zprvu bych chtěla reagovat na to, žes mě rozesmála, když jsi třikrát v jedné větě napsala, že ty rudé šaty byly opravdu drahé. Znám ten pocit, jenže tobě se asi nestává, že bys již od prváku chodila na takové maturáky jako já, a nutila se na každý ten maturák si pořizovat šaty nové. Kromě toho, že jsou všechny ty šaty taktéž drahé, jsou pro mě každopádně moc nevyužitelné na další akce a tak mi jen lítostivě leží ve skříni.
Další reakci chci zveřejnit na tvou otázku v P.P.S. Žurnalista Džamál Chášukdží, není to ten muž, jak zemřel poté, co ho nějací lidé ubili, když se s nimi sešel a debatoval? Hádejme, že o politice?
To já byla minulý pátek s tvou sestřenicí, jejím přítelem Tomášem a s Nikčou, naší spolužačkou, na koncertu mého souseda, frontmana kapely X-cover. Hrajou písničky minulých let, například R.E.M., Pink Floyd, a podobně. Každopádně, je to vždycky zážitek, chodím na ně pravidelně a nemůžu si to vynachválit. Miluju, když někdo zpívá něco, co je už staré. Miluju vracet se v době. No a jelikož nás Tomáš vezl autem a noc byla při odchodu z koncertu ještě příliš mladá, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Šumu. Asi ti nemusím vyprávět o tom, jak se Anežka celou dobu snažila někoho mi "přivést" aby mi kupoval pití a pak Tomáš dotáhl kluka, proti kterému bych nic neměla, kdyby jsme se potkali na ulici a dál každý pokračoval svou vlastní cestou. Ale bohužel, tady se to nestalo. Nalepil se na mě jak žvýkačka na botu a když už jsem před ním s Nikčou utekla až na předvádějící se stupínek, odkud jsme tak trochu odsunuli tři nadšence, kteří se chtěli předvádět. Ten kluk si stoupl přímo pod to pódium a díval se na mě. Myslela jsem, že Anežku ubiju klackem. Ale neměla jsem klacek. Tak jsem si šla dát Jelena a už jsem ho zase měla za zadkem. A pak mi zahráli písničku na přání a mně se vůbec nechtělo domů. Když jsem nakonec domů někdy k ránu skutečně dorazila, efekt to mělo takový, že jsem nešla do bytu, ale sedla jsem si v hale našeho činžáku, kde jsem seděla a přemýšlela o životě další půl hodinu. Pak začal můj močák zase nadávat a já už opravdu musela jít domů.
Každá věc má dvě strany. Dva úhly pohledu. Dvě řešení. Dvě strategie. Žádné naše rozhodnutí není špatné, pokud jej učiníme na základě našeho vnitřního přesvědčení, že děláme něco tak, jak si myslíme, že je to správně.
Asi vnímám tento svět jinak než ostatní, a i tato věc má dvě strany. Na jednu stranu mě to těší, protože být originální je do jisté míry přijatelné a dokonce možná obdivuhodné, pokud se za to nestydíme a prosazujeme si opravdu to své. Na druhou stranu se musíme nejprve srovnat sami se sebou, abychom nemuseli naše já obhajovat před ostatními. My se totiž nemusíme obhajovat. Je jen na nás, co a jak v životě děláme. Jaké máme postoje a jaká jsou naše jednání. Nikdo nám nemůže nic vyčítat. Je to náš život. Naše chování. A pouze my ho můžeme změnit, ovlivnit nebo obhajovat.
Alespoň o mně platí, že se oblékám podle nálady. Černou barvu považuji za důstojnou a majestátní, ne však, když jí někdo nosí každý den. Člověk nosící denně jen černou barvu má strach. Snaží se skrýt, ale leda tak sám před sebou. Je to člověk, který si nevěří. Nemá představy o tom, že je dobrým člověkem a stejně tak vnímá i své okolí. Občas mám takový den, ale většinou i k černé zvolím nějaký barevný výkřik, který změní pointu jen černé barvy.
Teď už lépe vím, ŽE:
Těžká jsou rána opilcova
Musím začít posilovat bříšáky
Román nenapíšu za týden
PPS: Ty břišáky jsou fakt peklo, když začneš cvičit.
PPPS: Možná budeme mít s Klárinkou osobní trenérku.
PPPPS: Román už píšu, ale dávám tomu tak rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat