Čas..

Jsem zdrcena z toho, co jsem si před pár dny tak živě uvědomila.. znáš TEN POCIT, kdy si něco užíváš, trvá to jen nějakou chvíli, je to strašně  krásné, baví tě to, ale ať chceš nebo ne, zanedlouho to skončí a ty si pak říkáš : ,,Kéž by byl zase začátek," nebo ,,Kéž bych si to byla víc užívala a vychutnávala.." no a přesně tohle se mi minulý víkend stalo.

Pátek byl pro mě naprosto hektický den.. měli jsme školu do půl třetí (z toho matika, chemie, fyzika, dvě hodiny tělocviku = gymnastiky a já tělák prostě nesnáším.. a další), v půl čtvrtý jsem už musela sedět v hudebce v Lobzích a čekat na hodinu a půl ,,hudebních dílen" (což je absolutně k ničemu, ale byla jsem tam od září asi čtyřikrát a musím to prej dohnat.. a ne, ten název nevychází z toho, že bychom tam vyráběli klavíry a hoboje, je to čistě teorie.... škoda), takže jsem k obědu byla nucena si sníst dva studené řízky o přestávce ve škole, jelikož domů bych to nestihla a všechno to bylo časově hrozně vypjaté....

Na hudebních dílnách nám učitelka řekla 10 minut před oficiálním koncem, že můžeme odcházet a já, celá nadšená že stihnu autobus, oblékajíc si kabát jsem se ohlédla, když jsem zaslechla své jméno....
,,Julie ? Mohla bys tu ještě chvíli zůstat ?" a tak jsem tam SAMA s učitelkou stála dalších 12 a půl minuty u klavíru, ona mi ukazovala ,,pěvecká cvičení" a osvětlila mi to tak, že asi do třinácti let ,,taky neuměla zpívat" a pak to zkusila prostě ,,hodit hloubš" a šlo to.. ale Sabi, já zpívám sakra falešně, pokud nejde o určité písně od Landy, které jedu odmala, ale.. to je tak všechno.

A tak jsem po páté hodině vyrazila domů, za ten den od rána poprvé, s úmyslem, že si budu muset rychle zabalit věci a stihnout 28ku, protože jsem jela na víkend POPRVÉ k Matesovi.... no, na přechodu mi nadávala nějaká bába, že jsem nestiskla tlačítko pro zelenou na semaforu.. jako by jí snad něco mohlo utéct.... já bych si s ní i popovídala, ale :

1) šla přes přechod proti mně
2) telefonovala jsem.

Tak jsem si sbalila a společně s Matesem jsme doběhli autobus. Večer jsme si udělali špagety s kečupem a párkem, vyčistili jsme si zoubky, pustili jsme si animovanej hit jménem ,,Trollové" (největší drama, co jsem kdy viděla) a já strašně brzo usnula.. byla jsem tak vyčerpaná.... v sobotu večer tak nějak taky a v neděli, když už jsem přijela k nám domů na oběd, sama, byla jsem tak smutná z toho, že jsem si říkala, jak to bude úžasný, což sice bylo, ale uteklo to tak rychle, já jsem zase v realitě, neumim matiku, neumim fyziku, nemám hotovej úkol na ájinu.... a jsme U TOHO !

Takhle to je i se životem, víš ? Možná ta bába na tom přechodu byla tak nevrlá, protože si zrovna vzpomněla na to, jak promrhala celé své mládí, jak tomu vysněnýmu klukovi tehdy ve dvaapadesátym nedala pusu, jak odmítla pomoci své mamince s šitím, ale neuvědomovala si, že se jí při tom klepou ruce a.... jak to všechno uteklo, příliš rychle a teď je stará, zchřadlá, žije sama v domově důchodců a nemá nikoho, kdo by s ní luštil křížovky, nebo jí pomohl navléct nit.

Já nemám tolik ráda cestování.. nepotřebuju vidět Afriku a krmit ty podvyživený děti, ani nesním o tom, že bych jednou letěla do Japonska a ochutnala nějakou chobotnici.... přesto vím, že až budu stará, budu si to vyčítat, protože.. tak to prostě je, názory se v určitých věcech začínají věkem lišit.. ale to už je na mě až moc filosofické téma, tak ti sem hodím špagety ,,Co dům dal" ála Mistr Ziky a Blondýna a půjdu se učit.... už jsem ti říkala, jak mi to nebaví a nemůžu z toho spát ?

PS.: ten víkend u Matese raději nerozvádím, informace ti poskytnu maximálně tak ve zpovědnici 3:)
PPS.: Dante Alighieri napsal Božskou komedii, což je alegorický epos a popisuje putování smrtelníka životem :))))
PPPS.: text je prokládán nesouvisejícími fotkami, protože prostě chci.