Ahoj,
nemám moc čas psát, vlastně nemám čas na nic. Mám toho teď tolik, že všechno vypouštím. Pravda je, že jsem spokojená a dál bych to nekomentovala. Pracuju v divadle a i tam jsme jako žhavé téma nastolili právě film o Mercurym, ale co ti budu, na to taky nemám čas. Kromě toho, že jsem v jednom kole, jsem ještě taky po uši zarytá v angličtině, protože mi došlo, že když se jí nezačnu teď naostro věnovat, neudělám letošní zkoušky a nepustí mě do čtvrťáku. Sice nevím, kdo postupovky ze všech maturitních předmětů vymyslel, ale je to každopádně něco jako maturita už ve třeťáku a to nechceš. Nejvíc vtipná bude moje matika, z tý totiž nematuruju, ale budu na tu zkoušku muset dorazit a já tam přijdu, vezmu si ten papír, úhledně nadepíšu svý jméno a odevzdám to naší matikářce. Ta pětka se mi bude krásně blejskat na vysvědčení, ale moc bych se toho nebála, protože teď mám průměr jedna celá pět, což je celkem vtipný, protože znáš mě a můj vztah k matice...O to horší potom bude didakťák z angličtiny, to bude fakt peklo... A nejvíc mi na celých postupovkách štve, že začínají už v březnu a končí v červnu, nicméně pak mám hned dva týdny praxí zasahujících až do prázdnin, takže Sába nemůže podle plánů odjet na dovolenou do teplých krajin, jak původně plánovala... Super.
Nicméně, jsem teď kromě jednoho velkýho kola taky ve velkým přemejšlení, a docházím k věcem, který se týkají i tohodle blogu.
Rýmu jsem měla tři tejdny a fakt jsem neměla čas na to jí vyležet, přechodila jsem to a jsem si toho vědomá, bohužel. Pořád mi praskají žilky v oku a mám opakovaný zánět spojivek. Anitibiotika už brát nemůžu, protože už bych se neubránila vedlejším účinkům...
PS: Ale na mentální úrovni jsem zdravá...
PPS: Ale mám moc práce a málo času na to chodit do školy, kdybys viděla moje procenta...
PPPS: Tak ale zase je příjemný jezdit do školy na dvanáctou a mít aspoň ten pocit, že jsem dnešek opravdu překonala tím, že jsem vůbec vstala, protože mám poslední dobou stavy, kdy mám pocit, že se ani nezvednu...
středa 12. prosince 2018
pondělí 3. prosince 2018
Vánoční dárky a Freddie Mercury
Drahá Bino..
Mám Ti toho vlastně tolik co říct, ale nevím, kde začít. Inu, začnu asi tím, že Ty ses minulou středu na článek vykašlala, takže nemám na co reagovat.
Well, blíží se nám svátky vánoční, už máš nakoupené dárečky pro rodinu a kamarády ? Já kamarády nemám, takže si můžu koupit více věcí pro sebe. Né, samozřejmě si dělám srandu. Neutratím peníze za dárky pro sebe, budu si je šetřit na něco většího. Už jsem spoustu takových dárečků nakoupila a začínám je dokonce balit do veselého balícího papíru. Také bych si ráda vychutnala čokoládky z adventního kalendáře, ale žádný jsem nedostala :(. Ale můj pes ano. Nedělám si srandu.
Well, blíží se nám svátky vánoční, už máš nakoupené dárečky pro rodinu a kamarády ? Já kamarády nemám, takže si můžu koupit více věcí pro sebe. Né, samozřejmě si dělám srandu. Neutratím peníze za dárky pro sebe, budu si je šetřit na něco většího. Už jsem spoustu takových dárečků nakoupila a začínám je dokonce balit do veselého balícího papíru. Také bych si ráda vychutnala čokoládky z adventního kalendáře, ale žádný jsem nedostala :(. Ale můj pes ano. Nedělám si srandu.
Další věcí, kterou bych s Tebou ráda sdílela, je skutečnost, že jsem KONEČNĚ viděla film Bohemian Rhapsody, který běží v kinech již měsíc. A bylo to úžasné. Pomineme-li fakt, že některá fakta byla pozměněna, ale bez toho by to pravděpodobně nešlo, prostě nenacpeš několik let do dvou hodin, že jo. Fakt to bylo super. Dnes je to týden, co jsem měla tu čest zhlédnout tento snímek v Plaze a musím říct, že jsem snad ještě nikdy nezůstala v kině až do konce titulek. Viděla jsem dvě starší paní s tričkama kapely Queen, které si utíraly slzy.
Od té doby jsem totálně obssesed with Queen. Písničky, rozhovory, články. Po celý den i noc :D.
A věděla jsi, že muž, který Freddiemu dělal 12 let osobního asistenta, žije už asi patnáctým rokem tady u nás v Česku, a dokonce umí docela i česky mluvit ?
Ještě bych ráda dodala, že obsazení herců, kteří hráli Briana Maye a Johna Deacona bylo naprosto dokonalý, jsou to skoro jejich kopie.
Ještě bych ráda dodala, že obsazení herců, kteří hráli Briana Maye a Johna Deacona bylo naprosto dokonalý, jsou to skoro jejich kopie.
Jo a dostala jsem jedničku z testu z matiky. A to nebyl zrovna easy, víš co. Zatím to vypadá na vyznamenání, první vyznamenání za celou střední (vždy mi to kazila jen matika). Díky za pana učitele !
PS.: bolí mě v krku a mám rýmuu :(
PPS.: už asi tři týdny
PPPS.: a asi po dvou letech (možná i po třech ?) mám odlakované nehty déle, než dvacet minut
PPS.: už asi tři týdny
PPPS.: a asi po dvou letech (možná i po třech ?) mám odlakované nehty déle, než dvacet minut
úterý 20. listopadu 2018
Kdybych nebyla blondýna..
Čauky, Bino !
Často je pro mě (ne)skutečným oříškem vymyslet to, na jaké téma napíšu další článek na blog. Ale tento oříšek se mi pro jednou podařilo rozlousknout ! Sice s pomocí jisté osoby, ale tak co.. nikdo by na nic neměl být sám.
