Podzimy a nálady

Dobré ráno, 

pro někoho možná odpoledne či večer, protože záleží na tom, kdy tohle čtete, zda máte data nebo školní wifi a zda je pro vás vůbec středa.

Minulý týden jsem prožila někde v dáli u Cheznovic, kde se konal jazykový kurz a stmelovali jsme se tam s prváky. Minulý rok jsme to byli my, ti mladí, zmatení a nezkušení. Letos jsme mohli okusit, jaké to je mít tzv. "navrch", ale i vzhledem k našemu věku jsme stáli frontu u sprch a čekali, až se princezny z prváku osprchují.. ale nestěžuji si. Ty prvačky jsou každým rokem menší a menší (*řekla nafoukaná druhačka a pohodila vlasy*).

Byli jsme cestovní kanceláře, zahráli jsme si divadlo, tancovali jsme a to VŠECHNO anglicky. Ano.

Došlo na hádky, pot, slzy, ale i na zpěv, návštěvu v podobě naší třídní s pejskem a na vykládání karet.

A poselství ? Někdo může vypadat jako naprosto normální člověk, ale vyklube se z něj maniak s šavlí za páskem. Někdo může vypadat jako maniak, který má doma v mrazáku schované části lidských těl všech druhů, ale ve skutečnosti je to v pohodě tejpek s mimořádným nadáním na různě věci. No a pak je tu ta skupina lidí, kteří nám přijdou jako idioti a jsou to idioti. Takže asi 87% všeho výše zmíněného.

Jsi ráda, že již přišel podzim ? Není ani teplo ani zima, všude se stromečky zbarvují do oranžové a nastává Helouvín. Ale pokud nejsi teengirl, která s radostí sleduje bjůty helouvínské tutoriály na JůTůbku, nebo vysokoškolák na koleji, kde se helouvínské večírky pořádají, je to vlastně skoro k ničemu, protože v Česku se holduje svátku s názvem "Dušičky", což je uctění památky mrtvých, ale.. co si budeme povídat, to není taková sranda. A dýňovou kávu si asi taky úplně s chutí nedám, no.. na druhou stranu mám ráda deštivá odpoledne, svetry a čaj.

PS.: nemám vůbec náladu na PS
PPS.: Sabinko, sdělíme lidu, co se možná chystá ?
PPPS.: jdu umírat

Pomáda na rty

Nazdárek Jůlinko,
po prázdninách jsem nabrala dobrou energii. Nevím čím to je, ale prostě a jednoduše to je. S blížícím se koncem roku, který pociťuji, se těším snad ze všeho.

Nikdy jsem nesmýšlela jako teď, jsou jisté věci a hlavně lidé, kteří mě stále nadnášejí, nutí mě myslet a brát a řešit život a jeho otázky racionálně a vážně.  Obdivuji je, jak to dokázali, mé povaze přehodnotit pohledy na život a strukturu chování, to je totiž prakticky nemožné. Nikomu nevěřím, protože mám své názory a jen těm svým pravdám dovedu důvěřovat. A teď zase jezdím do školy, nesnáším vstávání, je to jak probodnutí zaživa. Ráno mi budí z mobilu znělka Petra Hapky, abych pak mohla vstát a mít menší depku než kdyby mě budil třeba nějaký přiblblý raper. Přitom miluji podzim, ale ne v šest ráno, ani v sedum ráno, ale to je trochu pozdě na vstávání, když mi za dvacetšest minut jede autobus a já se celé září snažila vypilovat čas, který bude stačit na přípravu a cestu na zastávku. Musím se nejdřív vzbudit, což je asi nejtěžší, často se mi to povede až v narvané MHD, když mi někdo pošlape nový boty, to jsem pak hodně naštvaná. Ale tak moc unavená, že už je mi to vlastně i jedno. Nicméně se musím z postele dostat do ledničky, pak do koupelny, u toho najít aspoň slušný pár ponožek (jedna moje, jedna tátovo, ano, to je perfektní), a dál se oblékat do něčeho, co není od nutelly, od kečupu od rajčata nebo nečeká frontu na pračku. Potom se vykopu i k tomu, že najdu bundu, a boty, o kterých měsíc tvrdím, že je umeju, ale pak to vždycky nějak nevyjde.. a dostávám se do fáze vracení, to je takový ten pocit, jak jsou otevřené dveře a já s jednou nazutou botou skáču po celém bytě, abych nalezla tyto věci: sušenku k svačině, propisku, gumičku do vlasů, jasný tu úplně nepotřebuju, prášky, mezitím se dvakrát na stejném místě přerazím o bednu s hračkama a tím vzbudím mou sestru s maminkou a v tu chvíli, už opravdu peláším s marmeládovou koblihou v puse, napůl obutou, nezavázanou botou, a rozepnutým batohem po schodech s tím, že mi za čtyři minuty jede autobus ze zastávky, kam normální rychlou chůzí dojdu za osm minut. Jasně že chodím do školy včas, mezitím ta půlkilometrová procházka do školy od zastávky mě dorazí v té podzimní zimě tak, že už ani nevím, jestli mám vyčištěný zuby a jestli jsem zhasla v předsíni, ale jsem ve škole a přišla jsem dřív než naše učitelka, která je známá tím, že chodí do hodiny tak na pět zbývajících minut. Jaká máš rána ty Jůlinko?

V pátek ke mně na těláku přišla Baruška a zase se mi už tak po sté omlouvala, že mi prý zlomila prst v březnu. A tak jsem ji uklidnila, že za to nemůže a že kdybych si nezlomila prst, tak bych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, a kdybych nejela na lyžák místo lyžování turistikovat, tak bych nepoznala někoho, s kým jsem doteď. A neměla bych pak takovou radost ze života, když už konečně nejsem s ním. Každej vztah tě v životě posune a mě přímo vyexpedoval do vesmíru. Nevim, jak se to teď řídí ani jak se to brzdí, ale o to víc mě to baví. Všechno.

Usnu a noc bude v rukávě,
ve snu nebudu pobíhat po trávě,
ráno vstanu a sýr si dám ke kávě,
jsem gurmán, tohle mám po mámě..

PS: Dnes nemám žádné PS

CHYBY

Každý ve svém životě dělá chyby. Ať už to jsou malé každodenní chybičky, nebo závažnější chyby s většími důsledky. Ale já bych vám dnes chtěla říct něco důležitého. 

NEVYČÍTEJTE SI SVÉ CHYBY 

Pokud jste včera, před týdnem nebo třeba před měsícem udělali nějakou chybu, musíte si vzpomenout na to, že v té chvíli jste to možná právě tak chtěli. 

Koupili jste si nové boty a teď si to vyčítáte, protože jste si uvědomili jejich cenu ? Nevyčítejte si to. V té chvíli se vám líbily a chtěli jste si je koupit. 

Snědli jste celou pizzu a jste smutní, protože jste drželi dietu ? Nesmíte si to tolik vyčítat, být na sebe přísní a jít to vyzvracet. V té chvíli jste měli hlad. Chtěli jste sníst tu pizzu. Tak si dejte pořádnou sklenici vody a jděte spát. Nevyčítejte si to. 

VŽDY SI ŘEKNĚTE :

,,Jaký to bude mít dopad na můj život za 10 let ?" tato věta pomáhá v mnoha situacích. Měníte školu nebo práci a nevíte si rady s výběrem ? Položte sami sobě tuto otázku a odpovězte si popravdě. Takže pokud budete řešit malé problémky, které každého z nás potkávají poměrně často, musíte je brát s nadhledem. 

,,Pokydala jsem si kečupem nové tričko. Momentálně jsem naštvaná. Ale nebudu se tím stresovat, protože ani za 10 let, ani za 5, ani za rok to na můj život nebude mít absolutně žádný dopad. Uklidním se a půjdu se raději převléct a tričko vyperu."

RADUJTE SE Z MALIČKOSTÍ
Když už se stresujeme z blbostí, pojďme se všichni také radovat z maličkostí ! Povedlo se vám něco ? Dostali jste dobrou známku z testu, který byl nečekaný nebo jste udělali nevědomky dojem na šéfa a přilepšili si tím ? Zasmějte se nad tím a buďte chvíli opravdu šťastní.
Pekli jste poprvé v životě muffiny a jsou jedlé a dokonce vám je někdo pochválil ? Buďte rádi.
Koupili jste si kytku a ona po dvou týdnech nechcípla ? BUĎTE ŠŤASTNÍ.
Protože kdybychom se na tomhle světě nemohli už ani zaradovat nad lecjakou kravinou, moc často bychom asi radost neměli.

PS.: musím se učit na testy a na zkoušení, ale pokouším se nad tím smát
PPS.: protože mi nic jiného nezbývá
PPPS.: a taky pomalu balím na jazykáč ♡

Podzimy života

Nazdárek Juli,
musím ti říct, že jsem s tím příchodem podzimu, mého nejoblíbenějšího období v roce, nabrala ten správnej směr na psaní. Mám pocit, že mi ty slova do hlavy padají a z mé hlavy jak z automatu zase vypadávají ven, jako hopíky z automatu v Galerii Dvořák uprostřed centra. A tak mě to nakopává, že mám kolikrát chuť si jen tak sednout a jenom psát a nepřemýšlet nad tím, co zrovna píšu. Nedávno jsem přečetla knihu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vím, že se o ni zmiňuji už podruhé, ale právě proto se o ni zmiňuji. Zanechala ve mně obrovskou stopu, byla to velmi chytře a promyšleně napsaná kniha, která mne prostě zasáhla. Řeknu jenom, že mě zajímají zvláštní knihy. Když jsem si ji vybrala podle toho, že se mi líbila ta písmenka, jak byla od poloviny otočená, budu vypadat směšně, ale je to pravda. Vidět knihu napsanou z jedné strany a z druhé strany písmenka poskládané obráceně, je pro mě jasné znamení, ať sáhnu do kapsy, vytáhnu platební kartu a bez promýšlení si knihu osvojím. Asi jen řeknu, že je to dvouromán o sourozencích Veronice a Jáchymovi, kteří hledají štěstí, protože lidé si normálně myslí, že chodí mezi námi a buď ho máš a nebo nemáš, ale Veronika i Jáchym si za tím štěstím tvrdě jdou a jestli ho najdou, to si přečtěte sami. Kupte si tu knížku, ty peníze za to stojí, dlouho jsem nečetla něco tak dobrýho a silnýho. A teď nevím proč, i když jsem měla dopředu naplánovaný jiný koncept tohoto článku, ho trochu pozměním, respektive mě něco stále nutí napsat pár slov o podzimu který se konečně noří z nekonečně dlouhého léta. Podzim je doba, která pro mě začíná již koncem srpna a je to neuvěřitelně skvělá proměna, všechno se mění. V televizi začnou vysílat opět nové seriály na dlouhé pokračování, školáci nastoupí s novými aktovkami a výbavami do školních lavic odpočinutí a natěšení, tma se začne přibližovat a listí, které se tak skvěle mění v barvách před očima opadává, až zrovna sedíte pod jedním stromem a spadne na vás poslední list, aby mohla přijít zima. Ta krásná ladovská, která už se v našem podnebí nevyskytuje, přesně tahle. A proto se tady teď rozplývám nad podzimníma slovama, z kterých mám radost, protože už to přišlo a zatím to není v tom stádiu, kdy už mi chození do školy pije krev a suší vlasy.

Teď se vrhnu konečně k tématu. Budu popisovat jednotlivé předměty v lidském životě, které nás velmi  ovlivňují, mnohdy i na celý život. Celkem se na tom vyřádím, protože ve fantazii se meze nekladou.

RODIČE
Obvykle dokud jsme malí, nevadí nám, v průběhu dospívání však začneme pociťovat menší neshody, někdy dost velké neshody, které mnohdy vyvrcholí až v nesnášenlivost s touto rasou, může dojít ke ztrátě komunikace, ňikdy se nedoporučuje přímý kontakt s očima, pokud jim lžeme. Inu je s nimi někdy těžké pořízení, na jednom se ale shodneme, máme je celý život rádi, jen bychom jim někdy nejraději změnili jméno v občance a vymazali paměť, aby nevěděli, že jsme jejich potomstvem, lépe řečeno nezřízenou střelou jednoho několikaminutového milostného vzplanutí dvou pohlavních orgánů.

