Tak jsem se rozhodla svůj první vlastní článek (a vlastně i informaci tobě) podat na téma “dovolená v Egyptě“..... No, kde jen začít ? Asi začnu od začátku. Letěla jsem jen já s rodičema. Normálně s sebou bereme i nějaký rodinný přátelé, ale letos nějak nikdo nechtěl, znáš to. Myslela jsem si, že to bude taková nuda, že se po dvou dnech seberu a radši poletím zpátky za tebou do Čech. Přece jen, 11 dní jen sama s maminkou a tatínkem ? Jdu si to hodit. Hned první den, co jsme přiletěli (mimochodem v šest hodin ráno....), jsme se seznámili s bandou Čechů a Slováků. Všichni jsme hromadně čekali, až nás ubytují. Šéf hotelu pořád dokola opakoval: ,,Fife minutes, fife minutes.....“ no a co myslíš ? Ubytovali nás v jednu hodinu odpoledne ! Takže polovina dne zabitá a ani nám nedali náramky, abysme se mohli jít najíst. Stěžovala jsem si na mamku, protože s tátou nejsou vůbec společenský a jako jediní se tam s nikým nebavili. Takže to otec vzal po večeři do vlastních rukou a přizval k nám “na kafe“ starší český pár (asi tak stejně staří, jako naši), který se sestával z milé, drobné ženy a jejího přítele, se kterým je “teprve“ tři roky. Z nenadání se tam objevil jejich syn, ve stejném věku, jako jsem já. Byl nějaký unavený a moc se nebavil, vlastně vůbec. No nic, prostě jak jsem říkala, nuda. Druhý den jsme se všichni nějak pohádali a maminka se s náma nebavila, takže tento den bych mohla asi přeskočit, teprve potom to začalo být zajímavé. Den třetí, středa. Začalo to nečekaně. Ráno po snídani jsem nahodila plavky, namazala se opalovákem (znáš můj na nic pigment..) a společně s maminkou vyrazila k bazénu. Jelikož pan, paní a nepovídavý syn byli přímo naši sousedé, nebylo až takové překvapení, že jsme je potkali hned za dveřmi, kde čekali s otázkou, jestli dnes budeme u bazénu, nebo se půjdeme potápět do moře. Samozřejmě jsme šly k bazénu (přece nevlezu do těch dvoumetrových vln, ještě by mě to odneslo někam do Afriky a domorodci by mi utrhali končetiny, jako ve filmech). Ten den jsme je opět viděli až večer, to už se jejich synek (pojďme mu říkat Jirka) malinko rozpovídal a v závěru onoho večera se mě otázal, zda s ním nechci zajít na animační program. Ten den nám zprovoznili wifinu a já si chtěla konečně psát s Tedem (můj chlapec, jak víš), takže jsem jen odvětila: ,,Promiň, možná zítra.“ a s úsměvem odešla. Ve čtvrtek přišel Jirka sám k bazénu, kde jsme sídlili a bez donucení (což jsem se divila) za mnou skočil do vody (v tričku, protože měl hrozně spálená záda) a snažil se rozvést konverzaci. Bavili jsme se o všem možném, o čem se lidé našeho věku bavit dokáží.... O škole, o filmech, o divných až prapodivných kamarádech a konečně.. o vztazích. Vypadlo z něj, že má nějakou dívku, ale jsou spolu teprve krátce. Ještě ten den po osmé hodině jsme šli na náš pokoj a byli společně na internetu. Ach, ta zábava dnešní mládeže. Střídali jsme vnitřek a venek, jednou za deset minut jsme vždy vyšli na balkon a dívali se, jestli nespatříme naše rodiče, kteří se šli podívat do “colosea“, na show, která začínala každý den v devět hodin. Ten den, vše začalo. První “fyzický kontakt“. Šlápla jsem mu na nohu (to zatím není přímo ten kontakt, jestli sis myslela) a on mě z nenadání obejmul. Ten večer ještě několikrát..... V pátek to bylo podobné. Přes den jsme blbli v bazénu, chodili na bar, kde jsem mu objednávala alkoholické nápoje (protože