Co by se tedy stalo, kdybych nebyla blondýnou ? Rozhodla jsem se to otestovat.
Inu bylo tomu tak.. sobotní odpoledne, (poslední dva týdny se stmívá asi ve dvě, takže) tma, kráčíme si tak s maminkou po obchodech, nejdříve po Olympii, následně po jisté Galerii Dvořák. Na mě lezou deprese, když vidím starší pány v monterkách, kteří věší na stropy poslední zbytky vánoční výzdoby (protože já si do teď myslela, že to dělá Ježíšek) a díváme se po dárkách, které by nám Ježíšek mohl nadělit (to on přece dělá, ne ?).
Najednou jsem ji uviděla. Byla to barva na vlasy, na kterou mám zálusk už několik měsíců. Hleděla na mne z toho regálu a říkala : „Vem si mě." potichým hlasem. Ano. Byla to žlutá barva od L'oreal Paříž (nebo jak se to). Někdo si řekne "blond, žlutá.. prašť jako uhoď", ale to vůbec není pravda.
Často je pro mě (ne)skutečným oříškem vymyslet to, na jaké téma napíšu další článek na blog. Ale tento oříšek se mi pro jednou podařilo rozlousknout ! Sice s pomocí jisté osoby, ale tak co.. nikdo by na nic neměl být sám.
Co by se tedy stalo, kdybych nebyla blondýnou ? Rozhodla jsem se to otestovat.
Inu bylo tomu tak.. sobotní odpoledne, (poslední dva týdny se stmívá asi ve dvě, takže) tma, kráčíme si tak s maminkou po obchodech, nejdříve po Olympii, následně po jisté Galerii Dvořák. Na mě lezou deprese, když vidím starší pány v monterkách, kteří věší na stropy poslední zbytky vánoční výzdoby (protože já si do teď myslela, že to dělá Ježíšek) a díváme se po dárkách, které by nám Ježíšek mohl nadělit (to on přece dělá, ne ?).
Najednou jsem ji uviděla. Byla to barva na vlasy, na kterou mám zálusk už několik měsíců. Hleděla na mne z toho regálu a říkala : „Vem si mě." potichým hlasem. Ano. Byla to žlutá barva od L'oreal Paříž (nebo jak se to). Někdo si řekne "blond, žlutá.. prašť jako uhoď", ale to vůbec není pravda.
Na otázky některých nevraživců.... :
„A to byl záměr nebo to bylo omylem ?" (tuto otázku jsem slyšela 5x, pokaždé od někoho jiného)
„Ty máš žlutý vlasy ?" (12x)
„Co je to za barvu ?" (3x)
„Ty jsi ale sluníčko." (1x, ahoj Kami)
Odpovídám :
„Záměr."
„Ano."
„Žlutá."
„To sice není nevraživá otázka, ale děkuji." (báj d vej netuším, co to slovo znamená)
Takže sranda.
A jo, ta barva je vymývací, takže nebudu kanárkem napořád. Ale není to nakonec škoda ? To už nechám na Tobě, Sabi. Jelikož se poslední dobou neustále hádáme o významu barev.. můžeš posoudit, zda jsem teď šťastnější, když mám na hlavě žlutou.
„A to byl záměr nebo to bylo omylem ?" (tuto otázku jsem slyšela 5x, pokaždé od někoho jiného)
„Ty máš žlutý vlasy ?" (12x)
„Co je to za barvu ?" (3x)
„Ty jsi ale sluníčko." (1x, ahoj Kami)
Odpovídám :
„Záměr."
„Ano."
„Žlutá."
„To sice není nevraživá otázka, ale děkuji." (báj d vej netuším, co to slovo znamená)
Takže sranda.
A jo, ta barva je vymývací, takže nebudu kanárkem napořád. Ale není to nakonec škoda ? To už nechám na Tobě, Sabi. Jelikož se poslední dobou neustále hádáme o významu barev.. můžeš posoudit, zda jsem teď šťastnější, když mám na hlavě žlutou.
PS.: nechci se učit
PPS.: v pondělí spoustě lidí v mém okolí několik minut nefungoval Messenger
PPPS.: jsem neustále unavený Julinek
PPS.: v pondělí spoustě lidí v mém okolí několik minut nefungoval Messenger
PPPS.: jsem neustále unavený Julinek
středa 14. listopadu 2018
Ryby
Zdravím Julčo,
k tvému minulému článku, musím opravdu protestovat s tím, co tvrdíš o lidech nosících jen černou. Ti lidé se totiž ve skutečnosti bojí barev, bojí se vystupovat, a nechtějí být viděni. Ale asi jim bohužel nedochází, že jen černá barva jim k tomu nepomůže, protože mnohdy více záleží na jejich projevu chování a vyjadřování. Takže si opravdu stojím za tím, že lidé v černé barvě jsou se sebou nespokojení, oni ve výsledku závidí těm, kteří ty barvy umějí do svého života vložit. Černá barva nežije, jen se vlévá do života jako mor a proudí lidskou krví do depresivních stavů a lidé nosíc černou barvu, jsou nespokojeni se svým životem. Neříkám to jen tak, protože to opravdu vidím. A že lidé v pruhovaném nebo žlutém tričku mohou mít takové stavy? To je přece hloupost, protože tito lidé si nikdy ani takovou barvu nezvolí. Mají strach být extravagantní a vystoupit z řady, právě proto, že si nevěří. A kouření cigaret? To už je zase jiná kapitola... Nicméně koncert Daniela Landy musel být skvělý, o tom mi povíš zase někde na kafíčku a doufám, že sis ho alespoň užila...
Každopádně mým dnešním tématem budou ryby.
