pondělí 5. listopadu 2018

Nedělní koncert


Hola, Sabi !
Je tady další středa a bohužel je to první středa v měsíci listopad. To znamená, že za chvíli jsou tu Vánoce a já nechci Vánoce. Proč ? Protože nemám nápady na dárky. Po Vánocích Nový rok, poté mi bude 18 a pak.. no, radši ani nemyslet.
Dovolila bych si teď reagovat na tvůj předchozí článek, jelikož si OPRAVDU nemyslím, že člověk nosící černou barvu je sám se sebou nespokojený a bojí se. Okay, nějaký člověk možná ano, ale to zrovna tak může být člověk v pruhovaném, žlutém nebo bílém tričku, takže asi tak.. nesuď knihu podle barvy přebalu. A nepiš na svůj blog o kouření cigaret (jako.. ani ničeho jiného), pokud nechceš, aby se to dozvěděla tvá maminka :D.
V neděli jsem byla v Praze na koncertě Daniela Landy. Mé dětské lásky. Mého oblíbeného zpěváka. Kouzelníka Žita. A tak.. 
Koncert oficiálně začínal v osm hodin večer, proto jsme tam byli už před sedmou. Měli jsme samozřejmě lístky na sezení (pán vedle mě vůbec, ale VŮBEC nezpíval) asi ve třetí řadě, bylo to skvělý. Bylo to dokonalý. V devět už jsem měla vyřvanej hlas (pán vedle mě si to určitě užil) a také od devíti Daniel říkal něco jako : „Tak si dáme předposlední písničku večera..", díky Bohu to hodněkrát nebyla pravda. Opravdový konec koncertu přišel až někdy ve 22.20 a je sice pravdou, že jsem byla na Velekoncertě, kde mělo být nějakých 100000 lidí, ale dostat se z O2 arény, kde bylo "jenom" nějakých 13000 lidí, se zdálo skoro nemožné. Z parkoviště jsme vyjížděli 40 minut, beze srandy, spát jsem šla někdy kolem jedný, takže celkem v pohodě.
S ohledem na to, že jsem vstávala v šest a už v devět jsem psala čtvrtletní práci z matematiky (která podle mě dopadne překvapivě dobře, protože náš nový pan učitel, lehce zmíněný v předešlém článku, má dokonale vymyšlené bodování testů). Ani jsem neměla snahu vymýšlet nějaký outfit do školy, prostě jsem šla v tom Landově tričku, "olivových" (jak říká Ziky) kalhotech a kanadách, proč bych se na noc převlékala nebo zouvala, že ? Ha ! Džouk.
Jsem teď naprosto grogy, ale vlastně docela šťastná, protože.. mám sice stálou fóbii a úzkosti z dospívání, které se projevují hysterickým křikem každé dvě hodiny, bodáním kružítkem do svého těla i do těl v okolí, neustálým pitím čistého alkoholu a přemýšlením nad jednorožci, ale pan Landa mi svými slovy dodal naději. Měl totiž v neděli padesátiny, ale řekl, že je to (cituji) "kur*a skvělý", tak se snažím si z té osmnáctky takové vrásky nedělat. Ostatně, budu na to mít ještě mnoho let. Asi tak 13, pak mě srazí autobus. Ha ! Džouk, omg. 
Jen tak od věci.. poslední dobou mě zase strašně bere Sweeney Todd. Jak filmy, tak kniha, tak skutečné příběhy.... koho by totiž nefascinoval příběh pohledného holiče (Johnnyho Deppa) z 18. století, který nádherně zpívá, nosí košile, vesty, saka, má běle bílý obličej, pronikavé oči, miluje svou nezvěstnou ženu a dceru.. a občas ve volném čase smyslně podřezává lidem krky ? Já to prostě miluju. Vskutku doporučuji.

PS.: mám ráda vysoké ponožky
PPS.: košile a kšandy
PPPS.: a tak

Žádné komentáře:

Okomentovat