jsem, nevím proč, dostala oranžový náramek, který značil, že už jsem dovršila osmnácti let) a potají jsme to pili a čekali, až se nám zatočí hlava. K večeru, když už se setmělo jsme šli zas brouzdat po facebooku, jen s tím rozdílem, že málokdo z jeho přátel, se kterými si chtěl psát, byl online, takže to po asi půlhodině vypnul a pak se stala interesantní věc. Zmínil, že je hodně unavený a potom na balkoně roztáhl osušky a jen tak si tam lehnul. Prostě víš co, jsem v Egyptě, unavená, tak si zajdu na cizí balkon a udělám si tam pohodlí. Přizval mě k sobě. Přece jsem nemohla jít dovnitř a nechat si na balkoně téměř neznámýho kluka, jak bych to pak vysvětlila tátovi ?? Tak jsem si lehla k němu (to by se asi vysvětlovalo hůř, kdyby tam někdo vrazil). Pozorovala jsem hvězdy a on tam pomalu usínal. Položil svou ruku na tu mou a já se sama sebe vduchu ptala, co se to sakra děje..... Po několika minutách jsme se raději přemístili do pokoje, kdyby náhodou někdo klepal, abysme měli dost času na to, domluvit se, co řekneme, že tam vlastně robíme..... Stejně to skončilo ležením na posteli a držením se za ruce. Pamatuji se, že občas vstal a šel se podívat, jestli mu někdo třeba nenapsal, nebo mu někdo “nelajknul“ fotku. Naposledy, když vstal (předtím, než odešel), mě pohladil po zádech. Bylo to takový.... nevím, divný ? Jinak to popsat neumím, prostě zvláštní. Na ty večery jsem se ale kupodivu těšila nejvíce, to zaprvé nebylo horko na umření a zadruhé se alespoň něco dělo. No nic, pokračujme do dalšího dne. Byla sobota a ze dne si opravdu žádné detaily nevybavuji, zas jen ten večer..... Až mi to přijde opravdu špatný, že si pamatuju jenom ty večery s ním. To už nás přestal bavit svět internetu a pustili jsme si film. Samozřejmě jsme ho prokládali blbnutím na posteli (jo, takhle to zní až moc divně, ale myslím tím například zabalení se do deky a..... já vím, nezlepšuju to) a stupidníma hrama. Ale taky opět objímáním a držením se za ruce..... Je mi ze sebe na nic. To už ho i vlastní máma začala podezírat z toho, že spolu něco máme, takže nás i přišly s mojí matinkou zkontrolovat a zakryly to tím, že nám přinesly nějaké zákusky, abysme tam třeba neumřeli hlady. Neděle (poslední den, přes který se se mnou bavil.....), byla takový náročnější den. Dopoledne jsme se jeli potápět. Já, naši i Jirka se svými rodiči. Bylo to úžasné, viděli jsme mořskou želvu a máme spoooustu fotek. Na cestě zpátky jsem mu málem usnula na rameni, ale ty jejich silnice jsou tak.... jak to říct.. na úrovni dálnice D1 (ne-li hůř), že usnout opravdu nešlo a navíc jsem mu musela pěkně omlátit rameno. Chudák.. Večer jsme zkoukli další film, to už bylo zajímavější, protože si pamatuji jen jak koukáme na film a potom k sobě najednou ležíme tváří v tvář, tak blízko, až se skoro dotýkáme nosy. Jsme jeden druhému zahledění do očí a jen čekáme, co přijde dál. Pomalu jsem nemohla ani dýchat, srdce se mi rozbušilo a hlavou se mi honily jen myšlenky na to, co se asi stane..... ,,Políbí mě ? Ne, to určitě ne, to by snad neudělal.. Nebo ano ? Ale já nechci ! Co mám dělat ? Mám uhnout ? Mám se nechat ?“ a náhle.. mi dal pusu na čelo. Oddychla jsem si, že mě fakt nepolíbil a už jsem jen s poklidem sledovala film. Pak film skončil a já jen řekla, že bysme měli jít na tu show za našima, že jsme jim to slíbili a on pořád nechtěl ani vstát a v hlavě mi utkvěla jedna jeho věta, kterou vyřkl, když mě zatáhl zpátky k sobě na postel: ,,A prečo sa nechceš mazlit ?