Kde bych byla, kdybych byla ryba? Chtěla bych se v ní proměnit, protože bych nemusela řešit každodenní problémy, školu, práci a jiné rutiny, které mě neustále přehlcují a já je žít nechci. Mám už dost přetvařujících se lidí, nenávisti, která v jiných přetrvává a situací, které vytvářejí právě ti lidé, kteří jsou bezohlední a nepřející. Nemám sílu. Nechci chodit do školy a chci být rybou.
k tvému minulému článku, musím opravdu protestovat s tím, co tvrdíš o lidech nosících jen černou. Ti lidé se totiž ve skutečnosti bojí barev, bojí se vystupovat, a nechtějí být viděni. Ale asi jim bohužel nedochází, že jen černá barva jim k tomu nepomůže, protože mnohdy více záleží na jejich projevu chování a vyjadřování. Takže si opravdu stojím za tím, že lidé v černé barvě jsou se sebou nespokojení, oni ve výsledku závidí těm, kteří ty barvy umějí do svého života vložit. Černá barva nežije, jen se vlévá do života jako mor a proudí lidskou krví do depresivních stavů a lidé nosíc černou barvu, jsou nespokojeni se svým životem. Neříkám to jen tak, protože to opravdu vidím. A že lidé v pruhovaném nebo žlutém tričku mohou mít takové stavy? To je přece hloupost, protože tito lidé si nikdy ani takovou barvu nezvolí. Mají strach být extravagantní a vystoupit z řady, právě proto, že si nevěří. A kouření cigaret? To už je zase jiná kapitola... Nicméně koncert Daniela Landy musel být skvělý, o tom mi povíš zase někde na kafíčku a doufám, že sis ho alespoň užila...
Každopádně mým dnešním tématem budou ryby.
Kde bych byla, kdybych byla ryba? Chtěla bych se v ní proměnit, protože bych nemusela řešit každodenní problémy, školu, práci a jiné rutiny, které mě neustále přehlcují a já je žít nechci. Mám už dost přetvařujících se lidí, nenávisti, která v jiných přetrvává a situací, které vytvářejí právě ti lidé, kteří jsou bezohlední a nepřející. Nemám sílu. Nechci chodit do školy a chci být rybou.
pondělí 5. listopadu 2018
Nedělní koncert
Hola, Sabi !
Je tady další středa a bohužel je to první středa v měsíci listopad. To znamená, že za chvíli jsou tu Vánoce a já nechci Vánoce. Proč ? Protože nemám nápady na dárky. Po Vánocích Nový rok, poté mi bude 18 a pak.. no, radši ani nemyslet.
Dovolila bych si teď reagovat na tvůj předchozí článek, jelikož si OPRAVDU nemyslím, že člověk nosící černou barvu je sám se sebou nespokojený a bojí se. Okay, nějaký člověk možná ano, ale to zrovna tak může být člověk v pruhovaném, žlutém nebo bílém tričku, takže asi tak.. nesuď knihu podle barvy přebalu. A nepiš na svůj blog o kouření cigaret (jako.. ani ničeho jiného), pokud nechceš, aby se to dozvěděla tvá maminka :D.
V neděli jsem byla v Praze na koncertě Daniela Landy. Mé dětské lásky. Mého oblíbeného zpěváka. Kouzelníka Žita. A tak..
Je tady další středa a bohužel je to první středa v měsíci listopad. To znamená, že za chvíli jsou tu Vánoce a já nechci Vánoce. Proč ? Protože nemám nápady na dárky. Po Vánocích Nový rok, poté mi bude 18 a pak.. no, radši ani nemyslet.
Dovolila bych si teď reagovat na tvůj předchozí článek, jelikož si OPRAVDU nemyslím, že člověk nosící černou barvu je sám se sebou nespokojený a bojí se. Okay, nějaký člověk možná ano, ale to zrovna tak může být člověk v pruhovaném, žlutém nebo bílém tričku, takže asi tak.. nesuď knihu podle barvy přebalu. A nepiš na svůj blog o kouření cigaret (jako.. ani ničeho jiného), pokud nechceš, aby se to dozvěděla tvá maminka :D.
V neděli jsem byla v Praze na koncertě Daniela Landy. Mé dětské lásky. Mého oblíbeného zpěváka. Kouzelníka Žita. A tak..
Koncert oficiálně začínal v osm hodin večer, proto jsme tam byli už před sedmou. Měli jsme samozřejmě lístky na sezení (pán vedle mě vůbec, ale VŮBEC nezpíval) asi ve třetí řadě, bylo to skvělý. Bylo to dokonalý. V devět už jsem měla vyřvanej hlas (pán vedle mě si to určitě užil) a také od devíti Daniel říkal něco jako : „Tak si dáme předposlední písničku večera..", díky Bohu to hodněkrát nebyla pravda. Opravdový konec koncertu přišel až někdy ve 22.20 a je sice pravdou, že jsem byla na Velekoncertě, kde mělo být nějakých 100000 lidí, ale dostat se z O2 arény, kde bylo "jenom" nějakých 13000 lidí, se zdálo skoro nemožné. Z parkoviště jsme vyjížděli 40 minut, beze srandy, spát jsem šla někdy kolem jedný, takže celkem v pohodě.
S ohledem na to, že jsem vstávala v šest a už v devět jsem psala čtvrtletní práci z matematiky (která podle mě dopadne překvapivě dobře, protože náš nový pan učitel, lehce zmíněný v předešlém článku, má dokonale vymyšlené bodování testů). Ani jsem neměla snahu vymýšlet nějaký outfit do školy, prostě jsem šla v tom Landově tričku, "olivových" (jak říká Ziky) kalhotech a kanadách, proč bych se na noc převlékala nebo zouvala, že ? Ha ! Džouk.
Jsem teď naprosto grogy, ale vlastně docela šťastná, protože.. mám sice stálou fóbii a úzkosti z dospívání, které se projevují hysterickým křikem každé dvě hodiny, bodáním kružítkem do svého těla i do těl v okolí, neustálým pitím čistého alkoholu a přemýšlením nad jednorožci, ale pan Landa mi svými slovy dodal naději. Měl totiž v neděli padesátiny, ale řekl, že je to (cituji) "kur*a skvělý", tak se snažím si z té osmnáctky takové vrásky nedělat. Ostatně, budu na to mít ještě mnoho let. Asi tak 13, pak mě srazí autobus. Ha ! Džouk, omg.