JÁ
Je důležité, abychom se našli a mohli jednou definovat naše Já. Protože nikdo neřekne: já mozek, já srdce ani já duše. Všichni řeknou: můj mozek, moje srdce nebo moje duše. Jako by to já, stejně jako duše, bylo sice někde uvnitř těla, ale zároveň nebylo v žádný jeho časti. Celej život se snažíme nějak se formulovat do jedný lidský tobolky, v který se prezentujeme, jako v jednom takovém těle a snažíme se přijít na to, proč tady žijem. Co je JÁ? Jsme to my a každý zvlášť, ale jde vůbec já ztratit? Nejde. Vždycky se naše já musí schovávat uvnitř, jinak bychom nežili. Než najdeme svý já, uteče hodně vody ve všech českých řekách, i v evropských a světových, roztaje nějakej ledovec v důsledku globálního oteplování, mnoho lidí oslaví svá kulatá jubilea, narodí se na stovky tisíců dětí, ale stále si možná leckdo nebude schopen uvědomit, jaké je jeho já. Časem třeba zjistí, že si celý život nějaké své já jen namlouval a okoukal způsoby vyjadřování a prosazování svého já od nějakého člověka, kterého buď má rád a nebo jej rád nemá. A aniž by chtěl, žil přesně jako on, ale v podvědomí to tak chtěl, jinak by to nedělal. Možná si jen neuměl určit, jak chce vlastně žít a hledal návod. Žádný návod na správný život není. A své já hledejte pouze ve svém těle.

CHYBY
Každý dělá chyby. Naprosto KAŽDÝ. Kdo by nedělal chyby, nebyl by součástí tohoto světa, nikdo takový prostě není. Za život jich napácháme tolik, že je ani nestíháme počítat. Než smeteme následky posledních chyb, už se na nás valí další.. Problémem chyb bývá často jejich rozsah. A kdo vlastně chyby a jejich dopad má hodnotit? Nikdo jiný než vy, jen vy máte právo si říct, co jste udělali a vy se za to můžete potrestat, ovšem nač se trestat za chyby, které stejně zase uděláte nebo uděláte jiné, a na tom nic nezměníte ani když si budete sypat popel na hlavu v hojné míře. Chybovat je vskutku lidské a dělají to všichni. Jak moc vás chyby druhých ovlivní a jak vaše chyby ovlivní druhé, to už je otázka do jiného článku..

Lidi si často nerozumí a není to proto, že by si nerozumněli oni sami, ale jen používají slova, kterým nerozumí a špatně je používají, proto dochází k neshodám..  

PS: Mám chuť psát takové psychologické rozbory slov i nadále..
PPS: První den ve škole a už mám známku z češtiny, není to skvělý?

Poslední prázdninový trip ?

Hola hola ! 

Ne.. nebudu psát "škola volá". Protože nechci. Nechci září. Nechci školu, nechci si kupovat učebnice, jsem líná ráno vstát a všechno dělat tak rychle, abych to za 45 minut stihla a.... NE. 

Jak jistě víš, Sabinko, prázdniny jsem měla poměrně nabité. První týden jsem vyrazila do Řecka, kde jsem poznala krásu nejedné vyhlášené pláže, vypadající jako z pohádky, ochutnala jsem chobotnicové kroužky z opravdových chobotnic a zjistila jsem, že jenom v Plaze ti naservírují krevety, které nemají očička a nožičky, které se ti na talíři ještě skoro hýbou, takže.. to nebyla dobrá volba zkoušet to ochutnat na Zakinthosu "přírodní".

Poté jsem se vydala do Egypta s mými rodiči. Viděla jsem spoooustu mořských ježků a objevila společnou řeč s jednou Ruskou, která mi asi chválila tílko, ale jelikož šla hrozně rychle po schodech nahoru a já proti ní dolů.. nestihla jsem říct ani ,,Спосиба".

