Očekávají ode mě..

Ahoj Sabi !
Nedávno jsme se střetly u mne doma, tak doufám, že ti toto setkání alespoň trochu dalo.. například mou lásku a pohled mých očí, když jsi se převlé.... tedy, ano. Přejděme teď rovnou k věci.

Už od plenek od tebe každý něco očekává. Očekávají, že začneš chodit, mluvit a chodit na nočník v přibližně stejném období jako tvoji vrstevníci.
Že budeš papat přesnídávky s dostatkem vitaminů.
Že ve školce nebudeš mlátit ostatní děti a budeš prostě malé hodné dítě.
Že se naučíš vybarvovat omalovánky bez přetahování voskovkami.
Že se naučíš číst a psát v tvém mateřském jazyce (popř. i v jiném).
Že budeš jezdit na kole, brzy bez pomocných koleček a naučíš se i plavat.
Že budeš mít od první třídy samé jedničky.
Že nezačneš kouřit a chlastat ve dvanácti #12yo #znášmoufotkunemoustory #jemi12ajsembiggril #opustilměfrajernevimcomamdělat .
Že se dostaneš na slušnou střední školu.
Že budeš mít nadále konstantně výborné výsledky.
Že půjdeš na vejšku, najdeš si práci, budeš zajištěna, odstěhuješ se do svého.. a mohla bych pokračovat třebo do nekonečna, víš....

A potom je tu TLAK SPOLEČNOSTI. Protože když chceš být v měřítku těch "pěkných a fajn" holek, tak bys měla....
Mít mírně bujnější dekolt, pevnou zadel a být hubená.
Mít úzký obličej.
Mít vlasy nejlépe obarvené tak, aby vypadaly přírodně.
Mít bílé zuby jak sníh a pleť bez jediného beďaru či jiné nedokonalosti.
Být namalovaná asi tak, aby bylo možno 90% tvé krásy odstranit vlhčeným ubrouskem. Takže přiměřeně.
Nosit všechno oblečení top a krásný.

A víš co ? Já se nenarodila s úzkym pasem a ani s předurčením k tomu, že jednou budu chápat matiku. Když řeknu, že to prostě nechápu, tak to nechápu. Já doprčic chodím na doučování z matiky, abych byla alespoň na trojkách. Já měla ještě v devítce z matiky jedničky. Prostě.. ne, nemá cenu se rozčilovat, Sabi. 

To je pořád : ,,Když to nechápete, sežeňte si doučování." ale já to na tom doučování chápu, všechno tam vypočítám a pak to ve škole stejně nedám. Prostě ne. Konec. Finito. The End. Die Ende. Prostě BUM.

A ještě bych chtěla dodat pár pocitů, které mou duši v posledních dnech obklopují. Každé ráno hledím z oken svých, zamýšlím se nad tím, jaký bude mít třeba právě tento den dopad na můj život ve chvíli, kdy budu starší o deset let, jestli by opravdu tolik vadilo, kdybych si opět lehla do postele a ponořila se do svých snů a fantazií.. když jsem byla malá holka (teď nemluvíme o výšce, ok ?), hrála jsem si s Aničkou. Problém je, že Anička neexistovala. Byla to má imaginární kamarádka, v čemž by se dalo celkem psychologicky šťourat, ale co.... byla jsem jen malé děvče. Hrály jsme si s Bárbínama, s plyšákama a spala u mě v posteli (fakt těžký se tam někdy zmáčknout). Jenže potom zmizela. Zmizela pryč. Prostě tam najednou nebyla a já nevěděla proč. A jaký to má dopad na můj život dnes ? Domnívám se, že mi něco chybí. Jako by kus z mého nitra už nebyl. Prostě odplul pryč, když mi byly 4 roky a já na něj pak na dlouhou dobu zapomněla..... Takže si teď půjdu lehnout do postele..

PS.: ano, ta matika s tím možná nesouvisela až natolik, ale já už toho mám UDVARPO dost.
PPS.: už chci být u moře.
PPPS.: ale nesnáším opalování.