Jen tak od věci.. poslední dobou mě zase strašně bere Sweeney Todd. Jak filmy, tak kniha, tak skutečné příběhy.... koho by totiž nefascinoval příběh pohledného holiče (Johnnyho Deppa) z 18. století, který nádherně zpívá, nosí košile, vesty, saka, má běle bílý obličej, pronikavé oči, miluje svou nezvěstnou ženu a dceru.. a občas ve volném čase smyslně podřezává lidem krky ? Já to prostě miluju. Vskutku doporučuji.
PS.: mám ráda vysoké ponožky
PPS.: košile a kšandy
PPPS.: a tak
středa 31. října 2018
Barvy a dva úhly pohledu
Ahoj Bloncko,
zprvu bych chtěla reagovat na to, žes mě rozesmála, když jsi třikrát v jedné větě napsala, že ty rudé šaty byly opravdu drahé. Znám ten pocit, jenže tobě se asi nestává, že bys již od prváku chodila na takové maturáky jako já, a nutila se na každý ten maturák si pořizovat šaty nové. Kromě toho, že jsou všechny ty šaty taktéž drahé, jsou pro mě každopádně moc nevyužitelné na další akce a tak mi jen lítostivě leží ve skříni.
Další reakci chci zveřejnit na tvou otázku v P.P.S. Žurnalista Džamál Chášukdží, není to ten muž, jak zemřel poté, co ho nějací lidé ubili, když se s nimi sešel a debatoval? Hádejme, že o politice?
To já byla minulý pátek s tvou sestřenicí, jejím přítelem Tomášem a s Nikčou, naší spolužačkou, na koncertu mého souseda, frontmana kapely X-cover. Hrajou písničky minulých let, například R.E.M., Pink Floyd, a podobně. Každopádně, je to vždycky zážitek, chodím na ně pravidelně a nemůžu si to vynachválit. Miluju, když někdo zpívá něco, co je už staré. Miluju vracet se v době. No a jelikož nás Tomáš vezl autem a noc byla při odchodu z koncertu ještě příliš mladá, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Šumu. Asi ti nemusím vyprávět o tom, jak se Anežka celou dobu snažila někoho mi "přivést" aby mi kupoval pití a pak Tomáš dotáhl kluka, proti kterému bych nic neměla, kdyby jsme se potkali na ulici a dál každý pokračoval svou vlastní cestou. Ale bohužel, tady se to nestalo. Nalepil se na mě jak žvýkačka na botu a když už jsem před ním s Nikčou utekla až na předvádějící se stupínek, odkud jsme tak trochu odsunuli tři nadšence, kteří se chtěli předvádět. Ten kluk si stoupl přímo pod to pódium a díval se na mě. Myslela jsem, že Anežku ubiju klackem. Ale neměla jsem klacek. Tak jsem si šla dát Jelena a už jsem ho zase měla za zadkem. A pak mi zahráli písničku na přání a mně se vůbec nechtělo domů. Když jsem nakonec domů někdy k ránu skutečně dorazila, efekt to mělo takový, že jsem nešla do bytu, ale sedla jsem si v hale našeho činžáku, kde jsem seděla a přemýšlela o životě další půl hodinu. Pak začal můj močák zase nadávat a já už opravdu musela jít domů.
Každá věc má dvě strany. Dva úhly pohledu. Dvě řešení. Dvě strategie. Žádné naše rozhodnutí není špatné, pokud jej učiníme na základě našeho vnitřního přesvědčení, že děláme něco tak, jak si myslíme, že je to správně.
Teď už lépe vím, ŽE:
Těžká jsou rána opilcova
Musím začít posilovat bříšáky
Román nenapíšu za týden
PS: Na všechno jsem přišla sama...
PPS: Ty břišáky jsou fakt peklo, když začneš cvičit.
PPPS: Možná budeme mít s Klárinkou osobní trenérku.
PPPPS: Román už píšu, ale dávám tomu tak rok.
zprvu bych chtěla reagovat na to, žes mě rozesmála, když jsi třikrát v jedné větě napsala, že ty rudé šaty byly opravdu drahé. Znám ten pocit, jenže tobě se asi nestává, že bys již od prváku chodila na takové maturáky jako já, a nutila se na každý ten maturák si pořizovat šaty nové. Kromě toho, že jsou všechny ty šaty taktéž drahé, jsou pro mě každopádně moc nevyužitelné na další akce a tak mi jen lítostivě leží ve skříni.
Další reakci chci zveřejnit na tvou otázku v P.P.S. Žurnalista Džamál Chášukdží, není to ten muž, jak zemřel poté, co ho nějací lidé ubili, když se s nimi sešel a debatoval? Hádejme, že o politice?
To já byla minulý pátek s tvou sestřenicí, jejím přítelem Tomášem a s Nikčou, naší spolužačkou, na koncertu mého souseda, frontmana kapely X-cover. Hrajou písničky minulých let, například R.E.M., Pink Floyd, a podobně. Každopádně, je to vždycky zážitek, chodím na ně pravidelně a nemůžu si to vynachválit. Miluju, když někdo zpívá něco, co je už staré. Miluju vracet se v době. No a jelikož nás Tomáš vezl autem a noc byla při odchodu z koncertu ještě příliš mladá, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Šumu. Asi ti nemusím vyprávět o tom, jak se Anežka celou dobu snažila někoho mi "přivést" aby mi kupoval pití a pak Tomáš dotáhl kluka, proti kterému bych nic neměla, kdyby jsme se potkali na ulici a dál každý pokračoval svou vlastní cestou. Ale bohužel, tady se to nestalo. Nalepil se na mě jak žvýkačka na botu a když už jsem před ním s Nikčou utekla až na předvádějící se stupínek, odkud jsme tak trochu odsunuli tři nadšence, kteří se chtěli předvádět. Ten kluk si stoupl přímo pod to pódium a díval se na mě. Myslela jsem, že Anežku ubiju klackem. Ale neměla jsem klacek. Tak jsem si šla dát Jelena a už jsem ho zase měla za zadkem. A pak mi zahráli písničku na přání a mně se vůbec nechtělo domů. Když jsem nakonec domů někdy k ránu skutečně dorazila, efekt to mělo takový, že jsem nešla do bytu, ale sedla jsem si v hale našeho činžáku, kde jsem seděla a přemýšlela o životě další půl hodinu. Pak začal můj močák zase nadávat a já už opravdu musela jít domů.