Druhý týdem v srpnu se nemohlo konat nic jiného, než (ano) Hracholusky. Týden strávený v chatkách a jelikož tak úplně nevyšlo počasí, místo plavbě na šlapadle jsme byli například na Bubnu, kam jsme cestu hledali příliš dlouho a koupenou pizzu jsme snědli cestou, namísto toho, abychom si ji vychutnali společně v kempu.. také jsme prozkoumali polorozpadlý dům, který byl dříve prý zámečkem, ale stačilo by pár milionů a vyklidit ty kostry slepic ze sklepa.. a hned bych se tam nastěhovala ! 

Myslela jsem, že zakončením toho deštivého týdne u přehrady má letní pouť skončí, ale to by to nebyl Mates, kdyby něco nevymyslel.... ano, tenhle článek si předepisuji v pondělí, jelikož v úterý brzy ráno vyrazíme na vlakové nádraží a projedeme se hezky někam dopryč, odkud půjdeme někam pěšky, skončíme nejspíš na nějaké jejich chatě, ale ne, nebudeme spát vevnitř v teple, budeme stanovat u té chaty, aby to přece vypadalo jako opravdové stanování. Když tohle čteš, je pravděpodobně středa a my se snažíme najít cestu do Kdyně, abychom mohli odjet zpět domů a stihli večerní promítání u Jiřího.

PS.: nechť nezmokneme a nezmrzneme
PPS.: užívejte si poslední dny :(
PPPS.: měla bych přestat nakupovat oblečení

Bistra z těsta

Nazdárek slečno blonďatá.
Zjistila jsem, že ten život, jak jsem si ho začala ve dvanácti idealizovat, takový skutečně není. Ne že by mě to napadlo z čista jasna najednou ze dne na den, ale postupnými kroky, které jsou každodenní a pro každého jinak rutinní a velmi rozdílné, jsem došla k různým změnám v myšlení, které bylo tolik přesvědčené o jiné a hodně vysněné pravdě, která se nakonec proměnila jen ve lži, až moc dobře přesvědčivé, mi došlo, že takhle to prostě není, takhle jak jsem si to myslela se život nechová. Milovala jsem žlutou barvu, ale nějak rychle se to rozkřiklo, a aniž bych to předem čekala, protože já přeci nemyslím, jako ti druzí, protože jsem naivní dítě, se najednou žlutá barva stala oblíbenou i pro jiné. Všude kolem mě se teď pohybují lidé ve žlutých hábitech, se žlutými vlasy a žlutými botami a žlutými mozky, které ač nevím proč to dělají, si asi užívají pocit být jako já, jejich myšlení je tak žluté, že kdybych si snad v dnešní době koupila embéčko, oni by tupě šli za mnou a pořídili by si ho hned taky, snad už jen z principu, aby mohli říkat, že ho mám taky. Ale já neřeším takové jednoduché hlouposti. Změnila jsem a stále dokola měním pohledy na svět. Zrovna nedávno takhle sedím v jednom bistru, pozoruji lidi a žasnu nad jejich nedecentně gestikulujícími pohyby, kterými vyjadřují všechny své pocity. Oni totiž takhle sdělují právě to vše, co cítí, co milují, co nesnáší, pohybem hrudníku se jim do plic dostává zdravý kyslík, díky kterému se jim do hlav dostává různých pocitů. Lidé stále kvůli něčemu žijí, za něčím se stále ženou, za davem, už jen opakují ty kroky co ostatní, ale kdyby alespoň na minutu zpomalili nebo se úplně zastavili a zapřemýšleli nad tím, proč to vlastně dělají, co tím získávají? Nechci se chovat tak, abych nevěděla, proč to dělám. Když si po čase urovnáte všechny své myšlenky a uklidníte tělo i duši, zlehčí se vám život. Mně se dokonalý úklid ještě stále nevydařil, ale až se tomu úplnému úklidu přiblížím, bude to asi takový pocit, jako sedět na nejvyšší budově města a pozorovat západ slunce. Dosáhnu Nirvány. Už ten pocit, jak jste někde vysoko vás vypustí do jiného světa, do světa, kde nic není tak, jak si to představují lidé na Zemi, všechno tam bude bez hranic, a vy se budete cítít jako pták, který letí a nehodlá přistát, protože kdybyste jen na malou chvilku přistáli, smetl by vás ten nekončící dav. A přesně takhle chci stále létat, celý život, do té doby než naposledy vydechnu. Jen tak si život užiju a to já chci, užít si ho, podle sebe a to hodně originálně a odlišně od ostatních. Začal se mi líbit pocit, že nevím, co bude zítra, za hodinu, protože to dává životu větší živost, aktuálnost a a ten adrenalin vpouští do lidí, kteří takhle žijí tolik štěstí, že si ho můžete nakrájet na pikniku v Central Parku k svačině s partou kamarádů a ještě vám ho hromada zbyde, třeba k večeři. Nepíšu návod na život, jen se vypisuji ze svých názorů na něj. A že jich mám opravdu požehnaně. Možná by to nemusel být ani Central Park, stačil by normální park u plzeňskýho muzea. Je zajímavé a až smutné například, že znám plno lidí, co by se mi při zmíňce o parku u muzea zeptali jen na to, jestli je to ten park, jak je tam ten obří novej bytovej dům, co tam mají recepci normálně s recepční, která tam dřepí 24hodin, a parkování v garážích s kamerovým systémem a taky krytej bazén a prosluněný terasy, chápeš to??! Vůbec je nezajímá například to, že je to vedle Radbuzy, nebo že v tom parku rostou krásný kytky a je tam socha Hurvínka a Spejbla, nebo taky to, že tam roste tak krásná travička, jako na zámcích, a že je tam taky místo, odkud je krásný pohled na Hotel Continental. Tohle všechno se vedle toho bytovýho domu stává pro někoho absolutně nevýznamné. Lidi jsou barbaři a jednou si to odskáčou, až si je podá karma, ale já jim nic zlýho nepřeju, přeju jim jen to, aby je potkala láska, a aby mohli tohle všechno začít vnímat. Nevšímat si peněz, majetku a čipovejch karet k podzemnímu parkování..