“ ne, nebyl Slovák, ale občas jsme tak spolu mluvili, byla to docela sranda...... Pak jsme tedy šli.. V noci jsem skoro nespala a přemýšlela jsem, zda to nebyl jenom sen. Opravdu mi napadlo, že se mi to třeba jen zdálo, ale ne..... V pondělí se se mnou přes den nebavil vůbec, jen asi hodinku odpoledne, když jsme v bazénu hráli jednu takovou hru. Spočívalo to v tom, že mě držel v náručí a rychle mi pokládal otázky. Když jsem odpověděla správně, ptal se na další otázky, ale když jsem odpovědět nestihla (asi do dvou vteřin), nebo jsem odpověděla špatně, potopil mě pod vodu. Tohle by byla super vzpomínka, kdyby se nezachoval jako totální..... Šminga (slovo, kterým nahrazuji sprostá slova). Večer vypadal hodně smutně a odešel sám na pláž. Po pár minutách jsem to nevydržela a šla se podívat za ním. Ležel na lehátku na pláži a koukal do nebe. Vůbec nemluvil, ani se nehýbal. Přišla tam i jeho mamka, tak jsem se potom zvedla a šla pryč. Nakonec jsem od své FBI maminky zjistila, že tam brečel, kvůli nějakým rodinným problémům. No nic, ale další den se se mnou vůbec, ale fakt VŮBEC nebavil. Úplně mě ignoroval a byl jen se staršíma “děckama“, který byly z Česka a Slovenska..... A já prostě nejsem taková, že bych dokázala přijít do velký skupiny lidí, který skoro neznám a začít se jen tak bavit, to přece víš. Od pondělí jsem tam kvůli němu brečela..... Protože on byl jediný mého věku, česky mluvící, kdo se tam se mnou bavil a absolutně se na mě vykašlal. No, později jsem si uvědomila, že mi za moje vzácné slzy opravdu nestál, ale což.. Ze středy na čtvrtek večer (vlastně spíš hodně brzy ráno) odlítali, tak jsem se sebrala a šla jsem se ho zeptat, co mu ty dva dny bylo. Chvíli nic neříkal a pak jen odvětil: ,,Bavím se s jiným tipem lidí.“ a nic víc mi k tomu neřekl. Jen takovouhle hovadinu ! No chápeš to ?!! Já do dneška ne.. V neděli nevypadalo, že bych tak úplně nebyla jaho tip..... Ale rozloučit jsem se s ním prostě chtěla..... I přes to všechno, to se rozumí. Jenže to se zachoval ještě hůř.... Nechtěl mě ani obejmout (opět nechápu). Nevzpomínám si, že by řekl třeba “ahoj“, nebo “sbohem“, jen si pamatuji, jak odcházel směrem k recepci a ani se za mnou neotočil. Prostě na nic. Projistotu si mě i zablokoval na facebooku (to jsem mu ani nestačila napsat.. Ne, že bych chtěla, jen konstatuji, že bych možná pochopila, kdyby si mě bloknul ve chvíli, když bych mu napsala nějakou kravinu.....). Nejraději bych na tohle všechno zapomněla, vymazala ty dny trápení ze svého života, ale bohužel to nejde..... Stalo se to, co se stalo a nedokážu to změnit. Ale možná je to tak i lepší, nakonec.. Kdyby jsme po té neděli pokračovali ve stejném každovečerním programu, kdo ví, co by se stalo. Tedovi jsem to tak nějak povyprávěla a ohromilo mě, že mi to “neomlátil o hlavu“ a řekl jen, že si takovou blbostí nenechá pokazit tak skvělej vztah, že mě miluje a ať už na to nemyslím. To je ten pravej kluk, o kterém ti už léta básním !! Je to ten nejlepší a nikdy ho nechci ztratit.... Tak zní závěr povídaní o mé letošní dovolené. A co zajímavého se stalo tobě, Sábino ?
PS.: už nikdy “nezávazný egyptský štěrk“, jak jsme to nazvali..
PPS.: Arabové jsou občas dost úchylní
PPPS.: posílám fotku z našeho balkonu v posledním (třetím) patře, kam vedly jen strmé schody
Žádné komentáře:
Okomentovat