dvouma rokama by říkala: ,,Měla by sis místo těch brambůrků vzít spíš nějaké ovoce.....“ nebo: ,,Nepřežírej se pořád, budeš ještě tlustější..“ prostě nepochopíš. Promiň, musela jsem se z toho vypsat, nehorázně mě to naštvalo. Ten den mi to řekla ještě několikrát. Pořád na mě koukala a vždycky pronesla něco jako například: ,,To tílko ti strašně odstává a ty kraťasy ti ještě před měsícem byly akorát.....“
Grrghrrr !! Kdyby viděla nejmenovanou spolužačku, co se poškozuje, to by si teprve uvědomila, co je to podváha. No nic, zítra odjíždím do Krušnejch, tak mi potom někdy odepiš a snad si to stihnu přečíst. Těším se na tebe, tvá Julča.
PS.: toho ducha jsme opravdu vyfotili !!
PPS.: Ted má hrozně fajn rodinu
PPPS.: prosím tě, že nejsem vychrtlá ?!!
Žádné komentáře:
Okomentovat