PS: Víc toho na srdci dneska nemám
PPS: Mohla bych se někdy rozepsat o matičce Praze..

Brýle na parapetu

Tak dlouho jsem dumala, o čem napíšu středeční článek, až najednou.. včerejšího vlahého večera jsem dorazila domů, šla otevřít okenice a co jsem nespatřila ? Čekala bys nějakého holuba, nebo třeba malého chlapce s čivavou, který křičí : ,,Jeee ! Ahoj Julčo !" (ano, ten opravdu existuje), ale ne, na tom parapetu prostě ležely dioptrické brýle modré barvy, kterým chyběla jedna pacička. Vrhněme se nyní na všechny možné varianty, jak se tam mohly octnout : 

1) BYL TO NĚJAKÝ MUŽ
Přijdou mi ryze pánské, tudíž je tam mohl odložit nějaký muž.. mohl je tam jen odhodit, protože když lezl do svého vozu, praštil se do hlavy a brýlím upadla již zmíněná pacička.... nebo to byl snad někdo, koho znám ? Já už měla na okně spoustu věcí.. vzkazy přidělané lepidlem, žvýkací tabák, vajgly a další, ale brýle, to je novinka ! Mám to brát jako nějaké znamení či jako nějakou hru ? Byly z pohledu do mého pokoje položeny v levém rohu, byl to levák ?

2) BYL TO OMYL Někomu tam ty brýle upadly za neznámých důvodů a jiný člověk je spatřil a pomyslel si : ,,Té slečně z tohoto okna asi upadly brýle na zem a rozbily se, když ráno otevírala okno ! Dám je zpět na ten parapet." a tak i udělal a odešel..

Dobře, byly to jen 2 varianty, ale já se stejně asi nedozvím, jak k tomu došlo.. kdybyste tyto brýle někdo poznal, ihned mě kontaktujte na číslo 888, e-mail hledambryle@seznam.cz nebo na můj Fejsbuk pod názvem Hledačka Brýlí.

Přeji vám krásný slunný den, Vaše Julietta.

PS.: já chci ukulele.
PPS.: neutrácejte za brýle, přijďte ke mně domů !
PPPS.: neřeknu vám, kde bydlím.