Každá věc má dvě strany. Dva úhly pohledu. Dvě řešení. Dvě strategie. Žádné naše rozhodnutí není špatné, pokud jej učiníme na základě našeho vnitřního přesvědčení, že děláme něco tak, jak si myslíme, že je to správně.
Asi vnímám tento svět jinak než ostatní, a i tato věc má dvě strany. Na jednu stranu mě to těší, protože být originální je do jisté míry přijatelné a dokonce možná obdivuhodné, pokud se za to nestydíme a prosazujeme si opravdu to své. Na druhou stranu se musíme nejprve srovnat sami se sebou, abychom nemuseli naše já obhajovat před ostatními. My se totiž nemusíme obhajovat. Je jen na nás, co a jak v životě děláme. Jaké máme postoje a jaká jsou naše jednání. Nikdo nám nemůže nic vyčítat. Je to náš život. Naše chování. A pouze my ho můžeme změnit, ovlivnit nebo obhajovat.
Alespoň o mně platí, že se oblékám podle nálady. Černou barvu považuji za důstojnou a majestátní, ne však, když jí někdo nosí každý den. Člověk nosící denně jen černou barvu má strach. Snaží se skrýt, ale leda tak sám před sebou. Je to člověk, který si nevěří. Nemá představy o tom, že je dobrým člověkem a stejně tak vnímá i své okolí. Občas mám takový den, ale většinou i k černé zvolím nějaký barevný výkřik, který změní pointu jen černé barvy.
Teď už lépe vím, ŽE:
Těžká jsou rána opilcova
Musím začít posilovat bříšáky
Román nenapíšu za týden
PPS: Ty břišáky jsou fakt peklo, když začneš cvičit.
PPPS: Možná budeme mít s Klárinkou osobní trenérku.
PPPPS: Román už píšu, ale dávám tomu tak rok.
úterý 23. října 2018
Maturáková sezóna
Ahojky, Bino !
Popravdě vůbec netuším, na jaký z tvých článků reagovat, byla jsi totiž tak akční a napsala rovnou dva. Inu.. tvůj článek o kakání byl sice fajn, ale mírně mi to zkazilo chuť na středeční snídani. Ale to nevadí. Jsem ráda, že sis to v Osvětimi užila (sakra, to je hodně blbá věta plná oxymóronů) a že jsi v pořádku zpátky (ano).
Ráda bych podotkla, že za poslední tři týdny nám náš milovaný učitelský kabinet nadělil tolik krásných písemek a zkoušení, že jistě chápeš, jak je nemožné vymyslet nějaký smysluplný článek. V pondělí jsem spala u Matese a učila jsem se pracovní právo. On si hrál svůj FortNajt a já si v jeho posteli četla zákoník. Sranda. Také máme nového učitele matematiky. Holky říkají, že vypadá jako nějaký princ Harry, ale nevím, jizvy na čele jsem si nevšimla (#joke).
Popravdě vůbec netuším, na jaký z tvých článků reagovat, byla jsi totiž tak akční a napsala rovnou dva. Inu.. tvůj článek o kakání byl sice fajn, ale mírně mi to zkazilo chuť na středeční snídani. Ale to nevadí. Jsem ráda, že sis to v Osvětimi užila (sakra, to je hodně blbá věta plná oxymóronů) a že jsi v pořádku zpátky (ano).
Ráda bych podotkla, že za poslední tři týdny nám náš milovaný učitelský kabinet nadělil tolik krásných písemek a zkoušení, že jistě chápeš, jak je nemožné vymyslet nějaký smysluplný článek. V pondělí jsem spala u Matese a učila jsem se pracovní právo. On si hrál svůj FortNajt a já si v jeho posteli četla zákoník. Sranda. Také máme nového učitele matematiky. Holky říkají, že vypadá jako nějaký princ Harry, ale nevím, jizvy na čele jsem si nevšimla (#joke).
Za rok a pár dní bude mít maturák naše třída. Tedy.. snad. Ale nechci tu rozebírat skutečnost, že se nedokážeme shodnout na tématu. Snad je to normální. Své jsem ti k tomu řekla na Slovanech v Crossu, pamatuješ ? Ach ano, pamatuješ.
Tento pátek jdu na maturák čtvrté É, to je také lyceum, jako jsme my, víš ? Ale omylem jsem ze svého lístku odtrhla tu část, kterou mají odtrhávat muží u vchodu do Besedy. Fakt to bylo omylem. Myslíš, že mě tam pustí ?? Protože jsem tu část toho lístku neztratila, jen omylem odtrhla..
Bude to můj třetí maturák tento školní rok. A ano, opět si vezmu své nové rudé šaty, protože byly vskutku nelevné, tak si zaslouží býti viděny.
Na tento maturák jde asi 16 lidí od nás ze třídy, což znamená, že se poprvé sejdeme ve více, než v pěti lidech někde, kde nejsou školní lavice. Čtvrťáci si zvolili téma "Disney", tak jsem na to zvědavá a něco mi říká, že to bude super, vzhledem k počtu jejich zameškaných hodin tělesné výchovy, kterou máme mít společnou, ale oni už pár týdnů každé úterý pracně nacvičují, právě na ten maturák. Teším se tam.
Na co si dát na maturáku pozor ?
Nebudu mluvit z vlastní zkušenosti, protože se držím od lidí dál, ale určitě bych si dala pozor na tatínky maturantů, kteří se v zápalu chvíle opijí, protože jejich chlapečci už jsou velcí hoši, jejich maminky si našly mladší partnery, kteří nejsou závislí na alkoholu, a poté zvou sedmnáctileté slečny na drink k baru, kde jim toto veeelmi detailně popisují.
Nikdy nevíte, koho na takovém maturáku potkáte.
