Dobrý den všem a hlavně tobě Julinko,
k tvému minulému článku nemám výhrady, když jsem to četla, vybavil se mi například film o anorexii, taky absurdní film o dívčím přátelství a mnohé jiné, kteří zobrazují absurditu těchto čím dál více nepochopitlených děvčat. A nejsmutnější na tom je, že ten věk, kdy to u nich vypukne je stále nižší a nižší. Jestli tohle nějaká čte, stejně jsem podle ní kráva a to úplně vypatlaná, co nechápe její ,,problémy''.
Pár rad ode mě:
Kdyby raději místo odstínů laků na obří špičaté nehty řešily to, jak se jednou budou živit.
Kdyby raději místo stálého hledání ,,lásky'' ve dvanácti, hledali lásku v sobě.
Kdyby raději místo spaní s klukem ve dvanácti a půl letech chodili na zdravé procházky nebo na kurzy jógy...
Nebudu jen kritizovat.
Taky mi bylo jedenáct, ale neřešila jsem barevné proužky ve vlasech jako nejdůležitější součást vizáže.
Taky mi bylo dvanáct, ale neřešila jsem kouření cigaret a netěšil mě z toho nejvíc drsnej pocit. (A když to přišlo dýl, zase to rychle odešlo)
Taky mi bylo třináct, ale ve třinácti jsem byla pohlcená vzhledem Johany Rubínové a ne tím, jestli mám obočí vykreslené odstínem 5.
Taky mi bylo čtrnáct, ale neřešila jsem jestli jsem jediná panna ve třídě nebo ne.
Taky mi bylo patnáct, ale co tady budu zmiňovat mě.
Dnešní svět jde do háje, slušně řečeno. Nikdo už nevidí pořádné hodnoty a populace se nezabývá žitím života, tak jak chceme, nýbrž tak, jak to okolí hodnotí. Nikdy nebudu jako okolí a budu si žít život vesele odlišně od všech lidí. Jedině nerespektováním zásad, podle kterých žijí všichni, se můžeme uvolnit a žít šťastně
A teď k tématu, kterému jsem se chtěla věnovat již zprvu. Mám rozečtenou knížku Okamžiky života od Patrika Hartla. Jde o již několikátý knižní fenomén tohoto nadějného spisovatele, který by ne v každém oku vypadal pochopení hodně. Stále se směje a je tím známý. Tvorba tak originálního člověka mne tedy velmi zaujala. Už jen když jsem jednoho nudného pracovního dne vstoupila o krátké pauze do knihkupectví s rozhodnutím uklidnit se v ráji knížek a poslední výplatu zainvestovat do koupi jedné z nich, měla jsem úplně vymleto. Vadí mi všeobecně hloupí lidé a hodně lidí a v obchodě jich je tedy opravdu požehnaně. Přistoupila jsem ke stojanu bestsellerů a prohlížela si knížky, které mne zaujmou. A vida, zaujala mě jedna kniha od Radky Třeštíkové, (o které jsem si dlouhé týdny myslela, že se jmenuje Ofn a já jen špatně přečetla osm), jejíž Bábovky mám doma a tu knihu miluji, tak kniha od Patrika Hartla, jejíž systematiku jsem pochopila až po pár minutách, protože jsem byla z těch lidí úplně v útlumu, už jsem nereagovala ani na světla. Dvou románová kniha, která se čte z jedné strany do půlky a pak ji musíš otočit a opět číst do půlky, je prostě skvělá inspirace pro originalitu knížek. Skoro jsem omdlela z té ceny, ale když platíš kartou, má to jednu velkou výhodu, to jak moc jsi schudla zjistíš až tak za dva dny, kdy ti tu částku ztrhnou a tobě se rozklepe čelist, když to zrovna pozoruješ ve výpisu internetového bankovnictví.
Nicméně takhle fatálně drsná knížka, již ze začátku s neočekávaným koncem, mne uchvátila. Líbí se mi, když něco čteš, ale nevíš jak to skončí. Stává se mi to totiž málokdy, že bych něco tak dobrého četla.
PS: A teď hurá na Otce Goriota, povinnost volá..
PPS: Jsem šťastná dívka, buďte taky šťastní, rozdávejte lásku ❤
PPPS: Budeš se mnou chodit na jógu?
PPPPS: Myslím to vážně..
Žádné komentáře:
Okomentovat