Okamžiky štěstí

Dobrý den všem a hlavně tobě Julinko,
k tvému minulému článku nemám výhrady, když jsem to četla, vybavil se mi například film o anorexii, taky absurdní film o dívčím přátelství a mnohé jiné, kteří zobrazují absurditu těchto čím dál více nepochopitlených děvčat. A nejsmutnější na tom je, že ten věk, kdy to u nich vypukne je stále nižší a nižší. Jestli tohle nějaká čte, stejně jsem podle ní kráva a to úplně vypatlaná, co nechápe její ,,problémy''.

Pár rad ode mě:
Kdyby raději místo odstínů laků na obří špičaté nehty řešily to, jak se jednou budou živit.
Kdyby raději místo stálého hledání ,,lásky'' ve dvanácti, hledali lásku v sobě.
Kdyby raději místo spaní s klukem ve dvanácti a půl letech chodili na zdravé procházky nebo na kurzy jógy...

Nebudu jen kritizovat.
Taky mi bylo jedenáct, ale neřešila jsem barevné proužky ve vlasech jako nejdůležitější součást vizáže.
Taky mi bylo dvanáct, ale neřešila jsem kouření cigaret a netěšil mě z toho nejvíc drsnej pocit. (A když to přišlo dýl, zase to rychle odešlo)
Taky mi bylo třináct, ale ve třinácti jsem byla pohlcená vzhledem Johany Rubínové a ne tím, jestli mám obočí vykreslené odstínem 5.
Taky mi bylo čtrnáct, ale neřešila jsem jestli jsem jediná panna ve třídě nebo ne.
Taky mi bylo patnáct, ale co tady budu zmiňovat mě.

Dnešní svět jde do háje, slušně řečeno. Nikdo už nevidí pořádné hodnoty a populace se nezabývá žitím života, tak jak chceme, nýbrž tak, jak to okolí hodnotí. Nikdy nebudu jako okolí a budu si žít život vesele odlišně od všech lidí. Jedině nerespektováním zásad, podle kterých žijí všichni, se můžeme uvolnit a žít šťastně

A teď k tématu, kterému jsem se chtěla věnovat již zprvu. Mám rozečtenou knížku Okamžiky života od Patrika Hartla. Jde o již několikátý knižní fenomén tohoto nadějného spisovatele, který by ne v každém oku vypadal pochopení hodně. Stále se směje a je tím známý. Tvorba tak originálního člověka mne tedy velmi zaujala. Už jen když jsem jednoho nudného pracovního dne vstoupila o krátké pauze do knihkupectví s rozhodnutím uklidnit se v ráji knížek a poslední výplatu zainvestovat do koupi jedné z nich, měla jsem úplně vymleto. Vadí mi všeobecně hloupí lidé a hodně lidí a v obchodě jich je tedy opravdu požehnaně. Přistoupila jsem ke stojanu bestsellerů a prohlížela si knížky, které mne zaujmou. A vida, zaujala mě jedna kniha od Radky Třeštíkové, (o které jsem si dlouhé týdny myslela, že se jmenuje Ofn a já jen špatně přečetla osm), jejíž Bábovky mám doma a tu knihu miluji, tak kniha od Patrika Hartla, jejíž systematiku jsem pochopila až po pár minutách, protože jsem byla z těch lidí úplně v útlumu, už jsem nereagovala ani na světla. Dvou románová kniha, která se čte z jedné strany do půlky a pak ji musíš otočit a opět číst do půlky, je prostě skvělá inspirace pro originalitu knížek. Skoro jsem omdlela z té ceny, ale když platíš kartou, má to jednu velkou výhodu, to jak moc jsi schudla zjistíš až tak za dva dny, kdy ti tu částku ztrhnou a tobě se rozklepe čelist, když to zrovna pozoruješ ve výpisu internetového bankovnictví.

Nicméně takhle fatálně drsná knížka, již ze začátku s neočekávaným koncem, mne uchvátila. Líbí se mi, když něco čteš, ale nevíš jak to skončí. Stává se mi to totiž málokdy, že bych něco tak dobrého četla.

PS: A teď hurá na Otce Goriota, povinnost volá..
PPS: Jsem šťastná dívka, buďte taky šťastní, rozdávejte lásku ❤
PPPS: Budeš se mnou chodit na jógu?
PPPPS: Myslím to vážně..