Proto vřele doporučuji najít si onu akci na Fejsbuku a projet všechny pozvané, zúčastněné a raději i ty v kolonce "možná se zúčastním", abyste si byli jisti, že předejdete možnému trapasu. Pokud osoba vám nepříjemná na maturáku bude, nejlepší řešení tohoto problémku je ukrást již v osm hodin nějakou tu blbinku (třeba klobouček, knírek..) od fotostroje a zbytek večera předstírat, že jste Charlie Chaplin.
Jak si vybrat šaty ?
Jak jsem již napsala, já si beru prostě ty rudé, protože jsou super, byly drahé, rudá mi sedne, byly drahé a stály hodně peněz. Ale jak si vybrat šaty, když jich máte doma tucet ? Šťastlivci.. inu, každé si zkuste, v každých se vyfoťte, samozřejmě to hoďte do ankety na Instagram a také to zkuste ukázat nejlepším kamarádkám. Poradí vám. Pokud vám poradí ty hnusný zelený, který nosíte na karneval, pravděpodobně vás nemají rády a chtějí vedle vás vypadat líbezněji než vy. Také se v nich doma projděte, sedněte si v nich, chvíli v nich seďte, pro lepší efekt se opijte a tancujte na kýčovitou hudbu tohoto roku.
PS.: nechápu podstatu tohoto článku.
PPS.: venku je strašná zima.
PPPS.: slyšelas o tý vraždě toho saúdskoarabskýho žurnalisty Džamála Chášakdžího ?
PPS.: venku je strašná zima.
PPPS.: slyšelas o tý vraždě toho saúdskoarabskýho žurnalisty Džamála Chášakdžího ?
středa 17. října 2018
Polsko a jeho nástrahy
Ahojda Jůli,
ano, vím, že jsem už napsala článek v pondělí, ale nemůžeš se mi divit, že píšu další, když je středa a já mám zrovna básnický střevo a taky miliony zážitků. Teda ne tolik básnický, ale každopádně psací střevo mám určitě. Budu ti tady teď tedy líčit, jak jsem se měla a čti pečlivě, protože to za to stojí.
Pár příhod už jsi četla, ale to byly jen ty z cesty autobusem. Nicméně začnu pěkně popořádku. Do Krakówa jsme z Plzně vyrazili nejprve sami, to že opravdu jedeme sami nám překazila chvíle, kdy jsme museli v Ostravě zastavit náhodnému kolemjdoucímu, z kterého se po několika minutách vyklubal nepříjemnej, ale fakt hodně nepříjemnej průvodce. Začal mluvit do mikrofonu a mluvil, mluvil a pořád mluvil. Nešlo to nikde vypnout, ani ztišit. A on pořád mluvil. Vypínač nebyl ani na sedačce, ani na sedačce spolujezdců, ani pod sedačkou a ani nad hlavami. Možná to bylo i tím, že náš autobus opravdu nebyl kdovíjaká střela. Průvodce poněkud arogantnější formy homo sapiens sapiens pořád a stále mluvil. Myslím, že většina lidí v autobuse měla chuť zkopnout ho ze schodů ven, ale přestávek na záchod bylo málo. A tak jsme to všichni nejprve hodinu zvládaly, po hodině nám začali odumírat mozkové buňky, pán pořád mluvil, a po dvou hodinách, už bylo asi všem úplně jedno, že po povstání a sesazení Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jestli Vás zajímají dějiny Polska, omlouvám se, ale opravdu nepotřebuji vědět, o každém prdu Kazimíra I. Obnovitela, ani o tom, kdo koho sejmul, kolik bylo v tu chvíli hodin, jestli zpívali vrabčáci na střeše a ani jestli někoho potrestala karma takže asi tak.
Protože když už jsme u karmy, mě potrestala významně, a to hned druhý den po příjezdu do Polska, když jsem vstupovala v Krakówě na náměstí do tržnice. Sotva jsem totiž vešla, zahleděna do displeje telefonu, abych upravila pár fotek, ucítila jsem, a hned poté i uviděla přírodní to úkaz, hovno, chcete-li, od holuba, které jsem v první chvíli ucítila už ve vlasech, svezlo se mi po bundě, vykydlo se mi na ruku, rukáv od bundy a steklo mi po displeji dolů. To vše se prosím stalo sotva pět minut od chvíle, kdy jsem si v Zaře za 188,9 polských zlotých (asi dvanáct stovek) pořídila krásné černé košilové šaty a ještě hezčí tričko, podle mého stylu, takže mi nemůžete tvrdit, že to byla náhoda, ta totiž neexistuje. Ale když já si to koupit musela. A taky jsem musela jít už podruhé do toho polskýho mekáče na burger, který v Čechách nedělají. A taky jsem musela kupovat ostatním spolužačkám pivo, protože světe div se, i v Polsku mají něco jako občanky a chtěli je po nás.
Byly jsme také v solném dole. Kde mi má spolužačka Adélka zaplatila samolepku, že mohu fotit. Děkuju! Anežka se tam chce prý vdávat. A já se jí nedivím...
Ale abych se vrátila k velmi důležitému bodu naší cesty. Přenocování.
Takhle bych to nechala, a vypadalo by to tak, že jsme byli nad míru přespokojeni (ano, vím, že tohle slovo neexistuje). Nicméně já svým čtenářům nelžu, obzvlášť od doby, kdy už to někdo čte (Ahoj Kristýnko). Měli jsme slíbený hotel. Nevím kdo to řekl, ale určitě jsem slyšela o tom, že budeme mít v hotelu luxusní plazmové televize, vanu a taky manželské postele.
Začnu bod po bodu. Měli jsme slíbený hotel, ano, byla to krásná ukrajinská ubytovna. Už při našem příjezdu před vchod, jsme ucítili vůni trávy a pár vteřin poté jsme dokonce spatřili gang pofidérních chlapců, pravděpodobně také studentů nějaké střední školy, kteří s kapucami na hlavě velmi nahlas debatovali, možná spíše pokřikovali. Pak jsme si rozebrali pokoje a poté se do nich uchýlili. Já a mé spolupokojnice Anežka a Klárka, jsme naštěstí dostaly pokoj v prvním patře, hotel byl bez výtahu, a proto upřímně lituji ty, kteří šlapali s kufry až do čtvrtého patra. A když jsme vešly do pokoje, jen jsme koukaly. Plazmová televize se proměnila v bedýnku jak na nářadí, měly jsme společnou koupelnu s vedlejším pokojem, a ve zdi byla díra. Ne, že bych nutně potřebovala mít manželskou postel s Klárkou nebo Anežkou, ale možná bych se na manželské posteli mohla alespoň celá otočit a nespadla bych z důsledku úzké postele dolů. Přesto nás to neodradilo a toto místo jsme si oblíbily.
Ještě než jsme dostali klíče, tak nám bylo sděleno, že pokud budeme porušovat noční klid, je to pod pokutou asi 108 zlotých, což vycházelo okolo 650 korun. Někteří z toho začali mít nahnáno, ale někteří jako třeba já a Anežka, jsme zůstávaly vklidu, protože jsme si peníze pro jistotu raději ani nevyměňovaly... Klárka později ten večer, když jsme byly na pokoji u holek ve vedlejším pokoji řekla, že tu pokutu zaplatí klidně hned, ale že zticha rozhodně nebudem. (Takovej ten pocit, když tvý kamarádi jsou bohatý a nemají problém s tím utrácet za kraviny).
No a pak začala debata o... jak to nazvat. No prostě jsme se bavily o kakání, protože Anežce se chtělo už v tom solném dole, ale protože v podzemí se špatně shání záchod, přesto pak už jí to jednoduše nešlo. Zkoušely jsme všechno možné. Naládovaly jsme jí jablkama, brambůrkama, prolejvaly jí ledviny vodou, a pořád nic. Anežka ten večer udělala snad nejvíc dřepů v životě, ale stejně šla vždycky na záchod a vrátila se z něj skleslá, k nám, čekajícím na nějakou zprávu. Někdo jí poradil, ať si dá kafe a cigáro, že pak půjde hned, tak jsme šly ven, Anežka si dala dvě kafe a dvě cigára, aby to opravdu vyšlo a opět to nevyšlo. Dokonce si vzala dva prášky, něco jako laxativum, a opět jsme čekaly, ale marně... Nakonec jsme zkoušely poslední metodu, která nás napadla. Skákaly jsme na pružinových matracích a Klárka, která se snažila Anežku podporovat se přitom málem poblila. Alička mezitím ležela do půlky těla svlečená na mojí posteli a já seděla na ní a masírovala jí záda, a ta mi po chvilce řekla, že se mám vykašlat na tuhle školu a mám být masérka. Všude voněl meduňkový masážní gel, který jsem si s sebou přivezla, abych mohla někoho takto obšťastnit, a potom někdo otevřel okno, a zase byla v pokoji vůně trávy. Ten večer už se nikdo nevykakal.
Druhý den jsme byli na prohlídce Krakówa, s naším mistrem rychlochůze a arogance, a mimo jiné jsme si dělali fotky prakticky za běhu, abychom stíhali jeho tempu. Odpoledne jsme jeli do Osvětimi a hned poté do Březinky.
Večer jsme strávily hodně zábavy v autobuse, protože já jsem si pro jistotu nevyhodila kyčel, ale bederní páteř a Klárinku bolely krky. S Alicí taky zjišťovaly, jak hluboko se jim zaboří brada do jogurtu, a já jsem hrála s holkama něco jako flašku, ale s prstama. Zamknul se nám záchod, když jsem opravdu potřebovala, pak jsem jedla mufin, který se drobil tak moc, že drobky byly po celém autobusu a já dostala v půl jedný ráno takovou chuť na Bueno, že jsem si koupila svý nejdražší Bueno v životě, stálo mě 56 korun.
PS: Měli jsme se skvěle.
PPS: Přijeli jsme po druhý ráno a měli jsme školu od deseti... Kolik si myslíš, že nás přišlo, do třídy, ano přišly jsme 4.
ano, vím, že jsem už napsala článek v pondělí, ale nemůžeš se mi divit, že píšu další, když je středa a já mám zrovna básnický střevo a taky miliony zážitků. Teda ne tolik básnický, ale každopádně psací střevo mám určitě. Budu ti tady teď tedy líčit, jak jsem se měla a čti pečlivě, protože to za to stojí.
Pár příhod už jsi četla, ale to byly jen ty z cesty autobusem. Nicméně začnu pěkně popořádku. Do Krakówa jsme z Plzně vyrazili nejprve sami, to že opravdu jedeme sami nám překazila chvíle, kdy jsme museli v Ostravě zastavit náhodnému kolemjdoucímu, z kterého se po několika minutách vyklubal nepříjemnej, ale fakt hodně nepříjemnej průvodce. Začal mluvit do mikrofonu a mluvil, mluvil a pořád mluvil. Nešlo to nikde vypnout, ani ztišit. A on pořád mluvil. Vypínač nebyl ani na sedačce, ani na sedačce spolujezdců, ani pod sedačkou a ani nad hlavami. Možná to bylo i tím, že náš autobus opravdu nebyl kdovíjaká střela. Průvodce poněkud arogantnější formy homo sapiens sapiens pořád a stále mluvil. Myslím, že většina lidí v autobuse měla chuť zkopnout ho ze schodů ven, ale přestávek na záchod bylo málo. A tak jsme to všichni nejprve hodinu zvládaly, po hodině nám začali odumírat mozkové buňky, pán pořád mluvil, a po dvou hodinách, už bylo asi všem úplně jedno, že po povstání a sesazení Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jestli Vás zajímají dějiny Polska, omlouvám se, ale opravdu nepotřebuji vědět, o každém prdu Kazimíra I. Obnovitela, ani o tom, kdo koho sejmul, kolik bylo v tu chvíli hodin, jestli zpívali vrabčáci na střeše a ani jestli někoho potrestala karma takže asi tak.
Protože když už jsme u karmy, mě potrestala významně, a to hned druhý den po příjezdu do Polska, když jsem vstupovala v Krakówě na náměstí do tržnice. Sotva jsem totiž vešla, zahleděna do displeje telefonu, abych upravila pár fotek, ucítila jsem, a hned poté i uviděla přírodní to úkaz, hovno, chcete-li, od holuba, které jsem v první chvíli ucítila už ve vlasech, svezlo se mi po bundě, vykydlo se mi na ruku, rukáv od bundy a steklo mi po displeji dolů. To vše se prosím stalo sotva pět minut od chvíle, kdy jsem si v Zaře za 188,9 polských zlotých (asi dvanáct stovek) pořídila krásné černé košilové šaty a ještě hezčí tričko, podle mého stylu, takže mi nemůžete tvrdit, že to byla náhoda, ta totiž neexistuje. Ale když já si to koupit musela. A taky jsem musela jít už podruhé do toho polskýho mekáče na burger, který v Čechách nedělají. A taky jsem musela kupovat ostatním spolužačkám pivo, protože světe div se, i v Polsku mají něco jako občanky a chtěli je po nás.
Byly jsme také v solném dole. Kde mi má spolužačka Adélka zaplatila samolepku, že mohu fotit. Děkuju! Anežka se tam chce prý vdávat. A já se jí nedivím...
 |
| Anežká |
Ale abych se vrátila k velmi důležitému bodu naší cesty. Přenocování.
Takhle bych to nechala, a vypadalo by to tak, že jsme byli nad míru přespokojeni (ano, vím, že tohle slovo neexistuje). Nicméně já svým čtenářům nelžu, obzvlášť od doby, kdy už to někdo čte (Ahoj Kristýnko). Měli jsme slíbený hotel. Nevím kdo to řekl, ale určitě jsem slyšela o tom, že budeme mít v hotelu luxusní plazmové televize, vanu a taky manželské postele.
Začnu bod po bodu. Měli jsme slíbený hotel, ano, byla to krásná ukrajinská ubytovna. Už při našem příjezdu před vchod, jsme ucítili vůni trávy a pár vteřin poté jsme dokonce spatřili gang pofidérních chlapců, pravděpodobně také studentů nějaké střední školy, kteří s kapucami na hlavě velmi nahlas debatovali, možná spíše pokřikovali. Pak jsme si rozebrali pokoje a poté se do nich uchýlili. Já a mé spolupokojnice Anežka a Klárka, jsme naštěstí dostaly pokoj v prvním patře, hotel byl bez výtahu, a proto upřímně lituji ty, kteří šlapali s kufry až do čtvrtého patra. A když jsme vešly do pokoje, jen jsme koukaly. Plazmová televize se proměnila v bedýnku jak na nářadí, měly jsme společnou koupelnu s vedlejším pokojem, a ve zdi byla díra. Ne, že bych nutně potřebovala mít manželskou postel s Klárkou nebo Anežkou, ale možná bych se na manželské posteli mohla alespoň celá otočit a nespadla bych z důsledku úzké postele dolů. Přesto nás to neodradilo a toto místo jsme si oblíbily.
 |
| Papání |
Ještě než jsme dostali klíče, tak nám bylo sděleno, že pokud budeme porušovat noční klid, je to pod pokutou asi 108 zlotých, což vycházelo okolo 650 korun. Někteří z toho začali mít nahnáno, ale někteří jako třeba já a Anežka, jsme zůstávaly vklidu, protože jsme si peníze pro jistotu raději ani nevyměňovaly... Klárka později ten večer, když jsme byly na pokoji u holek ve vedlejším pokoji řekla, že tu pokutu zaplatí klidně hned, ale že zticha rozhodně nebudem. (Takovej ten pocit, když tvý kamarádi jsou bohatý a nemají problém s tím utrácet za kraviny).
No a pak začala debata o... jak to nazvat. No prostě jsme se bavily o kakání, protože Anežce se chtělo už v tom solném dole, ale protože v podzemí se špatně shání záchod, přesto pak už jí to jednoduše nešlo. Zkoušely jsme všechno možné. Naládovaly jsme jí jablkama, brambůrkama, prolejvaly jí ledviny vodou, a pořád nic. Anežka ten večer udělala snad nejvíc dřepů v životě, ale stejně šla vždycky na záchod a vrátila se z něj skleslá, k nám, čekajícím na nějakou zprávu. Někdo jí poradil, ať si dá kafe a cigáro, že pak půjde hned, tak jsme šly ven, Anežka si dala dvě kafe a dvě cigára, aby to opravdu vyšlo a opět to nevyšlo. Dokonce si vzala dva prášky, něco jako laxativum, a opět jsme čekaly, ale marně... Nakonec jsme zkoušely poslední metodu, která nás napadla. Skákaly jsme na pružinových matracích a Klárka, která se snažila Anežku podporovat se přitom málem poblila. Alička mezitím ležela do půlky těla svlečená na mojí posteli a já seděla na ní a masírovala jí záda, a ta mi po chvilce řekla, že se mám vykašlat na tuhle školu a mám být masérka. Všude voněl meduňkový masážní gel, který jsem si s sebou přivezla, abych mohla někoho takto obšťastnit, a potom někdo otevřel okno, a zase byla v pokoji vůně trávy. Ten večer už se nikdo nevykakal.
Druhý den jsme byli na prohlídce Krakówa, s naším mistrem rychlochůze a arogance, a mimo jiné jsme si dělali fotky prakticky za běhu, abychom stíhali jeho tempu. Odpoledne jsme jeli do Osvětimi a hned poté do Březinky.
 |
| Aďa řekla, že jsem prej děsně fotogenická... |
Večer jsme strávily hodně zábavy v autobuse, protože já jsem si pro jistotu nevyhodila kyčel, ale bederní páteř a Klárinku bolely krky. S Alicí taky zjišťovaly, jak hluboko se jim zaboří brada do jogurtu, a já jsem hrála s holkama něco jako flašku, ale s prstama. Zamknul se nám záchod, když jsem opravdu potřebovala, pak jsem jedla mufin, který se drobil tak moc, že drobky byly po celém autobusu a já dostala v půl jedný ráno takovou chuť na Bueno, že jsem si koupila svý nejdražší Bueno v životě, stálo mě 56 korun.
PS: Měli jsme se skvěle.
PPS: Přijeli jsme po druhý ráno a měli jsme školu od deseti... Kolik si myslíš, že nás přišlo, do třídy, ano přišly jsme 4.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)